Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem poprvé na vlastní oči uviděla Chába a Koloce. Zápisníček A. V.

13.07.2022
Jak jsem poprvé na vlastní oči uviděla Chába a Koloce. Zápisníček A. V.

Foto: Fotomontáž Ondřej Vanča; foto Anna Vančová (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Zápisníček: zleva Tomáš Koloc, Štěpán Cháb, moje kočka Sandy

FOTOGALERIE Bylo kolem toho spousta řečí. Ani ne tak o tom, že Štěpán Cháb obdržel Krameriovu cenu za publicistiku, nebo že ho ve své „laudátorské“ (= úvodní chválící) řeči Tomáš Koloc označil – poněkud přestřeleně, dle mého skromného názoru – rovnou za K. H. Borovského 21. století… Zato se strhla vášnivá debata, kdo to sdělí čtenářům Krajských listů.cz.

Zdvořile jsme vyčkali konce ceremoniálu, ale pak se o překot vyhrnuli ven a hledali nejbližší hospodu; začalo děsně lejt a my padli na tu nejdražší v okolí Tyršova domu na Malé Straně, kde se ta sláva konala, na nóbl, ale moc fajn italskou restauraci na Kampě. A tam se Tomáš halasně (on je celkově hlasitý, ale velmi zábavný, zkrátka duše a srdce každé stolní společnosti) přihlásil, že to napíše první. Štěpán, z něhož se naopak vyklubala tichá myška, pobaveně sledující cvrkot, nakonec souhlasil, že tedy počká a své si napíše až jako druhý.

 

Tomášovi padají papíry, Štěpán je chytá.

Lilo pořád, když jsme se rozcházeli. Bylo mi líto obou – Tomáš mířil k nějakému půjčenému bytu v Praze, aby se na druhý den vrátil do domovského Hradce Králové, Štěpán s rodinou, sestrou a jejími odrostlými dětmi vyrazili pěšky v tom hrozném dešti na „Hlavák“, aby přes Děčín v hluboké noci dojeli do samé výspy Šluknovského výběžku, kde lišky dávají Gute Nacht (neb jsou zmatené, zda se nacházejí ještě v ČR, nebo již v Sasku). Všichni mokří jak myši.

A pak vypukla série telefonátů, to již na druhý den. My si voláme často, proto mám pocit, že oba kluky docela dobře znám, i když – jak stojí v titulku – na vlastní bulvy jsem je viděla poprvé (holt jediný Pražák v redakci). Tentokráte už dominovala mírná panika. Tomáš to nenapíše, protože by si někdo mohl třeba myslet, že si připadá zhrzeně, anžto cenu nedostal on. Štěpán zase, že by to od něj vypadalo sebestředně – upřímně, on již od počátku, kdy zavolal spiritus agens Krameriových cen Petr Žantovský se zprávou o letošním ocenění, byl rozpačitý, až vyděšený. Přineslo mu to ostatně jeden živý, dvouhodinový rozhovor v rádiu, který nám kategoricky zakázal si pustit. (Od té doby mu zásadně říkám, čau, laureáte 😊.)

 

Tomáš řeční, Štěpán se tváří, že se ho to netýká.

Takže to zbylo na mě. Už proto, že ředitel Our Media, kam patříme, sice zůstal doma, ale na tu slávu vyslal fotografa Víta Hassana, a moje dcera vyrobila fotogalerii a pravila, že se s tím přece ne…mazala úplně zbytečně. Naše módelka Štěpán sice zakázal publikovat jedinou pořádnou fotku, kde jsou s Tomášem vidět v čele sálu, neb ho fotograf zachytil s otevřenou tlamkou - takže prý vypadá jako krokodýl. Na to mu peču, najdete ji v galerii. Abych ho ale zas moc neštvala, na topové foto a do článku jsem použila své momentky, cvaknuté mobilem.

A jak jsme se vůbec před tím ceremoniálem navzájem poznali? No přece k tomu slouží ty zelené ocásky pod článkem, byť jsem tak nějak tušila, že fotky nebudou nejnovější. Taky nebyly. Štěpán po letech, kdy používal „černocha v tunelu“, navíc z dob svých sladkých osmnácti, na mé naléhání vložil nové foto, kde vypadá pro změnu jak světec z barokního kostelního obrazu. Ve skutečnosti, jak vyšlo najevo, tím skrývá menší podbradek. Co ještě? Chodí jak kachna, ale roztomilá. A je fakt, ale fakt velkej. No a Tomáš, jenž má na snímku jen rafinovaný výřez čeníšku? Tak ten nemá nadváhu, ten má podvýšku, jak pravil kocour Garfield. A je taky roztomilý – ze slavného Garfielda toho má v sobě ostatně docela dost; jestli taky miluje lasagne, to netuším, ale nabyla jsem dojmu, že jídlo obecně má rád velmi. Takže po nás v té restauraci nezbyl ani lístek rukoly na prázdných talířích.

 

Tohle jsme snědli a vypili.

Jen já, marnivosti prosta, vypadám přesně tak, jak na té fotce 😊. (Mám podbradek, podvýšku a celkově jsem pod obraz.) A jak jsme se bavili? Báječně, skvěle jsme se nadlábli, něco vypili a užili si srandy kopec. Howgh.

Ještě musím dodat, že na úvod těch cen bylo auditoriu připomenuto, že se jmenují podle obrozence Václava Matěje Krameria, který zemřel v chudobinci. Což nás přítomné prý nejspíš čeká také. Velmi povzbudivé.

Konec konců, i bídná chudoba přišla na přetřes poté v hospodě. Tomáš totiž ve svém laudatiu zmínil, že Štěpán svého času živil početnou rodinu – má 4 děti – lesními plody, což náš komentátor poté uvedl na míru pravou: plody jsou na nic, rostou jen měsíc v roce, zato orobinec je celoročně k mání. Jeho hlízy mají chutnat jako brambory. Jenže nechutnají. Jíst se to dá, ale je to prý dost hnusné.

Abych vás ale uklidnila, v posledních pár letech již Štěpán (díky KL a další práci, kterou jsme mu sehnali v Our Medii) chodí normálně nakupovat k místnímu Vietnamci. I lokální topení v podobě čajové svíčky pod květináčem opustil a má kamna, takže vše je na dobré cestě. Mimochodem, ta svíčka a květináč, to prý ani nezkoušejte, je to úplná blbost.

 

Sice jsem věnovala celý „zápisníček“ jednomu tématu, ale „zvířátko na konec“ by chybět nemělo: naše kočka Bibi s novou, moc pěknou knížkou o Janu Husovi, kterou dal dohromady a též do ní přispěl autor rozhovorů na Krajských listech.cz Radovan Lovčí. (Taky jsem ho nikdy na vlastní oči neviděla, ale mluvili jsme spolu mockrát, je to též velký sympaťák.)  

 

Vložil: Anička Vančová