Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak mě bratranec zatáhl do světa filmu a jak se mou první zpovídanou „obětí“ stal Lubomír Lipský. Album Ondřeje Suchého

23.07.2022
Jak mě bratranec zatáhl do světa filmu a jak se mou první zpovídanou „obětí“ stal Lubomír Lipský. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Jeden z našich prvních populárních televizních seriálů, Tři chlapi v chalupě, byl vysílán v letech 1961 až 1963. Na snímku zprava Lubomír Lipský, Jan Skopeček a Ladislav Trojan. Zajímavost z filmové databáze (ČSFD): „Lubomír Lipský (děda Potůček) byl ve skutečnosti pouze o necelé dva roky a půl starší než jeho seriálový syn Jan Skopeček (otec Potůček), který byl pouze o necelých sedm let starší než jeho seriálový syn Ladislav Trojan (syn Potůček).

Když jsem v minulých Albech vzpomínal na prázdniny, které jsem s maminkou trávíval v Karlových Varech u tety Jany a bratrance Ivana Soeldnerových, zmínil jsem se o domě Heluan, kde jsme bydleli.

Z jeho oken jsem pastelkami kreslíval výhled na vzdálený kostel a část Vřídla, čehož si Ivan už tehdy všiml a za pár let mi to nepřímo připomněl. (Ještě jednou podotýkám, že okouzlení filmem vedlo mého bratrance až ke studiu na pražské FAMU a k mnoha profesím: Stal se filmovým kritikem, publicistou, fotografem, dramaturgem a scenáristou i režisérem dokumentárních filmů.)

 

Heluan

Tržiště 41, dům Heluan, kdysi dávno…

 

Heluan

…a dnešní pohled na Heluan, z něhož se stal hotel. Před několika léty jsem si ho přišel na památku z terasy Zámeckého pramene vyfotografovat. Ta tři okna nad vchodem jsem důvěrně znal…

Jako kluk jsem chodíval do kina buď v doprovodu sourozence Jiřího, nebo maminky, v době festivalů mě občas na nějakou filmovou projekci propašoval Ivan. Netušil, že ve mně začalo klíčit semínko budoucího stálého zájmu o svět filmařů a filmových hvězd. Začalo to vlastně už v těch Karlových Varech, kdy se mne jednoho dne zeptal: „Nechtěl bys být kolportérem festivalového časopisu? Vydělal bys tím nějakou korunu.“ Smutně jsem odpověděl: „Když já nevím, co je to kolportér.“ Byl jsem poučen, že bych prodával festivalový časopis a za tuto činnost bych byl odměněn podle toho, jaké množství časopisů by se mi podařilo prodat. Stal jsem se tedy kolportérem. S náručí časopisů jsem pobíhal mezi dvěma kolonádami a oslovoval návštěvníky s nabídkou aktuálního čtení o nejnovějších festivalových událostech. Byl jsem klukem ve věku, kdy se mu těžko odmítá, a ty tři koruny, co časopis stál, opravdu nikoho finančně nezatížily. Nejvíc jsem si vydělal v roce 1958, kdy časopis vycházel každý den, celkem 14 čísel. Provizí z prodeje jsem si vydělal částku, za kterou jsem si později mohl koupit Dějiny světového filmu, které napsal Georges Sadoul.

 

Ivan Soeldner

Ivan Soeldner byl velice pohledný chlap, a tak není divu, že ještě předtím, než se oženil, uměl získávat pozornost mnohých krásek. Zvláště když se stal známým novinářem. (Byla mezi nimi i Olinka Schoberová, což jsem mu jako puberťák tiše záviděl.) Nezahálel, ani když byl v zahraničí. Na své předposlední novoročence se předvedl nejen jako schopný žurnalista a režisér, ale i schopný produkční. Tu autentickou fotografii si dokázal v kterémsi Playboy klubu domluvit a zaranžovat, aniž by šlo o dodatečnou koláž!

Jako student pražské FAMU pobýval Ivan krátce u nás, než získal ubytování na koleji. Když mi bylo sedmnáct, řekl mi jednou: „Umíš hezky kreslit. Nechtěl bys zkusit nakreslit nějaké filmové vtipy do časopisu Kino?“ Znejistěl jsem: „Já ale nevím, jak se kreslí takové filmové vtipy.“ – „Panebože! Tak se seber, jdi se podívat na nějakou plakátovací plochu a tam si přečti, co se momentálně promítá v kinech! Tam už tě určitě při čtení názvů filmů napadne něco vtipnýho!“ Poslechl jsem a opravdu mě u těch plakátů napadl jeden vtip. Když jsem ho nakreslil, Ivan kresbu vzal a se slovy „no tak vidíš“ ji odnesl do redakce Kina, kam už sám nějaký čas přispíval svými články.

 

vtip

A tak se stalo, že mi v populárním čtrnáctideníku Kino vyšel tento vtip, v němž jsem použil název francouzského filmu, který právě běžel v kinech. Časopis vyšel začátkem roku v čísle tři a já si koupil v trafice hned několik čísel, abych jimi mohl podarovat rodiče a kamarády.

„Teď už si další vtipy do redakce nos sám, už o tobě vědí,“ pravil bratranec a já se stal přispěvatelem kresleného humoru v časopisu Kino.  Čekal mě ovšem šok: V sedmém čísle mi vyšel další vtip, ale pod ním iniciály „J.J.“ Kdo je ten záhadný „J.J.“? Hledal jsem ve starších číslech jméno nějakého jiného kreslíře filmových vtipů, až jsem přišel na jeho jméno – „Juro Jakubisko“! Byl jsem zarmoucený, že se objevily jeho iniciály pod mým obrázkem, a pocit zklamání mi nevynahradila ani skutečnost, že mi byl s omluvou dodatečně vyplacen honorář.

 

Juraj Jakubisko Ondřej Suchý

Uplynulo přes půl století, než jsem se začal osobně setkávat s teď už slavným a ve světě uznávaným režisérem i výtvarníkem Jurajem Jakubiskem. Když jsem se mu svěřil se svým někdejším pocitem křivdy, který jsem prožíval, když mé jméno pod vtipem bylo v roce 1962 nahrazeno jeho iniciálami, zeptal se starostlivě: „A dlhujem vám nejaké peniaze??“ Ujistil jsem ho, že nikoliv, a že jsem naopak pyšný na tu záměnu, za kterou ostatně ani nemůže. Myslím, že nás oba tato epizodka z doby, kdy si Juraj coby student FAMU v Kině přivydělával kreslením vtipů, pobavila.

Psal se rok 1963, když za mnou přišel Ivan s novým nápadem: „Nechtěl bys zkusit napsat s někým interview do týdeníku Filmové informace? Já leccos nestíhám, tak bys mě tam mohl občas nahradit…“ Co znamená slovo interview jsem už ve svém věku věděl, ale dosud žádný takový rozhovor jsem s nikým slavným nedělal. „To nevadí, tak začni!“ Ale s kým? „Třeba s Lubomírem Lipským.“ Tak tedy začnu. S Lubomírem Lipským.

Mé první interview v životě a má první nic netušící oběť Lubomír Lipský, tehdy zrovna národem milovaný děda Potůček z Dietlova televizního seriálu Tři chlapi v chalupě...

Třásl se mi hlas, když jsem si s ním do­mlouval po telefonu schůzku. Řekl mi, ať na něj počkám po představení u vchodu do Vojanových sadů (hrávalo se tam v letních měsících), že si pak spolu pojedeme sednout do klubu Komorního divadla.

Cesta s panem Lipským tramvají z Klárova do Hybernské ulice byla pro mne utrpením! Měl jsem na něho nachystané otázky pouze pro naše interview, na které jsem si odpovědi musel zapsat do bloku někde v klidu. Jenomže o čem jsem měl hovořit v tramvaji? Na to jsem se doma nepřipravoval! A tak celou cestu hovořil jen sám pan Lipský, pochopiv skutečnost, že má před sebou novinářské štěně, které má momentálně jedinou starost – aby hrůzou neomdlelo. Mám dojem, že i jízdenku mi tenkrát koupil! Když mne usadil do pohodlného křesla v klubovně Komorního divadla a koupil mi kávu, položil jsem mu první otázku. Nevzpomínám už si přesně na její znění, ale určitě byla obdivuhodná ve své stupiditě.

Ptal jsem se, v kolika filmech pan Lipský hrál a jak se jmenovaly. Na to jsem si světácky zapálil cigaretu a připravil čistý blok s tužkou. Pan Lipský začal trpělivě vypočítávat své filmy a na mě už zase začaly při­cházet mrákoty. Přestože mluvil pomalu, já to nestačil zapisovat! Do toho se mi začala plést tužka s cigaretou, takže jsem co chvíli šlukoval verzatilku a klepal popel do bloku. V prostojích, kdy jsem škrábal vše slovo od slova, rozpovídal se zpovídaný o lecčems, na co jsem se ho neptal. Třeba o tom, co všechno mu lidi posílají do divadla jako dědovi Potůčkovi, že mu naposled přišel balík plný česneku, protože si zrovna v televizi postěžoval, že ho nemůže nikde sehnat.

Když jsem vyčerpal všechny své otázky a zapsal vše, co jsem chtěl vědět, rozloučil jsem se a poděkoval za trpělivost.

Doma jsem rozhovor přepsal na stroji a předložil ho svému prvnímu kritikovi Ivanovi. Přečetl si ty dvě necelé stránky a zbledl. „Člověče, tohle jsou všechno informace, které se dají během několika minut vyhledat v knížkách! Na nic víc ses ho, proboha, ne­ptal?" Byl jsem zmatený. „Neptal," vykoktal jsem zahanbeně. – „A on ti nic jiného neřekl?" – „Ale to jo," vyhrkl jsem, „třeba o tom, jak mu posledně někdo poslal do divadla balík česneku..." „No, prosím!" pookřál Ivan a už strkal čistý papír do stroje. „A co ti ještě povídal?" Pracně jsem lovil v paměti něco z toho, co mi pan Lipský vyprávěl v tramvaji ve chvílích prostojů, kdy jsem si zrovna pečlivě zapisoval jeho odpovědi na mé rafinované otázky. Psací stroj klapal jako malý kulomet, a když jsem skončil, vytáhl bratranec papír z válce, vyškrtal mi celé dvě třetiny původního rozhovoru, a pak mi to podal se slovy: „Tak a teď to přepiš po svým, naformuluj si nové otázky k tomu, k čemu je nemáš, a pak to odnes do redakce!"

Učinil jsem, co mi bylo přikázáno, a v redakci uznale pokývali hlavami: V pořádku, tak zase přijďte s něčím novým!

 

Lubomír Lipský

Lubomír Lipský mi byl asi přisouzen pro mé začátky: Koncem května 1971 jsem ho vypodobnil na jedné z prvních karikatur, které mi od té doby začali tisknout v Dikobrazu. V čísle, v kterém byla celá stránka věnovaná Mezinárodnímu dni dětí, jsem nakreslil pana Lipského v roli jiného televizního dědy, tehdy známého z magazínu Vlaštovka. Byl jím školník Herda.  

Fabulace některých mých otázek Lubomíru Lipskému ve Filmových informacích jsou strašné! Ale nějak jsem začít musel. Chybami se člověk učí… V roce 2007 mi pan Lipský napsal krásný dopis: „Děkuji Vám za rozkošný článek, jak jsem se stal Vaší první novinářskou obětí.“ Pak zhodnotil mou dosavadní práci pochvalným uznáním, kterým se ani netroufám veřejně chlubit. Snad jediné, co mohu zveřejnit a co mi způsobilo velké potěšení, že mě nazval svým přítelem.

Teď už ukázka z té mé prvotiny:

„Už jste měl ve filmu větší příležitosti?

„Filmů jsem neudělal mnoho a role, které jsem hrál, byly vždycky menší. Jen tak namátkou: Byl jednou jeden král, Cirkus bude, Muž z prvního století, Prosím, nebudit. Teď mohu říct, že už jsem dostal větší role, po dědovi Potůčkovi ve Třech chlapech v chalupě hraju ve filmu Einstein kontra Babinský.“

„Tak přejděme k těm Třem chlapům. Jaký jste pozoroval rozdíl mezi televizí, divadlem a filmem a kde se Vám nejlíp hrálo?“

"Práce je to stejná. Podle mého, pro mne osobně je nejlepší di­vadlo. Je to živé a speciálně pro komika, který tam může cítit kontakt s těmi lidmi, je to snad nejlepší práce. Myslím, že televize je o hodně těžší. V tom je však ta technická stránka. Člověk musí myslet nejen na text, na roli, ale i na to, třeba jak a kdy se má posadit, jak hlasitě má mluvit, kam se dřív otočit.“

„Nevadí vám, že ve Třech chlapech v chalupě jde o roli dědečka?“

„Nějak mi to nevadí. Já totiž už odmalinka hrál vždycky starší postavy. Nevím proč a ani mi to nikdo nevysvětlil. Tak počítám s tím, až budu už opravdu starý, že začnu hrát jenom mladíky.“

„Vidíte ve Třech chlapech širší dosah, než jen v zemědělské oblasti?“

„Já myslím, že ano, i když je to zaměřeno hlavně na tu zemědělskou oblast. Ty problémy se týkají lidí vůbec, jejich různých charakterů, a podle ohlasu, který mají Tři chlapi, skutečně nejde jen o vesnici. Dostáváme tisíce blahopřejných dopisů a píšou nám lidi všech vrstev a to je snad už sám o sobě jasný důkaz o tom, že Tři chlapi mají široký dosah.

„A jaký máte vztah k roli sedláka?“

„Mám matku z vesnice, občas tam jezdím, k Pelhřimovu, a tak si občas ‚občíhnu‘ terén. Ale taky mi píší lidi, spíš dědovi Potůčkovi než mně. Například mě varovali před svatbou se Stellou Zázvorkovou, věděli by prý o mnohem lepší partii pro mne. Někteří mě žádají o rady pro práci svého družstva, tak dalece jsem pro­blémy role nestudoval, takže těm odpovědět nemůžu. Z jednoho Do­mu důchodců mně přišlo srdečné pozvání, abych tam přišel ztrávit zbytek svého života. A hned mě seznámili se svým denním řádem, jídelníčkem a tak. Anebo –  když jsem jednou v seriálu mluvil o tom, že nemáme česnek… Během pěti dnů přišlo několik balíků. A jednou jsem dostal taky balíček z Vídně: Krásný obal od rádia Grun­dig, třesoucíma rukama jsem to rozbaloval – a byl to taky česnek od krajanů. Na svatební noc jsem dostal asi patnáct nočních ko­šil, fajfky a koláče už ani nepočítám. Takže role je to opravdu zajímavá. Po všech stránkách…“

Loučím se vzpomínáním na bratrance Ivana, který, aniž by si toho byl vědom, udělal pro mě mnoho a určil mi v podstatě směr, kterým se mám v životě ubírat. S potěšením si dnes uvědomuji, jakého skvělého následníka má ve svém synovi. David Soeldner je renomovaný sportovní žurnalista a spisovatel, fotograf a kameraman, podobně jako jeho táta. Přestože se na rozdíl od Ivana specializuje na sport – lední hokej, motorismus a sport handicapovaných – ještě v jednom jsou si podobní. David od konce osmdesátých let nevynechá v Karlových Varech jediný filmový festival!

Vzpomínal jsem zde také na pana Lubomíra Lipského. Napsal jsem o něm v minulosti řadu článků i rozhovorů, nakreslil jsem další jeho karikatury a dodnes na něj s láskou vzpomínám! Abych ale nekončil tak pateticky, přidávám ještě jednu fotografii.

 

Lubomír Lipský

Na snímku, pořízeném v polovině devadesátých let u příležitosti oslavy novodobého časopisu Kinorevue, možná právě vypravuje Jaroslav Štercl režiséru Vladimíru Svitáčkovi, Lubomíru Lipskému a mně začátek téhle anekdoty: „Víte, jaký rozdíl je mezi elektrickým vláčkem a dámskými ňadry? Žádný. Oboje bylo vyrobeno pro děti, ale nejraději si s tím hrají tatínkové.“

 

Ondřej Suchý

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý