Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mohl si vybrat – život, nebo smrt. Dvakrát odmítl, přesvědčila ho až výhrůžka mučením. Tajnosti slavných

10.08.2022
Mohl si vybrat – život, nebo smrt. Dvakrát odmítl, přesvědčila ho až výhrůžka mučením. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Národní divadlo-Josef Heinrich

Popisek: Rudolf Deyl starší v roce 1943, v dramatu Ladislava Stroupežnického Naši furianti. Za ztvárnění Petra Dubského se stal už v roce 1939 laureátem národní ceny.

FOTO Talent bičem nevyšleháš, usoudil prý moudrý otec a zaplatil synkovi hodiny herectví. Díky tomu se zrodil legendární bard Národního divadla, jenž svoji popularitu málem zaplatil životem. A později měl co vysvětlovat.

Když získá navrch ideologie, vykoukne vzápětí navenek jediná pravda, ta ,správná‘, v zádech s nezadržitelně se blížící totalitou. A s ní má našlápnuto k vítězství násilí. Tento vývoj zná lidstvo už od starověku, přesto je nejspíš nepoučitelné. Moc, provázená blahobytem, nejspíš nikdy nepřestane být svůdnicí, které leckdo neodolá. A když se jí chce někdo vzepřít, je třeba tu ,správnou‘ pravdu ovládaným davům důrazně připomínat. Tuto metodu dobře znali samozřejmě také nacisté za druhé světové války, přestože se nikdy nestala vyučovacím předmětem. Nejspíš se nějak zadře těm mocichtivým pod kůži sama od sebe. Právě oni dali kdysi na výběr mimo jiné i legendárnímu Rudolfu Deylovi staršímu. Dvakrát se postavil na zadní, pod pohrůžkou neodvratitelné smrti, doprovázené krutým utrpením, nakonec podlehl.

 

Rudolf Deyl st. Eva Vrchlická Princezna Pampeliška

S Evou Vrchlickou v roce 1910 v baladě Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška; foto se svolením Národní divadlo

Kůžičky mu nevoněly

Narodil se 6. dubna 1876 na pražském Starém Městě do rodiny podnikatele Václava Deyla a jeho první manželky Kateřiny. Měl bratry Františka, Emiliana a Miroslava a sestry Annu a Marii, která ale zemřela krátce po narození, takže po otcově druhém sňatku dostala stejné jméno i nejmladší sestra. Pracovitost a cílevědomost zjevně zdědil Rudolf Deyl starší právě po otci, který se vyučil jirchářem, tedy zpracovatelem kůží neboli bělokožešníkem, kteří vydělávali kůže takzvaně naměkko. Svoji živnost postupně rozšiřoval, od výroby rukavic až po kožedělnou továrnu. Právě na otcovo přání Rudolf vystudoval nižší reálku v Ječné ulici, a pak ještě Československou obchodní akademii, budoucnost podnikatelská ho ale vůbec nelákala. Učarovalo mu totiž herectví, možná i s přispěním matky, která divadlo velmi milovala, takže místo učení raději běhal se synem Jindřicha Mošny do divadla. „Deyle, kdybyste ovládal formule z chemie, jak deklamujete, bylo by to dobrý, ale takhle z vás bude jen komediant,“ říkával mu prý s povzdechem pan učitel Jarolímek. Otec brzy pochopil, že talent bičem nevyšlehá, a smířil se s tím, že z Rudolfa svého nástupce nevychová.

 

Rudolf Deyl st. Nápadníci trůnu

V roce 1920 v dramatu Henrika Ibsena Nápadníci trůnu; foto se svolením Národní divadlo

Osud úřadoval u piva

Synkovi s hlavou v oblacích nakonec moudrý otec zaplatil soukromé hodiny herectví. První zkušenosti Rudolf získával s ochotnickými společnostmi Ondřeje Červíčka, Viléma Suka a Pavla Švandy. V roce 1897 studoval rok herectví na Ottavově dramatické škole ve Vídni, kterou mu také velkoryse zaplatil otec, a pak přemýšlel, co dál. Jednoho dne si prý k němu v hospodě přisedl historicky první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert a poradil mu, aby to zkusil v Lublani. A tak Rudolf s kamarádem Karlem Hašlerem vyrazil na jih. V Lublani to Deyl díky talentu na jazyky dotáhl až na Romea, Hašler na tom byl hůř, a tak zpíval v operetě. Kromě Zemského divadla v Lublani Deyl souběžně hostoval i v Královském zemském divadle v Záhřebu. V roce 1902 se vrátil domů a s pověstí prvního slovinského Romea se snadno uchytil v souboru Vendelína Budila v Plzni. A pak došlo k dalšímu osudovému setkání u pěnivého moku, tentokrát v legendárním plzeňském Hostinci U Knoblochů, kde mu zakladatel moderního českého herectví Eduard Vojan řekl: Zkuste to u nás.

 

Rudolf Deyl st. Milan Rastislav Štefánik

Francouzský generál v životopisném filmu Milan Rastislav Štefánik; foto se svolením Česká televize

Král poezie

Dne 15. listopadu 1905 se poprvé představil publiku pražského Národního divadla a režisér Jaroslav Kvapil v něm brzy objevil ideálního představitele nového trendu, divadelního realismu po vzoru Konstantina Sergejeviče Stanislavského. Jeho devízou byla velmi vysoká kultura projevu, z níž se postupně zrodila česká tradice jevištní deklamace. Jeho recitace poezie se staly legendou a kulturu slova v letech 1928-1935 vyučoval na Pražské konzervatoři. Věnoval se také činnosti organizační, v letech 1922-1934 byl předsedou Ústřední jednoty českého herectva. Jako představitel velkých, převážně dramatických postav postupně přešel od romantických hrdinů a milovníků k postavám charakterním, s přibývajícími lety pak jeho projev postupně nabýval civilnější podoby. Během divadelní kariéry ztvárnil na jevišti téměř šest stovek rolí, oficiálně odešel na odpočinek v roce 1942, dál pak ale v Národním divadle alespoň hostoval. První ocenění dostal už v roce 1928, kdy se stal laureátem státní ceny, a v roce 1939 pak laureátem národní ceny za ztvárnění Petra Dubského v dramatu Ladislava Stroupežnického Naši furianti. S oceněními na něj později pamatoval i komunistický režim, v roce 1953 převzal Řád práce a v roce 1968 se stal Národním umělcem. Oženil se s kolegyní Marií Spurnou a měli spolu dceru Evu a syna Rudolfa, kteří oba vykročili v stopách svých rodičů.

 

Rudolf Deyl st. Hugo Haas Děvčata, nedejte se!

S Hugo Haasem v komedii z roku 1937 Děvčata, nedejte se!; foto se svolením Národní filmový archiv-Lux film

V hlavní roli jen napoprvé

Film si ho všiml poprvé už v roce 1919, kdy si zahrál hlavního hrdinu v adaptaci pražské pověsti o architektovi Petru Parléři Stavitel chrámu, která sklidila úspěch i ve Francii, a zamilovaného básníka Jana Mařana v romanci Dáma s růží. V éře němého filmu, postaveného na gestech a mimice, ale nebyl právě ideálním představitelem, takže se před kameru znovu vrátil až s nástupem zvuku v roce 1933, jako učitel v poetickém dobrodružství režiséra Josefa Rovenského Řeka, které bylo o rok později uvedeno na II. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Až do roku 1942 se pak objevoval na stříbrném plátně pravidelně, vždy ale jen ve vedlejších rolích. Majestátní vzhled ho předurčil k ztvárňování výrazných mužů významného postavení, od francouzského generála v životopisném dramatu Milan Rastislav Štefánik a světícího biskupa v dramatu Páter Vojtěch přes ministerského úředníka v Bílé nemoci a kancléře v komedii Kvočna až po generála Perucciho v Maskované milence a ministra financí v komedii Dva týdny štěstí.

 

Rudolf Deyl st. Vlasta Burian Ryba na suchu

S Vlastou Burianem v komedii z roku 1942 Ryba na suchu; foto se svolením Národní filmový archiv-Lucernafilm

Pod trestem smrti

V době, kdy odcházel z Národního divadla do penze, si ho vzala na mušku osudová hrozba, o níž tenkrát ještě neměl ani ponětí. Začalo to 27. května 1942 atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, po němž byl rozpoután vražedný hon na viníka a povinnost atentát rázně odsoudit. Došlo i na herce a Deyl jako nejstarší člen souboru měl přednést na oficiálním shromáždění herců projev. Jeho námitky byly jedna po druhé smeteny ze stolu, nepomohl ani fakt, že už byl v důchodu. Jeho vystoupení důrazně požadoval protektorátní rada Fritz Oehmke, z jehož kanceláře ho doprovázeli gestapáci s příkazem: Buď slíbí, že udělá, co po něm chce, nebo místo domů půjde rovnou k výslechu do Petschkova paláce, obávané mučírny německého gestapa. Není divu, že nátlaku nakonec podlehl. Vzápětí všechny noviny otiskly fotografii svých zbožňovaných hvězd s pravicemi, zdviženými v nacistickém pozdravu. Po válce Rudolf Deyl starší stejně jako řada dalších kolegů stanul kvůli tomu před soudem a jeho výpověď je uložena v Archivu hlavního města Prahy. Bezpečnostní služba jeho projev zhodnotila v tajném dokumentu jako plný „nadměrného patosu až na hranici únosnosti“ a hajlující herce odbyla slovy: „Přítomní brali svou účast viditelně jako nezbytnou povinnost.“

 

Rudolf Deyl st. Jan Hus

Mistr Stanislav ze Znojma v historickém velkofilmu Otakara Vávry z roku 1954 Jan Hus; foto se svolením Československý státní film

Největší ztráta

Krátce po osvobození odhalil na budově zlíchovské školy pamětní desku svému příteli Karlu Hašlerovi, který zahynul v roce 1941 v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen, a jako konšel Matěj Gryllov se vrátil před kameru v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář. Rád spolupracoval s rozhlasem a ke konci života nadšeně účinkoval jako poutavý vypravěč na mnoha besedách a vzpomínkových večerech. Věnoval se i literárnímu zpracování své životní dráhy a první knížku, nazvanou Jak jsem je znal, vydal už v roce 1937. Pokračoval vzpomínkami na přátele v knihách Vojan zblízka a Písničkář Karel Hašler, vzpomínky na divadelní život a jeho humor promítl do knih O čem vím já a Sláva-tráva. Vydání poslední knížky o svém dětství Kluk z Františku už se ale nedočkal. Před kamerou stanul naposledy v roce 1958 ve válečném dramatu Vladimíra Čecha Černý prapor. K stáru ho postihla obrovská tragédie, když jeho syn Rudolf zemřel v pouhých pětapadesáti letech přímo na place, v roce 1967 během natáčení nesmrtelné hudební komedie Šíleně smutná princezna. Rudolf Deyl starší zemřel 16. dubna 1972 a odpočívá na Vyšehradském hřbitově. Mimo jiné byl znám jako velký znalec jezdectví a fanoušek dostihového sportu, který nevynechal ve Velké Chuchli jediný dostih, takže první z jarních závodů byl nazván na jeho počest Memoriál Rudolfa Deyla. Na domě na Anenském náměstí, kam se přestěhoval v roce 1935, aby mu šuměla pod okny Vltava stejně jako v dětství na Františku, najdete jeho pamětní desku s bustou. A cedulka z dveří jeho bytu vítá návštěvníky u vstupu do jeho milované chalupy v severočeské obci Hejnice v Jizerských horách.

(zdroje: Wikipedie, Národní divadlo, ČSFD, Český rozhlas, Filmový přehled, Pražský pantheon, Český film, Město Hejnice, Rudolf Deyl: O čem vím já, Archiv hlavního města Prahy)

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská