Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O televizní Kavárničce dříve narozených a jejích kriticích, „později narozených". Album Ondřeje Suchého

30.07.2022
O televizní Kavárničce dříve narozených a jejích kriticích, „později narozených. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Se zpěvákem Jaroslavem Wykrentem, herečkou Janou Janěkovou a tanečním souborem v písničkové směsi, která pokaždé tvořila závěr Kavárničky dříve narozených. (Za snímky zde uveřejněné vděčím ostravským televizním fotografům E. Dvorskému, L. Kulové a O. Kopeckému.)

Zavinil to Internet. Něco jsem si ověřoval a zabloudil jsem do jedné filmové databáze, kde jsem se k svému úžasu dočetl pozoruhodné názory některých televizních diváků. Šlo především o kritiku mé osoby. Byl jsem třeba nazván nesympatickým, vlezlým průvodcem, rádoby historikem, který jen tlachá, takže divák se o hostech nedozví téměř nic. Pořad prý může zaujmout jen fanoušky kultury 1. republiky, zatímco ostatním divákům nemá co nabídnout.

Vzpomněl jsem si, že jsem to schytával i jindy, nikoliv jen v té nejmenované databázi. Nakonec jsem vydedukoval, že kritici byli většinou opravdu jen ti „později narození“. Jinak by si museli uvědomit, že polovina Kavárniček dříve narozených byla během své desetileté existence celých pět let natáčena za minulého režimu pod přísnou cenzurou (nemluvě i o částečné rivalitě Čs. televize pražské vůči té ostravské).

Vzhledem k tomu, že se od loňského roku až po letošní stala Kavárnička pravidelnou součástí programu ČT 3 a jsou dnes na ni už jen samé pozitivní ohlasy, rozhodl jsem se vysvětlit leccos z nelehkého období, kdy tento pořad vznikal v nechvalné době minulé, a byl navíc často postižen i nepřízní osudu (první, a proto nejzasvěcenější režisér Alois Müller zemřel nečekaně v roce 1989 ve věku 55 let a pan Vrchní Ivan Dědeček v roce 1988, kdy mu bylo 57 let).

 

Ondřej SuchýAno, i v takovém kostýmu jsem byl přinucen vystoupit!  A věřte, že to, v čem mám být oblečen (a co mám zpívat), to nebyly mé nápady; nikdy jsem si nic takového do scénáře nenapsal!

Jestliže někdo namítal, že filmové ukázky do pořadu „byly vkládány bez ladu a skladu“, musím připomenout, že je vybíral a „vkládal“ tehdy ten nejpovolanější z nejpovolovanějších, filmový historik Karel Čáslavský.

Historie byla a je vždycky inspirující. Když se do ní ponoříte, objevujete druhé i sebe. Jenomže my jsme si zvykli považovat za historii věci staré od sta let nahoru, přičemž padesát let ve filmu obnášelo tolik, co pět století v jiném umění. V době, kdy jsme první Kavárničky točili, žili mezi námi ještě lidé, kteří tu historii zakládali, a my měli příležitost jim poděkovat. I když si na to dnes už nevzpomeneme, rok co rok se při starých filmech bavíme. Vím, nejsou všechny dokonalé, některé jsou naivní a některé fakt hrozné, jenže auta z tehdejší doby nám také připadají leckdy k smíchu, a přesto nad nimi musíme žasnout.

Podobné úvahy mě pronásledovaly už koncem sedmdesátých let, ovšem když jsem se poptával v pražské televizi, zda by neměli zájem o cyklus pořadů, v nichž by vzpomínali herci a zpěváci, kteří začínali svou kariéru v dobách, kdy film byl ještě němý, anebo kdy zvukový byl stále ještě v plenkách, kdy kabarety a taneční kavárny byly v Praze na každém rohu, kdy gramofonové desky byly snadno rozbitné a zdroj zábavy přinášel do domácnosti pouze rádiový přijímač, narazil jsem. Připomínat dobu 1. republiky, či dokonce pozdějšího protektorátu - to bylo vyloučeno.

Pak ale někdy koncem roku 1984 zazvonil telefon a ozvala se televize Ostrava, konkrétně její dramaturg Karel Spurný, který mi nabídl přesně to, o co jsem se neúspěšně pokoušel škemrat v Praze. V Ostravě se mi dostalo důvěry a stal jsem se záhy tím, kdo nejenže Kavárničku připravoval, ale měl v ní i podstatné slovo. Teprve po létech jsem se dozvěděl, že v době, kdy se v televizi na poradě zvažovalo, zda se mohu objevovat na obrazovce či nikoliv, padlo rozhodnutí, že tedy budiž, ale nikoliv v programech z Prahy. V nich bych prý svou dikcí a mimikou mohl připomínat svého o čtrnáct let staršího bratra Jiřího, jehož jméno se tenkrát zrovna nesmělo na obrazovce ani vyslovit, natož aby se na ní objevil on sám. Budu-li diváky oslovovat v programech televize ostravské, nikoho ani nenapadne, že mám něco společného s tím zlobivým Suchým ze Semaforu - takhle nějak prý tenkrát kdosi vlivný zauvažoval. A tak jsem se stal pražským Ostravakem či ostravským Pražááákem. 

Ani v Ostravě se nedalo vyhnout problémům. Nešlo tam už o mě, ale především o účinkující hosty. Zvláště v začátcích - stačil anonym, aby celý hotový pořad spadl pod stůl a musel se vyrábět nový. Stalo se nám to hned při druhé Kavárničce, v níž byli hosty dr. František Kožík, Zita Kabátová a pěvecký kvartet Settleři. O likvidaci tohoto pořadu se zasloužily pouhé dva anonymní dopisy. Když totiž vyšly v časopise Čs. televize a v deníku Svobodné slovo fotografie s paní Kabátovou, pořízené při natáčení pořadu, usedli honem dva horliví anonymní snaživci k dopisním papírům, aby informovali vedení televize o tom, že by se snad nejdříve měla přezkoumat minulost paní Kabátové, neboť to s ní prý po válce nebylo všechno tak docela v pořádku. A nastal tanec!

Vysvětlovalo se, argumentovalo, intervenovalo - vše marné. Zita Kabátová sice hrála v současných českých filmech, které dokonce televize reprízovala (v komedii Kulový blesk byl jejím partnerem Bedřich Prokoš), navíc vystupovala bez problémů v agenturním pořadu, ale v žádném televizním pořadu se na obrazovce objevit nesměla. A tak jsme v jejím případě museli počkat až na rok 1990. V tomto pořadu, v kterém šlo jen o to vyměnit paní Kabátovou, jsme museli přetočit rozhovor se stařičkými Settlery, z nichž jeden už byl v nemocnici, a tak se vybíraly záběry, v nichž se sice objevuje (a pak s ostatními zazpívá písničku), ale ke slovu se nedostane. Problém byl i s nepřítomnou paní Kabátovou, kterou nahradila vybraná statistka. Díky tomu, že seděla Zita Kabátová povětšinou k Settlerům otočena zády, byla paní, která ji zastupovala, oblečena do podobných šatů se stejným šálem a její stříbrné vlasy byly upraveny do podobného účesu nežádoucí herečky.

 

SettleřiZpívající Settleři. Tehdy byli ještě čtyři.

Nešlo však pouze o incidenty, vzniklé na základě anonymních udání. Vzpomínám, jak se také hovořilo o tom, že není vhodné oslovovat hosty v Kavárničce slovy paní a pane. Bylo mi stydno, když jsem tak milého hosta, jakým byla paní Zdenka Sulanová (jinak byvší hvězda filmů Madla zpívá Evropě, Lízino štěstí, Lízin let do nebe), musel představovat rovnou: „Vítáme u nás Zdenku Sulanovou!“ Naštěstí tento stav netrval dlouho. Další problém byl, jak říkat panu Vrchnímu, který byl už tehdy neodmyslitelnou součástí každé Kavárničky. Soudruhu Vrchní - to nešlo, a jenom Vrchní, to by se taky nehodilo. A tak jsme se nakonec směli vrátit k normálnímu, zdvořilému oslovování.

Zanedlouho po Kavárničce, z níž se musela vystřihnout paní Zita Kabátová a s ní i pan dr. Kožík (seděli totiž po celou dobu u jednoho stolu), jsme natáčeli s filmovým a divadelním hercem, noblesním Svatoplukem Benešem. Tehdy jsem zase musel být svědkem přetáčení klapky, v níž pan Beneš po vyzvání, aby něco zazpíval, uvedl, že může zazpívat jedině píseň, kterou zpívá na scéně divadla Semafor ve hře Jiřího Suchého Dr. Johann Faust. Vyslovení jména mého bratra tehdy televizní obrazovka neunesla. Bylo paradoxní, že jsem byl nakonec požádán, abych šel rozrušeného pana Beneše uklidnit a přesvědčit, aby v natáčení pokračoval. Měl totiž v úmyslu okamžitě z Ostravy odjet. Nemusím vám snad popisovat pocity, s jakými jsem před Svatopluka Beneše předstupoval.

Nikdo si už dneska také nedovede představit, co riskoval dramaturg i autoři, když pozvali k návratu na obrazovku třeba takovou „odloženou" osobnost někdejší zábavy, jakou byl konferenciér a autor mnoha slavných televizních soutěží dr. Jan Pixa. Tajné otazníky se vznášely (i když třeba nakonec vyřčeny nebyly) nad vystoupením herečky a zpěvačky Lilly Hodačové. Kdysi byla nucena nazpívat na gramofonové desky českou verzi nechvalně známé německé písně Lili Marlene, protože ji její tehdejší přítel Vítězslav Nezval zoufale prosil, aby tuto nabídku neodmítala. To se však vedení televize naštěstí nikdy nedozvědělo. Tajné otazníky se vznášely i nad prvním televizním vystoupením slavné harmonikářky třicátých let Berty Stýblové...

 

Lilly HodačováHerečka, zpěvačka, spisovatelka a malířka Lilly Hodačová byla hostem v Kavárničce společně se svými hereckými přáteli Raoulem Schránilem a Věrou Liškovou.

V první Kavárničce zpívala Ljuba Hermanová písničku Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha  Nebe na zemi. V polovině té písně jsem se k ní musel přidat, abych odzpíval ty pasáže v textu V+W, které byly původně psány pro mužského interpreta (tím byl kdysi v Osvobozeném divadle Vladimír Šmeral). Závěr písničky jsme pak dozpívali spolu na parketu před orchestrem. Byl potlesk, Ljuba se uklonila a já, z vděčnosti za tu chvíli, že jsem si mohl pár veršů zazpívat společně s legendou našeho šansonu, jsem jí políbil ruku. „Stop!“ ozvalo se. „Musíme to jet znovu!“ Ano, ať to zní sebenesmyslněji, tak tomu skutečně bylo. Políbit dámě z úcty ruku na obrazovce tehdejší Čs. televize bylo vyloučeno. Alespoň u pořadu tohoto typu. A tak v nové klapce se ke mně na konci písničky Ljuba při potlesku otočila, podala mi ruku a já s ní tak nějak kamarádsky potřásl. Ano, tak to bylo dobré! Samozřejmě, že po odvysílání pořadu mi přišlo hned několik dopisů a pár dalších, náhodných diváků mi vmetlo do tváře osobně: „To jste nemohl té paní Ljubě místo potřásání pravice políbit uctivě ruku?!"

Na to jsem měl jen jednu jedinou možnou odpověď, upravenou z pointy kterési anekdoty: „Prosím vás, já bych byl uctivý strašně rád, jenomže copak mě nechaj?!“

 

Ljuba Hermanová

Tady zrovna zpíváme s Ljubou Hermanovou písničku Nebe na zemi, po jejímž skončení jsem měl zakázáno políbit dámě ruku.

Když tak rekapituluji uplynulých deset let, které jsem v Kavárničce dříve narozených prožil, zjišťuji, že už si asi sotva někdy najdu čas na to, abych v celku zhlédl všech těch pětapadesát pořadů, které se tenkrát odvysílaly a v reprízách se vysílají dodnes. Potřeboval bych na to minimálně 44 hodin. Za tu dobu se v Kavárničce vystřídalo na 170 hostů, dalších asi 50 účinkujících byli pak hosté navíc, tanečníci a tanečnice a také zpěváci, jako například Jaroslav Wykrent, Věra Gurecká, herečky Jana Janěková a Alena Sasínová a další.

Končím dnešní dávku „historek z natáčení“, které byly tenkrát vskutku neveselé.

A vlastně jsem docela vděčný některým svým nepříznivcům a kritikům, že ve mně vyvolali vzpomínky, v kterých jsem mohl mnohé po létech vysvětlit.

 

Suchý KabátováO pauze natáčení první Kavárničky dříve narozených: Paní Zita Kabátová popíjí v pohodě kávičku, aniž by tušila, že se na obrazovce nakonec neobjeví a svou cestu do ostravskho studia si zopakuje až po dlouhých pěti letech.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý