Jak jsem ráno prováděl Prahou Američany, abych večer přespal na ruském velvyslanectví. Svět Tomáše Koloce
komentář
17.07.2022
Foto: Tomáš Koloc (stejně jako snímky v textu)
Popisek: Zavřená ZŠ pro velvyslanectví Ruské federace
Aktuální variace na hru-leporelo Bertolta Brechta Strach a bída třetí říše aneb Pokus o reportáž z jednoho dne, v němž se odráží všechny naše nynější dny.
Naše paní šéfredaktorka Anna Vančová mi svým textem, v němž se ohlédla za legendárním dnem, kdy náš kolega Štěpán Cháb získal Krameriovu cenu, dodala odvahu, abych i já odvyprávěl svůj příběh památné středy 29. června.
Sauna
V narůstající červencové výhni jsem v deset hodin ráno seděl ve výlukovém autobuse Hradec Králové-Pardubice, jímž každý všední den jezdí můj největší kamarád Jarda, který bydlí v Hradci, ale učí v Pardubicích. Bude jím jezdit ještě půl desetiletí, na kterých podle oficiální zprávy správce dopravní cesty vyjde obnova 21 kilometrů a 81 metrů dlouhé trati. Když průvodčí zkontroloval všechny jízdenky, autobus s neotevíratelnými okny a bez klimatizace, v němž bylo i s otevřenými dveřmi nesnesitelné dusno, pro jistotu zavřel dveře. Z posledních zásob kyslíku ve voze jsem nabral, načež mi jeden z puberťáků, sedících naproti, řekl tak, aby to slyšel celý autobus: „Zakašlej, vole, ať všichni vědí, že máš covid.“
Autobus (až na spolujedoucího cizince, který se zrovna s bolestným výrazem chytil za srdce) se rozesmál úlevným smíchem. Napsal jsem Jardovi SMS: „Jsem ve tvém oblíbené sauně. Tímhle fakt musíš jezdit dalších pět let?“ Když mi za deset minut přišla odpověď („Třeba ne. Možná k nám do tý doby postavěj z Číny druhou trať.“), autobus s poloudušenou osádkou se konečně pohnul směr Pardubice.
Manažer
„Kerej z těchhle dvou grantů bys podal, vole?“ zeptal se jeden ze dvou mých spolucestujících v oddělení BUSINESS rychlíku Pardubice-Praha druhého. „Já sem si řek, že tu naši firmu musíme trochu pozvednout. Vod čeho ji spoluřídím, ne?“
Začal telefonovat: „Slečno, nedošly mi na firemní mejl nějaký nový mejly? Jaký firemní? Myslím samozřejmě ústavní!“
(S přikrytým mluvítkem se obrátil na svého kolegu: „Rozumíš, maj mi psát, jestli pojedu na další zahraniční pobyt, a já se nemůžu dostat do mejlu.“)
„Tak díky. Tak holt nedošly. Tak sbohem.“
(„Pak, vole, máme tu naší firmičku nějak pozvednout.“)
Cestou na WC jsem se podíval na desky, ležící na stolku před ním. Bylo na nich napsáno: „ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ“.
Američani
Při přestupu na stanici metra Florenc mi zazvonil telefon a v něm se ozval anglicky ženský hlas: „Poslouchej, Toumaš, kdy přijdeš do hotelu? My bychom si najali Bolt, s ním do té Židovské čtvrti dojeli a tam na tebe počkali.“
„A kde byste na mě počkali, když to v Praze neznáte? Jedu dvě hodiny, za deset minut mám být u vás, tak si, prosím tě, nevymýšlejte,“ praštil jsem telefonem. (Kromě toho taky nevím, co je to Bolt, a v telefonu to nenajdu, protože ten vyrobili, když ještě telefony neuměly přijímat internetovej signál, pomyslel jsem si…)
S mými americkými příbuznými Laurou a jejím manželem Evanem jsme se viděli už v pondělí, kdy jsem je vzal na Vyšehrad, kde jsem za ně po výletu na Slavín a výkladu, proč v našich krajích ženská příjmení končívají na –ová (svobodné do začátku 20. století na –ova), musel zaplatit vstupné do kostela i restauraci, poté co ekonom Evan když zjistil, že u nás panuje každodenně narůstající inflace, odmítl vyměnit dolary za koruny.
Když si v Židovské čtvrti Evan navíc odmítl zaplatit sluchátka s výkladem, vzpomněl jsem si sice na Egona Erwina Kische, který psal o dvou druzích Židů (lakomých Tachles, jejichž životním posláním je vydělávat a škudlit, a velkorysých Šmonces, kteří veškerý svůj majetek promění na studie, díky nimž pak pro svět vytvářejí umělecká díla a vědecké objevy), ale přidržuje si půjčenou jarmulku (za kterou mi pokladní z útrpnosti nad tím, jak lakomou mám mišpoche, nenaúčtovala nájemné) jsem svému Tachles příbuznému zdvořile odvyprávěl příběh českého holocaustu, jmény jehož obětí jsou pokryty zdi Pinkasovy synagogy. Po jeho požadavku na zjištění, kteří příbuzní z rodů „Brownstonů a Goodmanů“ i jemu zůstali v tom soukolí smrti, jsem do muzejního vyhledavače navíc naklepal hesla „Braunsteinová-Braunstein“ a „Gutmannová-Gutmann“. Na tu dobrou stovku jmen, které nám počítač potom vysázel, jsem myslel ještě, když jsem uprostřed diviznami prokvetlého Starého židovského hřbitova velmi česky překročil řetěz s nápisem ZÁKAZ VSTUPU, který odděloval hřbitov od ulice, řekl „gudbáj“ a pod záminkou dalších povinností radostně unikl svým příbuzným.
Komu věnec budiž dán
Na dvoře Michnova paláce, ústředny to českého Sokola, stál jako Harmonika z filmu Tenkrát na západě Štěpán Cháb a opíral se o klandr. Při svojí příslovečné mlčenlivosti mě nechal vydýchat a položit první otázku: „Maj tady něco k pití?“ Beze slova otevřel batoh a podal mi z poloviny ještě plnou petláhev. Když jsem se napil, projevil jsem přání jít dovitř, na záchod, který, jak jsem se dozvěděl, se skrýval za honosným závěsem slavnostní místnosti. Na záchodě jsem potkal písničkáře Pepu Nose, kterého znám tři desetiletí, mnohokrát hrál v sociálních ústavech, kde jsem pracoval, a svého času jsme vedli spor s OSA.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Ahoj,“ na to on.
A já pro jistotu: „Vzpomínáš si na mě?“
A on se po jogínsku usmál: „Nevzpomínám, ale tady se snad známe všichni, ne?“
Básník a novinář Karel Sýs mě sice poznal a ochotně mě seznamoval s prostředím („támhle v tom výklenku rozlévají víno“), ale nemohl si vzpomenout, kam mě zařadit. Kdyby si vzpomněl, možná by nebyl tak ochotný. Když jsem v roce 2004 odcházel z místa editora rubrik Zájmy a záliby a Tip na víkend v deníku Haló noviny, nebyl to odchod v dobrém. Po necelém půlroce v tomto médiu jsem měl potřebu říct celému světu, že deník včetně Sýsovy přílohy Obrys-Kmen ve skutečnosti nevede neteř slavného herce Miroslava Moučková, která byla jeho formální šéfredaktorkou, ale jistý Jaroslav Kojzar, autor slavného článku Ztroskotanci a samozvanci, v němž v roce 1977 hned po jejím vydání zhanobil Chartu.
Tady se chartisti, jako Jan Schneider nebo Jaroslav Bašta, proplétali mezi mými bývalými neonormalizačními kolegy, kteří měli lepší paměť než Karel Sýs, a pamatovali si, že jsem to byl já, kdo před lety poskytl rozhovor českému vysílání BBC, kde jsem Adamu Drdovi odvyprávěl vše o novinách hlavního cenzora Kojzara, v nichž ten, kdo do nich píše, je stejně neSVOBODNÝ, jako ten, kdo psal do SVOBODNÝCH novin, když jim v letech 1948-52 šéfoval Adamův děd Jan. V očích celé starší redakce Haló novin jsem se tím stal odpadlíkem, zatímco v očích těch mladších (z nichž jsem byl nejmladší) jsem byl naivní blbeček, kterého život doučí, že Kojzary nejrůznějších politických barev najdu ve všech českých kamenných médích. (Což se pak skutečně stalo...)
„Už zas mám žízeň,“ řekl jsem, když jsme se se Štěpánem, jeho sestrou a jejími dvěma dětmi, které mezitím přišly, usadili skromně v poslední řadě. „Nechceš taky něco?“
„Třeba,“ pravil Štěpán jednoslabičně, jak má ve zvyku - a tak jsem se jal prodírat davem k bufetu, kde mi vrchní za dva podměrečné kelímky sodovky naúčtoval čtyřicet korun. Na zpáteční cestě jsem měl co dělat, abych nepolil bývalého místopředsedu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petra Štěpánka, a ve skrumáži dam, mezi něž patřily Hana Lipavská a Klára Samková, jsem, domnívám se, mírně ucmrdl do bujné dekoltáže Jany Bobošíkové těsně předtím, než jsem si poprvé osobně potřásl rukou se svou šéfredaktorkou Annu Vančovou.
Zbytek ceremonie včetně mé řeči o kvalitách laureáta Štěpána Chába už proběhl v pořádku - snad až na okamžik, kdy jsem zareagoval na postěžování laureáta Štefana Cifry ze slovenského Literárního týždenníku, že v poslední době nedostal státní dotaci, tím, že můj bývalý mateřský list Kulturní noviny, který zanikl v červnu tohoto roku, nedostal státní dotaci za celých třináct let své existence…
Z místnosti nás pak po udělení ceny mým přátelům Františku Dostálovi (který byl přítomen, ale už si nevzpomněl na své fotofejetony doplněné mými texty, které jsme spolu v letech 2003 - 4 tvořili) a Viktorii Hradské (která se ze zdravotních důvodů nemohla dostavit) vypudila závislost drtivé většiny zdejšího krajskolistového výsadku: Štěpán, jeho sestra, šéfredaktorka, ani její dcera nedokázali vydržet deset minut bez cigarety, až jsme se, abychom nerušili, skupinově vyplížili do prostor blízké Kampy, kde jsme právě ve chvíli, kdy začalo lít, zakotvili v útulné italské hospůdce, která byla ještě krásnější, když jsme se dozvěděli, že útrata jde na vrub redakce.
Když jsme po třech hodinách vycházeli z tratorie do ještě horšího deště, nepřestal jsem žasnout nad svými novými kamarády, Štěpánovým synovcem J. (21) a neteří, též J. (14), jejichž na jejich věk a dnešní dobu ukrutnou vzdělanost mi vysvětlila jejich maminka, Štěpánova sestra K: „Na tom nic není, vždyť Štěpán to dělá taky tak. U nás v rodině zkrátka neposíláme děti na základku, nýbrž je učíme tomu, na co se nás ptají. Tak se místo hovadin a zlozvyků naučí, co je baví a co budou v životě potřebovat.“
Není taxikář jako taxikář
„Jak dlouho tu chceš takhle sedět?“ zeptala se mě šéfredaktorka, se kterou jsme si mezitím potykali, když jsem se po kilometrové chůzi Kampou k nejbližší tramvaji v lijáku usadil na suché zahrádce po slunečníky jakési další restaurace. „Napíšu si o Bolt,“ prohlásila rázně. Zase ten záhadný Bolt, nejmenuje se tak nějaký likér? pomyslel jsem si, když před námi zastavil taxík, do něhož mě šéfová vecpala s dotazem na taxikáře, ze které stanice tramvaje se dostanu na Výtoň.
„Hned z příští,“ řekl bohorovný dročkář a po pár stech metrech mě na ní vyhodil. Odtud tramvaj na Výtoň bohužel nejezdila, a po příchodu na další, Anděl, jsem zase zjistil, že odtamtud UŽ nejede. Poprosil jsem tedy servírku z třetí restaurace, kam jsem se uchýlil před deštěm, aby mi na webu našla číslo na levnou taxislužbu - a za chvíli ujížděl přes most do rezidence svých Američanů, kde už na mě na recepci čekala uprchlice z Kyjeva Kira, kterou jsem během pondělního setkání se svou mišpochou začal učit česky a ona mi za to slíbila, že mi ve své skříňce uschová batoh s věcmi na noc(abych se s ním nemusel vláčet po Praze). Když jsem se navrátil do taxíku s batohem, poručil jsem stejně rozjařen jako hlavní hrdina Čapkovy povídky Případy pana Janíka: „Šofére, Bubeneč!“
Taxikář, jehož posledním kunčoftem jsem ten den byl, byl (ve vidině blízkého konce směny?) velice sdílný. Byl protřelý světem, léta pracoval v Izraeli a ani po návratu očividně neprožil celý život jen za volantem. Dívat se uměl: „Někdo někde chce, aby střední třída přestala existovat: budou jen Gatesové a prekariátní otroci. Nejdřív na nás vypustěj vylepšenou chřipku, kterou nazvou covid, abysme nemohli podnikat a nacpali půlku rozpočtu do chřtánu nadnárodním farmaceutickejm firmám, pak si vymyslej sankce, ropnou a plynovou krizi, a než se ohlídneš, jsi zpátky v 50. letech, kde lidi choděj na trochu tepla do ohříváren a chleba je na příděl…“
Když jsme přijeli k místu, kde jsem tu noc měl spát, azbukou nadepsanému objektu s kovanou bránou v masívní třímetrové zdi, rozloučil se se mnou: „Tak vás potěš Bůh.“
Paralelní válka
Když jsme ráno s mým „ubytovatelem“ Vítkem vycházeli z domu, už dávno nepršelo, a skrze vysklené panelákové dveře se na mě zaculil vysoký Asiat: „Dobryj děň!“
„Ty, kde to vlastně bydlíš?“ zeptal jsem se Vítka, když jsem pod dveřmi bez skla uviděl zaschlou kaluž krve.
Jihomoravák Vítek, manžel ženy pocházející z Donbasu, mi odpověděl: „To je minisídliště, který patří ruskýmu velvyslanectví, ale ještě od doby Sovětů tu bydlí spousta rodin z Ukrajiny a ze střední Asie. Vedle byla ještě škola, ale tu po Vrběticích zavřeli, tak místní učej děti doma, ale pro hádky o válce na to asi moc nemaj čas, následkem čehož nám tady vypukla i druhá válka - ta, co si v ní vzájemně dávají přes držku ukrajinský a ruský děti,“ překročil Vítek včerejší krvavou kaluž. „Dělej, za chvíli nám jede autobus.“
Závěrečná poznámka
Kdybych za tuto reportáž měl být v budoucnosti stíhán, s důvěrou se odevzdávám do rukou společenství PRAK, které bylo ustaveno toto pondělí a „jehož smyslem bude právní pomoc proti politické perzekuci“, zejména v oblasti svobody slova.
Vložil: Tomáš Koloc