Energie a vodu zestátnit. Zemi vrátit budoucnost. Ne okrádat důchodce. Komentář Štěpána Chába
komentář
28.07.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Desatero
Dva sousedovic Mirkové, Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek, předestřeli před dychtivé oko čtenářovo desatero opatření, jež by se měla okamžitě zavést, abychom zvládli probíhající krizi, která se podle předpovědí jen a jen zhorší. Jejich opatření byla kalouskovská i topolánkovská zároveň. Boj proti seniorům, boj proti občanovi.
Ostatně, k dočtení v předvčerejším komentáři. A v něm jsem přislíbil, že předestřu před lačné okolo čtenářovo desatero trochu jiné, takové, u kterého mám pocit, že by republice vrátilo mnohem pevnější pozici v kramflecích. A protože se jedná o téma důležité, stalo se sepisování desatera společnou prací naší šefredaktorky Anny Vančové, Tomáše Koloce a mě.
Energie a vodu - zestátnit
1. Devadesátá léta byla převratná, krásná, svobodná. Privatizace, jako jejich součást, se ovšem nepovedla tak, jak se povést měla. Stala se koženou a vyvedla velké množství majetku, peněz i příležitostí pro republiku za její hranice. Vedle privatizace stovek státních podniků se rozprodaly i klíčové podniky, které zajišťují základní potřeby celé republiky a zavedly tržní principy do prostředí, kde ty nemají co dělat. Jedná se převážně o energetiku a zdroje. Prvním opatřením z desatera je zestátnění trhu s elektřinou, plynem, teplem, pohonnými hmotami, ale i s vodou.
Je opravdu hloupé, že jak v klidných časech, tak i teď v krizi jsme vydíratelní a vydíraní ze strany zpravidla zahraničních společností. U elektřiny minoritními akcionáři, kde jsou z velké části zastoupeny zahraniční společnosti. U plynu německými firmami, a firmami spadajícími pod rozhodování vlád Maďarska a Polska. To samé u pohonných hmot, kde odevzdáváme část peněz do polské státní kasy, protože rafinérie spadají pod stát Polsko, nikoliv pod polské soukromníky. To samé zažíváme u vody, kde se o její prodej, a tedy i těžké výdělky, podělily zahraniční korporace, v ČR je pak nejvýraznější francouzská korporace Veolia. Jak jiné je to ve Slovinsku, kde voda „patří všem občanům“ a tamní stát si dal dokonce do ústavy právo přístupu občana k pitné vodě bez komerčního využití. Přidaná hodnota Veolie je přitom ne nulová, ale záporná. Okamžitě ji od vody České republiky vyhnat. Není totiž důvod nechat ji vyvádět zisky z republiky.
Slovo „vyhnat“ ale neznamená znárodnit čili ukrást. Nejsme rudí revolucionáři. Znamená to vykoupit. Zpátky odkoupit vše, co jsme tak hloupě a pod cenou prodali. Musí se tak činit postupně, například nesmyslný příspěvek 5 tisíc na dítě, který nikomu z bryndy nepomůže, dohromady nějakých 30 miliard, pokud se nepletu, mohl být pěkný základ. ČEZ musí být opět státní podnik, nikoli akciovka s minoritními akcionáři, jejíž jediným cílem je vytvářet kapitál (a nelze jí to zazlívat, tak to u akciových společností chodí, a tak to akcionáři chtějí – prostě vydělat). Vykoupit od PK Orlen zpět plyn a znovu mít státní Transgas, vykoupit Veolii.
A to, co mnozí namítnou, že cenu přece vytváří trh, to odmítáme. Cenu lze určit: sečteme náklady na aktuální výrobu měrné jednotky třeba elektřiny. Připočteme ekologickou zátěž, tj. u jaderných elektráren budoucí náklady na jaderná úložiště vyhořelého paliva, přepočteme na megawattu. A ještě nekončíme. Myslíme na budoucnost, až tato elektrárna doslouží, musíme mít postavenou novou. Může se stát, a doufejme, že i stane, že člověk vymyslí lepší, levnější, ekologičtější výrobu elektřiny. V pořádku, my máme našetřeno na elektrárnu na modré z nebe, protože ty peníze byly součástí ceny za měrnou jednotku elektřiny, která tím pádem zůstávala předvídatelně stálá. Stálá pro občany České republiky. Pokud vznikne přebytek, může státní podnik ČEZ jít samozřejmě na burzu v Lipsku a prodat dráže, v tom mu nikdo bránit nebude.
A máme našetřeno, protože státní podnik tyhle peníze syslí, neháže je do jednoho státně-rozpočtového rance s ostatními, jak se to děje například u zdravotního pojištění, které je pak tím pádem jen další daň a žádné pojištění. A tak se vším: co se vybere na dálničním poplatku, má jít na stavbu a údržbu dálnic. Až když to nestačí, stát přidá, má k dispozici daně přímé i nepřímé, DPH.
Dotace - narovnat se Západem
2. Nepředpokládám, že se evropské dotace zruší, aby se přešlo na skutečné tržní hospodářství, proto bod číslo dvě. A tedy srovnání výše dotaci v jednotlivých zemích. Nyní jsme v situaci, kdy jsou západní země unie dotačně nepřiměřeně zvýhodněné na úkor zemí východních. V první řadě pak Česká republika, která si, na rozdíl od Polska, nedokázala vyjednat u unijního stolu výhodné podmínky a podepsala, co se před ní předložilo (děkujeme, pane Teličko). Nejpalčivěji jde vidět dotační pokroucenost u zemědělství, kde západní zemědělci dostávají nepoměrně větší dotace, než zemědělci u nás. To je jednoznačné křivení trhu, které nám škodí.
Dotace - pro chudé, ne pro bohaté
3. Dotace jsou určené pouze pro bohaté firmy, developery nebo korporace. Onehdá, když jsme ještě třeli velkou bídu, jsem měl skvostný nápad, jen na jeho zavedení nebyly peníze. Obrátil jsem se s dotazem na dotační poradnu. Milí byli, pěkně odpovídali, dokud tedy nezjistili, že nemohu vložit celý kapitál dopředu, celý projekt vystavět, vybudovat, a teprve zpětně požádat dotačního byrokrata, aby posoudil, zda věc byla vybudována podle plánu. Takový prvotní vklad mohou zvládnout jen velké firmy a tedy je celý systém postavený na podpoře vrchních deseti tisíc a člověk ze zbylých deseti milionů má cestu k úspěchu limitovanou a omezovanou korporacemi, které si pro dotace chodí jako pro housky do krámu.
Viz 100 milionů dotace na inovace pro Babišův Penam, které šly na sprostou sériovou výrobu toustového chleba, na níž nebylo nic inovativního. Malý pekař by ovšem takovou dotaci nikdy nezískal, protože by to neufinancoval. Což platí i pro menší grantový systém, kde se pohybují nižší částky: máš-li provozovnu bez minimálních podmínek pro získání grantu - kanceláře a vyčleněné placené síly, který by ti grant zadministrovala - nemáš šanci ho obdržet – stejně jako skutečně sociálně vyloučený člověk v dnešním složitém sociálním systému nedostane žádné dávky a sítem našeho „sociálního státu“ propadne ven.
Zisky - nechat doma
4. Omezení vyvádění zisků za hranice. To, co si tady zahraniční podnik vydělá, musí z větší části v této zemi také vrátit do oběhu. Podle znalců ekonomie, od pravicových jako je Jiří Hlavenka, až po levicové jako Ilona Švihlíková, zůstává z výtěžků provozoven zahraničních firem v naší republice v nejlepším jen čtvrtina, v nejhorším pak jedna šestina výdělku. Je třeba vychytat i podvůdky s dceřinnými společnostmi, které si tady zahraniční korporace zakládají, aby přes ně mohly „investovat“, ale vlastně tím jen vyvést z republiky peníze jinudy. Tratíme na tom. Jak se chceme vymanit z pozice služné montovny, když takové množství peněz mizí z republiky?
Exekuce - zgruntu předělat
5. Exekuční zákon 120/2001 Sb. a jeho aplikace je přes všechny pokusy o „mírný pokrok v mezích zákona“ typu oddlužení světová ostuda naší země. Žádná z okolních zemí nemá soukromé exekutory (všude jsou součástí státní správy) a žádná světová země kromě Chile, Thajska a Gabonu (zdroj: tiskový orgán Exekutorské komory ČR - Komorní listy) nemá exekuční systém nastaven tak, aby dlužník nakonec platil dvaceti- i vícenásobek původní dlužné částky, přičemž většina tohoto „vývaru“ připadá soukromému exekutorovi, který se třese na výdělek jako vlčák na kost a dnešní systém - v němž sedí ti, co za to berou všimné - tomu jen napomáhá: počínaje tím, že dlužník se o svém narůstajícím dluhu léta vůbec nedozví, a dozví se to až v den, kdy má zablokované konto. To, že v této zemi existují případy lidí, kterým bylo exekuováno bydlení pro jeden nezaplacený komunální poplatek za popelnice a že u nás existuje exekuční nezaměstnanost respektive černá zaměstnanost, exekuční bezdomovectví, exekuční pohřebnictví, exekuční emigrace (v civilizovaných zemích západu - ale i v těch východních jak např. Polsko - totiž ač dlužíte v ČR, platíte dluh podle místního zákona: a ten zamezuje platbě vyšší než je dvojnásobek původní dlužné částky) ba i exekuční sebevražednost (kterou v roce 2017 odstartoval alarmující případ Ing. Jaroslava Janoty), je bezprecedentní hanba této země, která se musí začít řešit. Zestátnění exekutorů po vzoru celého civilizovaného světa bude jen první krok. Zde a zde si můžete v dvojdílném rozhovoru pro deník Hlídací Pes přečíst důkazy a argumenty autora tohoto bodu Tomáše Koloce, které později tlumočil i v zahraničních médiích. Jak se chceme vymanit z bídy, když si ji tu nastavujeme systémově?
Ekologie - se zdravým rozumem
6. Aplikovat ekologii trochu rozumnějším způsobem. Je přece absurdní kupovat si cibuli, která se u nás běžně pěstovala, někde z Austrálie nebo Indie. Převoz nekonečného množství zcela běžného zboží, které si zvládneme vyrobit či vypěstovat sami, by neměl vytěžovat při převozu stovky obrovských nákladních lodí a další návaznou dopravu po celém kontinentu. Protože to je zničující chování k planetě i k nám samotným. Peníze i zboží by se točily v republice. Platit za cibuli Indii a Číně za česnek je skutečně absurdní.
Důchody - skutečná reforma
7. Zahájit skutečnou důchodovou reformu. Opravdu by mi dávalo větší smysl, kdybych si na vlastní stará kolena musel ze zákona šetřit sám a věděl přesně kde a kolik peněz mám a tedy i při důchodu mít budu. A udělat to jako s církevními restitucemi, co se týká finančních operací. Stát církvím splácí, zároveň rok od roku procentně snižuje své hrazení platů duchovním jako státním zaměstnancům a postupně přenechává hrazení církvi. Je to logický a postupný přechod bez finanční zdi, do které by stát nebo církev mohly nabourat. To samé zavést u důchodů. S tím, že si člověk může na vlastní důchodové konto posílat dle vlastního uvážení i větší jednorázové částky. Rozhodně lepší systém, než ten současný. Člověk si prostě určí a vypočítá, kolik bude mít na zubaře, až mu bude přidělávat klapačky. A mělo se to zavést už před dvaceti lety. To vše samozřejmě s dědickým právem, kdy když člověk zemře, jím naškudlené přejde na jeho partnera nebo děti. To by totiž zásadně řešilo i chudobu seniorů, kteří zůstali sami, protože jim jejich partner odešel na věčnost.
Školství - jinak, lépe, svobodněji
8. Silně zliberalizovat školní osnovy s tím, že povinné penzum znalostí zůstane, ale dát školám svobodu rozhodnout se, kterou cestou to které dítě povedou podle jeho zaměření i talentu. Budoucí prosperita, protože současná stádní výchova bez svobody nevede k výchově svobodných a kreativních jedinců, ale ke stádu. Ministerstvo školství by se pak mělo zasazovat proti dnešnímu trendu, kdy se už od prestižních soukromých školek, základních škol a dál vytváří skupina „těch lepších, kteří se mezi sebou znají a kteří spolu mluví“. Je zajímavé, že ve starých demokraciích západu je právě nastupován opačný trend: demokratizace škol za účelem, aby žádný člověk neprožil celý svůj život uzavřen ve své sociální a názorové bublině – kam to může vést, nám ukázalo 20. století. (Podfinancovanou a nezvládnutou českou školskou kvazi-inkluzi zdravých a postižených žáků si probereme v jiném textu).
Cenzura - zakázat, zakázat, zakázat
9. Ústavně, znovu a znovu a opakovaně, zanést v dalších bodech, že cenzura je nepřípustná. Protože současné vládě jeden bod v Listině základních práv a svobod očividně nestačí a cenzuru a její vynucování zavádí.
Film - zestátnit
10. Další bod od Tomáše Koloce. Částečně zestátnit kinematografii. Jako první ji v roce 1945 zestátnil Edvard Beneš vedle řady jiných socializačních aktů, které charakterizovaly dobu takzvané Třetí republiky (1945 – 1948), na jejíž charakter (spojení demokracie se skutečně sociálním státem) později po pádu stalinismu navázalo Pražské jaro 1968. (Pro zajímavost jeden další tehdejší akt Edvarda Beneše: ve všech školách a závodech zřídil místní jídelny. Ty se – jak prorokuji – v této době opět začnou vracet, což se v mnoha osvícených podnicích už děje.) Co se týká filmu, původní záměr byl jediný: vytáhnout ho ze špeluněk prvorepublikových filmových malopodnikatelů, kteří si mohli dovolit financovat výhradně komerční tvorbu v ateliéru, ale ne exteriérový velkofilm či umělecký experiment – pročež ti nejlepší tvůrci jako například světoznámý Gustav Machatý museli za skutečnou tvorbou odejít do zahraničí. Komerce nutně ubírá na duši i na kvalitě díla. Film se pak stává podbízivým a lascivně hloupým.
Za komunismu, kdy kinematografie spadala pod státní financování, počínaje přelomem 50. a 60. let, chýlících se už k úplnému zrušení státního cenzurního „dozoru“ v roce 1968, vznikaly klenoty českého filmu, které se daly vyvážet do světa a získaly tolik mezinárodních cen, až si z československé kinematografie v zámoří dělali legraci, že monopol na kulturu ve filmu mají jen Češi a Slováci. Šedesátá léta v československém filmu jsou vrcholem kinematografie jako jsou v kultuře vrcholem celého národního kulturního vývoje – zatímco dnes si právem filmů ani jiných plodů naší kultury v zahraniční nikdo nevšímá. A nebýt přiblblé cenzury komunistického režimu sedmdesátých a osmdesátých let, vznikaly by klenoty další. Ale i při kličkování mezi normalizací a cenzurou vznikaly filmy a další artefakty, které svou hodnotou daleko, skutečně daleko předčily současnou tvorbu. Bylo by fajn, kdyby československý film šedesátých let nebyl poslední vrchol naší kultury.
Kdy už řekneme - dost?
Toto desatero nevytrhne republiku, ale umělo by ji oživit a dát jí mnohem širší možnosti. Nevím, proč jsme vnitřně zahořkli na vlastní zemi a na její budoucnost. Proč nad naší zemí i společností spíš mávneme rukou a řekneme - echt co, ať si ji rozkradou, ať si ji zničí, ať ji klidně roznesou na kopytech. Měli bychom s úctou velebit ducha našeho národa. Dát mu zase jiskru a rozfoukat hrdost, že jsme součástí této země. A že ona je součástí nás samotných. Nenechat si vládnout hokynáři, kteří jen přepočítávají penízky a část si jich s nadšením sypou pod vlastní zadek.
Nezahazujme naši budoucnost. Máme proč o ni usilovat. A k tomu nás kalouskovské okrádání důchodců opravdu nedovede. Třicet let od revoluce všichni sledujeme, jaký to všechno vzalo sešup, jak padáme hlouběji a hlouběji a jako kdybychom si na to zvykli. Tak to prostě má být. My máme být montovnou, chudinou, služebnou zemí těch ostatních, které jsou moudřejší, krásnější, bohatší, demokratičtější... a přitom jen asistujeme při okrádání naší země. Okrádání ekonomické, ale i duševní, vnitřní, to naše vzájemné, ale přesto tak osobní. Bez sebevědomí. Bez hrdosti. Bez páteře. Nemusí to tak být. Nemělo by to tak být. Kdy už se konečně nakrkneme a řekneme dost?
Vložil: Štěpán Cháb