Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chléb náš vedlejší dejž nám jazz aneb O humoru českých jazzmanů. Album Ondřeje Suchého

27.08.2022
Chléb náš vedlejší dejž nám jazz aneb O humoru českých jazzmanů. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Trumpetista Laco Deczi a jeho kapela New York Celula v roce 2000 v Šemanovicích, při natáčení ostravské televize koncertu "Laco Deczi na Velikonočním ostrově" (2000)

Kdo neví, co je jazz, anebo dokonce nemá jazz rád, ten ať dnešní Album nečte. Něco by se mu zdálo nesrozumitelné, něco příliš vulgární, něco velmi absurdní. Předvedu vám ukázku rozhovoru dvou jazzmanů, který jsem náhodou zaslechl odpoledne na Národní třídě před jazzovým klubem Reduta. První: „Pivo – bír?“ Druhý: „Dej! Tady nejvíc!“ Můj překlad: „Šel bys na pivo?“ – „Pozvi mě! Mám velkou žízeň!“

Jazzmani mají specifický humor, podobný byste u muzikantů jiných žánrů sotva slyšeli. Ne že by kupříkladu bigbíťáci smysl pro humor neměli (hodně o něm napsal ve svých knihách František Ringo Čech), ale slovní humor jazzmanů je prostě odlišný. Domnívám se, že je to tím, že jazzman, dnes coby příslušník menšinového hudebního žánru, má vždy hlouběji do kapsy než bigbíťák. I když jazzman, zvláště ten, co už má rodinu, se za účelem výdělku nechával a nechává najímat do služeb pop music, před kolegy v „popíku“ se svých originálních hlášek nikdy nevzdal. Toho jsem si všiml, když jsem se několikrát v životě mihl (více v roli pozorovatele než muzikanta) v obou táborech.

 

Ferdinand Havlík

Ferdinand Havlík, kapelník, hráč na klarinet a saxofon, urputný jazzman, na jehož někdy až přespříliš dlouhá klarinetová sóla pamětníci dodnes vzpomínají, byl oddaný divadlu Semafor. Byl tam mezi svými, Jiří Šlitr a můj bratr začínali u jazzu a tento žánr se často projevoval v jejich tvorbě. Ferdinand Havlík měl velký hudební vzor v americkém klarinetistovi, skladateli a kapelníkovi Benny Goodmanovi. Jednou jsem ho požádal, aby zkusil sám sebe nakreslit, a on mi vyhověl.

Vzpomínám na jeden telefonát. Zazvonil telefon, zvedl jsem sluchátko a pravím: „Prosím.“ V sluchátku se ozvalo: „To je Ondřej?“ Tak takové telefony mám nejradši, aby se volající nepředstavil a hned mi položil otázku, jestli jsem to skutečně já! „Ano, co si přejete?!“ odpovídám nakvašeně. Nato se ze sluchátka ozvalo: „Tady je…“ (slyším, jak tam na druhém konci někdo těžce oddychuje) „Jéžišmarjá… tady je ten… jó – Havlík!“

Moje nakvašenost byla rázem ta tam a už jsem se chechtal. Ferdinand Havlík pokračoval: „Člověče, ty ale vypadáš dobře! Tedy, popravdě, líp ze strany než z anfasu. Prej ti vyšla nová knížka, hele, já dneska už raději čtu než hraju, pošli mi ji, prosím tě.“ Chvíli jsme si povídali, když přišla řeč na hudební aranžmá a práci aranžérů velkých orchestrů. A on spustil: „Já jsem taky kdysi aranžoval tomu… jak von se jmenoval… jo aha, Johann Strauss! To bylo takhle v pátek odpoledne, mezi třetí a čtvrtou, v roce 1876. Von po mně chtěl furt rakouský aranžmá, s jódlováním. A představ si, že si dokonce dodnes pamatuju, kde tenkrát bydlel! Musím říct, slušnej člověk to byl. Později pak začal šít ty kalhoty; já o tom teď na starý kolena taky uvažuju…“ Tolik ukázka typicky havlíkovského humoru.

 

Jiří Stivín

Humor jazzmana Jiřího Stivína, multiinstrumentalisty, skladatele a flétnového kouzelníka, jsem zažil při jeho návštěvě šemanovické Nostalgické myši, při veřejné rozhlasové nahrávce. Těsně před vystoupením jsem se mu omluvil, že si musím ještě odskočit na toaletu. Zareagoval: „Dobrou moč!“

Abych se pochlubil, vytáhl jsem z tašky tři zobcové flétny různých velikostí s tím, že jsem si je kupoval v bývalé NDR. Co jim říká? Stivín si je zběžně prohlédl a povídá: „No, dobrý.“ Naléhal jsem: „To je všechno, co mi k nim řeknete? Která je podle vás nejcennější?“ Jiří Stivín ukázal na tu nejmenší: „Tahle je slušná,“ odpověděl. „Poslyšte,“ nenechal jsem se odbýt, „a nemýlíte se? Já myslím, že je nejlepší ta největší.“ Samozřejmě jsem to řekl jen proto, abych odborníka nad jiné povolaného pozlobil. A tak jsem se dočkal konečně té správné stivínovské odpovědi: „To je jako kdybyste Fittipaldimu ukazoval Trabanta!“

 

Betlém jazz

Malá odbočka – obrázek výtvarníka Pavla Matušky obsahem ve stylu jazzmanů: JAK JSI KRÁSNÉ JAZZULÁTKO.

Laco Deczi je v jazzu (nejen československém) zvláštní kapitola. Bývalý člen Divadla Járy Cimrmana, „otec-zakladatel“ Jiří Šebánek, o něm napsal knihu Laco Deczi na plný plyn (vydalo Lidové nakladatelství v roce 2008).  Motto na první stránce, uvedené jako Lacco Deczi Jiřímu Šebánkovi, zní:

„Ty keď zomrieš,
tak ti zatrúbím také rekviem,
že sa z toho posiereš.“

Na záložce se o Lacovi lze pod fotografií z jeho dětství dočíst: „Malý Laco s rodiči, kdy se ještě mohl stát absolventem průmyslovky nebo fagotistou, jak si přáli otec a sestra. Tehdy zatím nikdo z nich netušil, že z Laca se vyklube věhlasný trumpetista, fantóm jazz-klubů. nepřítel popu a popáků, skandalista, výtržník, sprosťák, rebel, srandista a otec Čechoslováka, Čecha a Číňana. Nevylučuje ani možného Zimbabwce.“

Osobně jsem slyšel tuto historku: Jednou se Laco vracel noční Prahou směrem k domovu, když ho zastavili dva příslušníci SNB a vyžádali si jeho občanku. Bylo to v době, kdy v občanském průkazu měl mít každý  razítko svého zaměstnavatele. Laco razítko neměl. Příslušníci se ho zeptali: „Pane Deczi, vy nikde nepracujete?“ Na to jim lakonicky odpověděl: „Ja už mám všetko hotové.“

 

Laco Deczi

Portrét Laco Decziho na titulu Šebánkovy knihy

Ještě jedna ukázka z knihy o Laco Déczim, Cituji z pozvánky na „Garden Party (Zahradní stranu)“, která se konala 24. 8. 1984 od 17:01 před odchodem Laca do emigrace v USA:

 

  1. 1) zahajovací projev dr, Vasila Vazelína, pracovníka Výzkumného ústavu zábavného průmyslu na téma: „Nespoutaná zábava v mezích slušnosti“

    2) Smíšený dětský sbor spojených sirotčinců zazpívá píseň „Když mi ten Talinský hrůzu nahání“

    3) Promítnutí satirické veselohry proti přežitkům z dávné minulostí „Lež má krátké kathoty“ (barevné, širokoúhlé)

    4) Mladý talentovaný básník Ivo Tlapák přednese ukázky ze své nejnovější sbírky zákonů a nařízení

    5) Cymbálová muzika Slávka Povolaného zahraje pestrou směs verbuňků

    6) Beseda s pamětníkem zemětřesení v Bolívii

    7) Vystoupeni rockové skupiny „Elvis mayer“ z autobbusu

    8) Kapitán Němo" (pantomima)

    9) Přednáška pracovníka v peněžnictví ing. J. Měny: „Jak a proč ukládat ve švýcarských bankách“

    10) Zahájení výstavy čerstvých kedlubnů v Kurděj-baru

    • p ř e s t á v k a spojená s kontrolou občanských průkazů

    11) Slavnostní výmaz z trestního rejstříku

    12) Autogramiáda - bratr slavné zpěvačky podpisuje smlouvy

    13) Vyprávění očitého svědkyně Imricha Frida-Janotové o společné dovolené s ing. Leoškem Norbertem Plyšovou, který si živě pamatuje vzpomínky svého nevlastního manželky o tom, jak na vlastní oči viděl v televizoru zpěváka Neckáře

    14) Beseda s pracovníkem turistického rozruchu ing. Václavem Keserem na téma: „S Čedokem do Prešova a zpět“

    15) Společná demontáž letecké bomby z 1. světové války, nalezené na zahradě Drkalů

    16) Beseda s fenou Bordžinou na téma „Psí život“, a „Prapes, přítel pračlověka“

    17) Lampionový průvod ke hrobu neznámého civilisty

    18) Ústní podání bramborového salátu do potoka

    19) Po skončeni programu rozvoz účastníků vrtulníky slušovického agroletu /za přípravný štáb: jazzový generál Desidér Čatlaš v. r.)

 

 

Vít Fiala

A toto už je jazzman, kontrabasista Vít Fiala ve studiu Českého rozhlasu, kde jsme se sešli k přátelskému rozhovoru. Vítek napsal a nakreslil úspěšnou knížku Jak se dělá jazz, která vyšla v druhém vydání v nakladatelství Grada Publishing v roce 2017. S jeho svolením (i nakladatelství) z ní na závěr dnešního Alba přetiskuji poslední kapitolu, nazvanou Několik chtěných i nechtěných muzikantských bonmotů.

„Nehraj při hraní!“
(Karel Velebný ke kolegovi, který v pauzách mezi skladbami nenechává na pokoji svůj nástroj)

 „Většina hudebníků hraje tak, jak se jim líbí. Zaplať pánbůh za ty ojedinělé, kteří hrají tak, jak je potřeba.“
(Vít Fiala)

„Pracujte, my na vás hrajeme!“
(neznámý hudebník, jedoucí kolem lidí, pracujících na poli)

„Prosím vás, nevíte, kde tady hraju?“
(neznámý hudebník, dotazující se náhodného chodce na místo svého vystoupení v cizím městě)

„Dobrý večer, prosím vás, jedu dobře?“
(Strýček Jedlička, dotazující se na cestu)

„Je tam hodně hudby, ale málo jazzu.“
(Vít Fiala, stručně charakterizující skladbu)

„To je slušnej bubeník!... Von pozdraví.“
(Stanislav Koubík)

„Můžeme spolu klidně chodit třeba na pivo, ale proč, proboha, bysme spolu měli hrát!“
(Karel Velebný)

„Zaplaťpánbůh za tu železnou voponu! Víte, jaký by to bylo, kdyby se nám tady po Národní třídě promenádoval třeba Stan Getz a všichni ti vostatní?!"
(Eugen Jegorov – ještě za totality)

„Dobře ti radím, nejezdi do toho Německa! Kapouš ti nic nedá a komouš ti to stejně sebere!"
(Eugen Jegorov – taktéž tehdy)

„Hraje moc hezky. Ten měl jistě na konzervatoři z trumpety jednotku.“
(Stanislav Koubík při hodnocení příliš akademického projevu kolegy trumpetisty)

„To je blbý, když nepřijde bubeník ... Ale kolikrát je to horší, když přijde.“
(Karel Velebný)

„My nejsme staří, svět se mění, hrajem džíz, jenž má říz.“
(Janem Vackem upravený text písně O nás dvou)

 

Vít Fiala

Jedna z  ilustrací Víta Fialy, kterých je v jeho knize mnoho. Některé z nich si můžete dodatečně prohlédnout v Malé internetové galerii na mém webu ZDE.

Jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným orchestrem?
Špatný orchestr: Když někdo z členů nepřijde na vystoupení, nastane zděšení, nemůže se hrát, ruší se produkce.
Dobrý orchestr: Když nastane totéž, ti zbývající řeknou: „To je fajn, že nepřišel, alespoň si jednou konečně pořádně zahrajeme!“
(Vít Fiala)

„Kdo cvičí, nástroj ničí.“
(muzikantské přísloví)

„Cvičit je třeba doma a do osmnácti let!“
(doporučení hudebníkovi, který se před produkcí neúměrně dlouho rozehrává za přítomnosti kolegů)

„Sešli se dva muzikanti, a nikoho nemyli.“
(příklad vrcholu absurdity)

„A zase jsme v cé dur!“
(stočí-li se debata hudebníků na téma „ženský“)

„Hlavně hodně peněz, to zdraví už přijde samo!“
(novoroční přání Karla Velebného)

„Cvičí pouze nenadaní a zkoušej jenom zbabělci.“
(muzikantské rčení)

„Málokdo ví, že XY byl v mládí zaníceným jazzmanem. Časem ho to však víc a víc táhlo k dechovce.“
(Oslavný článek, věnovaný životu a dílu XY)

„A na starý saxofon hraje XY!“
(půvabná laická konferenciérka, představující altsaxofonistu)

„Hraje skutečně velmi dobře. Ten bude mít jednou nabitý krematorium.“
(Vít Fiala, charakterizující výborný výkon kolegy)

 

Ondřej Suchý

Fotografie, která pobaví nejspíš jenom mě: Po několika desítkách let odmlky, kdy jsem basu nevzal do ruky, mě vybídl jednou kamarád Jiří Kadlus, kapelník a trumpetista legendární dixielandové kapely Steamboat Stompers, abych  na tento nástroj doprovodil kontrabasistu a zpěváka Tonyho Brycha (o němž se v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby dočtete, že „v tomto souboru se rozvinul jeho spontánní vokální projev, který čerpá z odkazu L. Armstronga, C. Callowaye, L. Hulana… Lehkost a logika je vystavěna na spolehlivém přehledu kontrabasisty, jeho vystoupení jsou díky přirozenému komediálnímu nadání neobyčejně komunikativní.“ Dodnes jsem vděčný (a pyšním se tím), že Tony Brych svolil, abych si vedle něj zabrnkal. Následoval potlesk, který mě tehdy utvrdil v tom, že jsem Tonymu Brychovi jeho dokonalé scatování příliš nekazil.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý