Všechno, co jste kdy chtěli vědět o fašismu (ale báli jste se zeptat). Odpověď Tomáši Vodvářkovi. Svět Tomáše Koloce
komentář
06.08.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Válka
Protože můj dnešní text je o fašismu, našel jsem si jeho slovníkovou definici: „Vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky.“ Heršoft, to mi něco připomíná… Vám taky?
Minulou neděli můj jmenovec a krajskolistový dopisovatelský kolega Tomáš Vodvářka (paralelní výskyt nás dvou coby politických názorových protipólů v Krajských listech svědčí mimochodem o tom, že Krajské listy jsou snad poslední české názorově pluralitní médium) nazval svůj článek Všichni jsme fašisti. Děkuji mu za něj, protože jím dal téma k mému dnešnímu komentáři.
Poprvé jsem byl překvapen použitím slova fašismus, když jsem jako mladičký au-pair pobýval v britském Walesu, zemi, kde žije původní menšinový národ, který si přes dějinné hrůzy, které ani Češi nepoznali (ještě na začátku 20. století byly všechny velšské děti bity, kdykoli ve škole použily slovo v mateřském jazyce), uchoval svůj rodný jazyk (i když jím mluví už jen čtvrtina Velšanů). Zde jsem se jako člověk, vychovaný k lásce ke kulturní diverzitě, rozplýval nad dnešním systémem státní podpory velštiny, od dvojjazyčných nápisů v angličtině a ve velštině po povinné vyučování velštiny ve státních školách, a to i v oblastech Walesu, kde se velšsky už vůbec nemluví.
Moje zaměstnavatelka (žádný venkovský balík: původem Londýňanka, která vyrostla v Indii a její manžel byl ředitel místního gymnázia, za kterým občas chodila na návštěvu penzionovaná faktická hlava anglikánské církve, emeritní arcibiskup z Canterbury) mi na to ovšem řekla něco, co mě šokovalo: „Povinné vyučování velštiny jakož i veřejné nápisy, jako ostatně používání všech jazyků světa, jsou nejen zbytečné, ale i zhoubné. Všechny ty jazykové a národnostní odlišnosti vedou ve skutečnosti jen k FAŠISMU, který je kořenem všech světových válek!“ Chytřejší čtenáři už tuší, že svou argumentaci zakončila konstatováním, že oč lepší by to na světě bylo, kdyby všichni lidé mluvili – anglicky...
Bylo to moje vůbec první setkání s tím, co Tomáš Vodvářka popisuje ve svém textu: krystalický fašista obviňoval z fašismu všechny ostatní. Na následky tohoto globalistického požadavku, který se mohl zrodit jen v hlavě příslušníka velmoci: abychom byli všichni stejní (abychom, jak říká můj přítel, rozhlasový režisér Pavel Krejčí, „si všichni říkali Karle“) jsem pomyslel, když jsem si tento týden přečetl zprávu, že papež František se v Kanadě omlouvá za kulturní genocidu, která mezi lety 1690-1997 v internátních školách vzala původním Indiánům 150 tisíc dětí a udělala z nich indiferentní Kanaďany. Vzpomněl jsem přitom i na oběti aplikace tohoto názoru nejen na divokém západě, ale i u nás. Konkrétním příkladem jsou mi čtyři známé děti české matky a britského otce, které sice žijí v Praze, ale v bublině mezinárodní školy Riverside School, takže jejich ponětí o české kultuře a životě českých lidí je ještě mizernější, než jejich čeština. Nicméně jsou na tom líp než další dva moji známí z řad jejich učitelů na onom ústavu, Američan a Britka. Ti už dobré dvě desítky let žijí v Praze, aniž učinili byť i jen pokus o to naučit se česky a aniž by jim tato koloniální mentalita přišla trapná...
Jeden z těchto dvou mých anglosaských známých šel ještě o krok dál, než moje zaměstnavatelka z Walesu - vysvětlil mi hlubší filozofii svého přesvědčení: Všechny národy jsou jen umělé kulturní konstrukty, ale je-li člověk ve stavu hlubšího ponoření do sebe, žádné národnostní bariéry tam nenajde. Tato myšlenka mě zaujala a chtěl jsem si o ní se svým známým ještě jednou promluvit, ale když jsem přišel do jeho kabinetu, zastihl jsem ho, an čte internetové noviny a pod ukrajinskou vlajkou, která mu visí nad psacím stolem, horlí pro aktuální mezinárodní při, zda je boršč ruské nebo ukrajinské národní jídlo. Hned pod tím byla uvedena zpráva o slovenském policistovi, který (na rozdíl od mého slovanskou kulturou nepolíbeného amerického přítele) musel vědět o příbuznosti slovanských národů, ale přesto zabavil trhovci jeho zboží, s odůvodněním, že „v době ruské okupace Ukrajiny prodával trička, na kterých byla ruská písmena“.
Tvorba Tomáše Koloce
Kdybych měl tenkrát v kabinetu nábřežní školy toho trhovce, rád bych ho poučil také, ale maje k dispozici jen bližního Anglosasa, dal jsem mu následující lekci:
Napsal jsem na papír blok písmen, o nichž jsem mu řekl: „Tohle jsou písmena, která mají ukrajinština a ruština společné. Je jich třicet.“
Pak jsem napsal dalších šest a opět vysvětlil: „V prvním řádku jsou zvláštní písmena, která má ukrajinština, a v druhém ty, které má ruština. Každý jazyk má tři.“ (Viz obrázek výše.)
Načež jsem pokračoval: „Všechna ta písmena v původní podobě vymysleli v 9. století Řekové Cyril a Metoděj a vůbec poprvé byla použita u nás, na Velké Moravě, která se rozkládala i na území dnešního Slovenska. Odtamtud byla tato abeceda vyhnána na Ukrajinu, která se tehdy nazývala Kyjevská Rus. Předchůdce dnešního Ruska, Moskevská Rus, tehdy ještě neexistovala. Přesto slovenský policista trhovci stánek s písmeny, používanými na Ukrajině daleko dřív, než vzniklo Rusko, zabavil…“
A abych přítele Anglosasa ještě víc zmátl, pokračoval jsem: „Tím to ovšem nekončí. Zatímco v dnešním Rusku žijí tři miliony Ukrajinců, pro třicet procent Ukrajinců na Ukrajině je mateřským jazykem ruština - včetně jejich současného prezidenta Zelenského. A pokud mi věříš, že je mezi sebou umím rozeznat písmem i slovem, můžu ti přísahat, že po pěti měsících války a migrace z válečné Ukrajiny a po desítkách setkání se skupinkami Ukrajinců, kteří mezi sebou mluvili rusky, jsem dnes potkal vůbec první ukrajinské válečné migranty, kteří spolu mluvili ukrajinsky...“
Co tím vším, vážený kolego Tomáši Vodvářko, chci říci?
Že jsem vždy proti Goliášovi na straně Davida, toho menšího, ohroženějšího, a tím pádem sympaticky inteligentnějšího. Takového, jako je Lotyšsko, které své rusky mluvící menšině, tvořené z většiny potomky dobrých ruských (ale i ukrajinských a běloruských) sovětských soudruhů důstojníků, sice garantuje kompletní menšinová práva, ale lotyšský pas od nich dostane jen ten z nich, který složí zkoušku ze státního jazyka lotyštiny. (Ach, kdybychom to u nás tak měli třeba s povolením trvalého pobytu, to by mé bohemisticky netečné Anglosasy prohnalo!) Anebo držím palce Tchajwancům, kteří to kdysi měli s pevninskou Čínou jasné: ČLR za Maa byla maoistická, Tchaj-wan za Čankajška fašistický. Jenže Tchaj-wan je už třicet let demokratický stát, který se zasazuje o původní národy ostrova (které Čankajšek po přesunu na Tchaj-wan likvidoval stejně pilně jako Mao ty na pevnině). Dnes je Tchaj-wan stát silně levicový (má dokonce dvě komunistické strany, jednu pro samostatnost, druhou pro ČLR) a svým novým vztahem k svému prostému lidu v mých očích stojí vysoko nad „lidovou Čínou“, která v očích mě, levičáka, už dávno není lidová, ale pod pláštíkem „komunismu“ se stala zemí toho nejhnusnějšího korporátního kapitalismu na světě.
Ale zpět k dnešní Ukrajině. Protože, kolego Vodvářko, poznám nejen ukrajinštinu od ruštiny, ale znám dobře i dějiny jejich národů, vím, že označit toho druhého za fašistu je starý zvyk ruských politiků. (Zkoušeli to i na nás v roce 1968, a například českoslovenští filmoví režiséři, zainteresovaní v Pražském jaru, museli pak za normalizace za trest točit díla o západním neonacismu.) Nově to dělají zejména, když jim v dané zemi jde o přírodní zdroje, a ve svém imperiálním boji nepohrdnou ani porušováním smluv, uzavřených pod záštitou OSN. (Od koho se to asi tak ti fištróni, kteří už zastavěli celou Moskvu mrakodrapy a milují rychlá občerstvení a silná auta, asi naučili?)
Podle všeho, co jsem dosud napsal, by měl můj příběh logicky směřovat k tomu, že jsem příznivec Ukrajinců - a já opravdu jsem. S těmi „starými“, kterých z obilnice Evropy do začátku této války za třicet let její samostatné existence z nedostatku odešlo dvanáct milionů, jsem se kamarádil už před čtvrtstoletím, a dnes jsem rád, že v hrozbě včerejších migračních kvót a přes následné velmocenské obviňování Čechů z nerozlišené xenofobie - jsme ve skutečnosti země, která do sebe dobrovolně přijala nejvíc Ukrajinců na počet domácích obyvatel.
Poněkud jinak, než mých přátel Ukrajinců, které znám desítky let a kteří za nic nemohou, je mi líto dnešní Ukrajiny. Té je mi líto, jako by mi bylo líto menšího kluka, kterého starší brácha bije a okrádá pod záminkou, že prcek ukradl hrušku - protože on si naběhl a tu hrušku bohužel skutečně ukradl... Dnešní režim na Ukrajině totiž skutečně oficiálně oslavuje ukrajinského národního hrdinu Bohdana Chmelnického, který během svého povstání v letech 1648-1654 pobil okolo sta tisíc Židů, a (nejen) na poštovní známky prosadila dalšího oficiálního ukrajinského národního hrdinu Stepana Banderu, v jehož jménu bylo Organizací ukrajinských nacionalistů v letech 1943-1945, za Hitlerova blahosklonného souhlasu, zmasakrováno okolo sta tisíc volyňských Poláků a 340 volyňských Čechů.
Tentýž režim v rámci balíčku nacionalistických zákonů, přijatých po majdanském vyhnání prezidenta Janukovyče a následné ruské anexi Krymu v roce 2014, připustili týž rok kromě masakru skoro padesáti ruskojazyčných aktivistů 2. května v Oděse i zákon o uzavření nejen menšinových škol s vyučovacím jazykem ruským (což, jak už jsem uvedl, je mateřština jedné třetiny dnešních Ukrajinců), ale i všech ostatních menšin (s jazykem polským, maďarským, rumunským, bulharským, řeckým, albánským a běloruským, nemluvě už o jazyku rusínském, který jako samostatný menšinový jazyk s právem vlastního školství a kultury uznávají evropské státy Bosna, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Srbsko a Slovensko. Jen Ukrajina, na jejímž území má rusínština svou hlavní vlast, ho neuznává a každou zmínku o rusínštině - stejně jako jej otec Sovětský svaz - zakazuje už od svého osamostatnění v roce 1992...).
Dokonalé definici slova, o němž se tu bavíme, bohužel odpovídá i vrchol toho všeho. Zákon o zákazu ruských filmů z roku 2014 a aktuální rozhodnutí ukrajinského ministerstva školství o odstranění ruských umělců z učebních osnov, které kromě života a díla předsovětských ruských klasiků, jako byli Puškin, Tolstoj a Dostojevskij, vymaže mladým Ukrajincům z obzoru také dílo rusky a v Rusku tvořících světoznámých umělců-rodilých Ukrajinců: Achmatovové, Bulgakova, Erenburga, Babela, Ilfa a Petrova, Katajeva, Jevtušenka, Nosova, Dovženka, Vertova, Bondarčuka, Čajkovského, Prokofjeva, Rjepina, Dunajevského, Richtěra, Oistracha. Mnozí z nich se "provinili" tím, že kromě tvorby v ruštině byli i Židé…
Nemohl jsem vám to v reakci na váš text nenapsat. Můj učitel, letos 21. října stoletý literární historik Peter Demetz (jehož maminka byla česky mluvící Židovka, umučená za holocaustu, a tatínek německy mluvící Pražák, potomek románského národa Ladinů, žijícího dříve v rakouských, dnes italských Jižních Tyrolích), který velkou část druhé světové války prožil v německém koncentráku, mě totiž vždycky učil, že ten, kdo za druhou světovou válku a holocaust vinil a postihoval německý jazyk a kulturu, byl v jeho očích omezený prosťáček, který to má v životě těžké...
Vložil: Tomáš Koloc