Šestnáct filmů během jediného roku. Druhého tak zaměstnaného penzistu najdete stěží. Tajnosti slavných
05.08.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo
Popisek: Operní pěvec a divadelní režisér Karel Veverka na počátku 20. století, kdy působil v souboru Národního divadla
FOTO Nejdřív musel zazářit v Německu, aby si ho doma všimli. Štíhlý elegán se sametovým basem zasvětil život opeře, jedním z nejzaměstnanějších herců zlaté éry československého filmu se stal teprve po odchodu do penze.
Milovníci filmů pro pamětníky jeho tvář i hlas dobře znají, na jméno si ale zpravidla nevzpomenou. Toužil sice po opeře, mnohem víc, než svůj hlas nakonec uplatnil své organizátorské a režisérské schopnosti a film ho objevil teprve po odchodu do penze. Pak si konečně štíhlý elegán s charakteristickým basem Karel Veverka zahrál během necelých devíti let ve čtyřech desítkách filmů.
Jasně daný cíl
Narodil se 7. září 1871 v Praze a v době studia na klasickém gymnáziu naplno prožíval zrození českého Národního divadla, jeho tragický požár a slavnostní znovuotevření. Nepřestával snít, že jednou stane na jeho jevišti, takže se po maturitě začal živit, kde se dalo, aby si vydělal na soukromé lekce operního zpěvu. V roce 1891 začal chodit na lekce k uznávanému opernímu pěvci Janu Ludevítu Lukesovi, jednomu z nejvýznamnějších tenorů své doby, který měl pro něj mimořádné pochopení. Než se totiž prosadil v olomouckém divadle, prošel si obdobně trnitou cestou a živil se řadou profesí, mimo jiné dokonce nějaký čas provozoval pivovar. S jeho pomocí Karel opravdu dostal v srpnu 1898 v Národním divadle svoji první příležitost, jako host se představil publiku v opeře Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin jako kníže Gremin.
Ředitel gymnázia (na snímku vpravo) v komedii Cesta do hlubin študákovy duše; foto se svolením Česká televize
Na zkušené v Německu
Výrazných basů bylo v té době mezi pěvci pomálu, takže již od 1. listopadu 1898 byl Karel angažován jako představitel menších a epizodních basových rolí. Díky tomu také poznal svoji životní partnerku, o dva roky starší operní pěvkyni Annu Kettnerovou, a protože jim Praha nenabízela dostatek příležitostí, vypravili se společně v roce 1903 do Německa, kde se Karel představil publiku pod jménem Karl Kettner. V roce 1903 začínal v Norimberku, odkud se v srpnu 1904 a v lednu 1905 vrátil alespoň pohostinsky zpět do pražského Národního divadla v Kouzelné flétně. Odborná veřejnost ale jeho příchod zhodnotila jako poněkud ukvapený, protože měl v té době ještě nevyrovnaný hlas, slabou hlubokou polohu a malý tónový rozsah. S pomocí šéfa opery Karla Kovařovice ale své hlasové dispozice velmi brzy hodně vylepšil, jeho výraz se kultivoval a herectví výrazně prohloubilo.
Vedení mu šlo lépe
V roce 1905 se manželé přesunuli na další dvě sezóny do Düsseldorfu, v roce 1907 do Brém a v letech 1909-1912 oba působili v Elberfeldu. Přestože Karlovy umělecké kvality stále stoupaly, po návratu do Čech se zaměřil spíš na práci organizátorskou. V Německu totiž přičichl i k práci režisérské a uvědomil si, že v této profesi by se mohl uplatnit mnohem výrazněji než jako pěvec. V roce 1912 se stal ředitelem a vrchním režisérem divadla v Plzni, v roce 1920 stanul v čele Lidové zpěvohry a v roce 1922 se ujal vedení českobudějovického Jihočeského divadla. Od roku 1925 působil jako ředitel Východočeské společnosti a o rok později se vrátil na stejné posty do Plzně, kde se zasloužil o vysokou úroveň tamních představení a setrval až do oficiálního odchodu na odpočinek. Na operní scénu a do milovaného Národního divadla už se nikdy nevrátil.
Jako starý venkovan v romantické komedii Prstýnek (na snímku uprostřed mezi Darjou Hajskou a Hermínou Vojtovou); foto se svolením Národní filmový archiv - National film
Mistr malých rolí
Teprve v důchodu ho konečně objevil i film. Poté co se v roce 1936 mihl třikrát před kamerou v bezejmenných malých rolích, dostal o rok později první větší příležitost. Režisér Václav Binovec ho obsadil jako Holanďana Van der Meerena v komedii Ze všech jediná, čímž na něj upozornil a vzápětí byl Karel doslova na roztrhání. Během jediného roku se objevil na stříbrném plátně v neuvěřitelných šestnácti filmech. Nejspíš si ho vybavíte jako plukovního lékaře Klímu ve válečném dramatu Poručík Alexander Rjepkin, protivného upjatého komorníka u mahárádži v krimikomedii Martina Friče s Vlastou Burianem v hlavní roli Tři vejce do skla nebo jako předsedu soudu v další Fričově komedii Advokátka Věra. Hlavní role se sice nikdy nedočkal, až do roku 1944 si ale zahrál v téměř čtyřiceti filmech.
Poslední premiéra
Velmi často spolupracoval i s rozhlasem, pro který překládal operní libreta. Před kamerou uplatnil naposledy svůj důstojný zjev a hluboký hlas v roli starého venkovana v romanci Martina Friče Prstýnek, která se stala posledním českým filmem, uvedeným do kin ještě za protektorátu. Herec, operní zpěvák, operní režisér a ředitel Karel Veverka zemřel v Plzni čtyři měsíce po premiéře svého posledního filmu, krátce po osvobození republiky, 25. června 1945. Jeho manželka, operní pěvkyně Anna Kettnerová Veverková, ho přežila o dlouhých patnáct let.
(zdroje: ČSFD, FDB, Národní divadlo, Český hudební slovník, Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Vložil: Adina Janovská