Setkání minulosti a budoucnosti v symbolu řeky, v níž se lze očistit aneb 70 let inspirace dílem Fráni Šrámka. Svět Tomáše Koloce
komentář
02.07.2022
Foto: Wikimedia / The photonaut
Popisek: Památník na rodném domě Fráni Šrámka
Včera, 1. července, uplynulo 70 let od smrti jednoho z největších českých spisovatelů, který svou poetikou a archetypy svých děl ovlivnil celé generace dalších tvůrců, Fráni Šrámka (1877–1952). Základním tématem jeho děl je spojení se silou mladistvé čistoty, vášně a nekalkulovaného intenzivního prožitku, který dokonale vystihl v symbolu stříbrného větru. Tímto zřídlem životní síly, instinktivního vhledu a invence se autoři v dějinách napojovali (neboli napojovali se na něj) maximálně do svého čtvrtstoletí. (Bohumil Hrabal tento literární jev charakterizoval větou: „Z podstaty člověk může psát leda do pětadvaceti let.“). Fráňa Šrámek ale svá nejznámější prozaická a dramatická díla Stříbrný vítr, Léto a Měsíc nad řekou napsal v třiatřiceti, osmatřiceti a pětačtyřiceti letech a našel v nich cestu, díky níž se jeho umělečtí následovníci z pramene mládí mohli napít i ve věku pozdějším. Pro některé z nich to však byl doušek poslední…
Velké příběhy: Vítr, léto a měsíc
Syn okresního soudce Jan Ratkin studuje v 90. letech 19. století na gymnáziu v cizím městě obklopen pokrytectvím místního měšťanstva a vzdělávacího systému pozdní c. a k. monarchie, jehož vnější morální a náboženské zvyklosti jsou sice postaveny na tuhé a upjaté morálce, pod povrchem tu ale panuje nepsaná dohoda „urvi si, co můžeš“, podle níž se nejvíc cení ten důstojník, který svedl nejvíc žen, a žena, která umí nejdovedněji koketovat. Studenti jsou ale podle zavedené morálky pod hranicí zasvěcení a nesmějí tento „druhý svět“ nijak reflektovat, natož do něj vstoupit. Jan Ratkin (ve filmu Stříbrný vítr z roku 1954 ho hraje Eduard Cupák) má oporu ve třech mužích, kteří tuto hru na vyřčený a nevyřčený svět odmítají: v talentovaném spolužáku Zachovi (Otto Lackovič, který mu otevře dveře do polosvěta veřejného domu, čímž ho vyléčí ze zamilovanosti do vdané herečky Heleny a je za to vyloučen ze studií), v autobiografickém profesoru Ramlerovi (který má pro všechny mladé stále otevřenou náruč a nakonec se postará i o Zacha, jemuž dá po vyhození z gymnázia doporučení na svého bratra v Praze a peníze k dostudování) a v světoběžnickém strýci Jiřím (Radovan Lukavský), který se jako jediný ze všech zbavil všech pout, nicméně zjistil, že bez spojení se zemí se také nedá žít, a tak přichází domů z důvodu, který v jeho okolí nikdo netuší. Aby tu vlastní rukou život ukončil. Jeho synovci Janovi strýcův i Zachův osud pomůže dospět, zbavit se iluzivního vztahu ke koketující „Aničce Posedlé“ (Jana Rybářová), přesto ale nepřerušit spojení se stříbrným větrem. Příběh tak končí druhou smrtí, smrtí „včerejšího Jana Ratkina“, která však už může být pouze symbolická, protože ji vykoupila skutečná (strýc Jan), i existenční smrt jeho učitelů Zacha a Ramlera v městečku.
Student Jan Skalník (ve filmu Léto z roku 1948 Jaroslav Mareš) tráví prázdniny na venkově, u svého vychovatele, faráře s metaforickým příjmením Hora (František Smolík). V stejné vsi pobývají na letním bytě také spisovatelka Peroutová (Jiřína Štěpničková) a její manžel (jiří Dohnal), jenž je Skalníkovým strýcem. Paní Peroutová s nadějí očekává příjezd básníka Chvojky (Karel Höger), ale zatím je stržena vášnivým mládím studenta Skalníka, který se stává jejím rytířem. Nakonec se Peroutová přece jen rozhodne, že s Chvojkou uprchne, což u Skalníkova okolí vzbudí jednak pohoršení a jednak strach z jeho bouřlivé reakce. Jediný, kdo nesoudí a nezasahuje, je farář Hora, který si dokáže natolik zpřítomnit své vlastní mládí, že cítí, že by každá jeho reakce byla necitlivá. Jeho důvěra je správná. Mladý Skalník se během svého útěku, poblíž tůně, která se mu mohla stát osudnou, potká s dívkou Stázkou (Alena Kreuzmannová), jež ho svou láskou z jeho oidipovského vztahu vyléčí.
Na jiném malém městě se chystá abiturientské setkání absolventů zdejšího gymnázia po třiceti letech. Jediným, kdo v městě po maturitě zůstal, byl premiant třídy Jan Hlubina (ve filmu Měsíc nad řekou z roku 1953 ho hraje Zdeněk Štěpánek) a to je důvod, proč se jeho nejbližší (žena Zdenka Baldová a dcera Dana Medřická) setkání po letech obávají. Ačkoli do mladého Hlubiny vkládalo jeho okolí značné naděje (znamenal pro ně zosobněná orlí křídla), po maturitě onemocněl a skončil jako majitel maloměstského papírnického krámku, který pro něj pořídila milující manželka, jež ho předtím jako ošetřovatelka odvedla z náruče smrti. Jeho nejbližší se bojí, že Hlubina, který chtěl po léta vyniknout alespoň jako autor románu o orlích mladistvých letech studií (jež si nevědomě zvěčnil aspoň tím, že se po úmrtí majitelky s celou rodinou přestěhoval do svého studentského bytu), neunese setkání se svými bývalými spolužáky, kteří mezitím nabyli ve světě zvučných úspěchů. Proto Hlubinovi zapřou i příchod jeho nejmilejšího spolužáka Josefa Roškota (Jiří Plachý starší), jenž do městečka přijel i se svým mladičkým synem. Hlubina však o sjezdu abiturientů od začátku ví a svou ženu i dceru překvapí; ze svého hoře z osudu se už vyléčil, dospěl a s radostí se chystá vydat mezi své bývalé spolužáky. Jeho dceru Slávku mezitím navštíví Roškotův syn Vilík (Eduard Cupák), který jí prozradí, že její otec román nakonec přece jen napsal. Jiskra vznícených citů, která z rodičů přejde i na děti, způsobí, že mezi mladými také zažehne plamen, jenž ale nakonec moudře uhasí o mnoho starší Slávka. Nikoli kvůli represi, kterou hrozí překvapení rodiče. Nechce předčasně svázat Vilíkova orlí křídla, a opakovat tak to, co se před lety stalo jejímu otci. Šrámkovské předání pochodně proběhlo i v rovině tvůrců filmu. Šlo o poslední film Jiřího Plachého staršího, který (dříve, než šikanován stalinistickou StB ukončil svůj život skokem z okna) zde předal roli mužného hrdiny a zároveň romantika debutujícímu Eduardu Cupákovi a i svým výkonem pro film získal tehdejšího dvacetiletého švenkra (asistenta kamery), brigádníka Stanislava Milotu, pro nějž byl Měsíc nad řekou prvním filmem (tím posledním byl pak po letech jeho elitní výkon v roli hlavního kameramana filmu Spalovač mrtvol).
Velké symboly: Dům, řeka a návrat
Význam nejznámějšího Šrámkova románu a dvou jeho nejznámějších divadelních her je stejný a jeho klíčovým bodem je okamžik návratu. Setkání minulosti a budoucnosti v symbolu řeky, v níž se lze očistit, nechat odplout vše nezdravé, či dokonce se na způsob křtu znovuzrodit. Řeka stojí v protikladu k domu, symbolizujícímu pokrytecký a nehybný vzduch statu quo (otcovský dům a gymnázium ze Stříbrného větru či papírnický krámek z Měsíce nad řekou). Šrámkův návrat z domu k řece říká: Zralost je tu pro mládí a mládí pro zralost, aby se navzájem dotkly a oplodnily. Zralost má mládí pohladit a poučit, dát mu nahlédnout do bouří budoucnosti, kterými vždy bezpečně propluje, pokud své vody moudře uklidní, a mládí má zralosti svým čistým plamenem připomenout, že vyšla ze světla a tepla, které (i když možná zapomenuto) dosud hoří i v její hrudi. Toto konejšivé pohlazení a tento životodárný zážeh však smí trvat jen okamžik, neboť: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky!“ Kdo se bude mysteriózní okamžik mládí snažit prodloužit, dopadne jako kdysi Goethův Faust se svou prodlévající vteřinou, kterou Faust nesmí vzývat, a když se tak stane, propadne peklu, podobně jako manželka biblického spravedlivého Lota, která se nesměla ohlédnout za ničenou hříšnou Sodomou, a když tak učinila, proměnila se v solný sloup, nebo Ratkinův strýc Jiří, pro nějž se stříbrný vítr světoběžných cest nakonec stal voláním ničivých sirén.
Velký vypravěč Šrámka: Václav Krška
Prvním, kdo tento v české literatuře ojedinělý mysteriózní tón (jenž je v školské literatuře většinou odbýván škatulkou dekadentní či anarchistický romantismus) docenil, či lépe kdo na něj jako první silně zarezonoval, byl spisovatel a režisér Václav Krška (1900–1969), kterého s Fráňou Šrámkem pojilo místo dospívání a zároveň dějiště většiny jeho děl. Město se symbolickým názvem Písek.
Už jeho romanopisecká a zároveň režisérská prvotina Ohnivé léto (1939, natočil ji v spolupráci s Františkem Čápem, režisérem, jehož tvůrčí citlivost byla, stejně jako Krškova, vykoupena tehdy společensky netolerovanou homosexualitou a který také prožil mládí v městečku-předobrazu Šrámkových děl, Písku), vytvořená podle vlastního knižního debutu, je mladistvou variací na šrámkovské příběhy: hoch z dobré rodiny Julio (Václav Sova) se po letech studií v cizině vrací na rodné panství, kde na něj v starém domě čeká teta (Otýlie Benišková), sestřenice Rosa (Lída Baarová) a jeho přítel z dětství Petr (Josef Stadler) se svou dívkou Klárkou (Zorka Janů). Upjaté vztahy v domě (jejichž protikladem jsou čistí Petr s Klárkou) se snaží narušovat Rosa, která jezdí na koni koupat se nahá do řeky. Jednou tak potká poutníka Šimona (Svatopluk Beneš), do něhož se zamiluje a způsobí tím tragédii. Klárka, která si na Šimona myslí, se pokusí zabít skokem do řeky, zachrání se, ale mrštný Petr, který skočí za ní, se při jejím zachraňování zachytí o kořen a utopí se (čímž na sebe symbolicky vezme vinu za setkání Rosy se Šimonem, jenž odmítl bojovat za svůj vztah s dívkou „z dobré rodiny“). Šimon vnímá svůj vztah s Rosou jako prokletý touto tragédií a chystá se odjet na vorech zpět do města. Cestou se ale dozví, že Rosa s ním čeká dítě, a tak ji bere s sebou. I tento film „účinkoval“ v životech svých tvůrců. Šlo o první i poslední dílo, na němž se setkaly sestry Lída Baarová (tehdy z Hitlerova rozkazu čerstvě vyhoštěná z jeho říše, aby nerozvracela manželství ministra propagandy Goebbelse) a Zorka Janů, která po válce stejně jako Petr svou dobrovolnou smrtí (stejně jako v případě Jiřího Plachého skokem z vysokého domu) i v očích pomstychtivého národa vykoupila vinu své sestry.
Šrámkovské motivy se objevují i v dalších Krškových autorských filmech Kluci na řece (1944) a Řeka čaruje (1945). První z nich je obrazem tehdy ještě nezfilmované Pergaudovy Knoflíkové války. Mezi dvěma znepřátelenými tábory dětských vojsk z opačných břehů řeky stojí dům staré paní Magdalény, která čeká na svého syna, jenž před dvaceti lety (váben stříbrným větrem) odešel z domova. Její syn Jiří (nesoucí stejné jméno, jaké měl Ratkinův ahasverský strýc!, ve filmu ho hrál Eduard Kohout) se po letech vrátí, ale domů se jít stydí, a tak jeho poslední pozdrav pošlou utrápené matce děti, podporované ramlerovským hokynářem, kterého ztvárnil Jindřich Plachta. Znepřátelené tábory se pak usmíří nad lůžkem dívky Zuzky, jež se během jejich boje zranila pádem do řeky. I zde došlo k reálné paralele filmového děje. Jednoho z kluků od řeky, Dalibora Lipského, po dotočení filmu při koupání v rybníce zabil blesk, v době, kdy se jeho tehdy ještě méně slavní bratři, herec Lubomír Lipský a režisér Oldřich Lipský, teprve prosazovali svým původně pelhřimovským a posléze pražským Divadlem satiry.
Film Řeka čaruje pak vypráví příběh továrníka Leopolda Koháka (František Hanus), který se jako chudý synek z Posázaví přiženil do bohatého domu a po letech z něj prchl k řece svého mládí, u níž zázračně omládl, aby se vzdal bývalé totožnosti a pod identitou svého (neexistujícího) syna začal u posvátné řeky nový život, který by navázal na ten starý, přetnutý neupřímným sňatkem z rozumu. Tato možnost nového začátku je však vykoupena smrtí a skutečným vesnickým pohřbem jeho osoby. Je svrchovaně symbolické, že tento příběh, který tolik připomínal pozdější pokus Pražského jara 1968 o návrat k původním ideálům socialismu, se pamětníkům kryje s chvílí, kdy byl pokus o návrat do ztraceného ráje násilně zmařen. Tehdejší jediný program státní televize film totiž vysílal 20. srpna 1968 večer, právě ve chvíli, kdy hranice našeho území přeletěla první „spojenecká“ letadla.
Zatímco většina režisérů začíná adaptacemi děl svých osudových autorů, aby pak z jejich pramene tvořila vlastní autorské příběhy, Václav Krška, tento „navyklý tok řeky“ obrátil. Teprve po svých debutových variacích na motivy klasikova díla (které pro pozdější šrámkovskou tvorbu autodidakta Kršky měly do jisté míry charakter studií) se stal dvorním inscenátorem děl Fráni Šrámka. Mělo to i své společenské důvody. Přes jejich nepopiratelnou velikost první republika, natožpak německý protektorát Čechy a Morava, nefandily nejen autorům, jako byl komunista Jaroslav Hašek a anarchista Fráňa Šrámek, a to se projevilo i v případě filmových adaptací jeho děl. V tomto směru mu sice uniklo prvenství (první filmovou adaptaci díla Fráni Šrámka, film Léto, režíroval v roce 1948 scenárista, písňový textař a pozdější zakladatel české dabingové školy K. M. Walló), nicméně nadále Fráňu Šrámka do českého filmu a televize uváděl pouze Václav Krška. V roce 1953 zfilmoval jeho divadelní hru Měsíc nad řekou, o rok později natočil filmovou adaptaci Stříbrného větru a v 60. letech vytvořil televizní adaptace dvou příběhů ze Šrámkovy povídkové sbírky Klavír a housle. Oba obsahují tentýž motiv, do jisté míry protikladný k motivům Krškových mladistvých šrámkovských variací. Ty vypovídaly o trestu za to, že člověk v setkání, které bylo nutné pro jeho život (milostném, bojovém, manželském), prodléval déle, než bylo potřebné. Inscenace Odcházeti s podzimem (1965, podle povídky Oklamal) a Popel (1969, podle stejnojmenné povídky) vypráví naopak o lidech, kteří platí za to, že svá mysterijní setkání neprožili či nedožili.
Hlavní hrdinka televizní povídky Odcházeti s podzimem, stárnoucí maloměstská slečna Erna (Blanka Bohdanová), jež se s oblibou dávala důstojníkům celého regimentu, je odmítnuta jen jediným, poručíkem Bártlem (Vít Olmer), kterému jako jedinému vyzná lásku a do něhož se také jako do jediného zamiluje. Poté co se Bártl zastřelí, vezme na sebe úlohu vdovy, dvojnásobně zlomena zjištěním, že ji Bártl „oklamal“, zamiloval se do jiné, kvůli které se ve skutečnosti zabil. Za tuto inscenaci získal Krška nejvyšší evropské televizní ocenění, Zlatou nymfu z MTF v Monte Carlu.
Paní Havránková (Vlasta Fabianová) z povídky Popel se v mládí zamilovala do gymnaziálního studenta, který měl pronajatý pokojík v bytě, v němž bydlela se svým manželem. Manžel, jehož jedinou vášní byl zeměpisný kroužek, však tento nedožitý vztah přetnul obzvlášť zbabělým způsobem. Když se jeho manželka jednou se studenty vracela z ochotnické divadelní zkoušky, praštil jejího vyvoleného ve tmě do hlavy kamenem a přivodil mu těžké zranění. Tento dávný čin má vliv nejen na odcizení obou manželů (jejichž život a vztah „je jako popel“), ale i na jejich dceru Pavlu (Klára Jerneková), která žije v strachu před světem a ve vzpomínkách na (už druhého…) odcházejícího studenta, do něhož se tentokrát zamilovala, když ho, nemocného tuberkulózou, doprovázela k smrti. Toto prokletí má možnost odčinit nový nájemník, veselý a hluboký student Ludvík Hanka (Viktor Preiss), který se do Pavly zamiluje a nabídne jí, aby (tak jako před lety její matka) se studenty hrála divadlo. Žárlivá matka Havránková, která si na studenta myslela sama, se jí však vysměje. Pokus „třetího prince“ nevyšel, Ludvík z bytu odchází, Pavla si bere „pana berního“, kterého jí vybrali rodiče (čímž zopakuje matčin osud), a v prázdném bytě zůstávají bez naděje na vysvobození dva stárnoucí manželé a neproměněný popel jejich minulosti. Popel byl inscenací, v níž se opět šrámkovsky předávala štafeta. Šlo o poslední dílo režiséra Václava Kršky, v němž po Eduardu Cupákovi předal poetiku Šrámkova díla i dalšímu výraznému šrámkovskému herci Viktoru Preissovi, jehož oidipovskou zasvětitelkou byla v inscenaci jeho ročníková profesorka z DAMU Vlasta Fabianová.
V první části této úvahy jsme si pověděli o hlavním motivu díla Fráni Šrámka, jímž je setkání prostřednictvím návratu k pramenům, jehož hlavním symbolem v Šrámkově díle a díle některých jeho následovníků je řeka. Toto setkání se často odehraje v rovině milostného střetu člověka zkušeného, jistého a zralého, který ale už postrádá napojení na původní pramen (básník Šrámek ho nejen ve svém stejnojmenném díle nazývá stříbrným větrem), s člověkem mladým, jenž je na prahu své životní cesty nezralý a nejistý, má však stálé požehnání, napojení na pramen. Při tomto osudovém setkání si oba zúčastnění navzájem darují část ze svého bohatství. Zralost daruje mládí jistotu, zatímco mládí daruje zralosti opětovné napojení na původní pramen. Hlubší řád světa toto setkání umožňuje, nicméně vyžaduje po obdarovaných čistotu a zbytečné neprodlévání v mysterijním okamžiku setkání. V opačném případě přicházejí peripetie. Což byl a je případ jak autorů, tak postav jejich děl.
František Hrubín a Srpnová neděle
Před koncem padesátých let dvacátého století, kdy ve východoevropské politice odzvonilo nejhorším časům, začalo pomalu svítat také v české divadelní kultuře, v níž více než desetiletí panoval neúprosný diktát prozaického socialistického realismu. Tehdy se nový šéf činohry Národního divadla, herec a režisér Otomar Krejča, a jeho dramaturg, překladatel a divadelní teoretik Karel Kraus rozhodli oslovit české básníky, o kterých věděli, že mají potenciál stvořit moderní lyrické drama, formu, jejíž tradici před půl stoletím otevřel Fráňa Šrámek. Nakonec oslovili dva: pětadvacetiletého Josefa Topola (1935–2015) a dvakrát staršího Františka Hrubína (1910–1971). Tím, kdo svou hru dodal dřív, byl František Hrubín. Byl také umělcem, který byl z dvou výše jmenovaných Šrámkovi generačně i formálně (nikoli obsahově) blíž.
František Hrubín byl básník, drama se mu však až do zralých let vyhýbalo, možná i proto, že jeho bytostná touha po hlubší výpovědi o charakteru doby byla dlouho publikovatelná jen ve formě veršů a pohádek, jejichž metafory mohly snáze projít přes cenzorovu tužku. Dramatický debut, který Hrubín činohře Národního divadla (potažmo jejímu šéfovi, který se ujal jeho režie) odevzdal, Srpnová neděle (1958, zfilmováno 1960), z něhož se v době jeho premiéry pro tehdy nebývale otevřený popis doby stala umělecká událost prvního řádu, je co do děje víceméně přepisem výše vyprávěného Šrámkova dramatu Léto (1915).
I zde je hlavní postavou znuděná paní (tentokrát inženýrová MIXová, ztvárněná šrámkovskou herečkou Vlastou Fabianovou), která čeká v manželově stínu na svého milence redaktora, a mladík Jirka (v Hrubínově příběhu je to sklář z místní hutě, kterého hraje Luděk Munzar), jenž projde pomocí jejího milostného a plaveckého rozmaru a výletního rybníka křtem a uvědoměním, že patří k mladé dívce (neteři Mixové), Zuzce (Miriam Hynková). To, v čem se oba příběhy, které dělí pětačtyřicet let, liší, je způsob myšlení postav, jež mezitím prošlo dvěma světovými válkami a několikerým zaváděním nuceného pokrytectví a následným odcizením. Na rozdíl od postav Šrámkových spolu Hrubínovi hrdinové vedou mimoběžné „monologické“ dialogy, v nichž jeden nežádá odpověď a druhý neodpovídá, jako by si v případě, že by se ze svých rozhovorů museli někde zodpovídat, ponechávali únikovou cestu jiného výkladu. Jedinými přirozenými postavami hry jsou dva vesničtí starci (snad nepojmenovaný zestárlý Šrámkův Jan Skalník s přítelem…) a Zuzka, která (stejně jako u Šrámka Stázka) představuje neposkvrněnou očistnou sílu ženy, jejíž mariánský archetyp se od dob Šrámkových nezměnil. Jirka už není romantickým Šrámkovým Janem Skalníkem, a pokud je, tak je to Skalník křížený se Zachem, chudým zhýralým studentem ze Stříbrného větru, jehož romantismus, narážející na všeobecné pokrytectví „c. a k. fin de siècle“, jenž byl sladký jen pro někoho, ze Zacha udělal drobátko cynického dandyho se sklonem k ateismu, což je postojový MIX, který dnešní literární historie označuje jako dekadenci. Hrubínův Jirka je také takový; už není chudý, je „pán“ podle dobového vzoru „jsem dělník a kdo je víc“, nehlásá už ale žádnou politiku ani třídní boj, zkrátka si ve všeobecném pokrytectví a bezideovosti doby (v níž kromě obrody už raší kořínky pozdějšího gulášového socialismu) bez zbytečných skrupulí hledá své tužby, hranice a hodnoty (nedá se říci, že mělké) a nakonec je (v souladu se smyslem šrámkovského poselství) i najde.
Díky Srpnové neděli se zrodilo hned několik celoživotních hrubínovských (potažmo šrámkovských) umělců: mladý Luděk Munzar v roli Jirky (který mimochodem ve filmové verzi foukal sklo čtvrt století před zrodem svého seriálového Jakuba Skláře), režisér filmové podoby Otakar Vávra a Karel Höger. Pro Vávru byla Srpnová neděle ponořením se do rybníka umělecké obrody, jímž se spolu s hlavním hrdinou po svých schematických velkofilmech doslova zregeneneroval. Brzy po Srpnové neděli natočil podle Hrubínových předloh další dva filmy, které se (souzeno nejen podle počtu udělených cen) staly nejlepšími filmy jeho rozsáhlé filmografie. Karel Höger, který v snímku ztvárnil redaktora Moráka (zbabělce a režimního konjunkturalistu, který otevřeně přiznává, že do novin píše pro peníze „to, co po něm chtějí“), si zahrál už jeho předobraz, redaktora Chvojku ve Wallóově filmovém přepisu Šrámkova Léta (1948). Högerovo herectví, jež bylo schopno vyjádřit nejjemnější citové a charakterové valéry postav na pomezí jemnosti a přecitlivělé zbabělosti, se zde poprvé prolnulo s kongeniální šrámkovskou poetikou, a on se pak na celý svůj umělecký život stal bytostným šrámkovským hercem.
Romance pro křídlovku a Zlatá Renata
Předlohami k dvěma stěžejním šrámkovským dílům autorsko-režijní dvojice František Hrubín – Otakar Vávra (1911 - 2011) se staly Hrubínova poéma Romance pro křídlovku (1962, zfilmováno 1966) a povídka Zlatá reneta (1964, zfilmováno 1965). Obě díla vycházejí z téhož motivu. Padesátiletý muž (Hrubínova autobiografická postava) se vrací do kraje svého mládí, aby se tam díky setkání s dávnými přáteli a láskami obrodil v řece, která symbolizuje čas.
V Romanci pro křídlovku je hrdinova obroda dvojí a pokaždé si vyžádá smrt. V mládí je to smrt dědečka hlavního hrdiny, studenta Vojty (Jaromír Hanzlík, který je u dědečka na prázdninách a má se o něj starat), po níž následuje prozření, že život je konečný, a proto je třeba netápat a hledat v něm čistotu. Pod tímto impulsem si Vojta uvědomí, že nepatří k zralé svůdné „prsaté Tonce“ (Miriam Kantorková), ale k čisté dívce Terině (Zuzana Cigánová). Ta však odchází s pouťovým vozem „světského“ Viktora (Štefan Kvietik) a s ní se ztrácí i hrdinovo napojení na pramen čistoty, jeho mládí. Během svého zralého návratu do městečka prožije další smrt, když zjistí, že Terina už před lety zemřela a z fanfarónského cirkusáka Viktora, kterého si „podle zákonů stavu“ měla vzít, se stal usedlý družstevník. Vzpomínka na dědečka, jenž se také ve svém blouznění chtěl „vrátit domů“, zklamanému hrdinovi s vděčností připomene, že on je na svou (možná neméně pošetilou) touhu po návratu stále ještě živ, a i přes vyschnutí svého mladistvého pramene, Teriny, je (alespoň díky setkání s Viktorem) ještě schopen cosi získat, pochopit. Setkání s Viktorem přinese Vojtovi poznání, že fyzicky už není cesty zpět, ale že pramen lze obejmout alespoň pomocí vzpomínek.
V druhém zmíněném Vávrově šrámkovském díle, Zlaté renetě, je autobiografický hlavní hrdina, knihovník Jan, vlastně znovuzrozením archetypu nejen redaktora Chvojky ze Šrámkova Léta, ale ještě víc Alfréda Moráka z Hrubínovy Srpnové neděle (všechny tři ztvárnil zmíněný Karel Höger). Stejně jako Morák je Jan bývalý básník, který se ovšem „zařadil“, s pomocí městské tety vystudoval, stal se knihovníkem a zůstal na svém místě i v bouřích, v nichž se heydrichiáda střídala se stalinismem („Jsem malej člověk, a proto vás přežiju.“), což vedlo k tomu, že propadl alkoholu. Jeho opakovaná věta „Musím po sobě nechat běžet vodu“ je pak naléhavější o rozměr jeho téměř permanentní opilosti, která sice nepomáhá, ale závislosti na ní se už nelze zbavit. Jan se vrací do kraje, kde vyrůstal, aby si znovu prožil „čas nejkrásnějšího okamžiku“, prázdninové setkání s dívkou Lenkou (Eva Límanová), která poté přišla do jiného stavu a on ji opustil. Přístřeší najde u svých přátel Toníka a Anky (Ilja Prachař a Věra Tichánková), jejichž jedinou ambicí je majetek (Toník se mu chlubí, že mají tři ledničky) a svatební výbava pro dceru Božku (Vladimíra Obručová, která je naopak svým zaměřením na přítomný čas a svou lačností po životě podobná Jirkovi ze Srpnové neděle). Božka ovšem ke smutku a zlosti rodičů chodí se ženatým vojákem. Ve chvíli, kdy hlavní hrdina leží zpitý „v parádním pokoji“, se nechtěně stane svědkem rodinné hádky, v níž rodiče Božce vyčítají tentýž prohřešek, jehož se před lety dopustil on na Lence, což v hrdinovi spustí vzpomínky na řadu žen, s kterými poté žil (a z nichž už „žádnou nemiloval“), na tiché našlapování za dveřmi, když se zatýkalo (během stalinských čistek ze strachu utajil před svou družkou prosbu její sestry, aby se na úřadech, kde pracovala, zastala zatčeného manžela), na řadu skutečných i symbolických smrtí, které v jeho životě následovaly po Lenčině potratu… Ráno ve stavu, v němž se mísí snové motivy a kocovina, nasbírá pro Lenku její oblíbená jablka, domnělé zlaté renety, a vydá se na místo, kde bydlívala. Najde tam ale jen hladinu údolní přehrady:
„Čas našeho nejkrásnějšího okamžiku. Byl. Už není. Už nebude. Ani to místo už není. Tady bylo to místo, ale není. Už není. Všechno je zatopeno.“
Voda nyní neteče po hrdinovi, ale po jeho vzpomínkách a nadějích. Časově souběžná hra Krappova poslední páska irského dramatika Samuela Becketta obsahuje stejný motiv, hrdinovu vzpomínku na vodní plochu, loď, rákosí a ženu, již tu miloval. Beckettova hra postrádá vyústění, Hrubín se ale v tomto kritickém okamžiku přidrží Šrámka a Jan pokračuje:
„Ale já ještě jsem. A ona taky je. Přece ještě není pozdě. Dokud jsem živ, není pozdě.“
Přestože se hrdinovi už nezdaří navázat na mladistvé setkání s Lenkou (nevstoupí dvakrát do stejné řeky), nadějeplná slova o tom, že na nic není pozdě, i přes jeho závěrečnou úvahu o zbytečném životě, který žil, jsou neustále přítomna…
Z řady mezinárodních cen, které Zlatá reneta a Romance pro křídlovku svým autorům vynesly, lze jmenovat Zlatou mušli na MFF v španělském San Sebastianu a (symbolickou) Stříbrnou sirénu na přehlídce v italském Sorrentu. Velkou zásluhu na nich měl režisér Otakar Vávra, který víceméně otočil strukturu obou příběhů. Chronologickou Zlatou renetu surrealisticky roztříštil do řady nelineárních vzpomínek, které pojí osoba hlavního představitele, jenž i ve zralém věku přestavuje své mladší já. Díky snovým scénám postele, pohybující se mezi ledničkami, či závěru u kamenných obelisků jde patrně o Vávrův nejabstraktnější film. Z roztříštěné Romance pro křídlovku naopak složil film s pevným dějem, v němž je poetiky dosaženo především pomocí sugestivní kamery tehdy teprve pětadvacetiletého Andreje Barly. I přes další Vávrovy silné snímky (Kladivo na čarodějnice, Komediant) se tyto dva filmy se šrámkovskou motivikou a poetikou staly jak Hrubínovým, tak Vávrovým tvůrčím vrcholem.
Dějinný dovětek
Ačkoli selhávající básník Morák a knihovník Jan ze Srpnové neděle a Zlaté renety (kteří se kvůli penězům či ze strachu stali „malíři plakátů“ a zbytečnými lidmi, jejichž dílo se stále víc vyprazdňuje, jak jsou pohlcováni vlastním sobectvím) jsou silně autobiografičtí, sám František Hrubín podle mého tento vnitřní boj vyhrál. Už v roce 1956, na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů, se (společně s Jaroslavem Seifertem) vyslovil proti nadvládě socialistického realismu a i v nastávajících letech držel nejotevřenější možnou demokratizační linii včetně požadavku plné rehabilitace perzekvovaných katolických a jiných režimu se znelíbivších literátů, a to až do své smrti, která ho (na rozdíl od Otakara Vávry) navštívila ještě před dobou nejtvrdší normalizace. Pro autora této úvahy tedy spíš než Moráka a knihovníka Jana František Hrubín představoval profesora Ramlera ze Šrámkova Stříbrného větru, který jako c. k. gymnaziální profesor sice formálně stál na opačné straně barikády, nežli Ratkin a další studenti, jeho smysl však spočíval v tom, že pro ně, nositele stříbrného větru (což byl obrat, který Šrámek poprvé vložil do úst právě profesoru Ramlerovi), za cenu vlastního ohrožení prosazoval co možná největší míru pochopení a svobody. Tato jeho starostlivá hřivna, kterou pronesl do nepříliš starostlivé doby, je oceňována celými generacemi jeho čtenářů a žáků, stejně jako jeho dílo. Počínaje hercem Luďkem Munzarem (1933 - 2019), který se na takřka šedesát let zbytku svého života po úmrtí Františka Hrubína stal ústy Hrubínových šrámkovských básní a myšlenek:
|
„Pralesy kopřiv, hvězdami bičované k oknu dokořán.
Vlahá srpnová noc.
Sedím v okně s koleny u brady.
Bdím.
Musím bdít.
A chlad ze světnice mě tiskne do teplých a vonných vosků tam venku.
(Tiskne na mě pečeť vzpomínky, již se jednou odhodlám zlomit.)“
|
Vložil: Tomáš Koloc