Zákeřný inkvizitor i senilní ministr. Osudový muž Adiny Mandlové málem zaplatil lásku životem. Tajnosti slavných
26.08.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Vladimír Šmeral jako zákeřný inkvizitor Boblig v historickém dramatu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice
AUDIO / VIDEO Ztvárnil nejodpornější postavu, jakou kdy český film herci nabídl. Z jeho fanatického inkvizitora v dramatu Kladivo na čarodějnice, které natočil v roce 1969 podle literární předlohy Václava Kaplického režisér Otakar Vávra, dodnes divákům naskakuje husí kůže.
Skutečný právník a Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který se nechvalně zapsal do historie čarodějnickými procesy na Šumpersku a Jesenicku, byl spíš jakýsi moravský Dr. Jekyll a pan Hyde. Malý, plešatý a zavalitý strýc prý uměl být ve své olomoucké krčmě U divého muže vstřícný a snadno si získával důvěru, v soudní síni se ale měnil v mstivého a zákeřného manipulátora. Jeho filmového ztvárnění se mistrně chopil Vladimír Šmeral, kultivovaný intelektuál a osudový muž krásné Adiny Mandlové.
Kladivo na čarodějnice:
Čas romantických hrdinů
Narodil se 16. října 1903 v jihomoravském Drásově u Tišnova do chudé venkovské rodiny, oba jeho rodiče pracovali příležitostně u sedláka. Už jako kluk nezapřel herecký talent, když bavíval štamgasty v místní hospodě U Zichů napodobováním známých lidí ze sousedství. Po ukončení měšťanské školy v Tišnově odešel do Brna na vyšší elektrotechnickou školu a v posledním ročníku se zároveň zapsal i do dramatického oddělení brněnské konzervatoře. Jeho vzorem se stal profesor Jiří Mahen, významný režisér a organizátor brněnského kulturního života. Absolvoval v roce 1926 a hned se mu podařilo získat první stálé angažmá v brněnském Zemském divadle, na jehož jevišti prožil sedm sezón. Byl považován za mimořádný talent a sametově hebký, zvučný a melodický hlas ho zpočátku předurčil k ztvárňování romantických hrdinů. Díky svému smýšlení se brzy stal výrazným představitelem levicové avantgardy, což ho svedlo dohromady s režisérem Jindřichem Honzlem a Emilem Františkem Burianem. V jeho režii hrál také v roce 1932 Benjamina v inscenaci hry Vítězslava Nezvala Milenci z kiosku, která byla zakázána jako komunistická propaganda, protože končila citací Internacionály.
Nebe na zemi:
Nezvalův rytíř Des Grieux
V roce 1933 přešel do Prahy a stal se jedním ze zakládajících členů souboru právě začínajícího divadla E. F. Buriana D34, kde hrál například v žebrácké opeře nebo Katovi. V sezóně 1937-38 působil v Osvobozeném divadle, další rok hrál v pražské Unitarii, a pak se vrátil k Burianovi. V roce 1939 zazářil na této scéně ve veršovaném dramatu Manon Lescaut, které napsal Vítězslav Nezval podle románu Abbé Prévosta. Postavu hlavního hrdiny, rytíře Des Grieux, napsal Šmeralovi takzvaně na tělo stejně jako postavu mladého básníka Karla v dalším veršovaném romantickém dramatu Loretka. U Buriana působil Vladimír až do jeho zatčení nacisty a uzavření divadla v roce 1941. Soubor pak převzala Městská divadla pražská, bylo přejmenováno na Divadlo Na poříčí a stalo se pobočnou scénou Vinohradského divadla. A Šmeral v něm zůstal až do uzavření všech českých divadel nacisty v roce 1944.
Manon Lescaut:
Film jako vedlejšák
Před filmovou kamerou stanul poprvé už jako uznávaný herec díky angažmá v Osvobozeném divadle. V roce 1937 si zahrál dělníka Josefa Formana alias Lionela v komedii Svět patří nám, kterou podle úspěšné stejnojmenné divadelní hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha Rub a líc natočil Martin Frič a oba hlavní protagonisté v ní samozřejmě nemohli chybět. Vzápětí ho oslovil Hugo Haas, který pro své filmy vybíral představitele mezi divadelními herci a obsadil ho jako prvního asistenta kliniky v dramatu Karla Čapka Bílá nemoc. Burian ale neviděl filmování svých herců rád, protože mu komplikovalo provoz divadla, a tak od něj Vladimír na čas odešel a v roce 1938 si zahrál hned v šesti filmech, například Jeníka ve válečném dramatu J. A. Holmana a Jiřího Slavíčka Zborov či náčelníka vyděračské bandy v komedii s Miroslava Cikána Vandiny trampoty, v hlavní roli s Věrou Ferbasovou. Pak se ale k Burianovi vrátil a za války svoji spolupráci s filmem výrazně omezil, protože se obával nabídek německých filmařů. Hrál proto jen jednou do roka, například poťouchlého chasníka Bártíka v dramatu Jan Cimbura, které natočil František Čáp v roce 1941 podle stejnojmenné knihy Jindřicha Šimona Baara, nebo o tři roky později starostova zhýralého syna Standu Zadáka v dramatu Ladislava Broma Skalní plemeno, v němž dostala poprvé velkou roli Dana Medřická.
Kolik půdy člověk potřebuje:
Femme fatale
Osudové ženy zasáhly do jeho života hned dvě a obě během války. Tou první byla krásná, o osm let mladší Marianna Fischlová, bývalá tanečnice z divadla E. F. Buriana, s níž se oženil, aby jim zakrátko začalo jít kvůli manželství oběma o život. Marianna totiž byla židovského původu, Vladimír se s ní ale odmítl rozvést a tím se mu podařilo ji alespoň na čas zachránit před transportem. A přestože ji velmi miloval, nedokázal odolat další osudové ženě, démonické Adině Mandlové. Poprvé se s ní sice setkal už během natáčení filmu Svět patří nám, jiskra ale mezi nimi přeskočila až v Divadle Na poříčí během zkoušek představení Chvála bláznovství. Adina s ním dokonce otěhotněla, holčička se ale před Vánoci roku 1944 narodila mrtvá. Krátce nato byli manželé Šmeralovi převezeni do koncentračních táborů, Marianna do Terezína a Vladimír do Kletendorfu, odkud se mu koncem války podařilo utéct, a šest týdnů se pak schovával u Mandlové. Ta pak ve svých pamětech, nazvaných Dneska už se tomu směju, tvrdila, že jí během poválečného pronásledování nepomohl, v Archivu hlavního města Prahy se ale dochovaly Šmeralovy výpovědi v její prospěch.
O dvou poutnících:
Důsledný detailista
Jeho ukázněného, a přitom emotivního projevu a psychologickou hloubku dokázal naplno využít až zestátněný film. Po několika menších rolích ztvárnil už v čtyřicátých letech čtyři velmi výrazné postavy, sedminásobného vraha Krugera v Čapkových povídkách, malíře Romana v adaptaci Gogolovy povídky Podobizna, kvůli němuž dokonce studoval stavy svého hrdiny v ústavu pro duševně choré, či nevinně odsouzeného Melichara ve filmové verzi divadelní hry Dvaasedmdesátka. Jeho vrcholným výkonem se ale stal bývalý španělský interbrigadista František Kroupa v dramatu Otakara Vávry Němá barikáda. Pak už zapadl do dobového schematismu a jeho kvality znovu ocenili filmaři až v šedesátých letech. A opět přišla na řadu čtveřice výrazných rolí, Vášnivý sběratel koberců dr. Vitásek v čapkovském diptychu Čintamani a podvodník, roztržitý profesor v komedii Nejkrásnější věk, nemilosrdný inkvizitor Boblig v Kladivu na čarodějnice a osamělý stařec v Kachyňově dramatu Směšný pán.
Skřivánci na niti:
Důstojný vzdělanec
Po osvobození se jako aktivní komunista zapojil do činnosti řady organizací a podílel se i na podpoře kultu osobnosti. Až do smrti pak nejčastěji ztvárňoval různé vzdělance, vědce, pedagogy, zástupce exekutivy či vyšetřovatele bezpečnosti. Mimo jiné si dvakrát zahrál i ministra Zdeňka Nejedlého, poprvé s nádechem karikatury v roce 1969 v poetickém podobenství Jiřího Menzela Skřivánci na niti, které skončilo vzápětí na dlouhá léta v trezoru, podruhé o osm let později v normalizačním historickém dramatu Vítězný lid. Získal několik vysokých vyznamenání včetně titulů Zasloužilý a Národní umělec a v letech 1949-1966 vyučoval herectví na DAMU. Spolupracoval s dabingem, působil v rozhlase a jako velký milovník poezie také vystupoval jako host ve Viole. Až do odchodu do penze v roce 1979 hrál v pražském Divadle na Vinohradech a před kamerou působil až do poslední chvíle. Naposledy si zahrál starého pána v televizní inscenaci Evžena Sokolovského Příjemce platí v dolarech a v jeho filmografii najdeme téměř dvě stovky titulů. Mimořádně kultivovaný herec Vladimír Šmeral zemřel 15. března 1982 v Praze.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká televize, FDB, Český rozhlas, Český film, Jaromír Kazda: Vladimír Šmeral, Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh)
Vložil: Adina Janovská