Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Český zdravotní systém jako očistec. Americké zdravotnictví jako jeho vzor. Studentský vůdce z listopadu 1989 jako dnešní protekční papaláš. Svět Tomáše Koloce

komentář 14.08.2022
Český zdravotní systém jako očistec. Americké zdravotnictví jako jeho vzor. Studentský vůdce z listopadu 1989 jako dnešní protekční papaláš. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Zubař při pohledu na pacienta

Čtyři poučné reportážní příběhy z českých a jedna z americké ordinace, jak je na vlastní kůži perně prožil autor této rubriky. Poučení, které z nich vyplývá, si laskavý čtenář jistě shrne sám.

První český příběh: Močový měchýř (2014)

Před pár lety, asi měsíc poté, co jsem se poprvé svezl záchrankou, aby mi na pohotovosti řekli, že pro vyloučení miniaturního ledvinového kamene musím hodně pít a denně seskákat ze svého třináctého patra dolů po schodech (povedlo se!), mě opět začalo bolet v podbřišku. Dotaz na svoji praktickou paní doktorku jsem předem vyloučil. Zdědili jsme se navzájem po penzionování předchůdkyně, která byla mojí „studentskou obvodní“ ještě na škole a o níž se právem říkalo, že na všechno, od průjmu po rakovinu, píše kapky do nosu. Její následovnice po ní převzala nejen praxi, ale i způsob jejího vedení. Nevnášet do systému poptávka-nabídka zbytečnou medicínu, neztrapňovat pacienty svlékáním, ale přímo se zeptat, jaké razítko pacient chce. Pro řadu problémů života vezdejšího je to dobrý modus vivendi, jenže při nejasných zdravotních obtížích, s nimiž vám neporadí ani sousedka-kořenářka, není k ničemu. Našel jsem si tedy na internetu číslo na urologickou ambulanci naší krajské fakultní nemocnice s tím, že se objednám rovnou tam.

„Tak vy říkáte, že máte potíže? A to nemáte svého vlastního urologa? Přijďte za měsíc a půl.“

„A nešlo by to dřív? Mě to opravdu bolí!“

„Přednostně bereme případy s horečkou nad devětatřicet stupňů a mdlobami. Máte mdloby?“

Jako člověk, který nemá rád lhaní, které není bezpodmínečně nutné, jsem raději zasurfoval na internetu a vědom si poučky Václava Klause, že všechno vyřeší trh, jsem tentokrát vytočil číslo soukromé urologické ambulance. Vyšlo to, objednali mě hned na druhý den.

Soukromá paní uroložka, sídlící v budově naší polikliniky, byla asi sedmdesátiletá doktorka ze staré socialistické školy, nešťastná ze svého soukromnictví, které na ni spadlo jako sedm Jobových ran. Našla ve mně především partnera pro dialog. „My už, milý pane, nejsme doktoři, ale placení distributoři pro farmaka jednotlivých firem.“ Poté co mi osvětlila systém seškrtávání úkonů a rozstrkávání zařízení bývalých poliklinik do soukromých ordinací, mi řekla, že mé potíže jsou nejspíš následek přestálého zákroku s kameny, a poslala mě na rentgen, který se naštěstí nacházel v téže budově. Když mi ve snímku nic nenašla, začaly spolu se sestrou přemýšlet, kam mě poslat na výtěr.

„Hned tady vedle je soukromá klinika, ale s tou my nemáme smlouvu. Budete muset na druhý konec města.“

S papírkem od paní doktorky jsem se vydal přes město na udanou adresu. S představou ordinace se sestřičkou, která mi provede odběry, jsem zazvonil v suterénní laboratoři. Tam se chvíli nevěřícně dívali na papírek, který jsem jim podal (víc než zprávu připomínal soukromý dopis), nicméně mě po chvíli pozvali dál.

„No dobře, ale výtěr si musíte udělat sám.“

Pak mě vybavili dlouhou špejlí s vatičkou na konci a se slovy „Dva centimetry do trubice a pořádně otočit“ mě poslali na záchod…

První antibiotikum jsem od paní doktorky-uroložky dostal preventivně ještě dřív, než přišly výsledky. Přiznám se, že jsem to ocenil, protože bolest už byla opravdu dost velká. Druhé antibiotikum, které mělo indikaci bližší nalezené bakterii, přišlo na řadu ihned poté. Divil jsem se, že mám brát dvě antibiotika po sobě, ale paní doktorka mě ujistila, že je to standardní postup. Během druhé antibiotické kúry bolest přešla, ale hned potom nastoupila znovu. Paní doktorka už si nevěděla rady, a tak mi tentokrát napsala regulérní žádanku a poslala mě, jak pravila, „k odborníkům“ na soukromou kliniku. Protože s nimi ale nebyla spřátelená, nedala mi tentokrát na cestu žádné doporučení a zavolat jsem tam měl sám.

„Kdo že vás posílá? Máme stop stav!“

„Ale já jsem měl včera teplotu devětatřicet!“ lhal jsem tentokrát bez skrupulí. Zabralo to, pozvali mě na nejbližší možný termín.

Po svém prvním vstupu na českou soukromou kliniku jsem se u mahagonové recepce nahlásil příjemné recepční, která mě poslala do prosklené čekárny, jež byla směskou starých a nových časů. Na polstrovaných sedačkách tu za zvuku zapnuté televize mezi oleandry visely didaktické návody, jak si správně mýt ruce, a pod nimi vedle podnikatelů v sakách seděli roztřesení důchodci.

„Pan Koloc!“ zavolala mě sestra. „Budete platit hotově, nebo jste na pojišťovnu?“ Když se dozvěděla, že „na pojišťovnu“, seřvala mě, že s sebou nemám moč. Výtěr však už byl proveden profesionálně a výsledky tentokrát přišly v rekordním čase.

„Který prase vám poradilo tuhle léčbu? To se přece už dávno nepoužívá,“ rozohnil se sám primář kliniky a napsal mi jiné antibiotikum, díky němuž jsem se na týden a půl zbavil bolesti, která ale následně opět přišla. Když jsem se ze svých pocitů zpovídal panu primáři, vysvětlil mi: „No, víte, to, co jste původně měl, jsme vyhubili, ale zase se vám tam rozmnožily jiné bakterie. Já bych to tentokrát vyřešil křížem.“

„Jak křížem?“ přihlásil se v mém nitru ke slovu křesťan.

„Dám vám dvě antibiotika najednou, a ta vám to tam vymlátí všechno.“

Tato překvapivě upřímná věta zapůsobila na mou fantazii tak, že mě probudila. Vysvětlil jsem panu primáři, že po třech antibiotických kúrách už dvě další najednou opravdu nechci, za vše mu poděkoval a opustil tradiční metody léčby urologických nemocí.

Druhý český příběh: Bércové vředy (2022)

Na letošním přelomu zimy a jara, v době, kdy jsem dostal covid, byla naše obvodní paní doktorka na sebezáchovné dovolené. Když se pak vrátila, vypsala mi po mailu neschopenku a jemnější lék proti bolesti hlavy, než koňské léčení, které jsem užíval do té doby. Některé příznaky jako dušnost, neustálá únava a zažívací potíže se mě ale nepouštěly a otekly mi nohy.

Moje kolegyně z práce, penzionovaná vrchní sestra z kliniky, po třech měsících, kdy se můj stav neměnil, zalhala v telefonu, že stále ještě řídí své oddělení, a tak jsem se za pouhý měsíc, v červnu, s nejdražší bonboniérou (to mi poradila zkušená kolegyně) dostal na prohlídku do protekční postcovidové poradny v naší krajské fakultní nemocnici. Kromě dávno známých úkonů, jako odběr krve („hodnoty cukru máte sice hraniční, ale cukrovku nemáte“) a vážení („při vyřknutí čísla jsem nechtěl věřit vlastním uším“) jsem absolvoval osobní premiéru řady podivuhodných prohlídek včetně dýchání do počítačového simulátoru a chození po chodbě s měřičem kyslíku, abych se dozvěděl, že mám plíce v pořádku, zato srdce a tlak jsou podezřelé. Mám si zavolat na ušní-nosní-krční (kde vyloučí organické zranění) a na kardiologii, zhubnout nejméně deset kilo a v září si přijít pro stanovení další léčby. Na ORL mě vzali hned, na kardiologii mi stanovili první termín v listopadu. Moje zlatá kolegyně, bývalá vrchní sestra, to s nimi telefonicky usmlouvala na říjen…

Pamětliv požadavku, abych zhubl deset kilo, jsem si nechal opravit kolo, které mi darovala moje známá, a namísto využívání služeb MHD začal po městě jezdit na kole. Cyklistika je dost podobná včelařství v tom, že zatímco každý včelař musí tu a tam počítat se žihadlem, každý cyklista se musí připravit na to, že ho při jízdě občas sekne pedál, nebo že se při přehazování nohy přes kolo poškrábe o nosič. Mně se stalo obojí, první na pravé, druhé na levé noze, ale jako kluk, který strávil celé dětství na kole, jsem tomu nepřikládal žádný význam, dokud se z obou škrábnutí během týdne nestaly hluboké krátery, z nichž vytékal zapáchající hnis.

Po poradě s obvodní doktorkou (které po vzoru předparacelsovské medicíny namísto pohledu stačila jen ústní informace o zranění) jsem si na rány začal denně přikládat napuštěnou pásku I., kterou jsem překryl náplastí. Když se rány do týdne prohloubily a pokryly plesnivými mokvajícími puchýři (zatímco moje paní doktorka odjela na dovolenou), vydal jsem se na pohotovost. Když jsem v čekárně pod zlověstným nápisem COVID – ČTVRTÁ VLNA PŘICHÁZÍ uviděl desítky marodů, z nichž někteří pokašlávali, zeptal jsem se člověka s o číslo nižším pořadím, jak dlouho tu čeká. Když jsem se dozvěděl, že čtyři hodiny, odebral jsem se domů a přišel, až když se setmělo. Vypočítal jsem si to dobře, do hodiny jsem byl na řadě.

„Který prase vám poradilo tuhle léčbu?!“ zařval na mě povědomou větu o deset let mladší doktor: „S takovou budete do padesáti na prkně!“ Pak se obrátil na sestru: „Podejte mi lžičku!“ Když mi po deseti minutách mého nemužného řevu chirurgickým nástrojem s výmluvným jménem vyškrabal z nohou všechen hnis, napustil rány gelem a ponechaje na sestře, aby mi rozbolavělé nohy obvázala, odešel na večeři.

„Nesmíte se na něj zlobit, on má v podstatě pravdu,“ řekla maminkovská sedmdesátiletá sestra, vážící odhadem asi tolik co já, když mi na písemné zprávě podtrhovala pasáže o tom, čím si mám doma nohy nově denně ošetřovat (o pásce I. tam nebyla ani zmínka…). Pak mi řekla, že na kontroly spojené s odbornými převazy mám chodit jednou týdně buď na polikliniku, anebo o patro výš na chirurgii. Bez přemýšlení jsem v duchu zvolil to druhé a celý měsíc to poctivě dělal. Naposled jsem na převaz přišel tuto středu…

Kontrolní a převazová procedura začíná trpným dřepěním před prosklenou kukaní jménem Kartotéka, před níž si nejdřív nacvaknete pořadové číslíčko, pak jste teprve pozváni dovnitř, kde je vám přiděleno další číslo, s nímž se odeberete čekat před konkrétní ordinaci. V Kartotéce sedí dvě nesmírně arogantní úřednice, k jejichž léčebným metodám patří, že člověka nejdřív (za cokoli) seřvou, a když to pacient vydrží, pak teprve mu dají další číslíčko. Na jejich obhajobu je třeba říct, že to dělají každému. Tedy skoro každému…

Předevčírem jsem, očekávaje tuto proceduru, seděl před Kartotékou, když se objevil člověk, který mi byl odněkud povědomý. Trvalo mi asi půl minuty, než jsem si ho zařadil. Byl to Martin Mejstřík, předseda studentského stávkového výboru z listopadové revoluce roku 1989. Jemu stačilo jen projít kolem kukaně, aby jedna z úřednic udělala, co nikdy nedělá. Otevřela dveře, vyšla ven (!) a zlomivši se v pase, poklonila se až k zemi se slovy:: „Á, pan Mejstřík, pak profesor tu bude hned!“ Načež se český Robespierre bez číslíčka vydal k ordinaci. Tak jsem poznal jednoho ze svých mladistvých idolů, který v roce 1989 razil ohledně papalášů odcházející moci heslo: „Nejsme jako oni!“

 

Upozornění na kartotéce české chirurgické kliniky; foto Tomáš Koloc

Když jsem se já sám, v ruce s třídním románem E. E. Kische Pasák, dostal za hodinu na řadu, pochopil jsem, že s iluzí účinné léčby je konec. Že je doba dovolených, a ti, kdo mě ošetřují (pokaždé jiný a pokaždé dlouze studující zprávu od toho předchozího), jsou čerstvě dostudovaní výpomocní doktoři, jsem zjistil už v předcházejících týdnech. Tentokrát mě ale dostala do ruky doktorka, která byla i proti svým předchozím kolegům holčička, aniž by si přečetla vzkazy od svých kolegů a aniž by se mě na cokoli zeptala, mi „lžičkou“ z ran standardně vyškrabala hnis, načež je zalepila páskou I., která mě před měsícem přivedla na pohotovost o patro níž, protože mi po ní naskákaly vodnaté puchýře (!). Pak se dala slyšet, že svým každotýdenním desetiminutovým převazem na chirurgii zabírám místo, a poslala mě na pavilon kožních nemocí, na který jsem se cestou musel doptat, protože nevěděla ani to, kde v nemocnici leží. Když jsem po půl hodině bloudění areálem nemocnice (od jejíchž kolemjdoucích zaměstnancích jsem se při té příležitosti dozvěděl, že každý z nich zná jen umístění kliniky, kde sám pracuje) konečně našel pavilon kožních nemocí, dělníci, okupující první patro („co tady, kurva, dělají pacienti, když je dovolená a opravujeme?“) mě odkázali na široko daleko jediného pracovníka, respektive pracovnici. Když se nalezená doktorka (nebo sestra?) podívala na papír, který jsem dostal na chirurgii, během jejího výkřiku: „Který prase vám poradilo tuhle léčbu?!“ jsem prožil dvojité déjà vu.

Jako pacient, který se za poslední měsíc poměrně dobře naučil, jak ošetřovat své rány dle metody odborníků z protější chirurgie, kteří mi rány každý týden kontrolovali a aplikovali do nich medikamenty, k nimž bych se v domácí péči pravděpodobně nemohl dostat, nyní na radu odbornice z kožního sedím doma s datem první návštěvy za dlouhý měsíc, brožurkou o léčbě bércových vředů bandážováním (o níž mi doposud nikdo neřekl ani slovo) a radou, abych si do první kontroly najal zkušenou domácí sestru.

Třetí český příběh: Bolavý zub I. (2012)

V zaplněné čekárně fakultní nemocnice v hlavním městě mi bylo sděleno, že k ošetření jsou nutné tři třicetikorunové kolky, stvrzující zaplacení trojnásobného pohotovostního regulačního poplatku. Čekárna sice byla vybavena strojem na vydávání kupónů i strojem na rozměňování bankovek a mincí, stroj na kupóny ale nefungoval. Vydal jsem se tedy tam, kam jsem byl poslán, na vrátnici nemocnice, kde jsem si pořídil kupóny od službu konající vrátné. Řev z ordinace byl pravidelně střídán dobře slyšitelným řevem (možná přepracovaného?) službu konajícího lékaře, jehož dobrým zvykem bylo pacientovi vynadat za cokoli, od příliš pomalu sdělované anamnézy přes to, že stav svého chrupu zanedbal, až po nedostatečně otevřená ústa. Při poslechu jeho nadávek jsem byl neskonale vděčný, že vlastním jeden ze dvou univerzálních přepínačů na zvláštní zacházení = sdělení, že jsem synem lékaře (že jsem zároveň býval zubní sestřička jsem se v tomto případě rozhodl raději zamlčet). Použil jsem ho i ve chvíli, kdy se mi službu konající stomatolog chystal vrtat zanícený zub bez anestézie.

Lékař (který si byl vědom, že mezi kolegy se nic neutají) okamžitě přešel do pokornějšího modu a píchnul mi „protekční“ injekci s anestézií. Předtím jsem mu ovšem musel (poprvé v životě) podepsat potvrzení, že mi bude aplikována na mé vlastní riziko. Onen „taktický úspěch“ mě natolik uspokojil, že jsem odmítl poslechnout svou vnitřní kontrolku, vybudovanou během mé praxe zubní sestry, která mi říkala, že můj zánět se už natolik rozvinul, že ho bude patrně potřeba zaléčit antibiotikem, o to už jsem si už ze strachu neřekl. Tyto dva zdánlivé detaily (podpis souhlasu s anestézií a strach říci si o recept) se staly předzvěstí pokračování příběhu na americkém kontinentě.

Americký příběh: Bolavý zub II. (2012)

Vše, co jsem výše psal, by mohlo vypadat jako stěžování si na český zdravotní systém a skutečně to stěžování je. Je to však stěžování pouze relativní, vzhledem k tomu, že jsem měl možnost využít i zdravotnictví našeho velkého vzoru, Spojených států amerických, kam jsem se vydal pouhý týden po poslední popsané příhodě. V té době jsem už jako bývalá zubní sestřička dobře znal svou diagnózu počínajícího zánětu okostice, konkrétní antibiotikum, které na ni zabírá, jako běžný uživatel internetu jsem si našel i jméno medikamentu v americké distribuci, o němž jsem ze stejného zdroje věděl, že stejně jako v našich je i v tamních lékárnách k dostání pouze na předpis. S touto informací jsem se tedy vydal na místo, na něž mě po týdnu poslechu vyzváněcího tónu vyslala konečně se přihlásivší asistentka české firmy, která mě vybavila cestovním pojištěním – na pohotovost. Namísto doktora House mě na dveřích přivítala cedule se seznamem kreditních karet, kterými lze platit. Nejprve jsem musel vyplnit povinný jedenáctistránkový formulář, který ve všech případech končil signovací sekvencí. Musel jsem stvrdit, že beru na vědomí:

-že zdravotnické zařízení má právo archivovat má data
(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

-že zdravotnické zařízení neručí za výsledek léčby, kterou podstupuji na své vlastní nebezpečí (zde mě ohromila nebývalá osvícenost formulace: "I am aware that the practice of medicine is not an exact science...")
(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

(Poznámka autora: Zde můj podpis znamenal skutečný upřímný souhlas…)

-že budu vydané medikamenty užívat tak, jak jsem byl poučen
(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

-že zdravotnické zařízení má právo účtovat mi danou částku
(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

-řád zdravotnického zařízení
(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

 

Nápisy na dveřích americké pohotovosti; foto Tomáš Koloc

Mezi tím, co jsem ostošest podepisoval a datoval (snaže se namísto bolesti v puse soustředit na fakt, že jednička se v USA píše jako I a sedmička jako 1), zaparkoval před budovou pohotovosti kamion, z něhož řidič vynesl sténající nepohyblivou, zřejmě zraněnou ženu, kterou břichem dolů položil v čekárně na lavici. Když ji vrátná zpozorovala, vylovila zpod svého pultu stejný formulář, který jsem já měl už vyplněn, a spolu s propisovací tužkou jí ho položila na lavici k vyplnění…

Mé jednání trvalo i s placením celkem deset minut. Přivolaná zdravotní sestra (nikoli lékařka!) mi změřila tlak (= upozornila mě, že mám méně solit), podívala se mi do ucha (= upozornila mě, že si nemám vytírat uši k tomu určenými tyčinkami, nýbrž zvláštním vodním přístrojem, jehož reklamní prospekt mi věnovala), po pohledu do úst konstatovala, že otok je skutečně přítomen, a odeslala mě na vrátnici, kde mi proti sto osmi dolarům (tehdy 2160 Kč), odečteným z mé kreditní karty, vydali kýžený recept. Na něj mi v lékárenském oddělení nejbližšího megamárketu (lékárny jako zvláštní prodejny se v USA už běžně nevyskytují) po půlhodinovém čekání ve frontě proti jednadvaceti dolarům (tehdy 420 Kč) vydali kýžený lék – bez originálního balení, v unifikované umělohmotné válcovité krabičce s potištěnou nálepkou, na níž byla namísto informace o složení a nežádoucích účincích uvedena pouze má osobní data a poučení sestry o dávkování léku.

Ten den jsem si začal vážit českého zdravotního systému.

 

Vložil: Tomáš Koloc