Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Život je jako pohádka – jsem rád, že v ní ještě straším. Album Ondřeje Suchého

06.08.2022
Život je jako pohádka – jsem rád, že v ní ještě straším. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Český gigant Jára Cimrman kdysi ve své studii Sbírejte pohádky napsal: „Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když ale děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura je podle mého soudu pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky." Nabízí se reagovat na tento Cimrmanův pohled na českou pohádku slovy našich nejslavnějších cimrmanologů: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat."

Mohlo mi být asi osm-devět let, kdy jsem poprvé viděl Pyšnou princeznu, naši nejkrásnější filmovou pohádku. Bylo léto a já si v parku Grébovce hrál s blonďatou holčičkou, zatímco opodál na lavičce si povídala moje maminka s její maminkou. A ta holčička, která se mi moc líbila, mi najednou povídá: Ty jsi jako král Miroslav.

Zamotala se mi z toho tenkrát moje dětská hlavička, a jak vidíte, dodnes mi ten zážitek nevypadl z paměti. Pamatuji si ještě, že jsem se zeptal, kde v Praze bydlí. Řekla, že v Ječné ulici. Začal jsem spřádat plán: Nedaleko Ječné chodím „do houslí“. Mohl bych se tedy tou Ječnou pokaždé chvíli procházet a holčičku ještě někdy potkat. Cestou z Grébovky jsem se svěřil se svým nápadem mamince, na což mi odpověděla (nevím, zda náhodou nebo schválně), že hned vedle Ječné je ulice Žitná, jestli jsem se nespletl. Znejistěl jsem a myšlenku na setkání s holčičkou, která mě nazvala králem Miroslavem, jsem tehdy smutně opustil.

Myslím, že každý z dospělých si ponechává v koutku své duše stálé místečko pro pohádku svého dětství a kdykoliv se naskytne příležitost, aby se mohl alespoň na oněch devadesát minut do svého dětství vrátit, nenechá si ji ujít. Pyšná princezna režiséra Bořivoje Zemana to u nás „dříve narozených“ vyhrává dodnes. Stejně populární jako film se stala během mnoha let i píseň kouzelné květiny o rozvíjejícím se poupátku, kterou naposled zpívala Iveta Bartošová. Před ní ji v roce 1958 nazpívala na gramofonové desky Bea Littmannová.

 

Pyšná princezna

Písnička Rozvíjej se poupátko dala název kompaktu, který vyšel v roce 1996 s podtitulem Písničky z filmových pohádek. Musím se pochlubit, že jsem o dva roky později za výběr a sestavu těchto písniček obdržel Zlatou desku Supraphonu „za prodaných 25.000  MC/CD“.

V průběhu let jsem se seznámil s mnohými herečkami a herci, kteří v tomto filmu hráli. V první řadě samozřejmě s Alenou Vránovou, princeznou Krasomilou, a pak také s Vladimírem Rážem, králem Miroslavem. Zatímco Vladimír Ráž byl hostem v ostravské televizní Kavárniče dříve narozených, Alenu Vránovou jsem přivítal v Šemanovicích, ve veřejné rozhlasové nahrávce Nostalgického muzea zábavy.

 

Alena Vránová Ondřej Suchý

Setkání s Alenou Vránovou, kterou jsem mohl později oslovovat Alenko, bylo pro mě pokaždé svátkem. Krásná, chytrá a vtipná dáma! Nemohl jsem uvěřit, že letos oslavila už 90. narozeniny!

Kromě představitelů hlavních rolí v Pyšné princezně jsem poznal i některé herce, kteří zůstali divákům utajení, protože se objevili jen v malých roličkách.

Zatímco Janu Werichovou jste ve filmu v roli uhlířovic Madlenky možná poznali, kdo je jeden ze zpívajících dřevorubců, kteří se objeví na plátně hned v prvních minutách filmu, už nemuselo poznat tolik diváků. Byl jím v té době už náš zpěvák č. 1 Rudolf Cortés. Jeho hity Kdybych já uměl psát básně, Váš dům šel spát či Nelly Gray si zpívala celá republika.

 

Rudolf Cortés Pyšná princezna

Dřevorubec Rudolf Cortés si zazpíval jen ve sboru ostatních dřevorubců. Je s podivem, že tento krásný chlap s krásným hlasem měl ve světě československého filmu smůlu. Zatímco jinde by film jeho vzhledu a hlasových schopností plně využíval, u nás dostával jen malé epizodky, v nichž si ani nezazpíval. Ve filmu Hlavní výhra tančil s Valentinou Thielovou při písničce, kterou na pódiu zpíval zpěvácký začátečník-můj bratr, v komedii Limonádový Joe byl pouhým návštěvníkem baru, v kterém se strhla rvačka, v hudební revui Kdyby tisíc klarinetů dostal roli důstojníka, na kterého se kromě krátkého popěvku o šnekovi žádná písnička nedostala. Myslím, že to byla všechno chyba…

Překvapením pro všechny, kdož vzpomínají na zážitek, který si odnášeli z kina po zhlédnutí Pyšné princezny, bude objev, který na sebe prozradil jeho aktér. Kdo mohl tenkrát tušit, že z jednoho z malých pážat, která si v závěru filmu nakonec ještě i zazpívají, vyroste jednou populární muzikant a malíř Jan Antonín Pacák, známý později jako Jeňýk Pacák. Stal se akademickým malířem, byl bubeníkem i zpěvákem skupiny Olympic, později též členem Banjo Bandu Ivana Mládka, prošel mnoha orchestry a s některými nazpíval na gramofonové desky několik písniček (nejznámější jsou např. Strejček Jonatán, Bon Soir Mademoiselle Paris, Upírova píseň, Chodidla).

K dětské roličce v Pyšné princezně se dostal jednoduše – na filmu pracoval jeho otec, známý barrandovský architekt Jan Pacák, a tak si prý ve filmu zastatovala i Jeňýkova maminka.

 

Jan Antonín Pacák Pyšná princezna

Najít záběr s detailem tváře pážete-Pacáka nebylo jednoduché. Ale nakonec se podařilo – to je on!

Nejvíc pohádek, v nichž dobro zvítězilo nad zlem, skromnost nad hamižností a čest nad intrikami a podvody, se objevilo vždy, když zrovna nebylo v naší republice vše v pořádku. Upřímně řečeno - z tohoto pohledu už i v posledních létech vzniklo několik moc hezkých pohádek.

Původně jsem uvažoval o tom, že se tu rozepíšu ještě o dalších filmech svého dětství (a nejspíš i dětství mnohého z vás). V paměti se mi jich vyrojila pojednou celá řada a nebyly to jenom pohádky. V knížce A večer bude biograf, vydané v roce 1990 v Albatrosu, jsem v kapitole První filmy vašeho života ohraničil jejich počet desítkou. Dneska jsem nakonec vzpomínal jen na jeden z nich – Pyšnou princeznu. K některým z těch dalších se vrátím příště a budu věřit, že vzpomínáním potěším nejen sebe, ale i všechny nostalgiky.

Pro závěr dnešního Alba jsem vybral jednu z pohádek, které jsem čas od času při některé příležitosti napsal sám, pro pobavení čtenářů, ale třeba i diváků některých Malých televizních kabaretů.

Tahle pohádka byla určena jen čtenářům a má název:

Jak byl Morčert vyhnán z pekla

Říkalo se o něm, že dělal tak dlouho „blbl-blbl“, až z toho dočista zblbl. Pravda byla ovšem jiná. Šlo o čerta děsného nešiku, který se však neustále chvástal, co a jak komu jednou udělá, a posiloval své ubohé sebevědomí tím, že neustále klel. Nejčastěji „Morcecdudy!“, klatovsky „Mordijé!“, taky „Mordijáš!“. Každému přál mrazení až do morku kostí a „Mor na něj!“. Proto mu říkali Morčert.

Jednou měl Lucifer zase špatný den a hloupý Morčert se mu připletl do cesty. „Hele, už tě mám plný zuby,“ povídá Lucifer, zamyslel se, jak se Morčerta nejlíp zbavit, a nenapadlo ho nic vtipnějšího, než ho proměnit v morče. „Hehe, jsem dobrej!“ pochválil se, když před sebou uviděl to přitroublé černobílé zvířátko. „Tak a teď hybaj na svět! Tam budeš tak akorát pro zábavu dětí a ty už si tě pěkně vychutnají.“ Morče Morčert škemralo: „Líběj vodpustit, šéfíčku, a nechaj mě, mordijé, v pekle!“ Lucifer na to: „Nic, jseš tu platnej jako mrtvýmu zimník - hybaj na svět!“ A aby mu už morče konečně zmizelo z očí, popohnal ho šlehancem ohnivého plamene, až se mu na hřbetě udělala oranžová skvrna. Morče vykviklo a vyletělo z pekla, jako když bafnou kamna.

A protože si Lucifer přál, aby se z čerta stala hračka pro děti, přistál Morčert v podobě morčete přímo na hřišti mateřské školky. Jak tam kecl, tak tam zůstal sedět. Koukal přihlouple před sebe, a protože měl dlouhé vedení, rekapituloval si pomalu všechno, co se mu to přihodilo. „Hele, máme tu morče! A je tříbarevné!" volaly děti a všechny si hned chtěly pohladit černo-bílo-oranžový morčecí kožíšek. Muchlovaly ho, pusinkovaly, tahaly, no nic příjemného. S láskou zavzpomínal Morčert na peklo, ale nezbylo mu, než to vzdát. Když například zaklel, znělo to jako legrační kviknutí, takže zakrátko klel stále míň a míň, až se nakonec smířil i s tím, že se z pekelné stravy musel přeorientovat na makrobiotiku. Chroupal zrní, ovesné vločky, staré rohlíky, čural vesele do pilin a byl nakonec spokojený, že ho nečeká smutný osud mnohem větších, morčatům podobných domácích králíků.

 

Morčert

Čertovu proměnu v morče názorně nakreslil malíř Karel Franta ve své pohádkové knížce Kdyby čert na koze jezdil (vydalo ji nakladatelství Ostrov v roce 2005)

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý