Lovcem autogramů na festivalech, na které se už zapomnělo. Záměrně, nebo náhodou? Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Na pohlednici Filmexportu vyšly všechny emblémy MFF. Vybral jsem ty, ke kterým mám osobní vztah.

Včera začal po dvou covidových letech pauzy 56. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a mně se naskýtá báječná příležitost vzpomínat, jak jsem dávné festivaly prožíval v dětství a pubertě. Nahrává mi i skutečnost, že právě začaly také školní prázdniny, podobně jako tenkrát, kdy jsem pravidelně z Prahy odjížděl s maminkou ke karlovarské tetičce.

Už třináctiletý švihák lázeňský s maminkou před kolonádou

Přiznám se, že právě na toto období mého prvního setkávání se světem filmu a filmových hvězd vzpomínám jako na jedno z mých nejšťastnějších životních údobí, přestože si nejsem příliš jist, do jaké míry to bude čtenáře zajímat. V duchu si však říkám, že i kdyby se našlo, dnes či v budoucnu, jen několik málo pamětníků, kteří prožili některý z někdejších karlovarských „svátků filmu“ podobně jako já, chtěl bych připomenout pár filmů, známé filmové herce té doby a onu celkově radostnou atmosféru každoročních festivalových dnů. Vždyť se i v padesátých letech, tak jako nyní, sjížděly do Karlových Varů tisíce filmových fanoušků a filmových tvůrců! A kolik nás, kluků s památníky, bloky a sešitky, pobíhalo v místech, kde se dal očekávat nějaký ten autogramový „úlovek“!

Čím byl například zajímavý IX. MFF v Karlových Varech?  Třeba tím, že ve čtvrtek 12. července 1956 se o šesté večer poprvé otevřely brány nového amfiteátru, LETNÍHO KINA. (K jeho historii, slávě i pozvolnému pádu se vrátím během léta; stojí totiž za zvláštní pozornost.) A co všechno mi ještě připomíná sbírka autogramů z onoho roku? Čas od času sedávám nad hromádkou starých festivalových časopisů. Ty mám dodnes schované, už protože jsem byl také jejich kolportérem za účelem drobného výdělku. Listuji v nich, zvláště v těch úplně prvních, a připomínám si, že například tehdy do Karlových Varů přijel slavný kreslíř Jean Effel  a že vedle jeho podpisu mám i dvě adresy, které jsem vzápětí vydundal na herečkách Barbaře Polomské z Polska (o dva roky později hrála s Josefem Bekem ve filmu Co řekne žena) a Annekathrin Bürger z NDR. Ta přibližně o čtvrt století později hrála ve filmu Manekýnka, na který se tou dobou u nás hodně chodilo, neb v něm Annekathrin hrála též v Evině rouše (což jsem se dozvěděl pozdě, když už ten film v kinech nehráli).

Toto je Barbara Polomská v oné době

Obě herečky se mi děsně líbily, oběma jsem také poctivě psal dopisy pomocí slovníku. Moc jsem se v těch jedenácti letech nežinýroval. Barbara mi kupodivu odepisovala. Nikoliv milostně, ale adekvátně k mému věku: Pozdravuj maminku, co nového ve škole a podobně. Annekathrin se neozvala. Vzhledem k tomu, že jsem na němčinu chodil teprve asi tři měsíce, německé dopisy, psané navíc na stařičkém psacím stroji, musely působit jako výlevy duševně chorého. Nicméně s oběma herečkami jsem měl příležitost se o pár let později v Lodži a v Berlíně setkat a napsat s každou interview coby devatenáctiletý začínající novinář. Ejhle, jak se mi tyto známosti o osm let později hodily!

Na festivalu byl uváděn film Berlínská romance. V delegaci, která ho doprovázela, byla tato půvabná herečka, onoho času zamilovaná do svého filmového partnera, který přijel též. Ona se jmenovala Anne Kathrin Bürger, on Ulrich Thein. Herečka byla ovšem také jednou z těch, které se moc líbily jistému desetiletému zuřivému sběrateli autogramů, Ondřeji Suchému. Všiml si toho kameraman Čs. filmového týdeníku a povídá: „Pojď sem, chlapečku, přijď ve dvě odpoledne do parku a my si s tebou něco natočíme.“  Chlapeček Ondřej Suchý toho dne rozčilením ani neobědval. Ve dvě byl v parku. Na lavičce seděla Kathrin a Ondřejovi velmi nesympatický Ulrich. „Příběh“, který měl být sehrán pro dokumentaristovu kameru, byl prostý: Herecká dvojice se na lavičce líbá, když tu přiběhne chlapec s blokem a tužkou a dožaduje se od obou milujících se autogramy. Přestanou se líbat, hocha kupodivu nepošlou nikam, jak by se dalo očekávat. Naopak. Na tvářích samý úsměv a oba herci ochotně podepisují. Záběr na podpisy, nato střih, a hoch radostně odbíhá s novými autogramy, zatímco oni pokračují ve svém počínání. Kameraman tuto ministory natočil pro jistotu asi třikrát za sebou, a když se zvědavý desetiletý Ondřej zeptal, kdy ji může vidět, odpověděl, že v některém z nejbližších filmových týdeníků…
Nevím, zda se ony záběry do týdeníku v létě roku 1956 dostaly, ale když se v roce 2006 reprízovaly na druhém programu České televize, marně jsem na tu chvilku své dětské „slávy“ čekal. Možná že jsem ji prošvihl, ale spíš tam vůbec nebyla.

Ve Varech jsem se ovšem jako kluk vrhal po mnoha dalších krasavicích! Italskou kinematografii zastupovala například krasavice přenádherná, Giovanna Ralli. Její tělesné přednosti nadchly nejen mého staršího sourozence Jiřího, nýbrž i mě samotného, vzdor tomu, že jsem je nejspíš ještě zdaleka neuměl tak „znalecky“ ocenit, jako ti zkušenější dospělí. Ve chvíli, kdy jsme hodnotili hereččiny půvaby, vstoupila do místnosti naše maminka a pronesla k nám zdrcující kritiku, že podle ní je ta kráska příliš vyumělkovaná a nadmíru kýčovitá a že se nám diví. Oba jsme se postavili na obranu filmové divy, takže maminka nakonec rezignovaně mávla rukou a místnost opustila. Kolikrát se mi musela Giovanna podepsat do bloku? Mockrát, účastnila se totiž dvou ročníků našeho festivalu, jdoucích po sobě.

Giovanna Ralli na stránce festivalového časopisu z roku 1956

Stejně jako Giovanna mě okouzlovala i naše krásná Irena Kačírková. Ta už si mě pak zapamatovala natolik, že mi nakonec jednou došla do hotelu Pupp (tehdy Moskva) pro svou fotografii, snad abych jí už dal konečně pokoj. Exotickou krásou oslňovala kluky i pány indická herečka Sheila Ramani, zatímco Ind Dev Anand byl středem pozornosti a obdivu všech paní a dívek. Dev Anand byl i mně velmi sympatický, též mě totiž podaroval svou velkou fotografií s věnováním.

Tenkrát jsem si na festivalu vyhlédl ještě jednoho pána, který mě, nevím proč, velmi přitahoval. Snad tím, že neustále kouřil lulku a mluvil krásnou francouzštinou. A když tak znovu listuji svou sbírkou, musím se až červenat, protože jeho autogram se objevuje snad na každé třetí stránce. Možná desetkrát jsem tehdy zastavil na cestě z hotelu do kina slavného francouzského filmového historika Georgese Sadoula , autora Dějin světového filmu, a on, patrně člověk velmi vlídný a trpělivý - inu, lulkař! - se mi pokaždé poctivě podepsal. Co bych za takovou „známost“ dal o pětadvacet let později, když jsem začal psát svou první knížku o filmu, Exkurzi do království grotesky! Jak se k sobě dostali spisovatel Ludvík Aškenazy s francouzským filmovým historikem Georgesem Sadoulem? Byli spolu, mám na to důkaz – dva autogramy vedle sebe!

A hele, podpisu této osoby jsem vyhradil dokonce celou stránku! K tomu autogramu, který mou sbírku uzavírá, jsem se dostal kuriózním způsobem: Co to asi bude za hvězdu, když je všude kolem tolik okounějících? Prodral jsem se na Staré louce až k špalíru, v jehož čele kráčel s univerzálním úsměvem ve tváři muž, kterého jsem znal ze školy. Visel nám tam ve třídě zarámovaný nad stupínkem a jmenoval se Antonín Zápotocký. Člověk tenkrát nepotkával prezidenta zrovna na každém rohu a tady jsem ho měl najednou jak na dlani! Otevřel jsem blok, vyndal propisku a hurá k němu. V tu chvíli po mně z různých stran vystartovalo asi šest původně velmi nenápadně vyhlížejících lázeňských hostů. Chytili mě přímo před prezidentem, který je ovšem laskavým gestem ruky odehnal zpět do jejich původních „pozic“. Co také mohl jiného dělat, před tolika diváky? Ochranka, neboť to byli ti domnělí „lázenští hosté“, hned nato kruh kolem mě a mé „oběti“ uzavřela, takže pokusy dalších kluků získat od tehdejší hlavy státu autogram byly už marné. Zápotocký odmítl mou propisku, vytáhl z kapsy vlastní plnicí péro a učinil podpis.

Prezidentův podpis  jsem si šel oštemplovat do tiskového střediska. Hned ta stránka s jeho autogramem vypadala honosněji. Posuďte sami.

Ochranka mi naznačila směr odchodu, nu a já měl toho dne dvojí zážitek. Jednak z toho, že se mi podepsal prezident, a jednak z toho, že mi ten „úlovek“ nezáviděli pouze moji vrstevníci, ale i všichni dospělí lovci autogramů.

Pak jsem tu poprvé v životě potkal Jana Wericha. Běžel jsem si honem koupit do nejbližšího stánku jeho fotografii, abych si ji nechal podepsat. Měli jen pohlednici, na které měl tmavé vlasy a knír. Tak vypadal po válce, po návratu do vlasti, snímek přes deset let starý. Když jsem přistoupil k panu Werichovi s žádostí o podpis, vrátil mi pohlednici, změřil si mě štěrbinkami, které nosil místo očí, a povídá jakoby vážně: „Co je to za šlechtice? Tohle já nepodepíšu, to nejsem já.“ Byl jsem rudý až za ušima a začal koktat, že ovšem v trafice jinou fotografii neměli, že mi ji dali a řekli, že je na ní on, ostatně že i na druhé straně, tady, podívejte, tady je to napsáno! „No, když to tam tedy píšou...“ ještě chvíli otálel a pak mi, naoko mrzutě, fotografii podepsal. Dovedete si představit, jak jsem byl z toho všeho zmatený? Tenkrát mi nikdo nevysvětlil, že existuje také takovýhle druh humoru.

Zde je ta pohlednice, kterou se mi pan Werich zprvu zdráhal podepsat. (Podpis je na zadní straně.)

A když už jsem vzpomněl na tuto příhodu, nemohu vynechat i druhou, která se tehdy, v roce 1956, přihodila mému jen o pár let staršímu bratranci Ivanu Soeldnerovi. Ivan, tehdy sotva šestnáctiletý Karlovarák, byl už v tomto věku rozhodnut, že se stane novinářem. Své rozhodnutí začal uskutečňovat tím, že se stal dopisovatelem několika novin, především však karlovarské Stráže míru. Nu a tak v době, kdy jsem na panu Werichovi vyloudil autogram na fotografii, předstoupil před něj jiný hoch a povídá: „Já bych s vámi, pane Werichu, chtěl udělat interview.“ Jan Werich si ho zvědavě prohlédl a povídá: „A z kterých račte být novin?“ Bratranec, potěšen tím, že kontakt je navázán, vypnul a svůj hrudní košík a hrdě prohlásil: „Prosím, já jsem ze Stráže míru!“ Janu Werichovi nevěřícně poklesla čelist a vydechl: „Hergot, to tedy máte co hlídat!“

O karlovarských festivalech dávné minulosti opět za týden!

Vložil: Ondřej Suchý