„A pak paní Vášáryová zařvala, že by všechny Čechy měli pověsit“ aneb dvojí jubileum Jiřího Krejčíka. Svět Tomáše Koloce

Dnes, 26. června, oslavujeme nejen 54. výročí prvního zrušení cenzury v Českých zemích (přijetí zákona 84/1968 Sb.), ale velmi symbolicky i 104. výročí narození jednoho z největších českých umělců, scénáristy (Císařův pekař a Pekařův císař), režiséra (Vyšší princip, Penzion pro svobodné pány, Svatba jako řemen, Božská Ema) a herce (řezník ve Slavnostech sněženek, profesor medicíny v Pelíšcích) Jiřího Krejčíka, jehož cholerická povaha spojená s vypjatým smyslem pro humor jej učinila terčem nesmrtelných historek v podání řady herců v čele s Miroslavem Donutilem, ale také už předobrazem několika filmových postav (režiséra Kováče z filmu Zemský ráj to na pohled v podání Jana Hartla, či režiséra Jandy ze seriálu Dabing Street v podání Miroslava Krobota).

Co ty dva (den i člověka) spojuje? 26. červen 1968 jako den, kdy byla dovršena liberalizace 60. let (československé Národní shromáždění přijalo zákon o zrušení cenzury v ČSSR) jsem navrhl příslušným orgánům ČR jako státní svátek, který má symbolizovat Pražské jaro proti 21. srpnu, kterým armády Varšavské smlouvy udusily snažení Pražského jara nejen v tehdejší době (už 30. srpna byly vydány první směrnice o znovuobnovení cenzury médií), ale i dále – protože okupanty vnucené datum 21. 8 se mainstreamovým médiím dodnes hodí k překrytí veškerých vzpomínek na kulturní a společenský vrchol našich dějin, který vyvrcholil právě 26. 6. 1968. Tentýž den umělec, který – jak jsem později zjistil během řady setkání – slavil nejen své padesátiny, ale také onen významný den našich dějin a Pražského jara. Po jeho zničení těžce nesl jak komunistickou normalizaci, během níž byl jako tvůrce léta odstaven, tak i příchod tunelářského kapitalismu, kdy se mu stalo totéž. Oba na sebe navazující režimy pak pokládal za jediný, kvalitativně stejný zlořád.

Do českého a slovenského filmu vnesl Jiří Krejčík celou řadu fenoménů, který toto umělecké odvětví obohatily a posunuly: uměleckou dokonalost při žánrové šířce záběru (dokázal natočit brilantní tragédie, jako je Božská Ema, a stejně tak komedie, jako je Svatba jako řemen – podpořen i tím, že k oběma filmům mu napsal scénář kongeniální Zdeněk Mahler), byl první, kdo přišel s koncepcí mezinárodního obsazování rolí (rád obsazoval německé herce jako třeba Hannja Hasseho, do svých slovenských filmů – jako byla Polnočná omša, jehož divadelní předloze přinesl světovou proslulost), obsazoval i české herce, zatímco do hlavních rolí svých českých filmů opakovaně obsazoval Slováky jako Hanu Hegerovou, Ladislava Chudíka, Božidaru Turzonovovou, Ivana Mistríka, Jozefa Adamoviče, sestry Vášáryovy, Soňu Valentovou, Júlia Satinského a nedávno, na samý konec svého díla, obsadil do hlavní role Čapkovy povídky Osudové peníze i Mariána Labudu mladšího), a byl i jedním z mála českých režisérů, který se uplatnil jako žánrový herec.

Od dětství jsem miloval Krejčíkovy filmové adaptace klasických autorů jako Týden v tichém domě (Neruda), Morálka paní Dulské (Zapolská), Vyšší princip (Drda), Penzion pro svobodné pány (O´Casey), Čintamani a podvodník (Čapek) nebo Hry lásky šálivé (Boccaccio, de Navarre), a zároveň hltal historky, které o něm šířili Miroslav Donutil, Bolek Polívka, Jiří Sovák, Vlastimil Brodský nebo Pavel Landovský, jež měly svůj vlastní život a udělaly z Krejčíka nakonec rázovitou postavu městských legend, podobných, jaké se v polovině 20. století šířily třeba o Jaroslavu Haškovi, Sašovi Rašilovovi nebo Jaroslavu Vojtovi.

Podle nich byl Krejčík nezvladatelný cholerik, kterého herci po určitých zkušenostech vyháněli ze scény, a jediný, kdo na něho platil, byl jeho dvorní (a geniální) skladatel filmové hudby Zdeněk Liška, který si vymínil, že mu v jejich tvůrčím tandemu Krejčík nebude do práce vůbec zasahovat.

Na začátku roku jsem 2004 využil pozvání, kterého se mi dostalo během křtu knihy A. J. Liehma o čs. filmovém zázraku 60. let Ostře sledované filmy, vydal se do bydliště Jiřího Krejčíka se symbolickým názvem Náměstí Svobody 1, začal se s panem režisérem scházet, a posléze zjistil, že skutečnost je trochu jiná, než jakou líčí historky. Výrazná a hřmotná (ale tou dobou už trochu shrbená) postava JK sice prováděla všechna alotria toho druhu, jak to o ní šířil folklor, ale ve skutečnosti to byla obrana přejemnělé kumštýřské dušičky – trápené navíc až obsedantně přehnanou dávkou perfekcionismu v tomto nejemném a neperfektním světě.

 

Trapné povídky

Na přání pana režiséra jsme se scházeli na místě, kde bych to od tvůrce renesančně- klasicistních Her lásky šálivé či secesní Božské Emy nečekal: V řetězci Kentucky Fried Chicken na dejvickém Vítězném náměstí. JK to zdůvodnil takto:

„To je taková moje profesionální studie. Do téhle hospody chodí ty chudějc situovaný lidi, a ty já mám nejradši. To, co vidíte kolem sebe, tak to už jsem natočil. To jsou témata, která mě zajímají: třeba tahle babička, která počítá poslední mince a přemýšlí, jestli si koupit nebo nekoupit tu kobližku, v krámě dříve veřejně přístupném, dnes pro obecnou drahotu veřejně nepřístupném. Zároveň bych se rád dostal na takovou párty, které v Právu fotí fotograf Zajíc, to by byl zajímavý kontrapunkt.“

Tehdy jsem byl slavným režisérem poprvé narežírován do gagu. U stolku vedle nás seděli dva Arabové v tradičních oděvech, a zatímco já k nim seděl zády, Jiří Krejčík k nim byl čelem.

Zajásal.

„Otočte se, podívejte se!“ poručil režisér.

Otočil jsem se a uviděl je. Otočil jsem se zpět.

„Viděl jste?“ ptal se režisér.

„Co?“ ptám se já.

„Otočte se ještě, ať to vidíte!“

Otočil jsem se znovu. Arabové zpozorněli. Obrátil jsem se tázavě zpět k režisérovi.

„To je co!? Jak žerou! A otevíraj přitom hubu. No vidíte to?“ a silou vůle mi otočil hlavu potřetí.

Zatímco já bych na radikalizující až terorizující se výraz Arabů po tomto třetím otočení nejraději zapomněl a zahrabal se studem pod zem, režisér se popadal za břicho a kuckal nad gagem, který se mu povedl. Uklidnil jsem se rychle, když jsem si vzpomněl, že jsem se právě dostal do té nejlepší společnosti, jako byl třeba Josef Abrhám.

Vzpomněl jsem si, jak Pavel Landovský ve svém rozhovoru s Karlem Hvížďalou Soukromá vzpoura popisoval Josefa Abrháma, kterého si mezi zkouškami Penzionu pro svobodné pány Krejčík v době své deprese narežíroval, aby si v ulici Ve Smečkách vlezl do proluky mezi dvěma domy se žvýkačkou v puse. Na druhé straně ulice stál Krejčík, který v případě, že ulicí šel chodec, Abrhámovi pokynul, aby udělal bublinu. Ve chvíli, kdy šel chodec kolem, Abrhám bublinu praskl, chodec se lekl a Krejčík se na druhé ulice svíjel smíchy, podobně jako v mém případě s Araby. Hned mi bylo líp…

Císařův pekař a Pekařův císař

Během našeho druhého setkání jsme se bavili o Krejčíkových filmech: Začal jsem otázkou na dvojdílný film Císařův pekař a Pekařův císař, na jehož scénáři se Jiří Krejčík (s Janem Werichem a Jiřím Brdečkou) podílel, a původně ho i režíroval:

 

„Císařova pekaře jsem začal točit s Werichem v době, kdy Werich každodenně hrál v Karlínském divadle Divotvorný hrnec. Herec, který má takovýto zápřah, má takový rytmus, že když se vrátí po představení domů, nemůže přirozeně hned usnout a usíná dlouho po půlnoci. Jenže my jsme začínali filmovat v devět, což znamenalo Wericha v půl šesté doma vzbudit, aby mohl být v šest v maskérně. V devět byl Werich na place, namaskovaný, ale vnitřně spící. Začali jsme točit záběr a Werich říká: Poslyšte, Krejčíku, a není to blbý? A co navrhujete, pane Werich? Poklepal mně po rameni se slovy: Promyslete to, a šel do šatny chrápat. Odpoledne ožil, záběry jsme natočili, ale pořád se ztrácela půlka dne. A začal se neplnit plán. Druhý negativní vliv mělo Werichovo každodenní divadelní vystupování na náš film v podobě Werichova projevu. Byl z divadla zvyklý na široká gesta, ale pro film je třeba subtilnějšího výrazu. Já jsem se snažil Wericha tlumit, ale on měl strach, jestli to nezavádím do civilismu, že to nebude sranda. V tomto stádiu naší komunikace si při scéně koupání Rudolfa v bazéně rozřízl nohu, a to byl konec. Byl jsem z filmu odvolán a po mně ho dostal Martin Frič, o němž se vědělo, že se s Werichem jako jeho starý dvorní režisér umí dohodnout.“

 

Pension pro svobodné pány a Osudové peníze

Pension pro svobodné pány, hru irského satirika Seana O‘Caseyho (kromě ní také autora slavné Uspořené libry), která se původně jmenovala Bedtime story, přeložila do češtiny dcera Jana Wericha Jana a Jiří Krejčík ji prakticky celou přepsal do artistické podoby, kde bylo třeba narežírovat každý pohyb a každý přízvuk, v důsledku čehož hlavní aktéři (Josef Abrhám a Jiřina Jirásková) zkoušeli před premiérou s Krejčíkem až dvanáct hodin denně v jednom restauračním sále.

Nejprve byla vytvořena televizní inscenace, kterou pak Jiří Krejčík upravil jako velmi úspěšnou inscenaci pro Činoherní klub, a pro filmovou kameru, která lépe vidí detaily ženského těla, byla pak Jirásková vyměněna za o deset let mladší Ivu Janžurovou, a Vladimír Pucholt, který krátce před filmováním emigroval, za Jiřího Hrzána. Vedle Vyššího principu, který vybral nejvyšší ceny na festivalech v Locarnu a v Benátkách, získal Krejčík za Penzion největší uznání – a na základě jeho úspěšné divadelní inscenace byl pohostinsky přizván do helsinského divadla k inscenaci Millerových Čarodějek ze Salemu.

 

„To, co se nám povedlo v Pensionu; že mi ve studiu postavili celou ulici kdesi v Anglii, by se dneska nemohlo stát ani náhodou. Přitom už televizní inscenace byla velice velkorysá. Šestnáct let mi leží v šuplíku scénář na motivy povídky Karla Čapka Peníze, ovšem paní dramaturgyně z České televize, která to měla produkovat, mi napsala, že to nelze natočit. Ať to přepíšu do interiérů, ať se to odehrává v nějakým pokoji, na chodbě, v kuchyni a na záchodě, ačkoli je to povídka, která se odehrává převážně v exteriérech. Takové jsou důvody, proč jsem od Božské Emy nedostal do ruky filmový pás. Dneska už se klacky pod nohy lidem nehází, ale natahují se neviditelná lasa. Člověk, který se na to dívá, ta lasa nevidí, takže se mu může stát, že ten člověk upad sám od sebe.“

 

(Pozn. aut. ex post: Beraní nátura Jiřího Krejčíka nakonec dosáhla toho, že látka byla natočena – i když až šest let poté. Inscenace jedné z nejsociálnějších a dnes málo známé povídky Karla Čapka ze sbírky Trapné povídky byla pod názvem Osudové peníze zfilmována v produkci České televize v roce 2010 a režisér si do ní prosadil i kýženou parní lokomotivu. Hlavní roli ztvárnil slovenský herec Marián Labuda mladší, a Jiří Krejčík, který byl v té době už ohnutý skoro do pravého úhlu, režíroval celou inscenaci jen díky pohledu do monitoru. Bylo to jeho poslední dílo.)

Hry lásky šálivé. O nacionalismu a bulváru

Hry lásky šálivé jsou dva komorní renesanční historické příběhy ve filmu, první, Arabský kůň, z Boccacciova Dekameronu, a druhý, o němž je řeč, Náušnice, z Heptameronu Markéty Navarrské, přenesený do klasicistních dob Mozarta a Casanovy s Magdou Vášáryovou, Jiřím Sovákem a Pavlem Landovským:

 

„Příběh, který vám budu vyprávět, přesně ukazuje na to, jak nelogicky jsem společností pojímán jako lump. Nedávno byly v televizi Úsměvy Magdy Vašáryové, a tam paní Vašáryová panu Hanzlíkovi řekla, že mě jednou při natáčení začala škrtit. A nikoho nenapadlo se zeptat: Ale, proboha, proč?! Přitom já si pamatuju, že při natáčení Her lásky šálivé najednou paní Vášáryová zařvala, že by všechny Čechy měli pověsit. Osvětlovači okamžitě zhasli reflektory a kameramani přestali točit se slovy Tak s touhle slečnou už ani metr! Jenže mně scházely dva dny natáčení, tak jsem za nimi běhal a říkám: Holka pitomá, nemyslela to tak… Tak se paní Vášáryová omluvila, že by všechny Čechy neměli oběsit, že by měli oběsit jenom Krejčíka a jednu kostymérku a točilo se dál. No představte si, kdybych já v Bratislavě na Kolibě prohlásil, že by všechny Slováky měli oběsit! To už se domů nevrátím! Ale anekdoty o mně kolují pořád dál, jako tak zvané veselé historky z natáčení. To je žánr, který národ miluje víc než dobrou komedii: Jak se někdo posral, jak se někdo přeřek, jak paní Baldová místo Šiju si sukni řekla Šukni si šukni, a Jaroušek Vojta místo A trp! řekl v Jiráskově Lucerně A prd!, a když to chtěl opravit, řekl to podruhé…

 

Nezveřejňuju. Božská Ema

Přišel čas požádat Jiřího Krejčíka o autorizaci rozhovoru. Kdyby mě napadlo se zeptat někoho, kdo se pokoušel s panem režisérem udělat rozhovor předtím, byl by mi to asi rozmluvil:

 

„Nezveřejňuju! Na co? Pořád ty samý kecy o starých filmech. Ještě vám tam chybí nutná historka, jak umělec trpěl, jak jsem sedm let na Barrandově nesměl točit. Seděl jsem v čekárně u ústředního ředitele Purše, toho hanobitele české kultury, a když jsem byl přizván dovnitř, tam už seděl Zdeněk Mahler, který na tom byl podobně, a Purš, už unavený naším naléháním a přímluvami našich příznivců, mi strčil do ruky Mahlerův scénář Božské Emy, který mu přišel do ruky chvíli předtím: Tak natoč tohle! Hudební génius Liška se dostal do naší realizační trojice tak, že film už byl hotový, točily se už postsynchrony a jeden v uvozovkách slavný hudební skladatel mi odřekl. Liška se na to podíval a za pár dní měl hotovo. Hudbu koncipoval jako variace na slavné árie, které Destinnová zpívala.“

 

(Pozn. aut. Problémy Jiřího Krejčíka za normalizace dobře ztvárnila Tereza Boučková ve svém filmu Zemský ráj to napohled o své matce Anně Kohoutové, která byla Krejčíkovou asistentkou. Postava se jmenuje režisér Kováč a hraje ji Jan Hartl, Puršovu postavu, která je ve filmu bezejmenná, hraje Pavel Motloch.)

 

Poselství

Náš plánovaný rozhovor nikdy nevyšel. Ukázalo se, že Jiří Krejčík chce, aby do tisku šlo něco jiného. Něco, co od něj nikde nikdo nechtěl. Na následujícím setkání (jako vždy v KFC) mi doručil na stroji psaný text plný oprav červenou fixkou, kterým během setkání ještě několikrát opravil. Stálo v něm:

 

„Jsem člověk, který z chudoby vzešel, zápolil s ní a zápolí s ní dodnes, takže cítím s těmi, kteří se nemohou bránit. Jestli je tohle levičáctví, pak jsem levičák. Nezávidím těm, kteří jsou bohatí, když jejich bohatství je poctivé. Masaryk krátce po založení Československé republiky řekl, že aby se národní stát mohl naplno rozvinout, bude potřebovat padesát let nerušeného vývoje. Nebudu vypočítávat, oč vše jsme byli ochuzeni tím, že se to nenaplnilo, to je úvaha mimo nás, úvaha o tom, v čem jsme. Jen malý detail: můj předrevoluční důchod, ač byl mnohem nižší, než je ten dnešní, měl podstatně vyšší kupní sílu, a to mám ve škále důchodců jeden z nejvyšších hrubých důchodů: devět tisíc korun. Když mám ale zaplatit nájemné, elektřinu, telefon, teplo a poplatky za televizi a rádio, tak jen na to měsíčně doplatím 2000 Kč NAD částku svého důchodu, takže kdybych měl spoléhat jen na stát, byl bych už v domově důchodců nebo v blázinci. Je mi 85 let, už dávno mi bylo doporučováno, abych se odebral na zasloužený starobní odpočinek. Je to vlastně doba čekání na smrt. Jsem doma, občas točím v televizi, učil jsem na FAMU dokumentaristy práci s hercem, ale ty děti už měly jinde svoji práci, jednou přišly, podruhé nepřišly, a tak se to dělat nedá. Své rodině jsem spíš na obtíž než k užitku, tak co se mnou?! V zahrádce se nerýpu, hrál jsem šachy, mariáš a domino, ale ve skutečnosti žádné koníčky nemám. Mým jediným koníčkem je práce a bez ní jako bych nebyl. Jsem režisér, který je nepohodlný proto, že za malé platy chce od lidí, aby odváděli solidní práci, což když někdo nedělá, tak bych ho skutečně zarazil do zdi. Tahle doba už je mi nepochopitelná. Můj život a život většiny mých souputníků byl neradostný, plný trápení a neustálého zápolení se zákeřně se vynořujícími krizovými situacemi. Pak jsme zápolili s třídním nepřítelem. Křivdy, bezpráví páchané na nevinných, poctivých lidech, byly strašlivé. Nenávist je strašlivá, zužující a ďábelská síla, ničící vše dobré a poctivé. Přišla svoboda, znenadání se stalo něco, co jsme již neočekávali, že se může stát. Já sám jsem tomu stále nemohl uvěřit, obával jsem se, že se bude opakovat srpen osmašedesátého roku, kdy naše naděje byly ze dne na den brutálně postiženy a zničeny. Ani jsme se nestačili nadechnout a uvědomit si nové podmínky života, a dolehly na nás těžké situace, jako když se náhle změní podnebí. Myslím, že ta naše proskribovaná demokracie zdaleka není skutečnou demokracií. Volení zástupci lidu provádějí jakési podivné zápolení, které valně neprospívá uspořádání uspokojivých životních podmínek. Občan-volič se nakonec nedozví ani to, proč se nedohodli o dobré a obecně prospěšné věci. A zástupci lidu v uvozovkách to řeší stoickým klidem, v televizních diskuzích se obviňují, lžou, strašlivě se urážejí, ale nikdo se už neobhájí, neospravedlní, je to asi samozřejmá lež, která jaksi patří k politickému zápolení. Z obzoru zmizela morálka, etika, ony dobré mravy, které ve svém kodexu ukládá zákon. Médium, ve kterém pracuji, Česká televize, nemá prý peníze na to, aby se uplatnili talentovaní tvůrčí lidé. Dnešní doba je dobou rozcestí: buďto tvůrčí lidi zahubí, anebo přežijí. Každopádně, místo jejich tvorby se v televizi každodenně střílí, auta létají v plamenných saltech do vzduchu. Nikdy už nikdo nespočítá, kolik výstřelů denně v televizi padne, a kolik životů je zmařeno.“

 

Důstojnost Dona Quijota

Když jsem si text přečetl, Krejčík pokračoval svými slovy:

 

„Komunismus a kapitalismus jsou svinstvo, já osobně jsem vymyslel teorii dvou prdelí těsně přitisknutých k sobě, z nichž z jedné člověk vyleze a octne se ve druhé. Já jsem za sametové revoluce točil podpůrný dokument Maturita v listopadu a už jsem z toho aktivismu nevyšel. V roce 1990, když se začala chystat privatizace barrandovských studií, jsem se snažil zabránit, aby Barrandov privatizovala akciová společnost Cinepont s generálním ředitelem Marhoulem. Stát argumentoval tím, že bude stále vlastnit tak zvanou zlatou akcii, o kterou nakonec stejně přišel, a Barrandov se stal majetkem Třineckých železáren, část objektu získala televize Nova a zbytek se pronajímá cizím produkcím, které si tradičně během filmování vyvěšují nad Barrandovem svoji státní vlajku. Teď zrovna tam visí vlajka Turecka. Dvanáct let mě zaměstnávala kauza restaurační budovy Národního divadla v Praze, která byla v roce 1991 zmatečně vrácena církevnímu řádu Voršilek, na jejichž pozemku kdysi stála (zapomnělo se, že Voršilky ho už ve 30. letech státu prodaly), načež jej řád pod cenou prodal firmě Themos, která už desetiletí znemožňuje provoz naší první scény. Herci Národního nemají přístup do své kantýny a na piazzettě Národního divadla máme mezi Národním a Laternou magikou Wall Street. Chodím na schůze a mítinky, ale pořád se nic nehýbe. To by mě mohl čert vzít! Tak jsem o tom alespoň natočil film Národ v sobě.“

 

Co dodat? Nad barrandovským filmovým studiem, které patřívalo Havlově rodině, dnes visí britská, americká a čínská vlajka, a místo, kde se realizovaly filmy, které zejména v 60. letech posbíraly všechny možné světové filmové ceny, se stalo vyhledávaným servisním studiem zahraničních produkcí, které si (alespoň podle diplomů na zdi vstupní budovy) cení zejména barrandovských laboratoří, kde své filmy vyvolávají.

12. května 2016, zakoupilo Národní divadlo za 290 milionů Kč svou restaurační budovu zpět – od firmy Themos, která byla nucena ji prodat, protože se už před lety dostala do insolvence. Čtyři měsíce na to byla piazzetta Národního divadla, stojící před budovou, přejmenována na Náměstí Václava Havla. Jiří Krejčík zemřel tři roky předtím, 8. srpna 2013, v 95 letech na následky amputace nohy.

Můj postoj ke světu určujícím způsobem ovlivnily nejen jeho filmy, ale i jeho postoj ke světu a jeho politické názory. Pro mě Jiří Krejčík nebyl jen rázovitou figurou, na jejíchž příhodách oblíbení baviči staví své zájezdní pořady. Byl to umělec a muž, jakých je této zemi nutně potřeba – a jakých se jí zuřivě nedostává. I proto jsem se nakonec rozhodl vše, co jsme si povídali, publikovat.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jiří Krejčík, Magda Vášáryová, Jan Werich,