Ministryně nelituje. Komentář Štěpána Chába
komentář
25.08.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jana Černochová
Mini-stryně Jana Černochová se zatelelila blahem nad násilnou smrtí Darji Druginové, dcery vrchního ideologa ruské politiky, která zahynula při teroristickém útoku. Americké ministerstvo zahraničí nad smrtí vyjádřilo lítost a popřálo Rusku, aby vše zdárně vyšetřilo. A to bez ironického podtónu. Určité znaky civilizace je třeba zachovat i při válečné přetahované o evropský energetický trh.
Jana Černochová očividně neprošla mezinárodní školou dobrého chování a projevila se jako buran z pasťáku. Na jedné straně mediálně pláče nad tisíci obětmi ruské války na Ukrajině, na straně druhé tleská násilné smrti civilisty.
„Potlačuji přirozenou lidskou reakci na tragickou smrt. Ale toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi líto ani dcery, ani truchlícího otce. Je mi líto tisíců lidí zavražděných v důsledku jejich propagandy a odporné ideologie. Dnešní noc na 21. 8. si v Rusku zapamatují,“ napsala Černochová v reakci na smrt ideologovy dcery. Princip je to zvrácený.
Uvedu to na příkladu ze začátku války na Ukrajině. Psal mi pán, s hrdostí a pýchou na své myšlenkové pochody mi vyčinil, jak to, že nepíšu o tom, že nás v roce 1968 obsadili hlavně Ukrajinci. Jak to, že se to nepíše v médiích, když je to pravda. Měli bychom prý Ukrajince nenávidět. Princip vymezení. Princip uchování svého pevného pohledu na svět, který se nesmí změnit. Na námitku, že v roce 1945 nás osvobodili také ukrajinští vojáci, nereagoval. Nereagoval ani na otázku, jak se s takovým dilematem vypořádat.
Úplně stejnou úroveň přemýšlení předvádí mini-stryně Černochová. Aby přežil její zvrácený světonázor, musí mít v myšlenkách vytvořeného a pevně zakořeněného nepřítele, kterému pak ochotně věnuje svých pár minut nenávisti denně. A to bez ohledu na lidskost. Jistě, ve válce není žádná lidskost. Právě po sobě dva státy hází rakety, právě na Ukrajině, bez jakýchkoliv dodatků k její nedávné politice, která je přinejmenším kuriozní, padají rakety na hlavy lidí, kteří se jen narodili ve špatnou dobu na špatném místě. Ono, ostatně, narodit se na Ukrajině za posledních 150 let bylo za trest vždy. Rusko se na utváření ukrajinského ducha permanentního „geroje“ spolupodílelo mamutím podílem. Od hladomoru, přes násilně vnucenou bolševickou revoluci, porevoluční všehochuť korupce a mafiánských praktik, až po současnou cynickou okupaci. Ruské jho. Buď se sousední stát stane kolonií, jakou je Bělorusko, nebo otloukánkem, jakým je Ukrajina. Obojí je blbě. Netvoří to vůbec prostor pro samostatnost a možnost dojít si k prosperitě vlastními silami. I když, spolupráce čistě politická, nikoliv podlézavá, mám pocit, že by také fungovala, jen ji nikdo moc nezkoušel.
Ale nejhorší, na všech zeměpisných šířkách i délkách Zeměkoule, jsou nikoliv trpaslíci, ale vyhrocené charaktery různých Černochových, které jedou svou životní zkušenost na zvrhlé nenávisti k jednomu nepříteli jako z Orwellova románu 1984. Budeme dnes nenávidět Eurasii? Nebo Oceánii? Rusko? Nebo USA? V jejich podání je to úplně jedno. Totožné zkratkovité uvažování do ideologie zamotaného burana. Desetiminutovka nenávisti. Nelitují smrti mladé ženy, které ani litovat nemusí, nikdo je nenutí, její smrt nijak nesouvisí s jejich funkcí, může mlčet a dál vykládat o nákupech stíhaček v době bezprecedentní finanční i energetické krize. Ale to přesvědčení, že je potřeba okomentovat násilnou smrt v Rusku, je výrazem čirého výtrysku nenávisti, kterou by moudrý politik, vrcholný politik, neměl vypustit z úst. Ústy Jany Černochové větráme nenávist, i když bychom měli mluvit o něčem ale úplně jiném. O čem?
Nebylo by lepší z pozice předsednické země usilovat o příměří? Ale fuj, to jsem ale brebta, Rusko musíme nejdřív porazit. Pak uzbrojit. A až nám dojdou všechny zdroje, tak uprosit. Než se k diplomatickému řešení přes svou nenávist propracujeme, budou na ruské i ukrajinské straně umírat lidé. Jedineční. Neopakovatelní. Nechají po sobě v historii díru úplně zbytečně zabitého, který nestihl dokončit svůj příběh, protože naši politiku, napříč glóbem, ovládla nenávist a přetahovaná. Jen někteří v sobě mají ještě kus příčetnosti a ví, že za měsíc, za rok, budou muset navázat s Ruskem diplomatické vztahy. A že ty se navazují hrozně špatně, když se radostí připočurnete, když nepřítelovu ideologovi někdo zabije při teroristické akci dítě. Američani vyjádřili lítost, ví, že za čas se začnou budovat nové diplomatické vztahy, Černochová vyjádřila svou radost, netuší vůbec nic. Je to jen do písku vyhrabaná díra, kterou brzy zasype písek dějin a nikdo po ní ani nevzdechne. Je pevně přesvědčená, že vyhrajeme, ač je to neskutečná blbost. Rusko tam bude pořád. Nevystřelíme ho do kosmíru. I Putin tam bude. A po něm přijde další. A další. A my spolu musíme mluvit. Včera bylo pozdě.
Za celou dobu války na Ukrajině neslyším hlas volající po uzavření míru. Slyším jen - vyhrajeme, uzbrojíme, utlučeme sankcemi. Neslyším - jednejme, zastavme to šílenství, volejme po míru. Smějeme se smrti jedněch a pláčeme nad smrtí druhých. Obojí mediálně, v soukromí nám je to jedno. No, nám, těm, kteří si budují mediální obraz. Proč je volání po uzavření míru divné? Proč celým kontinentem, celým světem nezní - tohle už ne, to už lidstvo ke svému vývoji nepotřebuje. Nezabíjejme se, pracujme společně na blahobytu. Nic. Uzbrojíme, vyhrajeme. Hrr na ně. Perte je. Krleš.
Všimněme si jednoho. Obyčejní lidé válku nechtějí. To ti nahoře si hrají. Oni si hrají. Hrají si. Hrají si s nenávistí, s emocemi, hrají si s námi. A my jim to žereme, namísto toho, abychom je hnali. Pro ně je smrt civilisty mediální zkratka k politickým bodům, zkratka k hlubšímu zavrtání se do něčí zadnice, pro obyčejné lidi je násilná smrt tragédie. Je to jen jejich hra, ale naše životy. A Jana Černochová to celé rámuje svou diplomacií burana. Kde jsou ty časy, kdy jsme měli důstojnou a vlivnou diplomacii a moudré diplomaty. Dávno v tahu. Všechno je v tahu.
Vložil: Štěpán Cháb