Mužný hrdina i solidní soudruh aneb Jak Burianova škola zachraňovala mladé před ,raichem‘. Tajnosti slavných
29.08.2022
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Jeden z čelních představitelů české herecké avantgardy Gustav Heverle
FOTO / VIDEO Ideální představitel upřímných milovníků a statečných chlapů měl našlápnuto na skvělou kariéru. Nakonec ale jeho talent dokázal ve filmu poprvé a naposledy naplno využít jen E. F. Burian.
Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil… Při sledování naší současné politické scény se mi stále častěji vkrádá do mysli legendární hláška poněkud zmateného, stařičkého panovníka Půlnočního království. Navzdory nesčetným ,signálům‘, vysílaným vládou, což je koneckonců téměř jediné, čehož jsme se od ní doposud dočkali, je ale moudrý rádce Vítek stále v nedohlednu. Prachmizerných herců máme plný nejen parlament, noblesní a rázná osobnost, která by s přehledem a nadhledem obratem řešila všechny katastrofy, kterou předvedl v pohádce Pyšná princezna Gustav Heverle, ale zoufale chybí.
Pyšná princezna:
Škola avantgardy
Narodil se nejspíš 31. ledna 1920 v Praze, některé prameny ale uvádějí, že to bylo o den dřív. Přestože herectví se jeho rodina upsala už po několik generací, chtěl se původně věnovat hudbě. Nakonec ale tradice zvítězila a v roce 1940 se zapsal do Herecké školy E. F. Buriana. Školu, která by vychovávala pro avantgardu talenty, nezatížené tradičním herectvím, zakládal Burian dokonce třikrát. „Potřeba nových mladých sil nezatížených tradičním herectvím přiměla dramatika E. F. Buriana k tomu, že založil sbor mladých lidí odhodlaných stát se herci. Elévové D 40 budou se učit tři roky; budou vzděláni odborně prakticky i teoreticky. Jejich počet nebude veliký (10 až 15 hochů a děvčat dohromady). Divadlo D 40 dostalo v poslední době tolik přihlášek, že počet zkoušených daleko přesahuje počet přijatých. Pokus E. F. Buriana je velmi zajímavý. Jeho důraz na kulturu řeči, pohybovou pohotovost a co nejširší vzdělání přinese českému divadelnictví jistě řadu zajímavých talentů,“ oznamoval inzerát, který vyšel 10. listopadu 1939 v časopisu A-Zet (v některých hereckých biografiích je chybně uváděno, že byl publikován již ve večerním říjnovém vydání Českého slova).
V Burianově divadle D 49 v představení Somov a ti druzí; foto se svolením Divadelní ústav - Karel Drbohlav
Pod ,křídly‘ E. F. Buriana
Škola byla soukromá, takže její studenti spadali pod pracovní povinnost pro nacistickou říši. Aby tomu zabránil, vedl Burian oficiálně studenty jako elévy ve svém divadle, kteří se podíleli na jeho představení a dostávali plat. Burian nepropustil ze školy ani žáky židovského původu, oficiálně v jeho ,Déčku‘ pracovali jako pomocný technický personál a vyučování se účastnili ,náhodou‘. Po Burianově zatčení gestapem 12. března 1941 škola pokračovala ilegálně na různých místech v Praze, mimo jiné i v bohnické psychiatrické léčebně. Poté co bylo už v jeho nepřítomnosti divadlo definitivně zlikvidováno, přešel majetek i část souboru pod Městské divadlo na Vinohradech, v němž Burianovi studenti alespoň statovali. Později část z nich přijala do svého divadla Míla Melanová, někteří odešli k venkovským společnostem a skupina v čele s Josefem Šímou, v níž byl i Gustav Heverle, založila na Národní třídě nové divadlo Větrník.
S Jaroslavou Adamovou ve své první velké rol,i v dramatu E. F. Buriana Chceme žít; foto se svolením Československý státní film
Hrdina komorních scén
Díky přirozenému hereckému projevu, ovlivněnému Burianem a Janem Werichem, se Gustav Heverle stal ideálním představitelem milovníků, nebojácných mužných chlapů i velkých hrdinů. Po osvobození konečně oficiálně absolvoval v roce 1946 Státní konzervatoř a na jednu sezónu přešel z Větrníku do Středočeského divadla v Mladé Boleslavi. V roce 1948 se konečně vrátil pod Burianova ,křídla‘, do jeo souboru jeho divadla ,D‘, které bylo v roce 1951 přejmenováno na Armádní umělecké divadlo a E. F. Burian byl v této souvislosti jmenován plukovníkem. V roce 1955 se divadlo definitivně vrátilo k původnímu názvu D 34 a po Burianově smrti bylo přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana. V roce 1955 se ale Heverle s Burianem rozloučil. Přešel do souboru Divadla ABC, které tehdy vedl Jan Werich. V roce 1962 se pak divadlo stalo jednou ze součástí Městských divadel pražských, Heverle v něm působil až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1984, a poté v něm až do roku 1989 dál hostoval. V letech 1967-1970 hrál souběžně v slavné Laterně magice a od počátku sedmdesátých let byl i hlavní režisér studia vysílání Československého rozhlasu pro děti a mládež.
Kapitán VB s expertem na starožitnosti (Bohumil Šmída) v kriminálce Smrt si vybírá, kterou natočil v roce 1972 Václav Vorlíček; foto se svolením Filmové studio Barrandov - Jaromír Komárek
S talentem diplomata
Před filmovou kamerou debutoval opět díky Burianovi, který ho v roce 1949 obsadil společně s Jaroslavou Adamovou rovnou do hlavní role v poetickém dramatu Chceme žít. Burian v něm chtěl propojit nastupující socialistický realismus s moderními výrazovými prostředky, příliš se mu to ale nepovedlo. Divákům utkvěl Heverle v paměti až v roce 1952 jako rádce Vítek, sympaťák s talentem diplomata a rázný organizátor v legendární pohádce režiséra Bořivoje Zemana Pyšná princezna. V roce 1956 se poprvé mihl i na televizní obrazovce v inscenaci nestárnoucího románu Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera. Přestože ztvárnil během kariéry téměř stovku postav, výraznějších příležitostí dostal jen pomálu. Patří k nim například fanatický německý agitátor v dramatu Elmara Klose a Jána Kadára Únos, ředitel stavby Bláha v satirické komedii Martina Friče Zaostřit, prosím! či nacistický udavač Sepp ve válečném dramatu Počkám, až zabiješ. Zahrál si také v řadě seriálů, od Hříšných lidí města pražského přes Třicet případů majora Zemana až po Sanitku, a k lahůdkám rozhodně patří i záznam představení Charleyova teta v Městských divadlech pražských v roce 1964.
Charleyova teta:
Neúnavný společník
Gustav Heverle byl po celý život levičák a působil v řadě odborových a státních funkcí. Dvakrát převzal Čestnou medaili, poprvé k 50. výročí KSČ a pak k 30. výročí osvobození, v roce 1980 mu byla udělena cena za rozhlasovou tvorbu Prix Bohemia a titul Zasloužilý umělec a v roce 1994 cena Senior Prix. Ve filmu si zahrál naposledy šíleného burziána v historickém dramatu režiséra Jaroslava Balíka z roku 1982 Šílený kankán, na obrazovce jsme ho mohli vidět ještě v roce 2001 v klasické salonní komedii Oscara Wilde Ideální manžel. Na herectví pak už sice rezignoval, do společnosti ale chodíval dál velmi rád. Jeden z posledních pamětníků doby, kdy ještě stál v čele pražského Divadla ABC legendární Jan Werich, zemřel nečekaně jen pár dnů před oslavou svých 88. narozenin, 22. ledna 2008 v Praze.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Iveta Davidová: Školy E. F. Buriana, Slovník české literatury, Český film, Marie Waltrová: Ornestinum, Slavná éra Městských divadel pražských)
Vložil: Adina Janovská