Pokaždé jiná, vždy ale jedinečná. Pod křehkou krásou naivky se skrýval divoký temperament. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Gabriela Vránová v roce 1976 jako Máchová v televizní inscenaci Tetinka, v níž po jejím boku stanul poprvé před kamerou i její syn Ondřej

AUDIO / VIDEO Křehká něha i skrytá energie, leckdy až hraničící s hysterií. Štíhlá plavovláska, které neustále probleskovaly v očích uličnické jiskřičky, jako by v sobě ukrývala celý regiment různých charakterů. Dokázala perfektně rozehrát jakýkoli part, a jaká opravdu byla, věděli jen její nejbližší.

Vzhled ji zpočátku předurčoval pro role naivek, rozhodně to ale neznamená, že by její postavy byly jednoznačné a ploché. Z každé probleskoval skrytý temperament, jen vybuchnout. Televizní diváci si ji především zapsali do paměti jako tichou a ušlápnutou Aničku Čihákovou ze seriálu Chalupáři, která byla jejímu skutečnému temperamentu na hony vzdálená. Nezapomenutelná Gabriela Vránová sice navždy odešla, přesto se k nám dál vrací, a nejen v českých filmech, televizních inscenacích či seriálech. Byla totiž i skvělá dabérka, takže k nám jejím hlasem nadále promlouvají například Marilyn Monroe, Catherine Deneuve, Jeanne Moreau či Elizabeth Taylor.

Sňatky z rozumu:

Farářovo prase

Narodila se 29. července 1939 na Slovensku, v Novém Mestě nad Váhom, krátce nato ale rodina musela odejít do Brna, protože se rodiče odmítli přihlásit k Slovenskému štátu. Svůj temperament opravdu měla po kom zdědit, protože měla v žilách nejen českou krev po otci, ale také pořádnou směs po matce, která měla předky v Maďarsku, Chorvatsku, Rakousku i Bavorsku. Její otec Jaroslav Verian Vrána byl hajný a lidový písmák, mimo jiné psal básně pod pseudonymem Jaroslav Verián. Pocházel z osmi dětí a jeden jeho bratr byl farářem. „Když mi bylo deset let, přijeli jsme k němu na zabijačku a policie nám odvezla zabijačku i se strýčkem. Strýčka tenkrát komunisti zavřeli, my děti jsme vůbec nevěděli, o co jde,“ zavzpomínala v jednom rozhovoru. Tatínek, který byl středoškolský profesor a přednášel literaturu i na medicíně, byl pak suspendován a mohl učit jen dílny. Maminka byla také učitelka, tatínka poznala jako jeho žačka, když působil na Slovensku. „Život byl pro rodiče těžký, ale my děti jsme to ani nepozorovaly. Věděly jsme, že nemůžeme mít všechno, ale byly jsme i tak šťastné.“

Bakaláři – Stokoruna:

Tatínkova velká škola

Od dětství recitovala, četla, s maminkou zpívala lidové písničky. Tatínek si přivydělával přednáškami v tehdejší Osvětové besedě, na nichž předčítala a přednášela. „Pro mě to byla velká škola uměleckého přednesu,“ prozradila. „Literaturu jsem vždycky milovala, psala jsem básničky, po tatínkovi jsem snad zdědila i trochu spisovatelského talentu.“ Přála si dělat v životě něco krásného, a když zjistila, že v Brně existuje Janáčkova akademie múzických umění, bylo rozhodnuto. Na jevišti se objevovala již od sedmnácti let. „Náš ročník už během studia vystupoval celé čtyři roky v divadelním studiu Marta, takže od prvního ročníku jsme se mohli prezentovat před diváckou veřejností.“ Za prvním angažmá putovala v roce 1960 až do Ostravy, kde strávila dvě sezóny na jevišti Státního divadla.

Chalupáři:

Krška si ji našel

I když působila mimo Prahu, její půvab i herecké schopnosti neušly pozornosti filmařů a dostala první dvě velké příležitosti před kamerou, lyricky pojatou postavu vesnické dívky Běty v melodramatu režiséra Václava Kršky Kde řeky mají slunce a hlavní roli v komedii Hledá se táta. Osudovou scénou se pak pro ni stalo pražské Divadlo na Vinohradech, na jehož jevišti strávila dvaačtyřicet let. „Byla to spousta krásných rolí a hezkých přátelství,“ zavzpomínala s trochou nostalgie. V šedesátých letech dostala ve filmu ještě několik poměrně velkých příležitostí, především v kriminálním žánru, později se ,přehrála‘ do rolí matek mladých hrdinek. Mnohem častěji se ale objevovala na televizní obrazovce, a i když bylo vždy základem její práce divadlo, měla na kontě téměř stovku filmových, televizních a seriálových rolí.

My všichni školou povinní:

Původně měl jen vymalovat

V souvislosti s ní se vždy mluvilo především o synu Ondřeji Kepkovi, takže málokdo vůbec tuší, že se vdávala dvakrát. Jejím prvním osudovým mužem se stal stavař Robert Walló, když jí bylo pouhých jednadvacet let. „Nabídl se, že mi pomůže vymalovat v dílnách Divadla na Vinohradech, kde jsem v té době bydlela,“ prozradila v Divadle Bez hranic a dodala: „A tak mi pomáhal, pomáhal, až jsme se vzali.“ Jenže manželství mělo jepičí život. Přestože měl Walló po boku nádhernou plavovlásku, které ležely davy mužů u nohou, jakoby si toho ani nepovšiml. „Zjistila jsem, že ho víc zajímají příručky o stavbách a o cihlách, a tak jsme se rozvedli,“ dodala.

O dům dál:

Láska ze soucitu

Po trpké první zkušenosti si na další svatbu raději nějaký ten pátek počkala, ani tentokrát ale nelovila v hereckém rybníčku. Jejím druhým manželem se stal Jiří Kepka, středoškolský profesor s aprobací matematika a hudba a uznávaný autor učebnic. Nadání na čísla zdědil po otci, důležitější ale pro něj byla vždy hudba. K jejich seznámení přispěla souhra náhod, a především Kepkův bratr, herec Jaroslav Kepka, kterému se Gábiny zželelo. Hrála totiž v roce 1966 na Silvestra v Praze, takže nemohla odjet domů do Brna, protože na Nový rok se hrálo znovu. Vypadalo to, že nejrušnější noc v roce stráví sama, takže ji pozval domů. A pak už události nabraly rychlý spád. V létě 1967 už Gabriela vyrazila s Jiřím na dovolenou a v roce 1968 se vzali. Přesně na Mikuláše, nejspíš aby se to dobře pamatovalo, a v září 1969 se jim narodil syn, někdejší populární dětská hvězda a dnes známý herec, scenárista a režisér Ondřej Kepka.

Království poezie:

Pokaždé jiná…

…ale vždycky svá a jedinečná. Ať jí režiséři přisoudili jakýkoli charakter, dokázala mu vtisknout svoji osobitost. Kdo by neznal například první manželku Jana Borna ze seriálu Sňatky z rozumu, neustále ufňukanou, protivnou naivku, která neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. „Byla to pro mne tak trochu, jak se dnes říká, výzva, abych v té roli uspěla. Dokonce jsem se šla na některá místa ze scénářů podívat do reálu, jestli na mne ještě dýchnou minulostí. Všechno se mi pak lépe hrálo,“ vzpomínala. Jedinečný herecký koncert mimo jiné rozehrála například jako učitelka Hajská v seriálu My všichni školou povinní. „Byla to jedna z těch rolí, kterou jsem v sobě musela objevovat. Snažila jsem se roli pochopit, dát jí něco ze sebe a ukázat, že je taková, jaká je. Nebyla to role, kdy bych si řekla, že to jsem já,“ přiznala. Diváci ale byli nadšení, oceňovali, jak úžasně se dokázala vžít do nevyrovnané hysterické ženské. O desítkách postav, které ztvárnila na jevišti pražského Divadla na Vinohradech, ani nemluvě.

Divadlo bez hranic – Jakže to bylo?:

Vnímání světa

Její velkou láskou byla poezie a říkávala, že to nejsou jen básničky, nýbrž způsob vnímání světa. Sama připravovala hudebně-literární pořady a dlouholetá práce v tomto oboru jí vynesla Křišťálovou růži, nejvyšší ocenění v oblasti uměleckého přednesu. Napsala desítky fejetonů, které se později staly základem knihy Magnetický vítr. Své zkušenosti předávala již od roku 1974 mladým adeptům herectví jako pedagožka Pražské konzervatoře, jejími žáky byli mimo jiné Vladimír Dlouhý či Zlata Adamovská. Za mimořádné výkony byla v roce 2004 oceněna Cenou Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, stala se také držitelkou ceny Prix Bohemia za dlouholeté působní v rozhlasu, kde pořídila četné nahrávky pohádek, dramatizací literárních děl či recitované poezie.

Benefice – Divadlo na Vinohradech:

Poslední opona

Ke křehké plavovlásce byl nakonec osud velmi krutý. V únoru 2017 se musela podrobit operaci, během níž jí lékaři odstranili nádor, nepřestávala ale věřit, že se nakonec uzdraví. Nebo se alespoň neustále snažila namluvit svoji víru okolí. Přestože trpěla velkými bolestmi, snažila se znovu nabrat sílu. Jenže chřadla před očima a přidávaly se další a další zdravotní problémy. Nakonec musela být převezena do nemocnice, protože jí začaly selhávat ledviny. Půldruhého roku dlouhý boj o život prohrála 16. června 2018 a splnění největšího přání, aby se její syn konečně oženil, se nedočkala. S Gabrielou Vránovou navždy odešla jedinečná, mimořádná a nenahraditelná osobnost naší umělecké scény.

(zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Česká televize, Divadlo na Vinohradech, Český rozhlas, Český film, Gabriela Vránová: Magnetický vítr 2, Vladimír Komárek: Slušně a neslušně)

Vložil: Adina Janovská