Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Při osvobození Prahy málem přišla o nohy. Hvězda Národního má ráda fotbal s pivečkem v ruce. Horká židle Taťjany Medvecké

13.08.2022
Při osvobození Prahy málem přišla o nohy. Hvězda Národního má ráda fotbal s pivečkem v ruce. Horká židle Taťjany Medvecké

Foto: Se svolením FTV Prima

Popisek: Taťjana Medvecká v show Pohádkových 7 pádů Honzy Dědka

Nositelka dvou Cen Thalie a Českého lva přijala pozvání do Pohádkových 7 pádů Honzy Dědka na zámku v Nelahozevsi. Cestou z Prahy zavzpomínala, jak jako dítě vystupovala v středočeských obcích s baletní školou. Pak se ale rozhovor stočil k jejím slovenských rodičům.

Oba rodiče Tatjany Medvecké byli Slováci, ona ale odmala mluvila česky, protože tatínek, ač byl hrdý Slovák, nechtěl dceři, žijící v Čechách, komplikovat život. „Proto mluvím bez akcentu, i když tatínek mluvil také perfektně česky, ale maminka se přízvuku nikdy nezbavila,“ vysvětlila. Rodiče pocházeli každý z úplně jiného prostředí. „Tatínek byl ze zámku, dokonce nesměl chodit do kuchyně, protože to se v takové rodině prostě neslušelo. Maminka naopak vyrostla v domku s udupanou podlahou z hlíny,“ prozradila, z jaké mesaliance se narodila.

Rodiče se seznámili na plese, kde tatínek požádal o tanec slečnu, která s černými vlasy a velkýma černýma očima působila velmi exoticky. Oslovil ji francouzsky i italsky, prostě mířil jižním směrem. „Zapomněl jste na jeden blízký národ, na Slováky,“ sdělila mu slečna. Když vyjevil, že i on je Slovák, nejenže spolu tančili, ale později se vzali a zůstali spolu po zbytek života. „Tatínek pocházel z rodiny slovenských buditelů, jeho předek bojoval s Fričem na barikádách v roce 1848. S národovectvím to ale v Praze moc nepřeháněl. Až když jsem v patnácti letech dostala občanku a měla jsem v ní napsáno národnost česká, vzbouřil se. Vzal mě na národní výbor nebo na policii, nebo kde se tyhle věci řešily. Donutil úředníky, aby národnost přepsali na slovenská.“

 

Medvecká Jan Hrušínský Ententýny

Poprvé před kamerou, s Janem Hrušínským v televizní inscenaci Ententýny, kterou natočila v roce 1971 Věra Jordánová podle povídky Stanislava Rudolfa; foto se svolením Česká televize Miloš Schmiedberger

Otakar Vávra jí zkazil dovolenou

Obvykle se vzpomíná na první roli Tatjany Medvecké ve filmu Marečku, podejte mi pero!, ještě předtím ale hrála v roce 1975 ve filmu Osvobození Prahy. Nyní přiznává, že si během natáčení s Otakarem Vávrou sáhla na dno. „To bylo strašně těžký. Byla jsem na škole. S Naďou Konvalinkovou jsme byly dvě vězeňkyně, prchající z Terezína. Režisér říkal, že jedna bude ležet polomrtvá na voze, druhá utíkat. Chytrá Konvalinková řekla, že ona bude ležet. Tak já, pionýrka, že budu běhat. Dopadlo to katastrofálně. U filmu se všechno zkouší. Měla jsem běžet o život už na zkouškách, ale nebyla jsem trénovaná. Když jsme šli na ostrý záběr, cítila jsem, jak mi svaly vibrují. Opakovalo se to mnohokrát. My jsme pak s mým tehdy ještě ne mužem měli jet na dlouhou dovolenou na Kavkaz. Dva dny před odjezdem mi volali z ateliérů, že se to musí natočit znovu, protože záznam utopili v laboratoři. Říkala jsem, že jedu pozítří na dovolenou, a oni že to stihneme, zítra to natočíme a pozítří odjedu. Přišla jsem na to natáčení, nohy se ještě nezahojily, pořád se klepaly. Šla jsem za panem Vávrou, že mě ty nohy bolí a že bych ty zkoušky jen odchodila. Dovolil to, jenže když se jelo naostro, přeskočila jsem takový potůček a jako podťatá jsem padla. Natrhla jsem si stehenní svaly. Nakonec mě vezli na nosítkách do nemocnice. Na tu dovolenou jsem odjížděla a nemohla jsem na nohy došlápnout. Takže jsem spoustu míst vůbec neviděla, třeba Kyjev. Nikdy jsem taky neviděla ten film, takový jsem srab,“ zavzpomínala se smíchem.

 

Běžná selhání:

Tři ženy z různých generací svedou dohromady životní výzvy a mysteriózní apokalyptický jev. Taťjana Medvecká hraje nejstarší z nich, čerstvě ovdovělou Hanu, která dostane nečekaně výpověď. Premiéra koprodukčního dramatu je naplánována na 13. října.

Objímání s Jiřím Schmitzerem

Z filmu Marečku, podejte mi pero! si ji již pamatují všichni. Tam se také poprvé potkala s Jiřím Schmitzerem. Přitom v této slavné komedii původně vůbec hrát neměla. „Přišla jsem na zkoušku kostýmů a na kostýmu bylo jméno Marta Vančurová. Tak jsem zjistila, že jsem záskok, kostymérka mi prozradila, že Marta Vančurová otěhotněla a já jsem za ni náhrada. A tak jsem se poprvé dostala do náručí Jiřího Schmitzera. A už nám to zůstalo,“ vzpomíná na jednu ze svých nejslavnějších rolí. Ve skutečnosti měli ti dva hodně dlouhou pauzu před další společnou prací, třeba seriálem Most!, kde hráli manžele Julišovy z autoservisu. „Mám Jiřího moc ráda, mám ráda jeho humor. On je takový lakonický, moc toho nenamluví. Když jsme se po dvaceti nebo třiceti letech potkali znovu na place, šli jsme proti sobě, on se na mě podíval a řekl jen: „Viď!“ A v tom byl celý život.

 

Medvecká Schmitzer Most!

Manželé Julišovi v seriálu Most!; foto se svolením Česká televize Michaela Buchtová

Fanynka fotbalu pije teplou Plzeň

Ráda se dívá na fotbal, tedy na významnější utkání. Fandění této hře sdílela kdysi s tatínkem, po letech se pak o kopanou začaly zajímat její dcery, a tak se k němu znovu vrátila. Na tribuně byla v životě asi jen dvakrát. „Kdysi dávno jsme s mým tatínkem byli na Strahově, hrálo Maďarsko proti Československu. A já jsem tak strašně fandila, že jsem přišla o hlas. Vůbec jsem pak nemluvila. A pak jsem byla taky na Spartě.“ Dnes fandí hlavně u televize. Ale úžasně si užila třeba chvíle, když Francie vyhrála mistrovství světa nebo Evropy, kdy to ale bylo, to už si přesně nepamatuje. Zato si dobře vybavuje, jak v té době byli s manželem ve Francii na dovolené a jaká tam vládla nádherná atmosféra, všichni radostně poskakovali na ulicích.

„Vůbec mě na fotbale nejvíc baví emoce diváků. Tedy ne ty, kdy někdo odpaluje rachejtle, to není fandění, to jsou zlobiči. Ale ty sdílené emoce, to je úžasné.“ Přesto se těchto davových radovánek neúčastní, raději se na pěkný fotbal podívá v televizi v pohodlí domova. „Je to úžasný. Sedíte, jíte cizrnové křupky (protože mají míň tuku než brambůrky), pijete teplé pivo (protože já piju zásadně teplou Plzeň), a vidíte, jak Robert Lewandowski maká. To je radost,“ rozpovídala se Taťjana.

 

Dobrou noc, mami:

Nyní můžete Taťjanu Medveckou vidět například s Lucií Štěpánkovou v představení pražského Divadla Ungelt Dobrou noc, mami,  psychologickém dramatu Marshy Norman, které získalo v roce 1983 Pulitzerovu cenu

Kolik jazyků umíš...

„Rodiče, zejména maminka,  která sama nedostala příležitost studovat, velmi dbali o to, abych se vzdělávala. Tak mě v raném věku dali třeba i na angličtinu,“ vzpomínala, jak během života přišla k jazykovému vzdělání. Umí italsky, francouzsky, rusky... „Francouzsky se domluvím, nedá se říct, že umím. To moje dcera, která rok studovala v Provence, ta umí krásně francouzsky! Ta druhá zase milovala Harryho Pottera a Tolkiena, tak se naučila dobře anglicky.“ Ona sama si při používání jazyků pomáhá gestikulací. „To přece třeba k italštině patří,“ smála se, jak svůj herecký temperament nezapře ani v civilu. „Doma to tedy moc nefunguje. Tam spíš občas slyším: Matko, uber!, když to moc rozjedu.“

Dcery zkrátka maminčinu lásku k herectví tak docela nesdílejí, ani jedna se nevydala její cestou. „Ono mít matku herečku asi není nic moc. Pořád jsem hrála nebo byla někde v luftě. Jednou mi dcera řekla: „Ty máš vlastně velké štěstí, protože my jsme obě hodné dcery.“ Ano, jsou. Vždycky byly,“ s trochou dojetí zrekapitulovala Tatjana Medvecká výchovu svých dcer, které jsou dnes dospělé a mají vlastní děti. Babička vnoučata ráda rozmazluje, její role je ale pořád stejná, kvůli divadlu a natáčení má na ně málo času. O to víc si ale každou chvíli s nimi užívá.

 

Ela Nováková

Vložil: Ela Nováková