Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Od Karla Čapka po Vladimíra Párala. Hledači ztraceného času ve stopách Fráni Šrámka. Svět Tomáše Koloce

komentář 03.07.2022
Od Karla Čapka po Vladimíra Párala. Hledači ztraceného času ve stopách Fráni Šrámka. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Stella Zázvorková ve filmu Lístek do památníku

Dne 1. července uplynulo 70 let od smrti jednoho z největších českých spisovatelů, který svou poetikou a archetypy svých děl ovlivnil celé generace dalších tvůrců, Fráni Šrámka (1877–1952). Kdo všechno a jak byl ovlivněn jeho dílem a osobností, kterou rakouský filozof Rudolf Steiner nazýval duše pocitová?

Ve včerejší první části úvahy nad dílem básníka a dramatika Fráni Šrámka a jeho následovníků jsme si vyprávěli o dvou, respektive třech umělcích, u nichž lze vysledovat výraznou tvůrčí i životní inspiraci hlavními motivy Šrámkova díla, jimiž jsou návrat k pramenům a mysterijní setkání životadárného mládí a zaštiťující zralosti, o Václavu Krškovi, Františku Hrubínovi a Otakaru Vávrovi, který se ve vrcholné době své tvorby (v první polovině šedesátých let) na dílo Františka Hrubína napojil a ve svých adaptacích jeho děl vytvořil nejcennější opusy své obsáhlé filmografie.

Leitmotiv díla prvního z dalších autorů, spisovatele, kterého chci připomenout v této části naší úvahy, se dá dobře charakterizovat citátem z díla jeho vrstevníka-divadelníka, který byl také velice inspirován dílem Fráni Šrámka: „Dokud jsem byl mlád a hladov, všecko mi vonělo ideálem. Teď když jsem syt a stár, žiju jen od jídla k jídlu!“ (Josef Topol: Dvě noci s dívkou, 1972 - role Dolfa). Toto je totiž definice způsobu, jakým Vladimír Páral (1932) pojal staré šrámkovské téma setkání mladých a nenasycených, a zralých a sytých.

V dílech Fráni Šrámka a jeho o generaci mladších následovníků Václava Kršky a částečně i Františka Hrubína, narozených na začátku 20. století, docházelo k jejich mysterijnímu setkání za účelem předání duchovních darů: mládí dostávalo od zralosti lásku, podporu a vědomí vyšší ochrany v nejistém světě a zralost znovu dostávala od mládí prvotní jiskru, řečeno s Josefem Topolem, jiskru idejí. O dvě generace mladší, v 30. letech narozený Josef Topol, však ve svém díle už postihl, jak se toto mysterijní setkání začíná oddalovat od svého původního ideálu a proměňuje se ve smyslné hrátky, které poté stíhá nuda a trest.

Vladimír Páral

Technik Vladimír Páral (původním povoláním inženýr barvírenské chemie), který vstoupil do velké české literatury na sklonku 60. let (reflektoval tedy svět o dobré půlstoletí mladší než Fráňa Šrámek), tento proces popsal už téměř vědecko-analyticky: Mládí se zralostí už neobcuje (alespoň ne z lásky), ale touží po jejích vnějších pozicích a statcích, zatímco zralost, která už svých pozic a statků dosáhla, se stává obětí existenciální nudy, v níž znovu zatouží po mládí. Tento takřka chemický proces, který se v jeho dílech stereotypně periodicky opakuje a který ve svém raném románu Milenci a vrazi (1969) charakterizoval dokonce barevně (ti, kdo se vyznačují nenasyceným mládím, jsou červení, ti, kdo už dosáhli přesycené zralosti, jsou modří), je hlavním námětem autorovy tvorby už od jeho prvních literárních pokusů. My se z něj zaměříme jen na sedm nejznámějších děl, která byla posléze zfilmována:

1. První zfilmované dílo Vladimíra Párala, Soukromá vichřice: Laboratorní zpráva ze života hmyzu, napsal autor v roce 1966 a už o rok později ho zfilmoval režisér Hynek Bočan. Jeho hlavními hrdiny je dvojice „modrých“ manželů středního věku se symbolickým příjmením Áda a Joža Vinšovi (der Wunsch znamená německy přání či požadavek, hrají je Josef Somr a Míla Myslíková) a mladý „červený“ pár Standa a Bohunka (ty hrají Pavel Landovský a Daniela Kolářová). Bohunka, která pracuje v továrně na kontraceptiva (!), je znuděná svou monotónní prací a nespokojená se svým chudičkým bydlením na svobodárně, kde jí spolubydlící musí každou sobotu uvolnit prostor, což je víceméně zbytečné, protože Standa neustále myslí jen na střechu nad hlavou v podobě domu, který pro ně staví. Jednoho dne před výkladem klenotnictví, kam se chodí dívat na symbol kýženého středostavovského statutu, zlatou brož, potká Bohunka Standova šéfa Ádu, znuděného po „pětisté dvacáté nedělní slepici na paprice a pětisté dvacáté partii žolíků s rodinnými přáteli“, a oba na chatě odstartují svůj překotný vztah, který vlastně dříve než začal, končí vystřízlivěním a poznáním, že rozdíl je jen v tom, že slepici na paprice vystřídal buřtguláš. Bohunka se tak znovu sejde se Standou, s nímž vytvoří naprosto přesně stejný modrý pár, jako byli manželé Vinšovi, což je ve filmové adaptaci ještě podpořeno naprosto stejně zařízeným bytem a obdobnými dialogy s přáteli u karetního stolu. Celá historie však měla svůj mýtický smysl. Áda (podobně jako hrdinové bájí, kteří se po dlouhém poučném snu probudili do stejného, ale pro ně jiného světa) našel znovu s vděčností a láskou svůj starý domov.

 

 

2. Kniha Radost až do rána: O křečcích a lidech, kterou autor napsal v roce 1975 a podle níž v roce 1978 natočil režisér Antonín Kachlík film, vypráví příběh dvou „modrých“ bojovníků proti stereotypu (modrá barva má v jejich příběhu ještě o význam víc, protože oba nakonec skončí jako železničáři), Kazana a Violy (opět Josef Somr, k němuž byla jako partnerka zvolena neherečka Eva Tučková). Kazan (jehož příjmení evokuje amerického spisovatele Eliu Kazana a jeho v době napsání Páralovy novely sedm let starý světoznámý román, zabývající se stejnými tématy, Tichou dohodu) byl železničář, který „deset let nepřetržitě vypravoval na nádraží vlaky“ a po této dlouhé šňůře se utrhl, „aby začal žít“. Coby faktický bezdomovec je pozván do domácnosti svého bývalého kolegy Jardy, aby odtud vypudil jeho mondénní švagrovou Violu. Kazan však svůj úkol pojme jako příležitost „mít někde šest neděl teplo a plnou penzi“, a když zjistí, že Viola vlastně také nemá kam jít, začne spřádat romantické sny o společném životě v obytném „dormobilu“, v němž by spali „jednu noc na Karlštejně a druhou před bratislavskou operou“, a díky společným snům postupně vytvoří s Violou pár. Peníze na dormobil opatří podvodem s pronajatým bytem své bývalé dívky Dany a zakoupené auto pak přijede slavnostně předvést do Mostu, kde se odehrává jejich příběh na pozadí bourání starého historického města. Nad starým autem z druhé ruky však pár zjistí, že na cestu kolem světa zřejmě nestačí, a tak oba začnou pracovat na dráze a nacházet štěstí ve svém vztahu plném snů (Viola: „Dormobil je ale přece něco jiného. Dormobil je domov pro opuštěný lidi. A my dva přece nejsme opuštěný. My máme jeden druhého. A máme kde dělat…“). Přestože Radost až do rána je pokládána za jedno z Páralových „nejnormalizačnějších“ děl a film nepatří k nejlepším dílům ani v průměrné filmografii Antonína Kachlíka, získává na síle především obsazením hlavní role Josefem Somrem, který v nádražácké uniformě evokuje výpravčího Hubičku z oscarových Ostře sledovaných vlaků a který ztvárnil hlavní roli Ády, bouřícího se proti modrému stereotypu, už ve filmové adaptaci Soukromé vichřice.

3. Román Mladý muž a bílá velryba: Malý chemický epos, napsaný v roce 1973 a zfilmovaný o šest let později Jaromilem Jirešem, vypráví také o dvojicích, ale o dvojicích přátel. Stárnoucí slavný (a také silně autobiografický; nesoucí s autorem stejný monogram) chemik-vynálezce Vik Panc (Eduard Cupák) se po svém „zmodrání“ uchýlil do ústraní provinční továrny, kde je vedoucím výzkumného poloprovozu (a jeho spolubydlícím na svobodárně) dvacetiletý Břéťa Laboutka (Ivan Vyskočil), jehož červeň nezáří touhou po majetku a titulech, ale po tom „ulovit Bílou velrybu“ (jejíž příhody z knihy Hermana Melvilla i ze svého námořnického života mu vypráví archetypální postava starého německého převozníka Gausse (Zdeněk Blažek), který je už díky svému příjmení předurčen předem odhadnout Břéťův osud). Bílá velryba pro něj představuje prožití života až na dřeň: „fotit na plný pecky“, pracovat, ponořit se do budoucího milostného vztahu, o kterém sní. Postava Břéti je více než svým současníkům podobná Šrámkovým hrdinům Janu Ratkinovi a Vilíku Roškotovi. Že jsou si toho tvůrci vědomi (ale i toho, že se doba změnila), je naznačeno jediným symbolem: staršího z obou přátel představuje někdejší Ratkin a Roškot mladší – Eduard Cupák. Ani jeho „modrý“ Vik ale není tuctový. Stereotypickou touhu Páralových „modrých“ lovit ve vodách mládí kompenzuje svou stoickou uměřeností a moudrým jogínstvím. Až do chvíle, než do továrny přijede dvojice žen, bývalá Vikova partnerka, pražská inženýrka Edita (Jana Brejchová) a její laborantka Naďa (Zlata Adamovská). O Editě se nedá říci, že by byla typická Páralova „modrá“, snažící se dostat zpět do stavu „červených“, do oblastní továrny naopak přijela vyzkoušet pokus, který ji má udržet ve stavu „modrých“. Má jí k tomu posloužit „červená“ Naďa, podstrčená Vikovi jako vnadidlo. I jogín Vik nakonec podlehne, ovšem podlehne i Edita – Břéťovi, jehož čisté lásce a krystalickému mládí se prostě nelze ubránit. Břéťa (jak konstatuje Gauss) loví svou Bílou velrybu. Vrátí Editě červeň mládí a v špatně klimatizované tovární hale dokončí i její pokus, během něhož ovšem zaplatí jedinou cenu, kterou lze zaplatit za úplné naplnění: smrt. U všech ostatních budí Břéťův osud namísto smutku jistý druh ohromení a závisti, snad kromě Edity (která tím, že Břeťu ztratila, přišla o vše, a musí se vrátit do prázdného stavu „spokojených“ modrých) a tichého pozorovatele Gausse, jenž zná odjakživa minulost i budoucnost a který se před Břéťovým naplněním sklání v tichém uctivém pokynutí.

 

 

4. Katapult: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje napsal autor v roce 1967 a v roce 1983 ho režíroval opět Jaromil Jireš. Páral si pro příjmení svého hlavního hrdiny (Jacek Jošt) tentokrát došel do rodného Brna, a to o dobré půlstoletí dřív, nežli zde vyrostla socha Jošta Lucemburského, jediného markraběte moravského, který měl na dosah řadu hodností, dokonce římskou korunu, ale nakonec skončil tam, kde začal, a zůstal tím, čím byl. Stejný je příběh jeho románového „kmotřence“ Jacka Jošta (Jiří Bartoška), výpočetního technika, který ze svého stereotypního „modrého“ manželství uniká tím, že si z řady odpovědí na inzerát nechá vybrat ty neperspektivnější partie, a nechá si dokonce sestavit itinerář, aby všech pět žen („supermodré“ ředitelky vědeckého ústavu – Jiřina Jirásková, sexy pubertální smršti – Lenka Kořínková, servírky, která se ve volném čase zabývá vydíráním – Dana Homolová, vdovy po zastřeleném lesníkovi – Johana Tesařová, a naivní juvenilní venkovské učitelky – Jarmila Urbišová) dosáhl jediným vlakovým spojením, které by se dalo vydávat za služební cestu. Když si postupně vyzkouší všechny možné životy, které by vedle nich žil (reprezentativní loutky do společnosti vedle dominantní ženy, plyšového mazlíka vedle diskokrásky, pasáka a vyděrače, patriarchálního otce rodiny a venkovského manžela s životem přesně nalinkovaným až do smrti), podobně jako Áda ze Soukromé vichřice se s radostí vrací k původní rodině. Scénář filmu, který mimochodem velmi sugestivně zachycuje atmosféru minulého režimu (relativně volné pracovní tempo, neexistující soukromí v paneláku versus nefunkční a neustále vypadávající elektrická síť, nedostatek základního spotřebního zboží atd.), obsahuje na svou dobu dvě rarity. Je vytvořen podle matematického schématu raných Havlových her, v nichž si ke konci se zrychlující kadencí postavy vyměňují svá prostředí a repliky, a vystupuje v něm Tomáš Halík (o němž tehdy kupodivu nikdo z „povolovatelů“ nevěděl, že je tajný disentní kněz) v téměř autobiografické roli „computer-psychologa“…

5. Muka obraznosti: Konfrontace snu a skutečnosti (1980, zfilmováno Vladimírem Drhou 1990) líčí velmi autobiografický příběh příchodu mladého inženýra Marka Paara (Jiří Pomeje) do jeho prvního zaměstnání, severočeské barvírny, jíž fakticky vládne inženýrka Zina Zachová (Dagmar Bláhová). Zatímco ta je postavou velice podobnou Editě z Mladého muže a bílé velryby, která si svou „modrost“ musí udržovat pomocí styku s náměstkem ředitele podniku, Marek, jehož ideálem je Stendhalova kniha Červený a černý (z níž čerpal sám Páral, když vytvářel svou „červeno-modrou charakterovou klasifikaci“ – červená byla totiž uniforma Napoleonových vojáků, kteří za svou dychtivostí po modré císařově generálské uniformě došli až do Ruska) a její hlavní hrdina Julien Sorel nakonec sorelovsky zjistí, že jeho původní čistá šrámkovsky skalníkovská láska k Zině (jeho „paní de Rénal“) je také jediným prostředkem k dosažení kýženého pracovního uplatnění. Nicméně když okusí lásku nekontaminovanou oportunními motivy, zachová se opět stejně čistě jako Jan Skalník ze Šrámkova Léta, odchází obohacen z továrny i ze vztahu, silně poučen příběhem svého staršího kolegy, inženýra Bukvaje (Pavel Pípal), který za svou „modrou“ funkci vyměnil všechny své „červené“ mladické touhy, a když na stará kolena vyrobil nepromokavou látku, ale zjistil, že kterási západní firma totéž vyrábí sériově, oděn jen ve svou nepromokavou látku se dobrovolně utopil v rybníku.

 

 

6. Dvoudílný film, natočený podle Páralovy poslední, dvoudílné novely Playgirls a Playgirls 2 (1994, zfilmováno Vítem Olmerem v roce 1995), je zasazen už do jiné doby, divokých 90. let, v níž se sejdou tři kamarádky, Klárka (Simona Chytrová), Ája (Martina Adamcová) a Eva (Kateřina Kornová), které ve svých životech ztroskotaly, a rozhodnou se, že se stanou „modrými“ (budou za vodou) podnikáním v erotice. To se jim za přítomnosti řady intrik, namířených hlavně proti majiteli domu, kde chtějí podnikat, jogínu Patriku Škodovi (Oldřich Vízner), který po ničem netouží, a vymaňuje se tak z duality červených i modrých, podaří, ale jsou přelstěny svojí zaměstnankyní Štěpánkou (Michaela Kuklová), která si za jejich zády pronajme byt, kde své podnikání provozují. Štěpánka pak začne podnikat ve velkém. Vydírá manžely svých bohatých zákaznic, za což je její „salon“ zničen, její milovaný snoubenec, gigolo Martin (Slávek Boura), se s ní rozejde, a ona je (stejně jako její předchůdkyně Klárka, která našla smysl života v obyčejném životě se slovenským zubařem Danielem, kterého hraje Milan Bahúl) vlastně ráda za svržení z „modrého trůnu“, protože začíná znovu jako „červená“. Ačkoli dílo z divokých podnikatelských 90. let nedosahuje uměleckých kvalit předchozích autorových děl (a řada jeho motivů mimochodem silně připomíná dvoudílný film dvojice Makovička-Matějka z 80. let o prvorepublikové prostitutce jménem Anděl ze zámku Riviéra), některé jeho drobné naivní motivy (Klárka, přestože si vzala bohatého zubaře, se do salonu ještě vrátí pro vysavač, prostitutka Lenka je křesťansky založená a snaží se láskou „vyléčit“ z deviace těžkého masochistu, doktora Munka, jenž svým jménem připomíná podobně založeného Fuksova pana MUNdstocKA) jsou dnes už neuvěřitelným a zajímavým dokumentem, jak od vzniku knihy i filmu postoupila doba. Dnešní hrdinové, žijící v této společenské vrstvě, se už pro nikoho a pro nic nevracejí.

 

 

7. Všestranně nejmnohovrstevnatějším a nejsymboličtějším dílem Vladimíra Párala je román z roku 1969 Milenci a vrazi: Magazín ukájení před rokem 2000. Na své zfilmování čekal 35 let (jeho režie se Viktor Polesný ujal v roce 2004). Celý děj se koncentruje ve vile se symbolickým číslem popisným 2000 (odvážný výklad říká, že je to alegorie stavu, do něhož to po dvou tisících let „dotáhla“ západní křesťanská civilizace). Na jeho vrcholu žije blazeovaným „modrým“ způsobem rodina ředitele Gráfa (v překladu z němčiny Hraběte, hraje Jan Vlasák), o patro níž mladý inženýr Borek Trojan (Jiří Langmajer), laborant Bogan Tušl s manželkou (Marek Taclík a Petra Špalková) a také rodina sourozenců Serafínových: ďábelský Alex (Marko Igonda), nevěstkovská Madda (= Marie Magdalena, Kristina Kloubková) a andělský Julda (Ondřej Vetchý), další výjimečný jedinec, stojící mimo v tomto díle zvláště krutý zápas červených, který je autorem charakterizován v duchu křesťanské literatury jako otevřený zápas o duši. V suterénu, snad ještě od doby před několika vyvlastněními, pak žije starý umírající stařec Teo (řecky Bůh, hraje František Šec), za kterým v knize přichází jeho syn Iša (variace na arabsko-aramejské Ísá = Ježíš), jehož úlohu ve filmu přebírá Julda. Zatímco nejvyšší patro představuje „modré“, první patro je patrem „červených“, jedinou tužbou většiny jeho obyvatel je posunout se o patro výš, anebo aspoň získat vlastní byt. Zatímco Maddě, která je pro neustálé konflikty na patře (mezi ní a jejím bratrem Alexem dochází k incestu) přestěhována ke Gráfovým, se to povede (a okamžitě začne na „modrých“ kořistit, okrade je a z nudy a zištnosti svede jejich syna Romana), Borek Trojan si víceméně za účelem společenského postupu začne vztah s ženou ředitele Gráfa Zitou (Zlata Adamovská) a manželé Tušlovi pomocí udání dosáhnou toho, že jim ředitel přidělí samostatný byt a udělá Tušla svým náměstkem. Jediní, kdo nehrají tuto všudypřítomnou hru, jsou světec Julda, který se ve volném čase stará o děti z blízkého dětského domova a o Tea (Boha), a ředitelův syn Roman (Jakub Prachař), který sice připomíná původní postavy mladých hrdinů z děl Fráni Šrámka, ale ač Juldovi naslouchá, jeho čistým činům a slovům už nerozumí. Roman k Juldovi: „Myslím, že jsi jedinej šťastnej člověk, kterýho znám. Ale já nerozumím tomu, co říkáš. Vlastně ti vůbec nerozumím…“ Roman je předurčen k tomu, aby pro Juldu udělal to, co Jidáš udělal pro Ježíše. Když mu Madda, do níž je Roman zamilovaný, namluví, že jí Julda z náboženských důvodů zakazuje se s ním milovat, Roman v okamžiku zhuštěné krize, během níž Teo vystoupí ze svého suterénu a nikým nereflektován chodí po domě, Juldu ve vzteku zabije. Po tomto uzlovém bodě se všichni „červení“ posunou do sféry „modrých“ a modří „vyklidí pole“ (ředitele raní mrtvice a jeho manželka, s níž se její milenec, inženýr Trojan rozešel, skončí nadosmrti v psychiatrické léčebně). „Modrý“ Trojan, který se stal ředitelem podniku (Tušl se stal generálním ředitelem celého koncernu) a hledá svou ztracenou „červenost“ ve vztahu se sekretářkou Broňou (Danica Jurčová), se dozví, že je těžce nemocen a měl by vynechat většinu životních radovánek. Rozhodne se alespoň „umřít jako červený“ a odchází k Broně, aby umřel při pohlavním styku s ní. V té době se do rodného města vrací vražedník a zároveň nástupce „anděla“ Juldy Serafína, Roman Gráf, kterému jeho těžký osud vězně a emigranta pomohl pochopit Juldovo poselství a vyrůst do jeho výšky. Díky tomu přijímá Juldovo místo nejen jako údržbář v dětském domově - protože není třetích lidí mimo „červené“ a „modré“, až na světce…

Osobní vzpomínka

Autor této úvahy vzpomíná, jak se před lety, když pracoval jako prodejce v Mariánských Lázních, potkával s autorem výše popsaných románů a filmů. Elegantní starý muž v klobouku, který se v tomto městě k stáru usadil, obcházel obchod po obchodu, pídil se, kde je sleva, a ve chvíli, kdy se rozhodl odjet do svého druhého bydliště, Prahy, odcházel hodinu předem na nádraží, kde díky své virtuózní znalosti jízdních řádů nejdřív poseděl v dobře vytopeném vlaku, který zde delší dobu čekal, než přesedl do pražského rychlíku, jenž měl ve stanici jen krátkou pauzu na nastoupení. Většina obyvatel relativně malého lázeňského města jeho ctihodnou postavu a tyto jeho zvyky dodnes zná (tak jako občané města Sobotky znali zvyky Šrámkovy) a připisuje je jistému podivínství klasika. Autor této úvahy však ví, že popsané zvyky jsou jen způsob, jakým „modrý“ romanopisec denně znovuzískává svoji „červenost“. Autor této úvahy se za onen každodenní čestný boj před romanopiscem hluboce sklání.

 

Jiří Hubač

Dalším šrámkovským autorem druh generace (téže generace jako Vladimír Páral) byl Jiří Hubač (1929 - 2011). Na rozdíl od filmových studií v Barrandově a ve Zlíně byla tehdy Československá televize teprve v plenkách a neměla aparát vlastních scenáristů, což doháněla prací s autory „z ulice“. Když v roce 1958 její literárně-dramatická redakce vyhlásila soutěž Hledáme nové autory, zaslal do ní Hubač scénář své inscenace Zítra a pozítří, která pojednávala o outsiderovi v partě mladých lidí. Již po krátkém setkání s ním v něm zkušený scenárista Jaroslav Dietl, redaktor (a později šéfredaktor) této redakce, našel jediného tvůrce, kterého byl i při své vysoké míře sebevědomí schopen pokládat jako jediného za scenáristu sobě rovného, ba lepšího.

Hubačova televizní inscenace Nezralé maliny (1980, kterou jako divadelní hru uvedlo v roce 1984 pražské Národní divadlo pod názvem Stará dobrá kapela) zřetelně vychází z motivů Šrámkova dramatu Měsíc nad řekou (1922). Bývalí abiturienti se vracejí do rodného městečka (v původní televizní verzi je to samozřejmě Šrámkův Písek), aby zde oslavili výročí maturity po padesáti letech. Nejtalentovanější z nich býval Šantroch zvaný Šána (Miloš Nedbal), kterého v době c. a k. gymnaziálního mládí lákaly ideje anarchismu a bolševismu a který se natruc své gymnaziální lásce, jež ho nechtěla, nedlouho po maturitě oženil, a získal tak bohatý zlatnický krám. Jeho nejlepší kamarád Pitner zvaný Pinďas (Ladislav Pešek) se naproti tomu stal doktorem práv, který je „nahoře dobře zapsán“ a po léta se snaží Šantrochovi, jenž si zkazil posudek v měšťanské rodině, kádrově pomáhat. Šantroch však nenávidí nejen Pitnera, ale i celý svět. Je těžce nemocný a nedůtklivý a k návratu do města jeho mládí jej motivuje jen vidina, že se setká s bytostí, kterou za studií tajně miloval, a že snad ještě spolu prožijí kousek života. Když se Šantroch dozví, že jeho životní láska dva týdny před srazem zemřela, vydá se bos (má oteklé nohy, což před svým okolím po celou dobu skrýval) na kostelní věž, aby tam zvonil hranu za smrt své lásky a za celý svůj „ztracený“ život. Jeho kamarád Pitner jde s ním, a tak Šantroch přijme skutečný dar svého mládí, celoživotní bezpodmínečné přátelství.

 

 

Stejným hledačem ztraceného času jako Šantroch je inženýr Kalina z Hubačovy inscenace Lístek do památníku (1975), který byl poslední šrámkovskou rolí Karla Högera. Ten svou ztracenou lásku v rodném kraji nakonec najde, ta ho ale včas upozorní, že to vše byl jenom sen a že se Kalina musí vrátit ke své rodině, která ho potřebuje. Do rodného města se vrací i Viktor Pouzar (Miloš Kopecký) z Hubačovy vůbec první divadelní hry Dům na nebesích (1980, která byla v roce 1993 natočena jako televizní film Jedna kočka za druhou, kde Viktora hraje osvědčený šrámovský herec Josef Somr), který po celý život nepřestal hledat mladší múzy. Jeho trest přichází v podobě náhlé smrti, dluhy však za něj musí zaplatit jeho pozemský anděl, dcera Klára (Jiřína Bohdalová).

 

 

Kapitán Vorel (Jiří Bartoška) a hraběnka Lansdorfová (Jiřina Jirásková) z Hubačových inscenací Hřbitov pro cizince (1991) a Zámek v Čechách (1993) se vracejí, aby připomněli dlouho zamlčované příběhy 50. let dvacátého století. Stalinisty propuštěný letec, kapitán Vorel, jde do rodného města, z něhož je však vyštván, a za pokus o návrat do „starých dobrých válečných časů“ v Anglii platí smrtí (na útěku je sestřelen), zatímco vystěhovaná hraběnka Lansdorfová se ilegálně vrací do rodného zámku, aby tu zemřela se stíny svých mrtvých. I po nich tu ale zůstávají pozemští andělé, kteří se zavázali splatit jejich dluhy (nést pomstu režimu za jejich návraty). Po kapitánovi Vorlovi je nese jeho přítel, bývalý letec a nyní holič Vilda Semerád (Josef Dvořák), který v 50. letech podle Vorlova projektu staví památník západních letců, kteří mají být zapomenuti, hraběnčiny dluhy ponese její bývalý sluha Alois (Karel Heřmánek), který jako jediný zůstává s hraběnčiným mrtvým tělem na zámku, kam nikdo z nich nesměl vstoupit.

 

 

Až na poslední dvě inscenace režíroval všechna jmenovaná autorova díla František Filip (1930), kterého si Jiří Hubač (tak jako Fráňa Šrámek Václava Kršku, František Hrubín Otakara Vávru a Vladimír Páral Jaromila Jireše) vybral za svého dvorního režiséra. Filip spolupracoval i na prvních dvou inscenacích Hubačovy vrcholné televizní trilogie Ikarův pád (1977), Tažní ptáci (1983) a Zima poutníků (tento poslední díl už ovšem po úmrtí hlavního představitele Vladimíra Menšíka v roce 1988 nebyl realizován a jeho pozdější zpracování v podobě Zelenkovy inscenace Hodina klavíru z roku 2007 v hlavní roli s Bolkem Polívkou už nedosáhlo výše předchozí poetiky). I o této trilogii se dá říct, že byla inspirována motivy z díla Fráni Šrámka, a to Hubačovým „pochopením k padlým“ a věčným návratem hlavního hrdiny, hudebního virtuosa Jana Káry, k svému rodnému domku vesnického hrobníka, kde jako chlapec u hřbitovní zdi hrával na křídlovku (stejně jako Šrámkův Jan Ratkin ze Stříbrného větru, který na hřbitovní zdi čekal na živou Aničku Posedlou, zatímco Hrubínův student Vojta z Romance pro křídlovku už za hřbitovní zdí našel hrob mrtvé Teriny).

Jiří Hubač ve svých zralých dílech sloučil do jediné postavy archetyp kumpánského přítele Zacha a moudrého ochranitele profesora Ramlera, dal jí do vínku vyznání syna hlavního hrdiny Ondřeje Káry (Jaromír Hanzlík) ze své vrcholné trilogie („Nejdůležitější je povinnost!“), čímž podle mě dosáhl ZA původní archetypy Fráni Šrámka ve smyslu jejich završení, a kdyby mi to nepřipadlo rouhačské, řekl bych, že tím (i s pomocí režiséra Františka Filipa a jeho inscenátorského týmu) Fráňu Šrámka přesáhl…

Navracející se

Podobným návratem do kraje mládí, ke kořenům, v nichž hledají svoji z mnoha důvodů ztracenou sílu či dovršení života, jaké coby první podstoupili Šrámkovi hrdinové poručík Jiří Ratkin (v románu Stříbrný vítr z roku 1910) a Josef Roškot (v divadelní hře Měsíc nad řekou z roku 1922), prošli mimo jiné i

…„mister Kettelring“, hlavní hrdina románu Karla Čapka (1890–1938) Povětroň (1934), který se stejně jako Ratkin starší po mladistvém útěku z domova a po nalezení ztracené paměti překotně vrací do rodného kraje, kde umírá;

…hlavní hrdina Emil (Jakub Marek) z novely Jaroslava Havlíčka (1896–1943) Helimadoe (1940, zfilmováno roku 1994 Jaromilem Jirešem). (Emilovým učitelem je navíc doktor Hanzelín, Josef Somr, kterého, tak jako Šrámkova Jana Hlubinu z Měsíce nad řekou, v mládí od smrtelné nemoci zachránila bohatá manželka, jež mu poskytla svou péči i své prostředky. Hanzelín Emila učí šrámkovské pravdě, že člověk, chce-li si udržet trvalé mládí, za to musí zaplatit smrtí, ať skutečnou jako kouzelníkova žena, či symbolickou jako doktorova dcera Dora.);

…Ludvík Jahn (Luděk Munzar) z románu Milana Kundery (1929) Žert (1965, zfilmováno roku 1968 též Jaromilem Jirešem, dnes na MFF Karlovy Vary 2022 premiérováno po digitální restauraci), který se vrací do rodného kraje kvůli pomstě, kde ovšem snad i díky setkání s folklorem svého kraje (srovnejme smrt Šrámkova světoběžníka Jiřího Ratkina během masopustní slavnosti) nakonec zjistí, že pomsta mu úlevu nepřinese;

…architekt Karel Pluhař z televizní povídky Jana Otčenáška (1924–1979) Romeo a Julie na konci listopadu (1971), kterého opět hraje Karel Höger, jenž zde se svou pozdní láskou stojí na témže mostě, na němž stál o šest let dřív ve Hrubínově–Vávrově Zlaté renetě.

K postavám, vykazujícím šrámkovské rysy, lze zařadit i knihkupce Dalibora Vránu (Josef Abrhám), hlavního hrdinu filmu Zdeňka Svěráka (1936) a Ladislava Smoljaka (1931 - 2010) Vrchní, prchni! (1980) jehož podvodnická historie začíná stejně jak u Šrámkova Jana Hlubiny z Měsíce nad řekou na setkání abiturientů gymnázia, kam Vrána stejně jako Hlubina původně vůbec jet nechtěl. Jeho třídní profesor (Jiří Hálek), kterému se Vrána na večírku „zpovídá“, tuto podobnost dokonce pojmenovává a Vránu k Hlubinovi přirovnává. Tento příběh typicky pro Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka divákovi, který toto srovnání domyslí do důsledku, nabízí v druhém plánu jasný společenskokritický výklad. Požadavkem společnosti počátku století bylo, aby se Roškot zařadil tím, že se skromně smíří se svým knihkupeckým údělem, dnešní Roškot (Vrána) se však může zařadit jen tím, že i on nakonec začne krást.

Navraceli se ale také herci. Karel Höger (1909 - 2011) se ve filmu Léto (1948) v roli Chvojky poprvé ocitl v šrámkovské roli lehkomyslného básníka, navracejícího se do rodného kraje, kterou sehrál v budoucnu ještě mnohokrát (ve filmech dvojice Hrubín–Vávra Srpnová neděle, 1960, a Zlatá reneta, 1965, v Otčenáškově–Balíkově Romeovi a Julii na konci listopadu, 1971, a v Hubačově–Filipově Lístku do památníku, 1975).

První šrámkovskou rolí Miloše Nedbala (1906 - 1982) byl pan poštmistr v Hrubínově Srpnové neděli, následovala řada pokryteckých karatelů či novodobých katechetů z her Josefa Topola, aby na konci života dovedl tento svůj herecký tón k dokonalosti v dílech Jiřího Hubače, který tento nedůtklivý archetyp chápavě otevírá a prozrazuje divákům kořeny jeho hořkosti. Hubačův Šána-Šantroch v Nezralých malinách (1980) a dědeček, bývalý statkář Reichl z jeho seriálu Dobrá voda (1982), který se „chce vrátit do Kopidlna“ a hledá na stáří přítele, jsou nejenom poslední Nedbalovy role šrámkovské, ale také jeho poslední role vůbec. U postavy Ireny Šemberové, která v seriálu představuje typ Aničky Posedlé, jež ratkinovského hlavního hrdinu Libora (Vladimíra Dlouhého) provokuje k radikálním krokům v jeho životním vývoji, šlo naopak o jednu z prvních dospělých rolí Ivany Andrlové.

Básníci s ochranou a bez ochrany

Šrámkovská postava empatického profesora, který stejně jako profesor Ramler stále ještě slyší stříbrný vítr, a proto zachrání studenta, určeného pykat za svou nedisciplinovanost (v jednom případě za vášnivou hru na klavír, v druhém za vydávání satirického studentského časopisu), se objevuje i ve filmech Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), k nimž napsal literární předlohu známý pedagog Jaroslav Žák (1906–1960). Stejně tak archetyp Ratkinova strýce Jiřího ze Stříbrného větru a Skalníkova strýce, faráře Hory z Léta, dal částečně vzniknout hlavnímu hrdinovi hry Miroslava Horníčka (1918 - 2003, který hrál Skalníka ve svém prvním angažmá v Městském divadle Plzeň) Můj strýček kovboj (1977).

Soudem za ztrátu panictví, jímž v Šrámkově Stříbrném větru (1910) procházeli středoškolští spolužáci Ratkin a Zach (a v Topolově Konci masopustu, 1963 jeho hlavní hrdina Rafael), pak v prvním českém muzikálu Starci na chmelu (který v roce 1964 napsal Vratislav Blažek, 1925–1973) prochází jeho hlavní hrdina Filip. Z toho, jak se měnil syžet, však poznáváme, že někdy na přelomu 50. a 60. let se doba prudce změnila. Zatímco Šrámkovi rakousko-uherští studenti Ratkin a Zach a Žákovi prvorepublikoví studenti Benetka (Antonín Dvořák) a Vaněk (Rudolf Hrušínský) byli zachráněni autoritou, která, ačkoli dlí na Parnasu mocných, stále cítí s mladými, pro Blažkovy hrdiny Hanku a Filipa ze Starců na chmelu (stejně jako pro Rafaela z Topolova Konce masopustu) už se nikdo tak odvážný nenašel, a tak ti dva odcházejí do života „vyloučeni ze všech škol mocnářství“, zatímco udavač Honza svůj účelový vztah se starší důstojnickou paničkou udržuje dál. (Mimochodem, jak představitel Filipa Vladimír Pucholt, tak představitel Honzy Miloš Zavadil, který o rok později ztvárnil roli „neuhasitelného“ podporučíka von Helsnera, milujícího starší ženu Ernu v Krškově inscenaci Šrámkovy povídky Odcházeti s podzimem, se v soukromém životě s pocitem neexistence opory vyrovnali po svém. Nezávisle na sobě a oba jinam, nicméně oba už roku 1967 emigrovali. Autor Starců na chmelu Vratislav Blažek je následoval o rok později…) Podobný syžet jako Starci na chmelu má i šrámkovská televizní inscenace Oty Hofmana Setkání v červenci z roku 1978. Student Jakub (Oldřich Kaiser) a profesorka Klára (Daniela Kolářová), kteří se zamilují během prázdninového jazykového tábora, jsou svým okolím natolik odsouzeni, že opuštěni všemi mají už jen jeden druhého a jejich letní láska se změní na trvalý vztah. Může však romantická letní láska vydržet? V Šrámkových dílech vždy poté, co si z nich jejich aktéři odnesli své dary, tyto lásky končily, a tak i Vratislav Blažek ve svých dalších muzikálech Dáma na kolejích a Světáci odkázal náhodné milostné příběhy do říše snů, ze kterých je třeba se probudit. Autor inscenace Setkání v červenci Ota Hofman (1928 - 1989), mimo jiné tvůrce sérií o Panu Tau, Lucii a formelácích, Návštěvnících a Chobotnicích z II. patra, a coby normalizační vedoucí barrandovské tvůrčí skupiny sám ramlerovský ochranitel a pokrývač několika autorů) však v tematicky okleštěných dobách tvořil na pokraji žánru báje a pohádky. Maškarní rej ve stylu Shakespearova Snu noci svatojánské, který uzavíral jeho inscenaci, mohl tedy znamenat totéž: že romantickou láskou očarovaní se jednoho dne probudí…

Úplně stejně také dopadly i všechny dosavadní lásky doktora Štěpána Šafránka, hlavního hrdiny filmové hexalogie o Básnících (1982, 1984, 1987, 1993, 2003, 2016) scenáristy Ladislava Pecháčka (1940) a režiséra Dušana Kleina (1939 - 2022), z níž už první tóny prvního filmu Jak svět přichází o básníky (1982) patří čtyřem tónům stříbrného větru, které do stejnojmenného Krškova filmu napsal hudební skladatel Jiří Srnka. Zde dokonce několikrát zazní i Šrámkovy verše, neboť autor scénáře, doktor Ladislav Pecháček, se pro hlavní postavy Štěpána Šafránka a Kendyho Marka (David Matásek) inspiroval výsostně šrámkovskými motivy. Svůj příběh, který začíná a končí ve venkovském okresním městě nad řekou (v tomto případě je ale „Hradištěm“ Mělník na soutoku Vltavy a Labe), postavil na přátelství dvou spolužáků ze střední školy, z nichž jeden, Štěpán, ten romantičtější a idealističtější (jako Jan Ratkin a Jan Hlubina - který je vlastně Ratkinem po třiceti letech), má za životní úkol nechat umřít v sobě vše, co je „včerejší a pošetilé“ (své předposlední dívce Veverce v podání Michaely Badinkové, která se objevila v díle Jak básníci neztrácejí naději, 2003, dokonce šrámkovsky přezdívá Aničko Posedlá), zatímco ten druhý, světáčtější, Kendy (jako Karel Zach nebo Josef Roškot), má v životě za úkol najít cestu zpět k ideálům mládí. Co se týká těch prvních, čistších a romantičtějších, pak stejně jako byl Šrámkův Jan Ratkin poprvé milostně dobyt svou zralou sousedkou Haurovou (Stanislava Strobachová) a Šrámkův Jan Hlubina (stejně jako Havlíčkův doktor Hanzelín) svou o mnoho starší zachránkyní-pozdější manželkou (Zdeňka Baldová), byl také dobýván a dobyt i Štěpán Šafránek vnadnou spolužačkou z gymnázia Janou (Bára Štěpánová), Vendulkou Utěšitelkou (Eva Jeníčková), Sašou, dcerou nejmenovaného „dojiče socialismu“, vizionářského to předobrazu dnešních lobbistů a oligarchů (Lucie Juřičková), manželkou skladatele Bedřicha, kterému Štěpán dělá textaře Květou (Zdeňka Seifertová). Na rozdíl od světáckého Kendyho, jehož setkání se servírkou Vránovou, z níž v ochotnickém představení udělá Tylovu Lesní pannu Jasanu, je téměř celoživotní - přetne se až v pátém dílu hexalogie. To vše se děje za průběžného dohledu svérázného lidového filozofa profesora Ječmena (jehož pro změnu ztvárňuje několikanásobný filmový aktér Páralových „modrých hledačů červenosti“ Josef Somr). Ten pro Štěpána a Kendyho v příbězích Básníků z 80. let opět představuje znovuzrození laskavé podpory, jakou byl pro Ratkina, Zacha a jejich následovníky archetyp profesora Ramlera. Co se týká archetypu uprchlíka ze stísněných poměrů a následně navrátilce Jiřího Ratkina, jeho osud si v reálu zažili jak představitel Štěpána Pavel Kříž a Jasany Lenka Kořínková (kteří mezi třetím a čtvrtým dílem emigrovali do Kanady a Austrálie, odkud v roce 1990 reemigrovala i hlavní ženská hrdinka Páralových Muk obraznosti Dagmar Bláhová).

Epilog

Co je tedy přes všechny životní zkoušky jádrem a nejniternějším rysem všech šrámkovských postav (u děl Ladislav Pecháčka i těch "nebásnických", jako je hlavní hrdina Miloš Lexa z filmu Dobří holubi se vracejí, 1987, v podání Milana Kňažka, a Boba Fischer z filmu Vážení přátelé, ano, 1989, v podání Milana Lasici)? Že přes všechny peripetie života mladicky lyrické naladění své duše, svůj vztah k stříbrnému větru, nikdy nevzdali. Tak jako Fráňa Šrámek, který tuto esenciální emoci své duše pocitové jako první ztvárnil a pojmenoval:

 

„Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

 

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

 

Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul…“

 

 

Vložil: Tomáš Koloc