Nadaný architekt režisérem a filmařem. Díky lásce se stal dokonce otcem českého Hollywoodu. Tajnosti slavných
27.06.2022
Foto: Se svolením Internetové centrum architektury
Popisek: Architekt a zakladatel první české filmové společnosti Max Urban
FOTO Zamilovaný chlap dokázal pro dámu svého srdce zázraky, položil by jí k nohám třeba celý svět. A protože se stala první českou filmovou hvězdou, proměnil se kvůli ní v muže sto a jedné profese. A nakonec vybudoval na skále nad Vltavou český Hollywood.
První českou filmovou produkční společnost, později rozsáhlý komplex filmových ateliérů, ale také luxusní čtvrť pro české filmaře a stavební podnikatele, rozkládající se na samém okraji Barrandovské skály, která se tyčí na levém břehu nad řekou Vltavou, na jihozápadním okraji hlavního města Prahy. To vše vybudoval významný architekt a urbanista, inspirovaný dámou svého srdce, první českou filmovou hvězdu Andulou Sedláčkovou. Kvůli ní se dokonce stal i scenáristou, kameramanem a režisérem a je považován za zakladatele českého filmu. Méně už je známo, že se Max Urban také stal před více než sto lety autorem utopické vize Ideální Velké Prahy, která je pravděpodobně vůbec historicky prvním komplexním plánem, řešícím opravdu celé území naší metropole.
Tajná svatba s Muchovou múzou
Narodil se 24. srpna 1882 v naší metropoli, v době, kdy byla naše země ještě součástí rakousko-uherské monarchie. Dobře finančně zajištěná rodina žila v barokním historickém domě na Novém Městě pražském, jehož autorství je připisováno Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, nejvýznamnějšímu českému architektovi vrcholného baroka první poloviny osmnáctého století. V letech 1901 až 1906 Max vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ušlechtilý, společenský elegán na sebe brzy upozornil ve společnosti vybraným chováním, organizačními schopnostmi a rozsáhlými jazykovými znalostmi, díky nimž se poměrně snadno prosadil i v zahraničí. Brzy se stal součástí pražské vyšší společnosti, v níž také poznal svou velkou první lásku, o pět let mladší Andulu Sedláčkovou, která v sezóně 1909-1910 zářila na jevišti Národního divadla jako hrdinka balady Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška. O rok později se stala Princeznou Hyacintou v baletní pantomimě Oskara Nedbala na libreto Ladislava Nováka, k níž vytvořil plakát slavný secesní malíř Alfons Mucha. S Maxem se vzali 23. února 1911 na pražské Staroměstské radnici, jenže tajně, protože ženichova matka byla zásadně proti, aby se její syn oženil s pouhou herečkou.
Anna Sedláčková jako model Alfonse Muchy…
…a výsledný plakát pro baletní pantomimu Princezna Hyacinta; foto se svolením iMUCHA Production
Kouzlo pohyblivých obrázků
V té době začal Evropu postupně dobývat nový fenomén, němý film, který se stal pro manžele obrovským lákadlem. Temperamentní Andula v něm viděla obrovskou příležitost pro rozmach své kariéry, Max dělal, co jí na očích viděl. Díky tomu už v roce 1912 založili společně první českou filmovou společnost ASUM, jejíž název byl složeninou jejich iniciál. Díky odvaze a podnikavému duchu se s původně nežádoucí snachou brzy smířila i Maxova matka a byla to právě ona, kdo jim v počátcích podnikání významně finančně přispěl. Společnost vyráběla krátkometrážní hrané filmy, které Max režíroval sám, nebo v spolupráci s malířem a ilustrátorem Otakarem Štáflem. Také ale psal scénáře a stál i za kamerou. V roce 1913 si v komedii Americký souboj dokonce zahrál roli přítele.
Model pro tragickou havárii
Ve většině filmů zářila především Andula, občas v nich hráli její otec Alois a bratr Jaroslav, ale také další významní herci doby, mimo jiné například Jiří Steimar či Jarmila Kronbauerová. Společnost natočila osmnáct filmů, u některých byla Andula i autorkou námětu a scenáristkou. Přestože se Max s Andulou snažili spoustu prací zajistit vlastními silami, velmi brzy zjistili, jak moc je filmová produkce finančně náročná. Většina jejich natočených materiálů časem zmizela kdesi v propadlišti dějin, jedinou výjimkou je kompletní kopie dramatu o pomstě podváděné ženy Konec milování z roku 1913. Natočeno bylo ve vile Urbanových pod Vyšehradem, exteriéry vznikaly v Choceradech, Jílovišti a v Šárce a závěrečná scéna tragické havárie se zrodila s pomocí modelu v Českomoravské automobilce. Následovala přestávka, vynucená první světovou válkou, protože Max musel narukovat na frontu. Poslední film O Adrienu, natočený podle stejnojmenné divadelní hry Louise Verneuila, vznikl v roce 1919 a Andula v něm hrála s Ludvíkem Veverkou stejně jako na scéně Vinohradského divadla.
Hvězdou všech Maxových filmů byla jeho milovaná Andula; foto se svolením Česká umělecká scéna
Svědectví pamětníka
Pak se společnost ASUM kvůli finančním problémům rozpadla a oba manželé na film zanevřeli. Andula pak přece jen ještě jednou stanula před kamerou v roce 1925 jako kněžna ve filmové adaptaci klasické divadelní hry Aloise Jiráska Lucerna, kterou natočil Karel Lamač. Max se už k filmařské práci nevrátil, před kamerou se ale později přece jen objevil. Dne 13. června 1956 podal v dokumentu Československého filmového ústavu, jako jeden z mála pamětníků, informace o společnosti ASUM a filmech, které kdysi natočil, režíroval, produkoval a k nimž napsal scénáře. Po krachu už se rozhodl věnovat naplno jen architektuře, filmovému světu ale nakonec přece jen neunikl.
(Pokračování ve středu 29. června)
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, FDB, Český film, Národní divadlo, Markéta Žáčková: Max Urbana sto let Ideální Velké Prahy, Slavné vily, Internetové centrum architektury)
Vložil: Adina Janovská