Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kde ta stará kina jsou? Album Ondřeje Suchého

13.08.2022
Kde ta stará kina jsou? Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřeje Suchého, z jeho archivu (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Vlasta Burian, o kterém zde bude řeč, s Jaroslavem Marvanem ve filmu U pokladny stál, z roku 1939

Měl jsem s jedním svým, o čtvrt století mladším kamarádem zajímavý rozhovor. Začal ho on: „Chceš stále psát o zapomenutých filmových hercích, ale neuvědomuješ si, že byli slavní před sto lety, a kromě tebe a hrstky tvých vrstevníků o nich jiní už ani neslyšeli, natož aby viděli nějaký jejich film.“

Asi má pravdu, pomyslel jsem si a změnil téma rozhovoru: „Od roku 1990 začala zanikat stará kina, která měla neopakovatelnou atmosféru, a nahradily je ve velkých městech jen multikina. To je nespravedlivé!“ Zasmál se a pokračoval: „A ty bys dneska chodil do nějakého starého kina?“ – „Kdyby bylo v naší vesnici, tak bych do něj chodil.“ – „Ale kino ve vaší vesnici není. Žádné kino není ani v okolí padesáti kilometrů. A kdyby bylo, tak bys jezdil do takového kina?“ – „Nejezdil, nemám auto.“ – „A kdybys auto měl?“ – „Hm, nejezdil. Bylo by to daleko.“ Své námitky ukončil lakonickým: „Tak vidíš.“

V roce 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros knížka A večer bude biograf. Bez čtenářského zájmu. Byla o filmových žánrech a psal jsem ji na objednávku. Uvěřil jsem kamarádovi Ondřeji Neffovi, který tehdy spolupracoval s Albatrosem a radil mi: „Ber to! Takovou knížku dokážeš se svými znalostmi napsat s prstem v nose!“ Ach jo. Tak velký prst ani nos jsem neměl, a tak ještě dnes vzpomínám na psaní téhle knížky s hrůzou. Obložen hromadou knih a časopisů (o tom, že bude jednou existovat nějaký Internet a s ním i Google či Wikipedia, jsem neměl v osmdesátých letech ani tušení), zoufal jsem si z množství různých názorů a úvah zkušených filmových teoretiků a historiků a v duchu proklínal Neffa, který nadhodnotil mé sebevědomí. Naštěstí jsem dostal nápad. Požádal jsem o pomoc ty, s nimiž jsem se znal a kteří mi dokázali odpovědět na otázky, na něž jsem neznal odpovědi. Nezapomenu na ochotu, s jakou mi vyšli vstříc režiséři prof. Elmar Kloss a Jiří Menzel, filmový architekt Jan Zázvorka či historik dr. Pavel Taussig.

 

A večer bude biografKnížka, mající podtitul Exkurze do království stříbrného plátna, vyšla v edici Objektiv a práce na ní byla úmorná, nejtěžší ze všech knížek, které jsem kdy po ní napsal.

Dnes jsem knížku A večer bude biograf po létech otevřel na stránkách, poznamenaných mojí tehdejší nostalgií, a rád bych několika úryvky oslovil ty z vás, kterým se při nich něco z vlastní minulosti vybaví. Avšak ouha! Už v kapitole, nazvané První filmy vašeho života, jsem s odstupem času zjistil, jak se můj vkus léty změnil. Napsal jsem, že z mého dětství se mi bezprostředně vybavuje deset filmů, ale dnes jsem zjistil, že z té desítky filmů se pro mě nezapomenutelnými staly pouze dva (Pyšná princezna a Luisa a Lotka) a ostatní bych tentokrát nejspíš nahradil jinými tituly. Paměť bývá ošidná.

Po výčtu „svých prvních filmů“ jsem napsal jediné, za čím si mohu stát i dnes: „Kolik daleko lepších dobrodružných příběhů, pohádek i komedií člověk v pozdějších letech viděl, a přesto, nevím jak vy, ale já na své první filmy v životě nedám dopustit. Že by sentimentální vzpomínání na dětství? Možná. Ale myslím, že v tom bude ještě něco úplně jiného... Nebyly to pouze příběhy filmů, co mne tehdy očarovaly. Bylo to celé mé první setkání s nejmladším druhem umění, jak se také někdy filmu říká. Stal jsem se tehdy novopečeným filmovým divákem, návštěvníkem kin. Film se jako druh zábavy zvolna stával neodmyslitelnou a běžnou součástí mého života, mého volného času.“

V knížce jsem zavzpomínal na dvě události, které byly odrazem vkusu dětských diváků let sedmdesátých a osmdesátých. „Při jedné z přehlídek filmů pro děti, které se konaly v Ostrově nad Ohří, uskutečnila v polovině sedmdesátých let skupina odborníků rozsáhlou akci, ve které hledala odpověď na otázku: Jaký je dětský divák v ČSSR? Z 1650 dotazníků, které děti vyplnily, jich bylo do základního vzorku pojato téměř sedm. Odpovídali v nich žáci 4. až 9. tříd a výsledky byly velmi zajímavé. Děti jsou nejvděčnějšími filmovými diváky vůbec, zcela automaticky se stávají účastníky událostí, které filmový příběh přináší. Jejich reakce se dají přirovnat k projevům temperamentu italského publika. Když jsem četl názvy filmů, které různé věkové skupiny dětských diváků uváděly jako nejlepší, pochopil jsem, že různorodost mých deseti filmů z dětství je stejně typická pro děti dnešní, jako bude určitě typická pro děti, které teprve přijdou na svět. Vinnetou, Popelka, četník Louise de Funèse, lvice Elza, to všechno se v odpovědích dětí tehdejší doby prolínalo bez ohledu na nesouměřitelnost těchto sousedství.“

Zastavil jsem se u kapitoly Kino a statistiky. Myslím, že pro vás, kteří se tenkrát stali filmovými fanoušky, může být také zajímavá:

„Na světě je asi 250 tisíc kin, která den co den zaplňují diváci, toužící v nich prožít daný čas podle svého gusta. V posledních letech přichází do kin celé naší planety ročně kolem šestnácti miliard diváků; pro ně vzniká každý rok přibližně šest tisíc kilometrů perforovaných pásů celovečerních filmů, přibližně dvakrát tolik filmů dokumentárních, a dokonce desetkrát tolik filmů, určených k promítání v televizi.

Co pro lidi kino představuje?

Pomocí písemného dotazníku byl v polovině šedesátých let proveden průzkum u náhodných návštěvníků kin v českých zemích. Nejvyšší procento z téměř osmi dotázaných odpovědělo, že pro ně kino představuje pouhou zábavu. Druhé nejvyšší procento tvořili ti, co odpověděli, že do kina chodí za uměním. O něco menší procento diváků pak, že kino pro ně znamená zdroj poučení. Poslední místa obsadili návštěvníci, spatřující v kině vhodnou náplň volného času. A někde uprostřed pak zůstali ti, kteří odpověděli slovy ‚z každého něco‘ anebo ‚nevím přesně‘. Zajímavé je, že v kinech spatřují zdroj zábavy víc muži než ženy, přestože, jak ukázal jiný průzkum, žen chodívá do kina o něco víc než mužů.

Věkové rozpětí filmového publika se u nás pohybuje přibližně od 7 do 65 let. Nejčetněji je zastoupena mládež ve věku od 15 do 19 let, velký podíl tvoří v hledišti také ti o něco starší, od 20 do 29 let. Mládež 15 až 19letá tvoří také nejvyšší procento diváků, kteří chodí do kina nejčastěji, to znamená jednou až několikrát týdně. Hned za nimi se umístila věková kategorie 7 až 14letých.“

Nemyslím si, že to bylo zjištění zvlášť překvapivé, ale pro nás přece jen důležité bylo: Co statistika říkala o tom, jaké žánry jsou u publika nejoblíbenější? Žánrů bylo vybráno sedm a výsledek průzkumu vytvořil následující žebříček:
1. veselohry
2. filmy napínavé, dobrodružné
3. filmy vážné, psychologické
4. filmy historické
5. filmy s válečnou tematikou
6. jiné filmy
7. pohádky.
Výsledek, v čem nás takové ankety utvrdily, byl jednoznačný: Že smích a napětí je přece jen to nejlákavější, za čím se filmový divák vypravil nejraději.

Nakonec bych vás chtěl něčím pobavit. V roce 1984 jsme v rozhlasovém klubu dětí Domino uspořádali soutěžní anketu, otevírající dlouhodobý seriál Strejda, který rozesměje, s podtitulem Malá encyklopedie filmových komiků a klaunů. Na naši výzvu reagovala celá řada malých milovníků filmových komedií z Čech a Moravy ve věku od 10 do 14 let. Jejich překvapivé odpovědi stojí i po tolika letech za zveřejnění. Napočítali jsme celkem 80 jmen žijících, nežijících, našich i zahraničních komiků. Ještě než jsme tyto informace rozdělili do čtyř kategorií, spočítali jsme, kdo z komiků dostal nejvíc hlasů. Absolutními králi komiků se stali Charles Chaplin a Vlasta Burian.

 

Chaplin

Charlie Chaplin měl ve svých groteskách častého přihrávače, šilhavého komika Bena Turpina

V čem se skrývalo tajemství tak výrazného Chaplinova a Burianova úspěchu u dětí, narozených až po roce 1970? Odpověď nám přinesly dopisy posluchačů Domina a já z nich vybírám dnes ty nejzábavnější:

„Charlese Chaplina mám ráda pro jeho krásné němé filmy. Rozesměje mne tím, že dělá stále směšné posunky, i každý jeho pohyb je směšný. A také mne rozesmává jeho chůze" (D. B., Brno-venkov). „Ten můj nej nej je zcela určitě Chaplin. Proč ho mám ráda? Způsobila to tak trochu jeho tulácká povaha" (E. P., Staňkov). „Nejvíce se mi líbí Charlie Chaplin. Mám jeho filmy moc ráda, protože dovede člověka rozesmát, někdy i vidíme, jaké chyby děláme. Přestože Charlie Chaplin ve filmu nemluví, spousta lidí mu dobře rozumí, jako já. Líbí se mi také, jak je prostý a odvážný" (A. H., Kolín).

„Kterého komika mám nejraději? Asi E. F. Buriana,“ napsala E. K. z Prahy-Ďáblic, která si poněkud popletla jména: „Jednou jsem měla vysokou horečku, vůbec mi nebylo do smíchu a náhodou dávali film, v kterém hrál Burian. Celý film jsem se tak smála, až mě bolelo břicho. Když jsem si večer změřila teplotu, žádnou jsem neměla. Nevěřím sice na zázraky, ale myslím si, že mě náš největší komik uzdravil. Od té doby nevynechám ani jediný film, v kterém hraje. Nejvíc se směji, když hraje nějakého malého úředníčka, který udělá vše, jak mu nakáží. Obvykle nadřízeného chytne za slovo, a pak to dopadne úplně jinak, než si každý představoval.“ „Nejvíce obdivuji Vlastu Buriana proto, jak se dobře vpraví do každé role, a pro jeho ostrovtip.“ (A. S., Hudlice). „Nejvíc mám ráda filmy pro pamětníky s Vlastou Burianem a Jindřichem Plachtou. Líbí se mi pro jejich přirozenou, veselou povahu a pro jejich komické řešení různých situací, které vychází ne z předepsané role, ale z hercovy osobnosti. Neboť hráli tak, jací opravdu byli" (J. P., Strakonice).

 

Vlasta Burian

Děti milovaly Vlastu Buriana od nepaměti. Snímek z jedné besídky s komikem pochází z roku 1936.

Z dětských vyznání je patrné, že svou významnou úlohu v popularizaci těchto dvou špičkových komiků (Chaplina a Buriana) sehrávala televize. Často se objevil v dopisech termín „Film pro pamětníky“ či „Komik a jeho svět“. Bylo tehdy dobře, že televize tyto pořady zařazovala v časech pro děti vhodných. Ale ještě zpátky k několika dalším dopisům: „Vlasta Burian je snad nejlepší herec ČSSR! Nejvíc mě rozesmál těmi svými povídačkami, a jak se vždycky někam do něčeho, kam neměl, zamíchal." – „Vlastu Buriana mám nejraději ze všech českých komiků, protože každý jeho film byl pro malé i velké, a také proto, že má stejné příjmení jako já.“ (D. B., Brno).

„Vlasta Burian dovedl svou komikou pobavit i smutné." (L. V., Olomouc). „Chaplin mě nejvíc rozesměje tím, jaké dělá neplechy a blbosti a přitom je z něho potom takové neviňátko." (S. K., okr. Teplice v Čechách). „Kdyby Vlasta Burian ještě dnes žil, tak by snad mohl být králem herectví!" (M. P., Uherské Hradiště). A nakonec ještě úryvek z jednoho z nejhezčích klukovských dopisů: „Mám rád všechny herce-komiky, kteří působí v Praze. (…) Přál bych si, aby nebyla válka, aby byl mír a my, všechny děti, se mohly smát společně s našimi oblíbenými komiky. Nezlobte se, že píši tak krátce, ale nerad píši. Raději mluvím." (M. C., Cheb).

Co dodat? Jen pro nás poněkud starší, konstatování smutné: které děti dnes baví komedie s Vlastou Burianem (pokud je televize zařadí do vysílání)? A které dítě ví, kdo to byl Charlie Chaplin? Grotesky z dob, kdy v nich kralovali Chaplin, Frigo-Buster Keaton, Laurel a Hardy, On-Harold Lloyd, Lupino Lane a další a další, odvál dávno čas.

 

Ondřej Suchý Matouš Ruml

Dne 19. listopadu 2019, u příležitosti derniéry hry Chaplin, v které na jevišti Městského divadla Mladá Boleslav exceloval v hlavní roli skvělý Matouš Ruml, se konal ve foyeru křest mé  knihy Když Chaplin potkal Buriana. Vedle Matouše Rumla měl být jejím druhým kmotrem, a zároveň vzácným divákem představení o svém otci, Chaplinův syn Eguene Chaplin. V úvodu křtu omluvila jeho nepřítomnost ředitelka divadla Janeta Benešová: „Tři měsíce jsme si s Eguenem Chaplinem jeho návštěvu domlouvali, naposled jsem mu před týdnem ještě říkala, v kterém hotelu bude bydlet – vše bylo jasné, ale nakonec se nečekaně omluvil, že musí v poslední chvíli změnit své plány.“ Na to jsem poznamenal, že o to víc si vážím Matouše Rumla, který zrovna tehdy slavil celonárodní úspěchy nejen jako herec, ale i jako skvělý tanečník v soutěži StarDance. Matouš mi tehdy kompliment vrátil: „Je mi ctí, že tu mohu dneska křtít Ondřejovu knížku, tím spíš, že je navíc o mých nejmilejších komicích!“ Foto se svolením Dagmar Pavlíková

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý