Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jaroslav Hrabě: Za komoušů se říkalo, dědeček a babička, ujídaj nám chlebíčka. Vaše dopisy

19.08.2022
Jaroslav Hrabě: Za komoušů se říkalo, dědeček a babička, ujídaj nám chlebíčka. Vaše dopisy

Foto: Pixabay

Popisek: Senioři, ožehavá otázka

Ožehavé téma. Důchody. Dávky sociální pomoci. Komu dát přednost? Utáhneme to všechno najednou? Jsou nějaká řešení? Jaroslav Hrabě se zamyslel právě nad tím. A nachází mnoho nesrovnalostí a ptá se, kde je ta mez, kterou musíme překročit, ale vlastně se bojíme a tak se tváříme, že žádná není. Ale ona tam je, nezmizí.

„Opět se ti, které jsme si dobře platili z našich daní, ozývají, aby nám sdělili něco, co si dobře pamatuji z mladších let,“ napsal Jaroslav Hrabě a pokračoval. „Tak třeba Dědova mísa: Až se tobě bude třásti ruka, koryto ti synek udělá. Za komoušů se říkalo: dědeček a babička, ujídaj nám chlebíčka. Pak si matně vzpomínám na jednu pohádku: Byla bída krutá. Nebylo co jíst. No a politici tedy rozhodli, že staré a nemohoucné je třeba utratit. Jen jeden chalupník to neudělal a otce ukryl. Na jaře ale nebylo co zasít. Všichni měli hlavu v pejru z rozhodnutí politiků. Jen ten poslední starý měl nápad. Řekl synovi, aby znovu vymlátil došky ze střechy. No a tam získal osivo. A pak si pamatuji jednu sci-fi knihu. Od Jefremova Hodina býka. Na planetě byli lidé rozdělení do dvou kast. Dlouho žijící dži a krátce žijící kži. Dlouho žijící byli samozřejmě politici a VIP, jako sportovci, miss apod. No a když se čas konce kži přiblížil, tak si vzali občanky a kýbl a odešli do chrámu blažené smrti a tam byli zplynováni.

Toto řešení jsem popsal i panu Pilnému, který nám začal kázat jak na důchody nebude. Ovšem nikdy se neozval. Pokud moje paměť ještě slouží, tak bych řekl, že takový plastikář Kalousek enormně zvedl daně a vytvořil státní dluh, jehož výše získala stříbrnou medaili po Schillerové. A to o nic nešlo, jako za Schillerové o život. Stát mi, za jeho vlády, sebral cca 70 % z toho, co na mě vynaložila firma. A on mně tady bude vykládat, jak jsem se měl o sebe postarat sám?

Možná by stálo za experiment sebrat Kalouskovi a Topolánkovi důchod a tzv zmrazit jim majetky. No a ať nám ukáží, jak se o sebe postarají. Stejně žijí jen ze své politické minulosti. A proč bychom jim za to měli platit? Ostatně na co mám státu dávat tolik peněz? Má snad někdo dojem, že nemůže žít bez podvodních skútrů v armádě, kde je plavební hloubka pro lodě 1 metr? Nebo jsme snad nemohli žít bez naší armády v Afghánistánu či Iráku? Vždyť jsme stejní jako Rusáci, kteří napadli bez důvodu proamerickou, prozápadní, demokratickou a svobodnou Ukrajinu, toužící se zapojit po bok invazních jednotek NATO. Nemůžeme snad žít bez amerických vrtulníků či stíhaček? Zejména když kvůli tomu musíme přebudovat celé letecké základny. A jak to asi bude s Leopardy?

Nevzpomínám si, že bychom měli železniční vagony s nosností přes 60 tun. Takže je vyrobíme? A kde? Ostatně si myslím, že bychom vydrželi i bez našich skvělých politiků. Zejména jejich vazeb na organizovaný zločin. Pořád nám vykládají co bychom měli a co bychom neměli. Jen si nejsem jist, že ví, o čem mluví. Všichni si brousí vtip na důchodcích. Ale nikdo z těch chytráků si nedovolí říct nepřizpůsobivým, že na dávky pro ně nebude, protože za celý život do systému ničím nepřispěli. To by se, po jejich demonstracích, zbláznila celá EU a USA by nás kritizovaly i v OSN. Je to prostě úžasný svět. Nestačíme ani žasnout. Ale je to i takový smutný příběh.

Jen tak mimochodem. Viděli jste francouzský dokument Být chudý v nejbohatší zemi světa? A tam evidentně směřujeme. A to jsme se smáli Rusům, že žijí na Sibiři v zemljankách,“ zakončil pesimisticky Jaroslav Hrabě.

Slovo do pranice. Zásluhový důchod, zásluhové dávky. Je to průchodné? A proveditelné? Protože jakmile by došlo na zásluhovost v dávkách, musel by pak stát garantovat i zaměstnání, protože pak by ten, který si opravdu nemůže najít práci, byl skutečně diskriminovaný a stát by ho nechal chcípnout na ulici. Drsná doba a drsné podmínky? Je pravda, že v USA se nikým nepářou a nějaké sociální dávky? Na chvíli a pak šup, starej se o sebe sám. Nějaké dávky, na kterých jde přežít i desítky let, to v USA najít nejde. Ale co tam jde najít, jsou desítky milionů pracujících chudých, kteří chodí do práce, ale bydlí ve svém autě a žijí v permanentním nedostatku. Což ukazuje dokumentární film, o kterém se zmiňuje Jaroslav Hrabě. A v takové sociální bublině kvete šedá ekonomika, drogy, kriminalita.

Chovat se sociálně a platit mnohým bez práce skromné, ale prázdniny, které mohou trvat celý jejich život? Máme na to? A vyměníme to za to, že začneme ubírat z důchodů a křičet, že staří lidé republice užírají z budoucnosti… když pomáhali budovat její ekonomickou zdatnost v minulosti? Samé otázky.

V roce 2009 vydalo nakladatelství Odeon útlou knížku Konec stříbrného věku od japonského autora Jasutaka Cucui. Ten píše o tom samém. Staří, kteří vyžírají mladým lidem jejich budoucnost. A tak tamní společnost přistoupila na nová pravidla hry. Ve věku sedmdesáti let musí každý povinně do smrtící hry, kdy se sedmdesátníci mezi sebou musí pozabíjet. Souboj přenáší živě televize, zabíjení se těší velké oblibě, lidé si k televizi berou popcorn a vsází se, který se staříků přežije jako poslední. Ten totiž bude mít privilegium. Dostane dům a dalších deset let života jako bonus. Může žít. Když všechny ostatní pozabíjí. Krásně cynická kniha plná vyhřezlých střev a výsměchu té naší pokrytecké době, která je k smrti rozrušená, když někde uvízne pejsek, ale je vcelku ukradené, že jinde nepovšimnuti a odkopnutí dožívají lidé o hladu a zimě. No, nějak si ty city musíme nahrazovat.

Jaroslav Hrabě položil otázky, na které nikdo neodpoví. Po takových otázkách vždy následuje rozpačité ticho. Přesto je na místě je pokládat. Tříbit si tak hodnotový žebříček. Ale možná bychom se mohli zarazit a říct si – společnost, která přestává mít zájem a snahu starat se o své staré, si nezaslouží už ani skopnout ze srázu, protože její hodnota je nulová.

Vložil: Štěpán Cháb