Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč bychom víc než bývalou rektorku potřebovali na Hradě prezidenta Senegalu. Svět Tomáše Koloce

komentář 09.07.2022
Proč bychom víc než bývalou rektorku potřebovali na Hradě prezidenta Senegalu. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Danuše Nerudové

Popisek: Danuše Nerudová, kandidátka na prezidentku ČR

Mám moc rád legendární knihu Michaila Bulgakova (mimochodem rodilého Ukrajince, který ovšem psal rusky a strávil celý život v Rusku, pročež je dnes jeho dílo na Ukrajině zakázáno): Mistr a Markétka. Pojednává o tom, že ve světě plném pokrytectví, kde každý říká opak toho, co si myslí, se objeví ďábel Wolland, s jehož příchodem jako olej na vodu vyplave pravda. Mám pocit, že ruská válečná okupace východní Ukrajiny na konci letošního února se stala něčím podobným.

Běžní Západoevropané si po ruské invazi na Ukrajinu poprvé všimli, že Evropa má nejenom západ, ale i východ, který politická západní Evropa v posledních třiceti letech v lepším případě přehlížela a v horším bagatelizovala i vykořisťovala, ačkoli i ji  (bez ohledu na to, zda mezi evropských východem a západem právě zuřila studená válka nebo byl relativní mír) částečně dlouhodobě vyživoval dvěma nejdůležitějšími komoditami dneška: nerostnými surovinami (plynem a ropou z Ruska) a chlebem (obilím z Ukrajiny). Onen nepříjemný pubertální pocit ( = myslím si, že ho nepotřebuji, ale on mě živí) byl okamžitě zesílen i tím, že Rusko začalo snižovat svůj nerostný přísun, na což země západní, a v závěsu za ní i východní Evropy (vyjma Maďarska a Rakouska) zareagovali jako čítankoví puberťáci: „Jsi násilník a já od tebe nic nechci – dá mi máma (USA)!“

Prosím. Některé země, kterým máma opravdu dá, to možná ustojí. Problém dnešní Evropy je ale v tom, že v EU zejména na sociální úrovni platí Orwellovo pravidlo, že všichni jsou si sice rovni, ale někteří jsou si rovnější – už proto, že nejbohatší Lucembursko má třikrát vyšší minimální mzdu než Česko, a šestkrát vyšší než nejchudší Bulharsko; při mnohdy vyšších cenách na východě EU. A hlavně: ruská odveta za západní sankce jako první dopadá - kromě chudých Evropy - na ještě mnohem chudší občany třetího světa:

Zatímco Evropa se teprve připravovala na dopad situace, kdy Rusko obsadilo dvě třetiny pobřeží ukrajinské obilnice světa (odkud skrze turecký průliv Bospor dnes za velké peníze posílá lodi ukořistěného obilí), zatímco přístavy zbývající třetiny pobřeží ukrajinská armáda preventivně zaminovala – třetí svět už byl ve varu: kvůli protestům proti zvyšování základních životních prostředků, aniž by se úměrně k tomu zvyšovaly i platy už v dubnu (!) padla vláda Pákistánu, v květnu na Srí Lance (a v těchto hodinách demonstranti donutili k útěku a rezignaci i prezidenta), v polovině června povstal Ekvádor, kde vláda musela vyhlásit výjimečný stav, a když 20. června ukrajinský prezident Zelenskyj pořádal svůj telemost s lídry Africké unie, kde vysvětloval, že jeho politika za nynější katastrofu nemůže, účastnily se ho z 50 pozvaných hlav afrických států jen 4, a senegalský prezident a předseda Africké unie Macky Sall na Zelenského poselství zareagoval lakonickým konstatováním: „Nevím přesně, co od nás (prezident Ukrajiny) očekává, ale naší prioritou zůstává dodávka obilí a hnojiv. Nezapojujeme se do debat o tom, kdo je v právu a kdo se mýlí, chceme jen přístup k obilí a hnojivům.“

Tou dobou už si nepoměru mezi vzrůstem cen a platů už všimli i Evropané; zaměstnanci veřejného sektoru v Belgii spustili stávku, ve zmíněné nejchudší zemi EU, Bulharsku, svrhly demonstrace vládu, která (tak jako vláda ČR) byla proti sjednání míru na Ukrajině a pro plynovou chudobu, a i v Británii zaměstnanecké stávky a demonstrace napomohly současnému odchodu premiéra. Čtvrtou evropskou zemí, jejíž národ se na vlastní protestující nohy postavil tento týden, je Nizozemsko, jehož vláda v této krizové situaci (!) přišla s rozhodnutím o vybití třetiny hlavní vývozní komodity země (hovězího dobytka) z ekologických důvodů (!)

Co na to Česká republika, jejíž státní předchůdce, Československo, které byl s postavením ropovodu Družba v letech 1959 – 1964 snížena cena transportu suroviny až šedesátinásobně? (Mimochodem: pokud se kohoutky někdejší Družby uzavřou úplně, předpovídají odborníci během sedmi až osmi „suchých“ měsíců nenávratné poškození jejich provozu.) Někteří z občanů ČR kupodivu před současným vývojem hlavu do písku nestrkají. Kupříkladu politolog, doktor Jan Charvát v rozhovoru pro Aktuálně.cz připomíná, že dnešní ekonomický systém má už dnes ničivý dopad na nejméně dvacet procent Čechů, a pokud se toto číslo zvýší, už bude jen těžko možné označovat za extremisty ty, kdo v rámci neutěšených podmínek legitimně vzpomínají na sociální systém minulého režimu, zatímco ten dnešní jim nevyhovuje.

S tím ovšem viditelně nepočítá většina českých politiků. Třeba předseda vlády ČR a momentální  předseda Rady EU Petr Fiala (nar. 1964, jako dvacetiletý student FF UJEP v Brně tedy právě skládal tehdejší povinnou zkoušku z marxismu-leninismu...) se před minulými parlamentními volbami, v nichž koaličně zvítězil, nechal hrdě slyšet„Říká se, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo není ve čtyřiceti pravičák, nemá rozum. U mě to tedy rozhodně nikdy neplatilo. Od doby, co jsem začal vnímat svět politiky, jsem byl vždycky napravo...“ Pozdější rektor své alma mater se zřejmě stal vzorem pro další brněnskou exrektorku, tentokrát z Mendelovy univerzity - aktuální kandidátku na prezidentku Danuši Nerudovou (nar. 1979), která se podobně na jednom ze svých hlavních volebních plakátů chlubí: „Mám čistý štít od komunistické minulosti“. Vida další čistou, říkám si já, autor tohoto textu (nar. 1977), který o sobě totéž říct nemůžu. Nebýt komunistické" minulosti, tak bych se totiž ani nenarodil – neboť by se nenarodili ani mí rodiče. Proč? Co do mých prarodičů z matčiny strany, by nebýt beztřídního socialistického systému, dědovi, klukovi z hutnické rodiny, těžko dali moji babičku, dceru prokuristy továrny na ledničky – a z otcovy strany by děd, syn negramotného cestáře, jen těžko dostal za ženu dceru štábního kapitána prvorepublikové Československé armády.

Paradox je, že ti dva chudí kluci, moji dědečkové (díky tomu, že jim minulý režim k tomu dal šanci v podobě nebývale sociálně prostupné společnosti), to z rodiny „dotáhli“ nejdál: ten chudý hutnický kluk vystudoval elektrotechniku a stal se přidělencem pro elektrickou síť RVHP (jak rádi bychom dnes tak levnou síť měli...) při OSN v Ženevě, zatímco cestářův syn se stal ekonomem a jako takový byl posléze ekonomickým náměstkem ředitele Jablonecké bižuterie i náměstkem ministryně spotřebního průmyslu. Ale nebojte se; v tak nóbl rodině jsem nevyrostl – oba dědečkové šli v roce 1968 s Pražským jarem a Dubčekem a při prověrkách 1970 ho nezapřeli, takže jsem se narodil jako vnuk invalidního důchodce a vrátného. Moje matka, absolventka lycea v „buržoazní“ Francii, tím pádem za normalizace nemohla dál studovat a dělala leccos, od uklízečky na národním výboru po dělnici ve Vitaně Byšice, a i můj otec dostudoval jen tak tak, a stal se zubařem v JZD.

Rodiče pionýrky Danuše Nerudové, oba programátoři, na tom tedy museli být za normalizace kádrově rozhodně líp, nežli rodiče pionýra Tomáše Koloce – a on se přesto nikdy nevyslovil s bezhlavým despektem o komunistické (lépe řečeno východoblokově-socialistické) minulosti své vlasti. Cení si jí o to víc, oč jasněji se mu před očima rýsuje naše korporátně-„demokratická“ budoucnost...

 

Vložil: Tomáš Koloc