Příliš výrazná, sebevědomá a suverénní. Dramatická hrdinka se do normalizační kultury prostě nehodila. Tajnosti slavných
08.07.2022
Foto: Se svolením Národní filmový archiv
Popisek: Vlasta Fabianová jako tanečnice Pavlina Zejdová v romantickém dramatu z roku 1941 Rukavička, natočeném podle stejnojmenné knihy Václava Řezáče
AUDIO / VIDEO Vždy říkala nahlas, co si myslí, pokus o její odstavení ale nevyšel. Místo plánovaného konce následoval fenomenální úspěch, protože i zdánlivě jalovou konverzačku dokázala proměnit v trhák.
Ušlechtilá krása, suverénní vystupování a sytý alt s lehce drsným podtónem ji předurčily k ztvárňování krasavic z takzvaně vyšší společnosti a vznešených svůdných dam, nejvíc ale vynikla jako představitelka velkých dramatických hrdinek, především v divadelních hrách slavného ruského dramatika Antona Pavloviče Čechova. To ale rozhodně neznamená, že by neměla smysl pro humor a situační komiku. Jedinečná a nezapomenutelná Vlasta Fabianová se hlavně na počátku kariéry často objevovala v rolích povrchních a poněkud afektovaných krásek a rozesmátých energických žen. Když se ji pak soudruzi pokusili odstavit na vedlejší kolej, udělala jim pořádnou čáru přes rozpočet.
Rukavička:
První záskok
Narodila se 29. června 1912 v ukrajinském Lvově do rodiny bankovního úředníka, kde její dědeček z matčiny strany působil jako kapelník vojenské hudby. Otec pocházel z Ostravy. Na Ukrajinu se ale téměř nepamatovala, protože hned po vypuknutí první světové války se rodina přestěhovala do Prahy. Romantická maminka, milující umění, snila o tom, že se stane slavnou primabalerínou, pragmatický tatínek by ji býval nejraději viděl jako lékařku nebo učitelku. Proto také Vlasta nejprve začala po obecné škole studovat na klasickém gymnáziu, o své budoucnosti měla ale úplně jinou představu. Odmalička ji lákalo dramatické herectví, takže se po čtyřech letech přihlásila na Státní konzervatoř. Herectví studovala pod vedením Rudolfa Deyla staršího, který si brzy všiml jejího mimořádného talentu a přimluvil se, aby navzdory zákazu směla hostovat v souboru Národního divadla. Díky tomu ji publikum vidělo poprvé na jevišti Stavovského divadla už v roce 1930, když nahradila v hlavní roli v dramatu Julie si koupí dítě Annu Sedláčkovou, která náhle onemocněla.
Skály nad řekou:
natáčení rozhlasové hry Jiřího Körbera v roce 1941
Rádce a strážce
Po absolutoriu v roce 1932 strávila jednu sezónu v prvním angažmá v Švandově divadle na pražském Smíchově, současně ale dál působila jako čekatelka i v Národním divadle a několikrát vystoupila jako host v žižkovském divadle Akropolis. Pak přijala nabídku z Národního divadla Brno, v němž působila až do roku 1941. Díky tomu se také seznámila se svým prvním manželem, o dvanáct let starším divadelním a rozhlasovým režisérem Josefem Bezdíčkem. „S Bezdíčkem jsme prožili v Brně krásné roky. Byla jsem svědkem jeho cílevědomé práce, on byl svědkem mých hereckých úspěchů. Víc než svědkem. Strážcem, kritikem i rádcem. Když se dívám na svůj život nazpátek, mohu prohlásit, že Josef Bezdíček byl pro mne, především pro mou uměleckou dráhu, v mém životě jedničkou,“ zavzpomínala po letech na velkou první lásku ve svých pamětech, nazvaných Jsem to já?, které uspořádal a doplnil Ladislav Daneš a vyšly v roce 1993 v nakladatelství Odeon. Vzali se ale až v roce 1941, na sklonku Vlastiny brněnské kariéry.
Prstýnek:
Hvězda Zlaté kapličky
S nástupem nové sezóny přijala v roce 1941 nabídku, která se neodmítá, do souboru činohry pražského Národního divadla, a manžel začal vyučovat na konzervatoři. A návrat do metropole pořádně zamíchal Vlastiným profesním i osobním životem. Charismatická a noblesní kráska byla rázem nadosah i filmovým režisérům. Na stříbrném plátně sice debutovala už v roce 1940 jako svůdná bytná v poetickém dramatu Otakara Vávry Pohádka máje, v roce 1943 si zahrála noblesní princeznu Marii Luisu v romantickém dramatu Františka Čápa Tanečnice. První opravdový úspěch jí ale vynesla až o čtyři roky později postava kněžny v historické komedii Prstýnek, kterou natočil Martin Frič podle povídky Ivana Olbrachta Táta. Především ale excelovala v Národním divadle, kde naplno rozehrála širokou škálu svého talentu, od tragiky až po komedie, a až do osvobození hrála v pětadvaceti inscenacích.
Srpnová neděle:
Partnerský propletenec
Vzápětí ale poznala v zákulisí naší přední scény dalšího osudového muže svého života. V roce 1946 totiž přišel do souboru Bohuš Záhorský, jedna z populárních hvězd prvorepublikové divadelní avantgardy, který paradoxně kdysi Bezdíčkovi přebral první manželku Věru. Brzy ale zjistili, že se nedokážou shodnout, a rozvedli se. V tomto období se s Vlastou míjeli, když se ale nakonec sešli v jednom souboru, znovu se ukázalo, že Záhorský a Bezdíček mají nejspíš ,šestý smysl‘ pro stejné partnerky. A Bezdíček se podruhé ocitl na vedlejší koleji kvůli stejnému sokovi, jen na rozvod už tentokrát nedošlo. Vlasta se zamilovala, s Bohouškem žila léta takzvaně na psí knížku a Bezdíček pak trávil své dny jako starý mládenec v útulné garsonce na Vinohradech. Když pak v létě 1962 zemřel, vyšlo najevo, že předválečná rozluka není ze zákona platná, takže Záhorský musel o rozvod požádat znovu. V červnu 1971 se s Vlastou konečně oženil, dopřáli si ale jen skromný obřad v Jílovém u Prahy. Nepořídili si ani snubní prstýnky a za svědky jim šli herečka Jiřina Šejbalová a kamarád zedník.
Malá noční povídka:
Od Čapka po Hrubína
Přestože si na velká gesta v soukromí nepotrpěla a skromnost a pokora u ní byly vždy na prvním místě, v poválečné znárodněné filmografii se dominantní a noblesní dáma tvůrcům příliš nehodila. Obléct ji do montérek v budovatelských agitkách bylo nemyslitelné, zkrátka by to zaručeně nefungovalo. Přesto se typově občas hodila, například jako komtesa Zásmucká v životopisném dramatu Václava Kršky z roku 1946 Housle a sen. Mimo jiné si zahrála Boženu Němcovou v historickém dramatu Revoluční rok 1848 či tajemnou ženu se závojem v adaptaci románu Karla Čapka Krakatit. Objevila se ale i ve filmech ze současnosti, například jako matka Dejmková v Nástupu, Rézina v Rudé záři nad Kladnem či Věřina matka v nestárnoucí komedii Anděl na horách. Uměleckého vrcholu dosáhla rolí sice stárnoucí, ale ještě stále svůdné a poživačné Věry Mixové, žárlící na mladičkou neteř v adaptaci lyrické komedie Františka Hrubína Srpnová neděle, kterou natočil v roce 1960 Otakar Vávra.
Strašidlo cantervillské:
dialog s Bohušem Záhorským v rozhlasovém crazy muzikálu
z roku 1969 podle Oscara Wilda
Konečně opravdu spolu
Po svatbě se Záhorským trvala Vlasta na tom, že se Bohoušek konečně musí přestěhovat do jejího bytu, z jehož oken byl výhled na Národní divadlo. Byli prý jako oheň a voda, oba úžasní herci a dominantní osobnosti, dvě zcela rozdílné bytosti, které spolu sdílely přání a touhy. Spoustu času trávili na chatě v Kamenném Přívozu, kam zvali přátele na lukulské hody, jejichž přípravu si Bohoušek bral na starost. Jeho specialitou bylo španělské rizoto, do kterého se dávali krabi a přilévalo kvalitní francouzské víno. Rád měl ale i klasickou českou kuchyni a nejvíc si pochutnal na svíčkové, koprovce a pečené huse. Samozřejmě ji zapíjel vychlazenou plzeňskou dvanáctkou, k níž občas přidal sklenku koňaku, prý pro lepší trávení. Byl vášnivý zahrádkář a své zkušenosti předával dál i prostřednictvím televizní obrazovky. Oba dál excelovali v Národním divadle, Vlasta, která dokázala bravurně pracovat s gesty, tělem a hlasem, byla hlavně představitelkou velkých hrdinek, prosté venkovské ženy jí nikdy nešly.
Kočičí hra:
Kočičí hra
Počátkem sedmdesátých let zasáhla i do jejího života normalizace. Musela opustit DAMU, rolí začalo ubývat, v Národním divadle přicházela už jen jedna premiéra ročně. Nakonec dostala roli Gisely v absurdním dramatu Istvána Örkényho Kočičí hra, která měla v Tylově divadle (dnešním Stavovském) premiéru 7. února 1974. Nikdo si od něj nic moc nesliboval, představení bylo nastudováno jen proto, aby členky činoherního souboru Fabianová a Medřická nebyly placeny za nicnedělání. Vedení divadla plánovalo, že inscenaci brzy zase z programu stáhne, mimořádný úspěch mu ale udělal čáru přes rozpočet. Příběh dvou sester, jejichž životy dělí železná opona, naplno rezonoval svou pravdivostí s pocity publika a fenomenální výkony obou protagonistek je proměnily v trhák. Nejen inscenace, ale i herecké výkony Dany Medřické a Vlasty Fabianové se už za jejich života staly legendami. Představení se dočkalo 403 repríz a Vlasta v něm hrála dál i navzdory tomu, že byla v roce 1977 donucena odejít kvůli nedostatku hereckých příležitostí do předčasného důchodu. Slavnostní derniéra se konala 11. prosince 1982 odpoledne v Tylově divadle.
Nehraju ani já:
dokument České televize z roku 1992
Pozdě na návrat
Zatímco se ve filmu objevovala od přelomu padesátých a šedesátých let jen sporadicky, rozjela se její spolupráce s televizí, i když bohužel jen ve vedlejších rolích. Velmi často ale spolupracovala s rozhlasem, k němuž získala vztah díky prvnímu manželovi a kde mohla uplatnit výrazný hlas a vynikající recitační schopnosti. Už v roce 1958 obdržela vyznamenání Za vynikající práci, v roce 1960 titul Zasloužilá členka Národního divadla a o rok později titul Zasloužilá umělkyně. Za třístou reprízu Kočičí hry jí bylo v roce 1979 uděleno maďarské státní vyznamenání Za socialistickou kulturu a v roce 1983 k němu přidala ještě Medaili J. K. Tyla. Po smrti Bohuše Záhorského v roce 1980 strávila několik let v osamění, na milované Národní divadlo se dívala jen oknem. Teprve po listopadu 1989 začala být znovu zvána na různé besedy, dokonce jí bylo nabídnuto, aby se do Národního divadla vrátila. Sice ji to velmi potěšilo, vzhledem k zdravotnímu stavu ale musela odmítnout. Mimořádná herečka a velká dáma dramatu Vlasta Fabianová zemřela 26. června 1991, pouhé tři dny před svými 79. narozeninami.
(zdroje: Ladislav Chmel: Wikipedie, ČSFD, Český rozhlas, Národní divadlo, FDB, Vlasta Fabianová – Pěknej život to byl…, Česká televize, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Národní filmový archiv)
Vložil: Adina Janovská