Úspěšný start obětovala mateřství, pak se znelíbila mocipánům. O její výraznější návrat se zasloužil až Menšík. Tajnosti slavných
22.07.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Marcela Martínková na snímku z hereckého rejstříku souboru Filmového studia Barrandov
FOTO / VIDEO Tvář známá, její jméno už jsme většinou pozapomněli. Díky přirozenému talentu i půvabu měla všude dveře dokořán, pak jí je ale nastupující normalizace rázně přibouchla před nosem.
Patřila k nadějím nové socialistické kinematografie, byla přirozený herecký talent, půvabná i pohybově nadaná. Jen po pár letech ale Marcela Martínková obětovala slibně nastartovanou kariéru rodině, a pak se jen obtížně vracela zpátky. Když konečně získala angažmá v pražském divadle Rokoko, opět přidala do svého rejstříku i zpěv. Jenže zakrátko přišla normalizace, která ji znovu odstavila na vedlejší kolej. Měla štěstí, že existoval dabing a dobří přátelé.
Zítra se bude tančit všude:
Na startu lepších zítřků
Narodila se 2. května 1933 v Uhorské Vsi u Malacek. Nejzápadnější slovenská obec leží na levém břehu řeky Moravy a prochází jí státní hranice mezi Slovenskem a Rakouskem. Tenkrát se ještě jmenovala Záhorská Ves a přejmenována byla až v roce 1948. Marcelini rodiče byli Češi, které na jih Slovenska zavála práce, takže sice maturovala v slovenštině, s češtinou ale neměla sebemenší problém. O herectví snila odmalička, takže se počátkem padesátých let přihlásila na pražskou DAMU a u přijímaček jasně předvedla, že jí sudičky nadělily do vínku nesporný talent, a byla bez problémů přijata. Už v roce 1952 si jí poprvé všimli filmaři a dostala jednu z dívčích rolí v hudební agitce Zítra se bude tančit všude, v níž si také zazpívala několik lidových písní. Režisér Vladimír Vlček ji natočil podle scénáře zapáleného komunisty Pavla Kohouta a děj, postavený na lidových písních a tancích, přesně vystihl nadšení tehdejší mladé generace a víru v lepší zítřky. O filmu se traduje, že dostal díky svému zaměření přednost, takže byl natočen na barvu a pro nesmrtelnou Pyšnou princeznu pak zbyl už jen černobílý materiál.
Průvodčí v dramatu Rychlík do Ostravy; foto se svolením CS film
Boj za nového člověka
V roce 1953 se s Milošem Nesvadbou, Miroslavem Zikmundem, Jiřím Hanzelkou a Emilem Zátopkem stala hlavní představitelkou dokumentu Čeňka Duby z IV. Světového festivalu mládeže a studentstva Setkání v Bukurešti. O rok později úspěšně ukončila studia, objevila se podruhé na filmovém plátně jako Mařa v dramatu Jiřího Krejčíka Frona, jehož hrdinové se nakonec vymaní ze zběsilé nenávisti, najdou svoji svobodu a vykročí vstříc šťastné budoucnosti. V hlavní roli se poprvé představila publiku Hana Hegerová, která prý tehdy zaujala Krejčíka na ulici, aniž tušil, že je studentkou herectví. ,,Zastavil mě na ulici a řekl, že by ho zajímalo, jak vypadám na plátně," vzpomínala ve svých pamětech Hana Hegerová, která byla ale ještě uvedena v titulcích jako Čelková. Ideologický podtext příběhu zabodoval naVIII. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde získal Cenu boje za nového člověka. Marcela v té době dostala první stálé angažmá v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). V roce 1955 ji obsadil Jaroslav Mach v dramatu z jihočeské vesnice Po noci den. Mezitím se ale provdala za Eugena Stejskala a v roce 1956 odešla na mateřskou dovolenou. A ta se nakonec protáhla díky dvojnásobnému mateřství až do roku 1960.
Laborantka Zdenka Fišárková v detektivce z roku 1961 Kde alibi nestačí; foto se svolením Filmové studio Barrandov
V slavné éře Rokoka
Návrat do herecké branže nebyl pro matku malé dcery a syna právě snadný. Během mateřské získala malé vedlejší role v televizní inscenaci Molièrovy aktovky Sganarelle čili Domnělý paroháč a v koprodukční československo-jugoslávské hudební komedii Hvězda jede na jih. V roce 1960 se uchytila na jednu sezónu jako konferenciérka v Laterně magice a současně dostala roli průvodčí v dramatu Rychlík jede do Ostravy. Díky tomu se stala o rok později členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov a role dostávala pravidelně, i když jen vedlejší. Můžeme ji vidět například jako zdravotní sestru Evku v nestárnoucí komedii s Vladimírem Menšíkem Hledá se táta! či laborantku Zdenu v detektivce s Karlem Högerem Kde alibi nestačí. V roce 1963 konečně získala další stálé divadelní angažmá v Rokoku, které se stalo pod vedením Darka Vostřela tvrdým konkurentem Semaforu. Na jeho jevišti tenkrát zářily největší hvězdy populární hudby, od Waldemara Matušky a Evy Pilarové přes Martu Kubišovou, Václava Neckáře a Helenu Vondráčkovou až po sourozence Ulrychovy, Jitku Zelenkovou či skupinu Olympic. A tak i Marcela musela kvůli hudebnímu zaměření scény oprášit svůj pěvecký talent.
S Milanem Nedělou v divadle Rokoko, v satirické komedii Jiřího Vernera U pokladny stál, kterou kdysi mnohokrát odehrál na této scéně Vlasta Burian; foto se svolením Městská divadla pražská
Boj o každou příležitost
Počátkem sedmdesátých let smetla nastupující normalizace dosavadní zaměření Rokoka, Vostřel byl sesazen na pozici řadového herce a řada členů souboru přišla o práci úplně. Mezi nimi i Marcela, která se stala v roce 1970 herečkou na volné noze, o každou příležitost musela bojovat a příležitostně hostovala na řadě divadelních scén. Naštěstí měla již v té době poměrně pevnou pozici v dabingu, v němž se osvědčila už v druhé polovině šedesátých let, takže její hlas slýcháme dodnes v nestárnoucích filmech z té doby. Jejím hlasem mluví například sestra Marie-Odile v komedii Velký flám, Lejla Ajša v romanci Angelika a sultán či Florinda v Africkém dobrodružství. Tu a tam na ni pamatovali kolegové ve filmu i televizi alespoň s nějakým ,štěkem‘ a neminuly ji ani seriály, například v Třiceti případech majora Zemana ztvárnila postavu Anky Šandové v desáté epizodě Vrah se skrývá v poli a v Nemocnici na kraji města sestru na ARO. Větší příležitost jí nabídl v roce 1974 režisér Jiří Hanibal, v dramatu ze života dospívající dívky, natočeném podle stejnojmenného románu Heleny Šmahelové Velké trápení, si zahrála matku.
Když rozvod, tak rozvod:
Menšík si ji prosadil
Další výraznou postavu dostala až v roce 1982 v hořké rodinné komedii Štěpána Skalského Když rozvod, tak rozvod díky Vladimíru Menšíkovi. Jeho filmovou manželku měla původně hrát Blažena Holišová, Menšík si ale myslel, že Martínková tuto práci potřebuje mnohem víc, takže se mu ve spolupráci se Skalským nakonec podařilo její obsazení do role matky Provazníkové prosadit. Filmových a televizních postav nakonec ztvárnila celkem více než šest desítek a kromě dabingu na ni pravidelně pamatovali i v rozhlase. Počátkem devadesátých let si také několikrát zahrála ve filmech zahraničních produkcí. Její poslední filmovou postavou byla listonoška v povídkovém filmu z roku 1995 Malostranské humoresky, o rok později se ještě objevila před kamerou v sedmé epizodě hororové parodie Draculův švagr aneb Kdopak by se hrůzy bál, kterou natočil Karel Smyczek podle stejnojmenné literární předlohy Miloslava Švandrlíka. Pak již definitivně odešla na odpočinek. Marcela Martínková zemřela v Praze 30. dubna 2000, pouhé dva dny před svými 67. narozeninami.
(zdroje: ČSFD, Česká televize, FDB, Český rozhlas, Miroslav Graclík: Hana Hegerová)
Vložil: Adina Janovská