Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Lídr čs. mise při OSN v New Yorku z roku 1968: Pražské jaro bylo výjimečné, proto ho zničili. Dodnes se o něm mlčí. Svět Tomáše Koloce

21.08.2022
Lídr čs. mise při OSN v New Yorku z roku 1968: Pražské jaro bylo výjimečné, proto ho zničili. Dodnes se o něm mlčí. Svět Tomáše Koloce

Foto: Tomáš Koloc

Popisek: JUDr. Miroslav Polreich (1931-2019)

ROZHOVORY NA OKRAJI JUDr. Miroslav Polreich (1931-2019) byl tajemník velvyslanectví Československa v USA a OSN a jeho velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ve Vídni. V roce 1967 v Glassboro v státě New York sjednal první poválečnou schůzku na nejvyšší úrovni mezi SSSR a USA. Pražské jaro a okupaci prožil jako úřadující hlava naší mise při OSN, a v roce 2018, k 50. výročí, jsme o tom, co se tehdy okolo naší liberalizace a okupace dělo za oceánem, pořídili následující rozhovor. A nejen o tom…

Pane doktore, už nějakých dvacet let mám pocit, že se naše média snaží příběhem srpnové okupace přehlušit příběh celého příběhu Pražského jara 1968, tedy období, kdy naše zřízení sice zůstalo socialistické, což znamenalo ponechání velkovýroby a velkoobchodu v rukou státu, maximální produktovou soběstačnost, státem zaručenou plnou zaměstnanost a štědrou státní podporu kultury a sportu, v nichž jsme měli celonárodní základnu a byli jsme v nich tehdy světovou špičkou, ale zároveň probíhala úplná demokratizace společnosti. Byla zrušena cenzura, do státních médií se vrátili dříve zakázaní disidenti, byly otevřeny dříve zavřené západní hranice, probíhaly rehabilitace politických vězňů z doby stalinismu, bylo znovu povoleno provozování živností i všechny dříve zakázané společenské organizace a církve a i na naší politické scéně se objevily první zárodky svobodné soutěže, což byl plnohodnotný pokus o třetí cestu mezi kapitalismem amerického a socialismem sovětského typu. (Právě proto proběhla dohoda mezi SSSR a USA, že okupace tento pokus zastaví…) Vůdci tohoto pokusu, reformní komunisté, se pak za normalizace znovu dostali do čela odporu proti neostalinistickému režimu, když založili obě tehdejší disidentské skupiny: jak pluralistickou Chartu, tak levicovou Obrodu.

Musím vám složit kompliment za tu úvahu. Jste první z dnešních novinářů, kdo tohle ve svém základě pochopil… Ano, vidím to taky tak. Zase jsou všude vidět jen tanky před muzeem a v televizích a rádiích celé dny mluví lidé, co je viděli na vlastní oči, ale o zbytku roku 1968, kdy byla mimo jiné poprvé v našich dějinách zrušena cenzura, ani slovo. Jediné, co jsem v souvislosti s jeho padesátým výročím zaregistroval o Pražském jaru jako takovém, byl malý článeček v Lidových novinách, že lidé za Pražského jara darovali klenoty na zlatý poklad republiky (představte si to vlastenectví a důvěru tehdejších lidí k státu – daroval by dnes někdo státu jediný zlatý prstýnek?!). Tohle všechno má svůj cíl, jímž snad není ani tak všudypřítomná rusofobie, jako zakrytí jádra, smyslu toho, proč bychom měli vzpomínat, co se u nás dělo před padesáti lety. My jako národ jsme v té době realizovali věc, o kterou šlo jak Masarykovi, tak Benešovi, a nikdy se jim ji nepodařilo úplně zrealizovat: spojili jsme socialismus a demokracii.

Jako politologovi mi přijde absurdní, když se někdo snaží Pražské jaro srovnávat s polským, neřku-li maďarským povstáním v roce 1956. Rozdíl byl v kvalitě společnosti a způsobu politiky. V Polsku a Maďarsku šlo o násilné lomcování řetězy s věšením na lucerny a se snahou vrátit se před druhou světovou válku, u nás doslova o pokojné celonárodní referendum o demokratizaci socialismu. A opakuju, nebylo to nic nového, vycházelo to ze sociálně demokratických myšlenek, které u nás byly doma už v 70. letech 19. století. Jistě se to dá popisovat jako boj dvou komunistických frakcí, faktem ale je, že Pražské jaro nebylo věc komunistického hnutí, ale plod země, která už v letech 1918-1938 byla jedinou demokratickou a zároveň socializující zemí v celé Evropě. Když v roce 2009 přijel do Prahy prezident Obama, začal svůj projev slovy: „Jsme zde díky Pražskému jaru...“

Kdy začalo Pražské jaro pro vás osobně?

Prvopočátek už v 50. letech, když jsem přišel na Vysokou školu politických a hospodářských věd, kterou vedl profesor Jiří Hájek, což byl do roku 1948 předseda Mladých sociálních demokratů, který se pak nechal sloučit KSČ, což mu socdemáci, co se nedali sloučit, nemohli zapomenout. (Dalším významným „sloučeným sociálním demokratem“ byl František Pavlíček, autor filmů, jako Marketa Lazarová, Tři oříšky pro Popelku nebo Babička; v letech 1965-1970 ředitel Divadla na Vinohradech, zakladatel Charty 77 a první porevoluční ředitel ČRo. – pozn. autora)

Školy, kde se vychovávají budoucí zpravodajci, bývají většinou prvním podhoubím reformy režimů, co jsou jako řemen, a u nás to taky tak bylo. První zárodky Pražského jara 1968 tu byly patrné už v hlubokých 50. letech. Po dvou letech naši školu (ze správného pocitu, že je podezřele svobodomyslná) rozpustili, budova a většina studentů zůstali nově založené Vysoké škole ekonomické, část spolužáků přešla na filozofickou fakultu a my s Hájkem v čele jsme šli na nově vytvořený obor Fakulta mezinárodních vztahů pod Karlovou univerzitou, kde jsem dostudoval, načež po nás přišli ještě jedni absolventim a pak tu fakultu taky zrušili.

Hájek potom šel do zahraniční služby a mnozí z jeho absolventů taky. Já jsem se stal třetím tajemníkem našeho velvyslanectví ve Washingtonu. Hájek byl mezitím velvyslancem v Londýně. V Americe byl tehdy mccarthismus, Voskovec byl rok zavřený na Ellis Islandu pro podezření z „předčasného antifašismu“ (tak se v té době přezdívalo podezřelým z komunistických myšlenek), u nás zuřil stalinismus. V roce 1955 rozmetali další institut, Vysokou školu politickou neboli Sorbonnu ve Vokovicích, odkud zase pro podezření z „titoismu“ letěli Hájkovi přátelé, jako Josef Buk nebo Milan Hübl (Pozdější zakladatel Charty 77 spolu s Jiřím Hájkem. – pozn autora) Lepší poměry v celé společnosti začaly až tak okolo roku 1961, když jsem se z Washingtonu vracel.

Jak se ty lepší poměry projevovaly?

Míla Čech, šéf amerického odboru rozvědky, kterého jsem tehdy osobně neznal, ale on si mě vytipoval díky tomu, co jsme si psali, mi řekl: „Jmenuju tě svým zástupcem. Naše hlavní úkoly jsou: odtrhnout se od vnitra a zbavit se všech estébáků.“ Ekvivalent tohoto rozdílu je rozdíl mezi rozvědčíky, což jsou lidé operující v cizích zemích a hledají nové cesty, a kontrarozvědčíky, kteří doma sledují činnost nepřátelských služeb na vlastním území. To byla odkladovna dobrých soudruhů za odměnu. Jednou nám chtěli vnutit takového člověka do služby a dali nám jeho papíry. Já takový svazek profesionálního donašeče na kolegy viděl prvně v životě. Drby – ten spal s tou, ten s tou. Tak jsem jim odpověděl, že ho nepotřebujeme.

My jsme na tyhle lidi mohli i proto, že v rozvědce, kde hodnosti normálně nebyly, nám všem absolventům VŠ dali nadporučíky a oni, nevysokoškoláci, byli staršinové, ti nejlepší to dotáhli na podporučíka. Estébáků jsme se tedy zbavili elegantně, nařízením, že každý z nás musí mít vysokou školu a umět dva cizí jazyky. Mělo to tu výhodu, že zatímco do té doby byla práce rozvědky soustředěna na krajany, kteří byli spíš chudáci, co to v Americe měli velmi těžké, odteď jsme se mohli začít věnovat mezinárodním věcem. Za Mílou Čechem a Jiřím Hájkem se už tehdy chodili inspirovat lidi, jako Jiří Pelikán, pozdější tahoun Pražského jara a ředitel pražskojarní Československé televize, později v italské emigraci jako europoslanec koryfej levice v Evropském parlamentu. V roce 1968 se pak Míla Čech stal logicky šéfem celé rozvědky.

Vy jste v roce 1964 odešel podruhé do USA, jako první tajemník do naší mise při OSN v New Yorku. Projevovaly se i tam zmíněné změny a typologie konzervativců a počínajících reformátorů?

Jako všude. Já jsem si ještě k tomu vymyslel, že předtím půjdu na tři neděle do Vietnamu. Tehdy v Americe kvůli Vietnamu stávkovaly univerzity, každý chtěl, abych mu o tom něco řekl, a tak jsem se dostal mezi lidi. Washingtonská ambasáda sloužila ke konzulární práci, většina času se věnovala dvěma pytlům s žádostmi, které denně přišly (ačkoli i tam jsem měl štěstí, že jsem jako zpravodajec alespoň mohl cestovat po Státech a poznávat lidi). V New Yorku jsem vstal, podíval jsem se, na co jsem potřeboval, šel do OSN, absolvoval jsem jedno jednání za druhým, večer jsem šel na tři recepce a pořád jsem s někým mluvil. A taky jsem chodil na filmy, které u nás doma ještě pořád nebyly k vidění.

Samozřejmě i v New Yorku byly ty typy kolegů, co si jen podřímli v OSN, jednou za měsíc napsali domů zprávu a šli k mamině, navařili si bramboračku nebo guláš na týden, aby ušetřili, jedli a dívali se na televizi. Já ne. Využíval jsem i kontakty své ženy, která jako odbornice na afroamerickou literaturu učila na Columbii, a pak jeden čas i na Harvardu, kam ji pozval slavný profesor Oscar Handlin. Dvakrát týdně jsme byli někým pozvání na večeři. Ashton Jones, který spoluzakládal Amnesty International, nás zval každý měsíc, našli jsme se se Zbigniewem Brzezińským, jehož manželka byla praneteř prezidenta Beneše… Naše motivace k těm setkáním byla stejná. Chtěli jsme poznat někoho z „té druhé strany“ s analytickým myšlením a zjistit od něj, jakým způsobem se přemýšlí na druhé straně.

Moje postoje byly známé a všichni si nás s manželkou předcházeli i proto, že už tehdy letěla světem pověst demokratizujícího Československa, kde se svobodně točí ty skvělé otevřené protisystémové filmy. Společnost se otevírala, všichni tehdy chtěli vědět, co se na východě děje, mé dceři tehdy dokonce nabídli místo v drahé soukromé školce zadarmo, protože tam chtěli nějaké dítě z východu. V téhle atmosféře si mě vyhlédl a kontaktoval James Ward, vedoucí operací CIA ve Vietnamu, který dřív pracoval na velvyslanectví v Praze. Tak jsem se v napjatých dobách studené války a horké vietnamské a šestidenní války v Izraeli stal zprostředkovatelem první poválečné mírové dohody mezi USA a SSSR v roce 1967 v Glassboro mezi americkým prezidentem Johnsonem a sovětským premiérem Kosyginem. Byl to přelom ve vzájemných vztazích SSSR – USA, o němž se mluví jako o duchu Glassboro. Mimochodem, nedávno při komentování schůzky Trump – Kim byly na ČT vzpomínány všechny vrcholné schůzky USA, ale Glassboro bylo vypuštěno. Možná proto, že tuto schůzku zprostředkovával československý diplomat, který je dnes už opět zakázaný.

Nakolik stála za faktem, že si Ward vybral vás, a ne nějakého diplomata z Polska nebo Maďarska, Wardova předchozí mise v Praze a vaše aktivita, a nakolik fakt, že liberalizace učinila Československo v Americe známým?

Rozhodně za tím bylo americké vědomí, co se u nás děje. My jsme měli vývoj, něco se u nás dělo, a to už bylo viditelné i v New Yorku. V Maďarsku se nedělo nic. Tenhle československý fenomén někdy paradoxně využívali i Sověti. Velvyslanec Dobrynin, který byl ve Washingtonu od roku 1962 až do roku 1986, věděl, že se můj kolega Mirek Přibil (který byl jinak řadový diplomat, kterých bylo v USA tolik, že by se jimi daly dláždit silnice...) přátelí s Henrym Kissingerem. Dobrynin chtěl Kissingerovi něco vzkázat, ale požádal o to Přibila, neboť, jak se vyjádřil, bude lepší, když ta řeč bude vedena „češskimi gubami“. Jednání v Glassboro jsem ale pak musel připravovat na vlastní pěst, protože situace eskalovala, a než bych dostal bumážku z Prahy skrze šifru, která v Praze musela projít rukama sovětského poradce, mohlo být vše ztraceno. Ostatně nebylo ani vyloučeno, že bych to svolení vůbec nedostal.

Nastal slunný rok 1968. Jak se jeho rychlý demokratizační vývoj projevoval na československé misi při OSN v New Yorku?

Taky blahodárně. Po zvolení prezidenta Svobody nás opustil velvyslanec Milan Klusák, který byl Svobodův zeť a pantáta ho chtěl mít doma jako posilu (jíž nevím, jestli tak úplně byl, protože to byl spíš domácký člověk toho bramboračkového typu, který jsem nastínil výše). Zastupoval ho ekonom Mužík, který o diplomacii neměl moc ponětí. Co se týká našich kruhů, byl jsem ve styku se svým sovětským protějškem Dmitrijem Jakuškinem a Američanem Jamesem Vreelandem. Je zajímavé, že s Pražským jarem víc sympatizoval Jakuškin, který říkal vždy, že je to dobré, ale na můj postoj, že by to chtělo podobnou změnu i v SSSR, vždy odpovídal, že já Rusko neznám, tam na tohle ještě není čas.

Jakuškin mě záhy přesvědčil, že se vyplatí mluvit s ním, protože byl na rozdíl od jiných velmi inteligentní, pátá generace intelektuálů v rodině. Později jsem zjistil, že byl prapravnukem Ivana Jakuškina, člena děkabristů, šlechtického hnutí, které v roce 1825 chtělo odstranit carské samoděržaví a nastolit konstituci nebo republiku (Syn Dmitrije Jakuškina pak byl mluvčím prezidenta Jelcina. – pozn. autora) Kvůli Jakuškinovi jsem jel během Pražského jara dvakrát do Československa, abych pro něj mohl zformulovat podrobné zprávy, co se u nás děje, kterými on jako příznivec naší demokratizace uklidňoval svou centrálu v Moskvě, aby nedělali žádné hlouposti. Oni je pak od něj ale už nechtěli s tím, že mají lepší informace přímo z Prahy.

Později jsem se dozvěděl, že jim je poskytoval člověk, který vyrostl o čtyři domy dál od místa, kde jsem v dětství bydlel. Jmenoval se Král, byl šéfem StB v Ostravě a v době liberalizace ho jako konzervu vyhodili z místa. Shromáždil kolem sebe tedy další vyhozené estébáky, kteří na území celé republiky sbírali kompromitující zprávy, a on je potom nosil na sovětské velvyslanectví. Tak se v Moskvě vlastně střetávaly protichůdné zprávy od dvou sousedů z Havlíčkova Brodu. K tomu ještě přidám perličku, že pražské letiště v srpnu otevřel sovětským letadlům plukovník Stachovský, někdejší podnájemník z našeho havlíčkobrodského domu. Svět je malý.

Boje mezi vámi, liberály sociálnědemokratického ražení, a stalinisty, tehdy ale, pokud vím, probíhaly i na daleko vyšší úrovni…

To ano. Na začátku března 1968 jsem dostal šifru, že z Prahy přijede někdo, kdo by se mnou chtěl něco konzultovat. Byl to pracovník tehdejšího mezinárodního oddělení ÚV KSČ Ladislav Žižka. Dostal seznam těch „nejspolehlivějších“ diplomatů, což byli paradoxně rozvědčíci, kteří ale, jak jsem už vysvětlil, z velké části stalinismus nechtěli… Zavřel se se mnou v tajné místnosti a říká: „Situace je vážná, my připravujeme změnu, Dubček bude svržen. Až dojde doma k převratu, měl bys tu udržet klid.“

Tehdy do USA emigroval „semínkový generál“ Jan Šejna, který si přivydělával tím, že na armádních pozemcích pěstoval drahá travní semena, prodával je na západ, a než ho zatkli, uprchl a stal se cenným zdrojem americké rozvědky o koncepci východoevropských armád. Jeho kolega, generál Vladimír Janko, měl vést puč, během nějž měl být svržen Dubček a nastolena stalinistická vláda, kterou nám pak Sověti chtěli vnutit v srpnu. To mi Žižka řekl a odletěl dál, zvěstovat to na velvyslanectví do Mexika.

Říkal jsem si: Do pr..., co teď?!“ Cestu do Prahy jsem plánovanou neměl a šifra se použít nedala, protože ta šla přes Sověty. Naštěstí pak přišla z Prahy jen tak na okraj zpráva, že generál Janko se zastřelil. Z toho jsem pochopil, že puč byl zažehnán.

Jak jste prožívali samotnou okupaci a jednání v Radě bezpečnosti OSN?

Předně musím říct, že skutečně nikdo z nás nevěřil, že to opravdu udělají. Jakuškin mi tři dny předtím ohledně naší liberalizace řekl s omluvným tónem: „Budeš velice překvapen…“ Ale já mu nevěřil a jel jsem s rodinou a s ještě jednou rodinou amerických kamarádů na dovolenou k moři do New Jersey. Postavili jsme stany a jen jsme to dodělali, zapnul jsem tranzistorák a na Rádiu North Carolina hlásili, že je u nás invaze. Tak jsme to zase hned sbalili a mazali domů, jenže v těch zácpách nám to trvalo skoro den. Zástupce velvyslance Mužík na mě už čekal.

Někteří zaměstnanci mise zůstali na dovolené, protože nevěděli, jak se to vyvine, a chtěli zůstat za větrem. Mužík se šel poradit s tehdejším generálním tajemníkem OSN, Barmáncem U Thantem, který mu ale diplomaticky poradil jen to, abychom byli opatrní. Nicméně z iniciativy Dánska byla svolána Rada bezpečnosti OSN, což bylo pět stálých členů USA, SSSR, Francie, Británie a Čína, tehdy ještě zastoupená Tchaj-wanem, plus dalších deset nestálých členů, mezi nimiž tehdy právě byli Maďaři. Zasedání předsedal nějaký Brazilec. Sověti byli kromě ostatních okupačních států (Což byli jak známo kromě Maďarů i Poláci, východní Němci a Bulhaři, v OSN posílení i o další státy východního bloku kromě těch, co stáli za námi. Rumunů, a také Jugoslávců, kteří jako nezávislý stát uvnitř bloku budovali demokratický socialismus – pozn. autora) zvýhodněni i tím, že na konci druhé světové války prosadil ještě Stalin, že „s ohledem na válečné útrapy“ budou mít sovětská Ukrajina a Bělorusko v OSN své vlastní mise.

Praha byla tehdy vylidněná, asi pět ministrů bylo na dovolené v Jugoslávii (včetně našeho šéfa, ministra zahraničí Hájka), pět v Rumunsku a stejný počet v USA, z nichž někteří (pamatuji si ministra stavebnictví Trokana, Slováka) nám přijeli do New Yorku fandit. Jako země, jíž se jednání týkalo, jsme měli právo zúčastnit se zasedání, ale z Prahy přišel befél od tajemníka našeho ministerstva Loskota, že nesmíme. Nikdo vyšší se o nás nestaral, nejvyšší orgán tehdejší faktické moci, předsednictvo Ústředního výboru KSČ, tou dobou unesli do Svazu…

Udělali jsme to nakonec jako Chytrá Horákyně, dali jsme zatím na stůl cedulku „Czechoslovakia“, ale nikdo z nás nevystoupil. Tři dny rokovali bez nás. Okupanti nejdřív trvali na tom, že invaze byla uskutečněna na pozvání vedoucích politických představitelů, které osvobozený národ hladce zvolí za dělnicko-rolnickou vládu. S tím vydrželi dva dny. Když se ukázalo, že tohle je nesmysl, přešli na argument, že u nás byla občanská válka jako v Maďarsku v roce 1956. Ministr zahraničí, můj profesor z VŠ Jiří Hájek, kvůli tomu tehdy z Jugoslávie rychle odletěl do New Yorku, ale než vystoupil, dohodli jsme se, že vystoupí Mužík. Text jsem narychlo nadiktoval do ruky tajemníkovi Luďkovi Handlovi, který měl pěkný rukopis. Mužík jako ekonom by sám žádnou politickou tezi nedal dohromady.

Mužík si tam sedl a k mému textu dodal na adresu okupantů sám za sebe: „Předhazujete nám maďarské události v roce 1956, a že pokračujeme s kontrarevolucí, kdy se hlava nehlava věšelo na lucerny. Já sám jsem byl v té době na fotbalovém zápase na stadionu Sparty, což je pražský dělnický klub. Když během zápasu zahlásili do tlampačů, že v Maďarsku zasáhla vojska SSSR, stadion se spontánně roztleskal. U nás o žádnou násilnou kontrarevoluci nešlo, šlo o celonárodní vůli k demokracii, která ale zůstane socialistická.“ To logicky naštvalo zejména Maďary, ale pokřikovali na nás i delegáti i z ostatních delegací zemí, co nás okupovaly, včetně delegátů sovětské Ukrajiny a Běloruska, kteří na tom byli s moskevskou okupací hůř než my.

Když přijel Hájek, snažili se telefonicky spojit s ministry, kteří se soustředili na našich velvyslanectvích v Bělehradu a Bukurešti, a poradit se s nimi, co má říkat. Je zajímavé, že zatímco v Bělehradě se soustředili zásadoví odpůrci okupace pod vedením místopředsedy vlády Šika, v Bukurešti, kde se proti okupaci postavil Ceaușescu, převažoval spíš rezervovaný postoj. Hájek si pak přes noc napsal projev ve smyslu tezí, co jsme napsali Mužíkovi. Chtěl ale mít schválení buď od Svobody, který tehdy byl ještě v Praze, nebo od někoho z těch, kdo byli uneseni do SSSR. Volal jsem pořád do Moskvy, ale šlo to přes spojovatelky doma. Dokud jsem mluvil anglicky, spojovali mě, ale jak jsem přešel na ruštinu, spojení se přerušilo.

Hájek si sednul na svoje místo a zástupci okupantů to zdržovali, protože protest samotného ministra zahraničí okupované země, i když malé, to je mezinárodně těžký kalibr. V tu ránu přišel někdo z mise, že dostali blesk-šifru o třech řádcích: „Ať Hájek nevystupuje, poškodilo by to zájmy našeho jednání v Moskvě. Ať se okamžitě vrátí do Prahy.“ Podpis: Pick (což byl velvyslanecký rada, se kterým jsem kdysi sloužil ve Washingtonu). Strčil jsem to do kapsy a neřekl jsem nikomu nic. Bylo to moje riziko. Hájka jsem znal a věděl jsem, že jako disciplinovaný diplomat by příkaz vedení respektoval.

K Hájkovu projevu nebylo co dodat. Protestujeme. Jsme socialistická země, v socialismus věříme, chceme zůstat přáteli se všemi socialistickými zeměmi, ale demokratický vývoj v naší zemi je naše vlastní záležitost. Po jeho vystoupení jsme oznámili, že se dál jednání nebudeme účastnit. Teprve po jeho vystoupení jsem Hájkovi řekl: „Jirko, přišla tahle zpráva, ale není to autorizovaný.“ A on na to: „Už se stalo.“ Když pak v 70. letech napsal paměti, chytře „mě zatloukl“ obratem, že se o depeši dozvěděl až po vystoupení, ale nenapsal od koho. To by mě za normalizace stálo mnoho…

Co je pravdy na tom, že Brežněv den před invazí volal prezidentu Johnsonovi, aby se ho dovolil?

O tom nic nevím. Mezi zpravodajci se jen proslýchalo, že sovětský velvyslanec Dobrynin volal den před invazí Američanům a slíbil jim, že okupační vojska se zastaví 50 kilometrů od západní hranice. (Dnes je již odtajněn záznam ze setkání Dobrynina s americkým prezidentem Nixonem den před okupací, který zveřejnil časopis Reportér. Slib tohoto druhu na něm nepadl, nicméně slib amerického nevměšování se ano – pozn. autora)

Jaké byly vlastně tehdy oficiální postoje Američanů k okupaci?

V Radě bezpečnosti OSN vystupovali zásadově proti vpádu, taky křičeli, taková je ale politika. Naše hnutí se jim líbilo jako oslabení sovětského tábora, ale na svoji stranu nás přetahovat nechtěli, protože v stávajícím uspořádání, a zejména během nadějných jednání o oteplení studené války by to byl nesmysl. Nelíbil se jim ani náš požadavek stát se neutrálním státem. Jádro amerického postoje zformuloval můj americký kolega Vreeland: „Miroslave, o co jde? Ty jsi dojednával Glassboro, a teď bys mu chtěl sypat písek do soukolí?“

Rok 1968 mezinárodně paradoxně znamenal největší přelom v urovnání americko-sovětských vztahů. Léta se dohadovali o nešíření zbraní. Pak přišel rok 1968 a najednou tu byla dohoda SALT 1, dohoda o konferenci v Helsinkách, která stanovila standardy práv, a hlavně v roce 1968 byla podepsána Dohoda o nešíření zbraní hromadného ničení. Nakonec byla v tomto roce na jednání v Paříži připravena i dohoda o ukončení Vietnamské války pomocí Čechoslováky zprostředkovaného kontaktu mezi Američanem Wardem a Sovětem Jakuškinem. Tehdy jsem byl na Vreelanda a jeho globální pohled trochu naštvaný, ale později jsem mu musel dát zapravdu.

Jako úřadující hlava velvyslanectví ČSSR při OSN jste se po okupaci staral i o Jana Wericha…

Na podzim 1968 jsem ještě stačil zprostředkovat jeho hospitalizaci. Už podruhé se jako čerstvý emigrant octnul v New Yorku. Emigroval hned první den okupace s pomocí pohraničníků ze své chaty, která byla jen deset kilometrů od západoněmeckých hranic, nejdřív do Vídně. Ale neměl vůbec žádné peníze, letenku do New Yorku mu zaplatila československá firma Filmexport, v New Yorku mu zkolabovaly horní cesty dýchací a proležel pět týdnů v kyslíkovém stanu, za což mu pak naúčtovali 20 000 dolarů, které neměl. Zaplatili jsme je z prostředků velvyslanectví. Byl jsem se na něj i podívat. Podle mě se vrátil, protože pochopil, že na rozdíl od doby válečného exilu, kdy byl mladý a zdravý, by dnes už z vlastních prostředků v New Yorku nepřežil.

Za jakých okolností jste se vracel vy?

Na začátku roku 1969 jsem pro nesouhlas s politickými změnami v Československu rezignoval a vrátil se s rodinou domů. Tam mě čekala plenární schůze, při níž bylo předneseno všechno, co proti mně shromáždili (tak z 95 procent to byly naprosté lži), byl jsem označen za pravicového zrádce, přičemž hanopisy přednášeli i ti, kdo se mnou v životě neměli nic společného. Pěti lidem, kteří byli proti mému vyhazovu, sdělili, že druhý den už nemusejí chodit do práce. Okamžitě na mě byla uvalena sledovačka a odposlech a dva roky jsem nesehnal ani dělnickou práci. Práci podnikového právníka v Řemeslnických potřebách jsem sehnal až díky tomu, že můj otec, předválečný komunista, si došel za svým bývalým známým, jedním z hlavních opor normalizace, šéfredaktorem Rudého práva Oldřichem Švestkou, a vynadal mu, že se chovají jako fašisti.

Dopadl jsem líp než moji kolegové, co zůstali doma. Ty už 20. srpna v noci ti vyhození konzervativci, o nichž jsem už mluvil, ve jménu Sovětů pozatýkali a zavřeli je v modlitebně v prvním patře, v centrále naší rozvědky v klášteře u Křižovníků. Tedy jak už to tak u nás bývá, ne Rusové, ale „vlastní“, Češi, kolaboranti… Zatčených bylo 36 včetně žen. Sověti tam pak přijeli s tankem a důstojník řekl zpravodajcům: „Za kontrarevoluci jste odpovědní, a tak jste tu jako rukojmí. Pokud proti okupaci vypukne nějaké povstání, budete na tomto místě zastřeleni.“

Když to v devadesátém roce chtěl historik Václav Kural publikovat, tehdejší ministr vnitra Jan Ruml mu řekl, že by to nebylo politicky dobře. Co by nebylo politicky dobře? Aby se už v 90. letech národ dozvěděl, kdo byl podle Sovětů pravým strůjcem Pražského jara a kdo za to měl zaplatit smrtí: 36 „komunistických“ rozvědčíků. Tato pravda vyšla až nyní v knize, kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů. Ovšem těch 36 rozvědčíků dal současný režim v 90. letech pod lustrační zákon jako estébáky, a nejsou tudíž ani dnes plnoprávnými občany...

Jak po svém protestu dopadl ministr zahraničí Jiří Hájek?

Hájek jel po vystoupení domů přes Švýcarsko, kde už v očekávání věcí dalších načal nějaká jednání se svými tamními sociálně-demokratickými známými politiky. Stejně jako já odstoupil sám, už v roce 1968. Chtěli mu jako bývalému koncentráčníkovi dát předčasný důchod, ale on řekl, že neseděl v lágru kvůli důchodu. Tak ho dali do Akademie věd, aby si tam bádal a do důchodu šel podle regulí, až v roce 1973. Místo bádání ale psal knihu, kterou mi dal ke konzultaci. Pamatuju si z nich větu ve smyslu „nejsvobodnější jsem teď, když na mně už nic nechtějí a mohu psát paměti“. Vyšly pak v exilovém nakladatelství profesora Janoucha ve Švédsku.

Nebyly to jediné paměti, v nichž jsem se ocitl. Po letech jsem zjistil, že jsem obsažen i v slavném Mitrochinově archivu. Vasilij Mitrochin byl sovětský rozvědčík, který pracoval v moskevské centrále, upadl v nemilost a začal z archivu vytahovat materiály, které zakopal na zahradě, a až v roce 1992 se spojil s americkým rusistou Andrewem a vydali to jako bestseller v mnoha jazycích. V téhle knize o mně píšou, že i já, který jsem dělal jednání v Glassboro, jsem se postavil proti okupaci a řekl jsem Sovětům, že moje děti je do smrti budou nenávidět. Ta formulace ale není pravdivá, takhle jsem se já nikdy nevyjadřoval.

Jiří Hájek se pak stal zakladatelem a prvním mluvčím Charty 77 a využil své kontakty v západním světě pro její rozšíření…

Ano. Postupoval stejně jako já. Hned na začátku si zmapoval své bývalé kontakty, a ty pak i v omezených podmínkách, kdy před jeho domem stála permanentně dvě policejní sledovací auta, využíval. My dva jsme měli poněkud jinou představu o tom, co je disent, než většina Charty. Disent je předně to, že se jedná jen ve dvou, což má tu výhodu, že když z jednání něco unikne, je jasné, že to musel pustit ten druhý. Já jsem si předně udělal seznam, kde jsou mí spolužáci z VŠ. Jeden z nich měl v 60. letech otevřenou tuberkulózu, za Pražského jara byl mimo, pak byl v ČTK, a nakonec se dostal na ÚV KSČ a dával mi nejúzkoprofilovější dokumenty od ideologického tajemníka ÚV KSČ Fojtíka. Z nich jsem zjistil, jak je Charta profízlovaná, a informoval jsem o tom i Hájka.

Ti, co Hájka hlídali, o mých návštěvách u něj rozhodně věděli, ale mysleli si, že se bavíme jen o zdraví. S Hájkem jsme se shodli, že ze západu nám vysvobození nepřijde a musíme se zaměřit na východ. Když v SSSR přišel k moci Gorbačov (spolužák spolutvůrce Pražského jara 1968 Zdeňka Mlynáře ze studijního kruhu na právnické fakultě v Moskvě – pozn. autora), který se později k československému roku 1968 několikrát přihlásil jako ke své inspiraci, získal jsem důvěru režimu aspoň potud, že jsem směl cestovat alespoň na východ.

Na přání profesora Hájka jsem jel dvakrát do Moskvy s krytím tlumočníka zájezdu zemědělců (to mi zase zařídil bývalý spolužák na ministerstvu zemědělství) a navštívil jsem redakce časopisů Novoje Vremja a Izvěstija, kde jsem sondoval možnosti, aby Hájkovi spolupracovníci mohli v těchto perestrojkových periodicích publikovat. A skutečně v létě 1988, rok a půl před sametovou revolucí, vyšly v Izvěstijích dvě zprávy o situaci v ČSSR od dvou někdejších reformních komunistů a nynějších chartistů Jiřího Hájka a Jiřího Hanzelky. O tom se ale v ČR dodnes nedočtete.

Osobnost profesora Hájka byla styčnou pro dvě hnutí, Chartu a Obrodu. Obroda byla organizace bývalých reformních komunistů z Pražského jara, která se částečně kryla s Chartou (u níž též dvě třetiny zakládajících signatářů byli též bývalí reformní komunisté). Spolupracoval jste i s Obrodou?

Zprvu ne, ale pak jsem zahrál v jejím osudu klíčovou roli, o níž dnes už vím, že to byla role smutná. Za revoluce v roce 1989 mě kontaktoval můj kamarád Láďa Kolmistr, příslušník Obrody, zda bych nemohl poskytnout prostory Řemeslnických potřeb pro Obrodu. Udělal jsem to. Byl to prostor právního oddělení, paradoxně hned vedle policejní centrály v Bartolomějské ulici. Tam se v listopadových dnech začala scházet Obroda včetně svého vedoucího Miloše Hájka (taky člena Charty), Jiřího Hájka, Zdeňka Jičínského, jednou tam přišel i Dubček. Tihle vesměs chytří chlapi si zase jednou povídali, jací byli gerojové, a přišla tam nějaká holka, a divila se: „Co vy tady děláte, vy máte být ve Špalíčku, tam se teď rozdělují funkce a dělá politika!“ Tak jsem si zpětně uvědomil, že tím, že jsem jim poskytl ten prostor, jsem vlastně zabránil tomu, aby byli ve Špalíčku, kde se v té době dostávali k moci lidé z Prognostického ústavu. Tak jsem se nepřímo podepsal na podobě dnešní české politiky.

To jste ale snad odčinil svým pozdějším diplomatickým angažmá...

Snažil jsem se. Původní dohoda byla taková, že prvním porevolučním ministrem zahraničí bude na rok profesor Hájek, který za tu dobu objede své přátele na západě, aby pro nás dohodl, co se dá, a pak se stane ministrem Jiří Dienstbier. Spadlo to ale pod stůl, a tak Hájkovo ministerství dopadlo stejně jako Dubčekovo prezidentství. Nicméně mě Hájek prosadil k Dienstbierovi, který mě původně chtěl poslat na vnitro, ale pak mě udělal šéfem bezpečnostního odboru, opět se stejným úkolem jako před třiceti lety: vyčistit porevoluční diplomacii od estébáků.

Pak jsem se stal velvyslancem u Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě se sídlem ve Vídni, právě v době našeho půlročního předsednictví této organizace. Pokračoval jsem ve své mírové činnosti jako člen mise, která měla zjistit podmínky a zajistit mír v Kosovu. Já jsem měl na starost Srby, které jsem měl opět přesvědčit jako Slovan svou „češskou gubou“. I tehdejší kosovský vůdce Rugova mi potvrdil, že jeho lidé úplnou samostatnost rozhodně nechtějí, to že je objednávka odjinud. Potvrdilo se mi, že tou stranou, která iniciovala dnešní rozdělení Jugoslávie na prvočinitele, kupodivu nebyli američtí demokraté pod vedením tehdejšího prezidenta Billa Clintona, ale němečtí sociální demokraté pod vedením Gerharda Schrödera.

S jejich plánem na rozvrácení Jugoslávie jsem zásadně nesouhlasil a v rámci možností diplomata jsem dělal, co jsem mohl, aby se jim nepodařil. Když úplně přepsali zprávu, kterou jsme my vyjednavači z Kosova vydali, bouchl jsem do stolu. Připojili se ke mně španělský a švýcarský delegát, generál švýcarské armády. Ten přímo uvedl: „Nejsem agent NATO, a tuto zprávu nepodepíši.“ I vedoucí mise, Kanaďan, se nám omluvil, že Ottawa na něho po zaslané informaci tlačila, aby jako diplomat člena NATO hlavní teze zprávy změnil. Takže se nakonec četla pravda.

Po přednesení původní zprávy za mnou přišel velvyslanec Rakouska Vukovich, původem z Chorvatska, a zareagoval slovy: „To co jsi teď provedl, se ti již nikdy nepodaří. Máme možnosti to v Praze zařídit…“ A tak bylo Kosovo přiklepnuto Albáncům (a na přelomu 20. a 21. století z něj kromě jiných národů vyhnáni i Židé, o čemž se dodnes nesmí mluvit) a já jsem už podruhé upadl do nemilosti, v níž jsem jako diplomat a osoba veřejná dodnes. Alespoň v České republice. Naproti tomu do USA mě stále zvou a ročně tam udělám řadu přednášek.

Co říkáte dnešnímu vývoji mezinárodních vztahů?

Předně bychom si měli uvědomit, že NEJSME MALÍ, jak se nám dnes kdekdo snaží podsunout. Ani jako stát a jeho diplomacie, o čemž jsem se přesvědčil v šedesátých letech v New Yorku, kdy jsme platili za víc než tradiční vyjednavačské země, jako jsou Švýcarsko či Finsko. A nejsme malí ani jako Miroslav Polreich či Tomáš Koloc.

Mám nyní v počítači novou oficiální zahraničně-politickou koncepci našeho Ministerstva zahraničí, a tam se píše, že musíme posilovat euroatlantickou civilizaci. To je rétorika, která patřila do studené války, o níž jsem se ještě nedávno domníval, že už skončila. Moje osobní koncepce říká, že V SLABOSTI JE SÍLA a že zkouška, která nás nyní čeká, je, že se budeme muset všichni sjednotit a spolupracovat, protože jsme na sobě vzájemně závislí. Čelit globálním výzvám kolapsu životního prostředí a surovin, které nás mohou smést z povrchu Země jako druh.

Nesouhlasím se svými kolegy, kteří jako já učí mezinárodní vztahy, ale na rozdíl ode mě dle určité objednávky napíší, že svět se dělí na země spotřebitelské a zdrojové a v úsilí získat zdroje nelze vyloučit ani světovou válku. A to se píše v době, kdy například priority Ruska a USA co do zdrojů a potřeb jsou absolutně stejné a odborníci v obou velmocech vědí, že bez spolupráce a důvěry jich nemohou dosáhnout. Podívejte se Brzeziński, když se stal bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera, zastával tu nejtvrdší linii proti SSSR. Dnes mi píše, že souhlasí s mými smířlivými zahraničně politickými názory, jen se o ně bojí, zda budou pochopeny… Nebo: Potkal jsem se i s Robertem McNamarou, ministrem obrany USA v době vietnamské války. Na sklonku života vedl kampaň za zrušení atomové výzbroje jako hrozby lidstvu!

Mým životním mottem vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis. Myslím, že jsem v tomto směru něčeho dosáhl, a to i ve směru diplomatického úsilí, které snad vedlo i k změně globální politiky. Za to, že jsem si vždycky stál za svými názory, jsem i se svou rodinou zaplatil jistou cenu. Mnoho se v tomto směru nezměnilo, cena se musí platit dál. Jsem bohatý, protože to slovo má i filozofický podtext. Bohatý je ten, kdo už přišel na to, že už má dost.

 

Vložil: Tomáš Koloc