Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vždyť pes je stejný jako člověk, akorát jinak vypadá! řekla jedna neznámá paní. Album Ondřeje Suchého

18.06.2022
Vždyť pes je stejný jako člověk, akorát jinak vypadá! řekla jedna neznámá paní. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Abych nakreslil myší parodii na značku His Master’s Voice mě kdysi vybídl pan Jindřich Meszner, sběratel gramofonových desek a hudební badatel, zaměřený na historii zvukového záznamu. Vyhověl jsem a dnes vás tím obrázkem lákám k četbě Alba, věnovaného – slavným psům.

Když tu větu uslyšel Jiří Šebánek, zatetelil se radostí. Jiří Šebánek, neprávem zapomínaný ,otec-zakladatel' Divadla Járy Cimrmana (a pozdějšího badatelského týmu Salón Cimrman), psal totiž řadu let s Martou Kubišovou scénáře pro její pořad Chcete mě?, který se věnoval útulkům pro opuštěná zvířata a adopcím zejména psů.

Kubišová Šebánek

Marta Kubišová s Jiřím Šebánkem. (Mimochodem – jejich pořad, jehož moderátorem byl později také herec Zdeněk Srstka, po 29 letech skončil. Citace dvou úryvků z prohlášení ČT: „Česká televize se z programových důvodů rozhodla po dokončení aktuální sezony 2020 už dále ve vysílání pořadu Chcete mě? nepokračovat. /…/ Je třeba hledat nové cesty, jak zvířatům v nouzi pomáhat. Česká televize si je vědoma odkazu pořadu Chcete mě? a tematice potřebných zvířat se bude věnovat i dál ve svých stávajících i nových pořadech a formátech…“)

Věta, že „pes je stejný jako člověk, akorát jinak vypadá“, by určitě nadchla i dalšího herce Divadla Járy Cimrmana, výtvarníka Jaroslava Weigela. Ten z lásky ke psům napsal dokonce celou psí kuchařku!

 

Psí kuchařka

„Malou psí kuchařku pro dospělé psy malé, střední a o chlup větší (od 2 do 22 kg)“ vydalo v roce 1992 nakladatelství Paseka. Motto, napsané jejím autorem, apeluje na čtenáře: „Přimlouvám se tímto za přátele nejvěrnější, kteří touží nejen po naší lásce, ale – jak jim matka příroda přikazuje – i po chutné krmi.“

Do třetice bych zde mohl jmenovat ještě jednoho cimrmanologa, Ladislava Smoljaka, který však o tom, že ve hře Dobytí severního pólu hraje coby Varel Frištenský roli ,tažných psů'. O tom ovšem on neví, na rozdíl od představitelů ostatních postav. To jsem ale teď hodně odbočil, a tak tedy dál už zase vážně:

Psí hrdinové, psí filmové a televizní hvězdy, psí rarity a rarity pro psy, to vše mě vždy jako novináře zajímalo, o to víc pak od doby, kdy přibyl do naší rodiny psík rasy pražský krysařík. Byl to dárek, který nás okouzlil natolik, že jsme pak tomuto psímu plemeni zůstali věrní natrvalo.

Foxteriér Nipper, žijící koncem 19. století, se stal nejspíš prvním nejslavnějším psem na světě. Ve své písničce o něm zpíval Petr Skoumal: „Starej pán sedí a poslouchá jazz / a zdá se mu, jako by to bylo dnes / starej pán sedí a poslouchá jazz / a na desce se točí pes“.

 

His Master’s Voice

Záhlaví etikety gramofonové desky His Master’s Voice.

Gabriel Gössel (1943-2020) byl významný sběratel gramofonových desek, znalec počátků (nejen) českého zvukového průmyslu a autor mnoha knih, z nichž k nejcennějším patří Fonogram – Praktický průvodce historií záznamu zvuku (vydal Radioservis, a. s., v roce 2001) a Fonogram 2 – Výlety k počátkům historie záznamu zvuku (vydal Radioservis, a. s., v roce 2006). V první jmenované knížce dopodrobna zmapoval život tvůrce obrazu s naslouchajícím psíkem a já si dovolím z jinak obsáhlé kapitoly Příběh Nippera, pejska z etiket gramodesek, citovat pár úryvků:

„V průzkumu proslulosti obchodních ochranných známek, uskutečněném v devadesátých letech dvacátého století, se motiv pejska před gramofonem umístil v celosvětovém měřítku na desátém místě. Jak se vlastně tento nečistokrevný pejsek dostal na etikety gramodesek firmy His Master's Voice?“

Nesmrtelný foxteriér jménem Nipper zemřel ve věku jedenácti let v roce 1895, tedy asi čtyři roky předtím, než ho anglický malíř Francis Barraud zvěčnil před troubou fonografu. Na původním obrazu pes totiž naslouchal záznamu z fonografického válečku, na němž skutečně mohl být nahraný hlas jeho pána.“

 

Malíř Francis Barraud

Malíř Francis Barraud

Autor tohoto známého obrazu se narodil roku 1856 a po studiích na uměleckých školách v Anglii i v zahraničí se usadil v Londýně. Své práce sice pravidelně přihlašoval na různé výstavy, světovou slávu mu však přinesl pouze obraz, který nazval Hlas jeho pána. Kdy namaloval jeho první verzi, není přesně známo. Ve svém prohlášení z roku 1921 však Barraud uvádí, že původní námět  „...namaloval někdy před rokem 1899, avšak na této první verzi pes naslouchal fonografu, což je přístroj na válečky. Těžko říci, jak mne tento námět napadl - avšak jednoho dne jsem si řekl, že motiv mého malého psíka, jak s inteligentním a poněkud zmateným výrazem naslouchá, obraz, který by se jmenoval Hlas jeho pána. Měli jsme doma fonograf a často jsem si všiml, jak je pejsek zmatený, když se snaží zjistit, odkud vlastně ten zvuk vychází.“

V článku pro jeden anglický časopis Barraud v roce 1916 ještě uvádí: „Nazval jsem obraz Hlas jeho pána a ukázal jsem ho několika vydavatelům, protože jsem si myslel, že by ho mohli publikovat. Tito pánové však měli jiný názor; jeden z nich dokonce namítal, že z rozvržení obrazu není zřejmé, co vlastně ten pes dělá. Další, velice milý a odvážný vydavatel mi za něj nabídl pět liber, což jsem odmítl.“ (…)  11. února 1899 Barraud navštívil sídlo firmy The Gramophone Company v Londýně a zanechal tam fotografii původní verze obrazu - tedy ještě s fonografem. Představitelé firmy se prý vyjádřili, že se zabývají myšlenkou obraz nějak využít, a projevili přání zhlédnout originál. K tomu Barraud píše: „Trubka přístroje, jak jsem ji nakreslil, se mi nelíbila. Byla černá a ošklivá; chtěl jsem něco barvitějšího. Jednoho dne mi přítel navrhl, abych zavolal do firmy The Gramophone Company a požádal, aby mi půjčili mosaznou trubku; a tak jsem se s malou fotografií své olejomalby vydal do této firmy. Někomu jsem tam vysvětlil, co potřebuji, a ukázal jsem fotografii. Ten muž mne požádal, zda by fotografii mohl ukázat řediteli panu Owenovi. Souhlasil jsem. Za chvíli vyšel ředitel a zeptal se mne, zda je obraz na prodej a zda bych do něj mohl zakomponovat místo fonografu gramofon, výrobek jeho firmy. Odpověděl jsem, že obraz je na prodej i že mohu provést požadovanou změnu - pokud mi ovšem půjčí přístroj, podle něhož bych mohl malovat.“

Dne 15. září 1899 zasílá firma The Gramophone Company Barraudovi dopis, kterým formálně projevuje zájem o obraz – a nabízí za jeho odkoupení 100 liber, přičemž 50 liber je za vlastní obraz a druhých 50 liber za převedení copyrightu na firmu. Podmínkou pro uskutečnění transakce ovšem bylo přemalování fonografu gramofonem. Dnes se nám zdá, že tato částka byla až směšně malá; je však třeba mít na mysli, že firma GC tenkrát existovala teprve pár let, byla ještě velice malým podnikem a jen málokdo by se jí odvážil předpovídat tak zářivou budoucnost, jakou za následujících sto let prošla.

(…) Nipper se poprvé objevuje na reklamních materiálech firmy The Gramophone Company v září téhož roku na doplňku k seznamu vydaných gramodesek. Od roku 1903 se pak objevuje na dřevěných a plechových krabičkách na jehly, na různých reklamních předmětech, hracích kartách atd. Obrovský úspěch zaznamenává již od roku 1900 v USA, kde ochrannou známku His Master’s Voice nechává zaregistrovat Emile Berliner a používá ji na zadní straně svých jednostranných gramodesek. (…) V letech 1913-1924 pak Barraud namaloval celkem 24 repliky svého původního obrazu. (…)  Za zmínku stojí, že jedna z těchto 24 Barraudových replik byla zaslána i pražskému zastoupení firmy HMV, které od počátku dvacátých let vedl Karel Hašler. (…)

Od roku 1919 vyplácely anglická firma The Gramophone Company a americká Victor Company Francisi Barraudovi roční důchod ve výši 250 liber. Zemřel v roce 1924 ve věku 69 let.

V roce 1950 se několik nadšenců pokusilo, za přítomnosti Barraudovy dcery, Nippera exhumovat. Na údajném místě jeho hrobu však vykopali jen několik kostí ovce.“

 

Nipper

A toto je původní fotografie ,modelu'  Nippera, příslušníka psí rasy původem z Anglie, která je známa jako Jack Russell Terrier

Tolik Gabriel Gössel a já vás nyní zavedu poprvé do světa filmu. Proč poprvé? Protože na všechny psí filmové hvězdy by tu nebylo místo, tak o nich až někdy jindy. Dnes připomenu jednu z prvních v celém světě slavných psích filmových hvězd. Jmenoval se Rin-Tin-Tin.

 

Rin-Tin-Tin

První Rin-Tin-Tin byl německý ovčák, který hrál v 27 hollywoodských filmech. Tohle je jedna z pohlednic, které s ním vycházely v době největší slávy.

Koncem první světové války, v jednom německém městě, nalezl americký voják Lee Duncan v troskách rozbořeného domu dvě štěňátka. Vzal si je k sobě a rozhodl se, že si je ponechá. Při návratu do vlasti mu jedno ze zesláblých štěňat zemřelo. Zbyl mu pouze Rin-Tin-Tin, jak druhé štěně pojmenoval. Doma, na jedné kalifornské farmě, začal Lee Duncan svého čtyřnohého kamaráda cvičit a z  Rin-Tin-Tina vyrostl krásný a chytrý pes. A protože měl Duncan kamaráda u filmu, netrvalo dlouho, a Rin -Tin-Tin se objevil na filmovém plátně. Po prvním úspěchu přišly další a další nabídky, a ,hvězda' byla na světě. Ve ,svých' filmech se Rin-Tin-Tin obyčejně toulával prérií, proháněl faremní lupiče a zloděje koní, zkrátka dělal všechno to, co kladní hrdinové dělávají. Když v roce 1932 zemřel, převzali toto proslavené jméno jeho potomci, takže Rin-Tin-Tin žije ve filmech i v 21. století.

 

Psi v lásce nikdy nelžou

Krásné motto téhle knihy: „Pes je jediný tvor, který Vás miluje víc, než milujete sami sebe“

Kniha Psi v lásce nikdy nelžou, kterou napsal Jeffrey Moussaieff Masson z Kalifornie, vyšla v roce 1999 v nakladatelství Rybka Publishers a já byl poctěn, že jsem do ní mohl jako jeden z jejích kmotrů přispět příběhem, který mi kdysi vyprávěl přítel, dodnes čtenáři i posluchači milovaný spisovatel František Nepil. Jezdívali jsme kdysi, často jen ve dvou, na besedy se čtenáři. Trávili jsme přitom hodiny a hodiny v autobusech i v malých autech a cestou jsme vždycky probrali kdeco. Jednou mi František vyprávěl zvláštní historku o malém psíčkovi, o radosti, o pohodě a štěstí…

Stalo se to na začátku padesátých let. Do malého penzionu v jižních Čechách jeli starší manželé na letní byt. Penzion byla kterási znárodněná velká vila, proměněná v rekreační zařízení. Starala se o něj manželská dvojice, on jako správce, ona jako kuchařka. Každý druhý týden sem přijíždělo za odpočinkem pár nových lidí, pár rodinek. Dvojice, co právě dorazila, se šla ubytovat a převléknout do pokoje, který byl pro ně rezervován. Pokoj byl zařízený starožitným nábytkem, prozrazujícím šlechtickou minulost původních majitelů. Zatímco muž se šel upravit do koupelny, jeho paní, která koupelnu právě opustila, se začala oblékat před velkým zdobeným zrcadlem v pokoji. Stojí před zrcadlem, upravuje si blůzičku, prohlíží se z jedné strany, prohlíží se z druhé strany, když tu pojednou vycítí, že ji někdo zpovzdálí pozoruje. Prostřednictvím zrcadla se podívá přes rameno za svá záda a skutečně – na sófa poblíž okna sedí rozkošný, malý černobílý pejsek. Radostně vrtí ocáskem, pozoruje dámu před zrcadlem a vypadá, jako by se na ni usmíval.

„Ty jsi ale pěknej pejsek,“ povídá paní od zrcadla, „copak tu děláš?“ Ohlédla se a vidí, jak pejsek naklonil hlavičku na jednu stranu, pak na druhou stranu, jako by si právě překládal do pejskovštiny, co mu ta milá paní říká.

Paní zatím od zrcadla poodstoupila, aby zkontrolovala, jak jí sedí sukně, a to už přichází manžel z koupelny, oblečený a přichystaný jít se ženou dolů do jídelny. Paní se ještě otočila k sófa, aby toho roztomilého pejska ukázala manželovi, jenomže pejsek už nejspíš seskočil a vyběhl z pootevřených dveří ven na chodbu.

Do místnosti, spojující jídelnu i společenskou místnost zároveň, se šlo kolem kuchyně. Nastrojený manželský pár se zastavil u otevřených dveří, aby prohodil se správcovými pár slov. Ostatně, přijeli toho dne jako první rekreanti a dům byl zatím prázdný. A hele! Tady mají kočičku! A dokonce ještě jednoho pejska, tenhle je ovšem už větší...

„To máte radost, že je kolem vás takových zvířátek, viďte?“
„Ale to víte... někdy taky zlobí, ale jinak nám Punťa s Mickou dělají opravdu většinou jen samou radost.“
„Koukám,“ povídá paní, „že tu chybí ještě ten druhý...“
„Druhý kdo?“ diví se paní správcová u sporáku.
„No, přece ten druhý pejsek.“
„A jak by měl ten druhý pejsek vypadat?“ ptá se paní domu trochu nejistě.
„Přece takový malý, černobílý, veselý. Díval se na mě, jak se upravuji před zrcadlem, vrtěl ocáskem a připadal mi, jako by se pořád jenom smál...“ povídá paní, která se přijela s manželem rekreovat. Správcovi se na sebe rozpačitě podívali, a pak si on vzal slovo: „Říkáte, že ten pejsek byl malý, černobílý a že se na vás usmíval?“
„Ano, vypadalo to tak...“
„Prosím vás, pojďte za mnou,“ povídá správce a všichni jej následovali do druhé z největších zdejších místností. Tam se zastavili u obrazu, velkého plátna, pocházejícího z konce 18. či začátku 19. století. Byla na něm vyobrazena celá šlechtická rodina a v rohu obrazu – seděl psíček. Byl malý, černobílý a jako by se z plátna na každého usmíval.
„Byl to tenhle pejsek?“ opatrně se zeptal správce nově příchozích.
„A-a-ano,“ vypravila ze sebe užaslá rekreantka.
„Hm. Tak ten se tu skutečně čas od času někomu zjeví. Má veselá očka, pozorně si hosta prohlíží, vrtí ocáskem, usmívá se a najednou zmizí, nikdo neví kam.“
„A co to, prosím vás, znamená? Je to snad nějaké špatné znamení?“ ptají se už teď oba hosté nedůvěřivě.
„Ale vůbec ne,“ uklidňují je správcovi, „naopak! Doposud každý, komu se ten pejsek z obrazu zjevil jako živý, prožil pak u nás nádherné dva týdny!“

A víte, pane Nepile, dodala Františkova známá, která tenhle příběh ve skutečnosti prožila, že jsme tenkrát měli opravdu nádhernou dovolenou? Ten pejsek nám na mou duši přinesl štěstí, pohodu a vsadím se, že i to krásné počasí! Už jme ho ale za celou tu dobu ani jednou neviděli...

Škoda, že tuhle historku už František Nepil nestačil stylem sobě vlastním a se všemi mně známými detaily převyprávět do nějaké své nové knížky. I tak je nakonec však příběh na světě a má šanci neupadnout úplně v zapomnění.

 

cedule

Další z cedulí zákazů, pocházejících z šedesátých let minulého století

         

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý