Jaroslav Kolka: Stále rafinovanější metody řízení ovládají lidi ve prospěch chamtivosti, lakoty, mediální popularity. Vaše dopisy
18.08.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Rozpad společnosti
Jaká je skutečná ekologie? Jsou to solární panely na střeše supermarketového korporátu? Jak jsme na tom jako lidé? Propadáme se, nebo jde naše úroveň s technologiemi kupředu? Co duše? Zmizela, když jsme ji nahradili pojmem ego? A nejsme světem egomaniaků? Otázky, které jsou do hloubky. Odpovědi, které mysl člověka dovedou do jistého druhu nejistoty. Otázky si klade Jaroslav Kolka. A snaží se na ně najít i odpověď.
„Mám pocit, že kdysi dávno jsem u Vás něco rozporoval, ale v poslední době komentáře považuji za nejlepší a výstižné, co čtu,“ napsal Jaroslav Kolka a pokračoval: „Nicméně já současnou společenskou situaci hodnotím daleko kritičtěji a rád bych se zeptal - V čem nemám pravdu?
Společenské řády jsou stále založeny na bojích a moci. V hospodářské a informační explozi by se zdálo, že lidstvo nové zdroje použije ke svému prospěchu, ale opak je pravdou
Možnosti planety potřeby lidské společnosti již dávno překonaly, vedou k degradaci živé i neživé přírody a ta se stává pro život jedovatou. Nastupuje fáze přírodních automatických procesů, které vyrovnávají stav a možnosti přírody a ty mohou vyšší stupně života zcela zničit. (Mořský plankton dodává 50 procent kyslíku a přitom je schopný žít pouze v rozmezí několika stupňů teploty moře, jeho ohřátí jej může podstatně zredukovat, půda má prý 1/20 původní hodnoty).
Stále rafinovanější metody řízení ovládají lidi ve prospěch chamtivosti, lakoty, mediální popularity. Ekonomika ustrnula ve fázi růstu HDP a zisku, přestože planeta je lidskou činností zamořena a před kolapsem. Odpady plastové éry nejsou likvidovány a objevují se další a složitější odpady – solární panely, baterie elektromobilů atd. Přes tyto jasné a téměř nevratné škody se sice poukazuje na potřebu změny klimatu, ale stále je nedotknutelná šílená nadspotřeba, konzum, plýtvání. Změny jsou řešitelné pouze základní změnou společenského řádu, likvidací modly peněz a majetku, nastolení jiných hodnot a motivace a návrat práva a pravdy.
Snahy o nápravu jsou stále ovládány falešnými přísliby svádějícími nutné řešení udržitelného vývoje na vedlejší kolej. Hospodářský vývoj místo možného pokroku vrhá většinu prostředků do válek pod záminkou ochrany demokracie, ale ve skutečnosti jen hromadí a zajišťuje majetky oligarchie při ohromném zbídačování a utrpení obyčejných lidi především Asie a Afriky.
Lidstvo se odtrhlo od reality v přírodě a izoluje se v megalopolích, zaměřených na konzum a zábavu a široké spektrum zájmů jedinců není schopné vytvořit společenskou poptávku po skutečném pokroku a vývoji. Místo toho zabředávají do plytkého rozebírání kdejakých nesmyslů typu Black Lives Matter, LGBTI a podobně. Samozřejmě i popírání rozdílů mezi neokolonizátory a koloniemi je druhou stránkou pseudodemokracie západu.
Základní životní otázka je, co je přijatelné, respektive jaká je hranice mezi základními životními potřebami, společenskou nadstavbou a plýtváním. Nevím přesně od kdy se svoboda a demokracie přepočítává na peníze ale rozhodně jsem je dávno neviděl. Maximálně se za ně vydávají převlečení kašpárci.
Lidstvo nemá právo ničit život na planetě pro svoji lenost, pohodlí, nezřízené potřeby. Je třeba se vrátit k prostotě, skromnosti, spolupráci ve společnosti na všech úrovních. Elity by měly jít příkladem pokroku, ale naopak se zvrhly v požitkáře a VIP pozéry. Vlády ovládají podivná individua a spolky bez jakéhokoliv zájmu o lidskou společnost a planetu.
Jakákoliv jiná činnost, která neřeší tyto hlavní témata, je jen mlácení prázdné slámy a odvádění pozornosti od zásadního řešení,“ zakončil své chmurné, ale pravdivé a hluboké psaní Jaroslav Kolka.
|
To je černé vidění. Oprávněně? Z Nového Zélandu nám dovezli cibuli. Z Austrálie nám dovezli uhlí. Z Číny česnek. Z Polska jablka. Maso z Brazílie. Není to divné? Sakra, není to divné? Globalizace je fajn, když jejím výsledkem je banán i v obchodě té nejzapadlejší vesnice. Ale že by bylo fajn, když je zákazník nucen koupit si novozélandskou cibuli, kterou pěstuje zemědělec o vesnici dál, ale nemá ji komu prodat? Protože levná konkurence z druhé strany planety ho prostě v kartelu s majiteli dodavatelů a prodejců utluče a vytlačí z trhu? Je to normální? Není to normální. Hlavně že si prodejce dá na prodejnu solární panely a pak o tom všude troubí do okolí veliké marketingové nadpisy. My jsme zelení svým myšlením i chováním, praví prodejce a dodá: nechceš cibuli za Zélandu? Jako od maminky. No, nekup to.
To je ale pokrytectví. To je ale kašlání na tu skutečnou ekologii a ochranu životního prostředí, že? Taková nemístná lekce ve vyšším umění cynismu. Kupte si cibuli ze Zélandu, protože na střeše máme solární panel, který je tak, tak ekologický. My jsme zelení, my zeleně myslíme, my zeleně i žijeme. Obdivujte nás.
Že stojí náš obchod na úrodné zemědělské půdě? Ale to nevadí. Máme na střeše solární panel. A že to odporně přerostlé parkoviště u stovek obrovských prodejen odvádí vodu z místa? Že je to tepelná past? Ale vždyť my máme na střeše solární panel, nestěžujte si furt. Nehudrejte. Můžete si udělat kuřátko z Brazílie, potřít ho česnekem z Číny, přidáte cibuli ze Zélandu, uděláte si salát z rajčat ze Španělska a obdivně, povinně obdivně se podíváte, že máme solární panel na střeše. A když už máme ten solární panel na střeše, nemyslíte, že toho máte v košíku málo? Vždyť jen v Evropě se vyhodí stovky tun jídla, a to bychom měli zvýšit, to je mrzuté, vyhazovat tak málo. Kup si víc. Máme vajíčka z Ukrajiny. Plyn z Ameriky. Kupuj, jez, žer, máme na střeše solární panel. Vysoká hra cynismu v praxi.
A jak my podporujeme místní ekonomiku. Místní zemědělce. Vaše republika s naší péčí jen a jen kvete. Vždyť mnozí z nás, korporátů, máme jako reklamní slogan S láskou k Česku. No není to báječný reklamní slogan? Huntujeme vaše zemědělce, zhuntovali jsme dumpingovými cenami váš maloobchod, huntujeme vaši úrodnou půdu. Zhuntujeme vám tu všechno. Ale s láskou k Česku a solárním panelem na střeše. To si pamatujte, až bude platit u kasy už ne dumpingové ceny, ale naše ceny. Jste rádi? Musíte být rádi. Nic jiného už vám nezbývá.
Duchovně i duševně jsme jako společnost vyprahlí jako poušť, kterou za sebou necháváme. Se znormalizovanou kulturou, z které byl vypreparovaný duch i humor. Klesáme postupně na úroveň, kdy vlastní politiku necháváme určovat pohlavními pudy zdánlivě vyšších zájmů ideologických. Ve jménu tolerance a lásky k bližnímu jsme odevzdali svou tvůrčí sílu kultu vyprázděného křiku na všechny okolo. Až jsme si všechny znepřátelili. I sebe samotné. Tahounem této společnosti už je jen nenávistí poháněná povinná láska. Vykašlat se na to.
Ztratili jsme se. Topíme se. Nadechnout se není čeho. A ti, co to řeší a mají řešit, hrají nejvyšší ligu v cynismu.
|
Vložil: Štěpán Cháb