Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po otci zdědil nejen slavné jméno, ale také smysl pro humor. Přesto svůj poslední film proměnil v drama. Tajnosti slavných

12.08.2022
Po otci zdědil nejen slavné jméno, ale také smysl pro humor. Přesto svůj poslední film proměnil v drama. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Česká televize-Přiba Mrázová

Popisek: Rudolf Deyl mladší v televizní inscenaci z roku 1964 Šach mat

VIDEO Jen on sám věděl, které z jeho divokých historek byly pravdivé a které jen dílem fantazie. Vyhlášený pohádkář v pohádkách také rád hrál. Chybělo ale málo a jedna z našich nejslavnějších nebyla kvůli němu nikdy dokončena.

Měl sportovní postavu, krásné oči… prostě ideál žen všech generací. Především ale zdědil po svém legendárním otci Rudolfu Deylovi starším, který byl hvězdou Národního divadla, nejen slavné jméno, ale i talent a výrazný hlas. S každou novou rolí si uměl pohrát, pochopit ji, a jak říkával herec Otto Lackovič, „dal tomu vždycky trošku koule“. Navíc byl velmi společenský, neustále kolem sebe rozdával dobrou náladu a smích. Po otci toho ale zdědil ještě mnohem víc, mimo jiné i poněkud dobrodružnou povahu a sklon k hazardu. Slavný tatínek byl totiž vyhlášeným milovníkem koňských dostihů. A i když už kdekdo říkal, že se mu svým uměním vyrovnal, nikdy nedovolil, aby byli veřejně srovnáváni. Na to si svého otce příliš vážil.

 

Anděl na horách:

Osudová chyba

Narodil se 6. července 1912 v Praze a herectví zasvětil celý život nejen jeho slavný otec Rudolf, ale také matka Otýlie Spurná a starší sestra Eva Deylová-Skálová. I když byli oba rodiče úspěšní, dobře věděli, že je jejich milovaná profese velmi tvrdá řehole, takže nadšení svých potomků brzdili, jak jen to šlo. Rozmlouvali, vyvraceli… Marně. Největší chybu zřejmě Rudolf Deyl starší udělal, když dopustil, aby režiséři postavili před kameru v jeho prvním filmu také teprve sedmiletého Rudu. V historickém dramatu Stavitel chrámu z roku 1919, který byl samozřejmě ještě němý, hrál tehdy svoji první a poslední hlavní roli. Ač to prý nikdy otevřeně nepřiznali, nakonec byli on i Marie se synovým rozhodnutím spokojeni, i když malým, a navíc ještě ošklivým hercům doba právě nepřála. A Ruda měl navíc ještě křivý nos, o němž později tvrdíval přátelům u skleničky, že to je z doby, kdy hrál box.

 

Severní přístav:

Pravda, či fantazie?

Rudolf rád vyprávěl divoké historky z mládí a jen on sám věděl, které byly pravdivé a které se zrodily v jeho bujné fantazii. Přátelé si zvykli, že byl vynikající fabulátor a mluvka, a kdo ho pořádně neznal, zpravidla mu skočil na špek. Jednou z jeho nejoblíbenějších byla příhoda, jak utekl z domova, protože otec nechtěl, aby se stal hercem. Došel tenkrát prý až do Holandska, kde se dal k cirkusu a zamiloval se do krásné paní ředitelové. Přinejmenším část z ní byla pravdivá, v sedmnácti letech opravdu odešel k divadlu bez souhlasu rodičů. Jeho herecké začátky na počátku třicátých let minulého století ale byly spojeny s žižkovským divadlem Akropolis. Poté získal v roce 1934 angažmá v Zemském divadle v Brně, ještě před odchodem z Prahy ale stačil natočit svůj první film, na stříbrném plátně se mihnul jako student Smíšek v sentimentálním románku s Hanou Vítovou Hřích mládí.

 

Anděl na horách:

Socialistický realismus mu nešel

Z Brna putoval do Ostravy, kde působil čtyři sezóny v Národním divadle moravskoslezském, na další se pak vrátil do Brna. V průběhu druhé světové války definitivně zakotvil v rodné Praze, kde na různých jevištích působil až do smrti. Začínal v populární holešovické Uranii a současně se znovu objevoval před filmovou kamerou. Po osvobození patřil k zakládajícím členům Divadla 5. května, po jeho zrušení v roce 1948 přešel na dva roky do Divadla státního filmu a následujících pět let pak odehrál v Divadle na Vinohradech. V té době se nevyhnul ani účasti v povinných propagandistických dramatizacích, kritici mu ale neopomněli vytknout, že kladné postavy nepodává tím správným socialistickým stylem. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let natáčel několik filmů ročně, diváci ale nejvíc oceňovali jeho kreace věčných nespokojenců. Zahrál si i v pohádkách a později v několika kriminálkách.

 

Limonádový Joe aneb Koňská opera:

Velké role se nedočkal

Rudolf Deyl mladší byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala ještě za války Jarmila Smejkalová, původně baletka, která v roce 1938 přestoupila na popud režiséra Jana Škody do činoherního souboru. Poznali se v ostravském divadle, krátce po příchodu do Prahy se ale rozvedli. Rudolf se pak podruhé oženil s tanečnicí Zdenou Bronislavskou, přezdívanou Broňa, jejich manželství ale bylo velký omyl, který neměl dlouhého trvání. Až na třetí pokus měl při výběru partnerky konečně štěstí. Dášu potkal v Divadle Jana Wericha, a aby se to nepletlo, byla rovněž tanečnicí. Ačkoli Rudolf herectví nikdy nestudoval, vypracoval se ve vynikajícího charakterního herce. Při příležitosti padesátých narozenin obdržel titul Zasloužilého umělce, přesto na svou vysněnou roli čekal marně. „Chci hrát ve filmu, čekám, že dostanu příležitost. Jen mě deprimuje, že byli jinší herci, nedostali ji a pak umřeli,“ říkával.

Skáču dobře, skáču rád…

Ztvárnil bezpočet výrazných, i když vedlejších postav, kterým s uměním sobě vlastním dokázal vdechnout jedinečnost, ať už to byl příručí, pacholek, dělník, foukač skla, četník, topič, špion, referent, domovník, předák, voják či předseda MNV. Kdo by neznal třeba pekaře Kutílka, který se místo práce povaluje na dvorku v komedii Josefa Macha z roku 1950 Racek má zpoždění, či zasloužilého referenta Pulečka na odborářské rekreaci v Starém Smokovci v nesmrtelném filmu Bořivoje Zemana Anděl na horách. Právě z tohoto filmu je jeho slavná věta: „Skáču dobře, skáču rád…“ Jeho životní rolí se ale stal padouch Doug Badman ve westernové parodii režiséra Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera, která nebyla v době premiéry vhodná pro děti. Uznávaný kritik Sergej Machonin o něm prohlásil: „Všechny ty postavy, stvořené jeho velkým uměním, mají v sobě něco z nezničitelnosti národa. Z jeho chytrého rozumu. Z jeho nedůvěry k proklamacím, jalovému gestu, předstírání a polopravdě. Z jeho poctivosti, humoru a dobroty.“

 

Dědeček, Kylián a já:

Potkali se u Kolína…

Ačkoliv natočil více než sto dvacet filmů, řada z nich spadá do umělecky méně hodnotných žánrů poválečných let, takže jsou většinou málo známé. Počátkem šedesátých let navázal spolupráci i s televizí a často účinkoval také v rozhlase. Jeho hlas dobře znají diváci všech generací z pohádkového animovaného cyklu Pojďte, pane, budeme si hrát, příběhů dvou roztomilých medvídků, kteří se na úplném počátku v roce 1965 potkali u Kolína. Jejich namluvení však nestihl dokončit, a populárních medvědů se pak ujal František Filipovský. Rudolf Deyl mladší totiž odešel předčasně 22. listopadu 1967, v pouhých padesáti pěti letech.

 

Herecké anekdoty:

Ohrožená princezna

Infarkt, který byl důsledkem zhoubného onemocnění, ho skolil přímo před očima kolegů a ani přes rychlou práci se ho lékaři nedokázali zachránit. Stalo se to během natáčení nesmrtelné hudební pohádky Šíleně smutná princezna, která byla nakonec přece jen dokončena jen díky obrovské diplomacii režiséra Bořivoje Zemana, který se nechtěl vymodleného projektu vzdát. Všechny zástupce jednoho z nejpověrčivějších řemesel nakonec přemluvil, ,osiřelého‘ krále Dobromysla, řečeného Veselý, se ujal Bohuš Záhorský a řada scén musela být natočena znovu. Přesto jeden záběr s Rudolfem Deylem ve filmu zůstal. Můžeme zahlédnout při shromáždění nápadníků před palácem, kdy kamera zabírá královskou rodinu zdálky. Slavný otec ho přežil o pět let a nyní společně odpočívají na vyšehradském Slavíně.

(zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Národní divadlo Brno, Encyklopedie města Brna, Česká televize, Český rozhlas, Jiří Žák a kolektiv: Divadlo na Vinohradech1907-2007 – Vinohradský příběh, Encyklopedie českého divadla, Olga Spalová_ Sága rodu Budilova)

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská