Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Autor Černé sanitky: Na Péráka bych v případě sociální krize nespoléhal, ale jeho sympatie budou nepochybně na straně ohrožených. Svět Tomáše Koloce

18.06.2022
Autor Černé sanitky: Na Péráka bych v případě sociální krize nespoléhal, ale jeho sympatie budou nepochybně na straně ohrožených. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Petra Janečka

Popisek: Petr Janeček

ROZHOVORY NA OKRAJI Nejen o tom, jaké bytosti zachraňují lid v dobách, kdy se o něj nestará jeho vrchnost, mluvil autor s Petrem Janečkem z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, autorem sbírek moderních městských legend Krvavá Máry a jiné strašlivé historky, monografie Mýtus o Pérákovi, a zejména sbírek městských legend Černá sanitka, které jako divadelní hru zdramatizovalo brněnské HaDivadlo, v rozhlasové podobě uvedla stanice Český rozhlas Leonardo a jako úspěšný televizní seriál natočila Česká televize.

Nebudu zastírat, že se letmo známe od studentských let, protože jsem na VŠ studoval v třídě s tvojí sestrou. Jako takový jsem taky kdysi strávil pár vánočních dní v tvé rodině. Vzpomínám si, jak velký dojem na mě udělaly zvyky, které byly ve vaší rodině tradiční, počínaje přesným počtem druhů cukroví, které se na Vánoce pečou. Měla podle tebe rodina vliv na tvoji dnešní profesi etnologa?

Úvodem musím říct, že k lidovým zvykům a tradicím jsem nikdy moc velký vztah neměl, vyrůstal jsem a stále žiji v Praze. Ani zabývat se humanitními vědami nebylo v naší rodině rozhodně tradicí. Můj táta pracoval ve Vývojových dílnách ČSAV na programu Interkosmos (teprve jako téměř dospělý jsem se dozvěděl, že se podílel i na vývoji československých družic Magion a Vega, podle kterých byly pojmenovány oblíbené dětské televizní pořady v 80. letech). Máma je hodně kulturní, ale zajímá se o literaturu a hudbu. Rodiče mne proto neovlivnili ani tak svými profesemi, jako spíš svými zájmy, a především tím, že se mně a sestře v dětství hodně věnovali. Pořád s námi hráli různé hry, pořád nám kupovali nové knihy a hračky včetně v oné době relativně nedostupných stavebnic Lego a francouzského dětského časopisu Pif. A taky jako malému dítěti mi táta četl místo pohádek povídky Edgara Allana Poea, a to byl podle mne hlavní důvod, proč jsem získal tak úzký vztah k tajemnu, mystičnu a legendám. Další vliv na výběr mé profese měla asi fantastická literatura (hlavně J. R. R. Tolkien a H. P. Lovecraft), kterou jsem hodně četl na přelomu základní a střední školy, a společenské hry na hrdiny, které sem přišly v devadesátých letech a které mne jako způsob trávení volného času baví dodnes. Co se týká rodinné vánoční atmosféry, tu mám moc rád dodnes, u nás to ale byla, podobně jako velká část dnešních zvyků, slovy britského marxistického historika Erica Hobsbawma „vynalezená tradice“. Naši rodiče ji v našem dětství vlastně vytvořili pro nás, rekonstruovali ji z tradic obou větví naší rodiny z východních a západních Čech. A dodržujeme ji dodnes!

Když jsem byl na Vánoce 2000 (tedy deset let po sjednocení Německa) poprvé v Berlíně, dokázal jsem ještě podle oblečení, chování, reakcí na první pohled rozpoznat Němce z východu (Ossiho) od Němce ze západu (Wessiho). Dnes už je to těžší, ale jde to odlišit stále, pomocí jedné nebo dvou otázek, týkajících se hodnot jedince. Jako laik bych řekl, že v Německu za čtyřicet let rozdělení vznikly dva odlišné národy. Tentýž pocit mám ale někdy i u našeho rozděleného národa, který, když mám dělítko vést geograficky, je výrazně rozdělen na krajany z Prahy (Brna, Plzně) a nemetropolitního venkova. Všímá si současná etnologie těchto změn?

To samozřejmě je bytostně etnologické téma. Jedním z úkolů etnologie je pochopit rozdíly mezi určitými skupinami lidí včetně porozumění těm, kteří jsou nám sice v mnoha ohledech blízcí, ale kteří se od nás zároveň v určitých detailech výrazně odlišují (a takové ,rozdíly blízkého druhu' bývá nejtěžší pochopit). Na rozdíl od ,tvrdších' věd, jako je sociologie nebo politologie, etnologie příčiny těchto rozdílů hledá nejen v socioprofesních charakteristikách, jako věk, vzdělání či příjmy, ale snaží se je rozkrýt jemnějším způsobem. Sociologové a politologové při své práci většinou používají dotazníková šetření či rozhovory, etnologové se snaží s ,těmi druhými' žít. Hlavním úkolem při takovém výzkumu ,kandidátských národů' by bylo popsat a pochopit každodenní život a kulturu těchto skupin obyvatelstva typicky etnologickým způsobem, něčím, čemu říkáme terénní výzkum nebo etnografie, tedy pomocí dlouhodobého pobytu mezi těmito lidmi, spolupodílení se na jejich každodenních činnostech, prostě snaze o spolužití. Myslím, že něco takového by naší rozdělené zemi jen prospělo. Kdyby pražští etnologové zkoumali způsob života lidí třeba někde na severní Moravě, a naopak severočeští etnologové zase Pražáky. Obávám se ale, že prvotní kontakt by byl možná násilnější než u nějakých bojechtivých domorodých skupin, nicméně lidé by se více poznali navzájem a pochopili by příčiny mnohých rozdílů, třeba v těch politických otázkách. A možná, jen možná… by se nakonec začali více respektovat. Problém je, že se tento typ výzkumu kromě studentských prací zatím moc neprovádí (a občasné novinářské investigativní články ho opravdu nenahradí). Etnologii jako vědu také pro potenciální provádění takovéhoto typu výzkumu navíc limituje její fascinace exotičnem, a především exotizace těch druhých. Daleko pravděpodobněji proto bude zkoumat spíše různé niky a okraje, řekněme Čechy v zahraničí, bezdomovce či vězně, než běžného Čecha či Moravana, žijícího řekněme v obci střední velikosti. Přitom je to zvlášť v dnešní době rozděleného češství tak fascinující, jak si oba tábory z útržků informací z médií vytvářejí vlastní umělé mytologie, rétorické strategie a postupy jak definovat a dehonestovat své ,protivníky'. Právě terénní výzkum mezi lidmi by podle mne ukázal, že ne vše, co se tak vášnivě probírá na Facebooku či jinde na internetu, je skutečně autentický životní postoj lidí. Podle mne je jejich vyjadřování do značné míry podvědomě ovlivněno tímto typem médií, navádějícím ke zkratkovitosti a verbální agresivitě.

Vraťme se k národu jako celku. Lidem, kteří si přečtou nějaký statistický článek a vyvozují z toho, že „vlastně vůbec nejsme Češi“, když máme v krvi tolik a tolik procent nějaké „typicky keltské (nebo germánské) haploskupiny“ (což je jen na okraj trochu nesmysl, protože haploskupiny jsou řádově o tisíce let starší nežli jmenované kmeny), vždy vysvětluji, že každý jeden z nás je nepřehledná smíšenina svých haploskupin, a proto dnešní etnologie (poučená genocidami, které svými ,výzkumy' ospravedlnila nacistická quasietnologie), staví svůj pohled na přináležitost k národu primárně na mateřském jazyce a kultuře daného jedince. Velmi dobře to chápou národy, jako Finové nebo Estonci, kteří jsou od pohledu běžně považováni za ideál severogermánských Skandinávců, ačkoli svůj jazyk (a tím i zařazení mezi uralské Ugrofiny) zdědili po předcích, kteří byli mongoloidní rasy a z nichž toho ovšem dnešním evropským Ugrofinům ve fyziognomii už mnoho nezbylo. Jednoduše shrnuto: Čech nebo Fin je prostě ten člověk, kdo mluví daným jazykem a kdo se jím cítí být. Je to tak, nebo mě opravíš?

Přesně tak. Národnost, etnicita či přináležitost k jakékoli kolektivní identitě je podle dnešních etnologů primárně otázkou volby. Čí volby, v tom se už názory etnologů různí. Stačí vlastní přihlášení se k dané skupině (asi ne), deklarace nějaké větší skupiny, která se prohlásí za národ? Nebo jde primárně o pohled zvnějšku – příslušníky jiného národa mohou definovat jen jiní lidé odjinud, kteří mají od něj odstup? A ano, národ pomocí biologických vlastností dnes definuje z humanitních a sociálních vědců jen málokdo, právě po té tragické zkušenosti etnologické ,Rassenkunde', kterou zmiňuješ.

Karel Čapek v Továrně na absolutno vyslovil myšlenku, že religionista by už z titulu své profese, která stojí nad náboženstvími, neměl věřit v Boha. Může etnolog věřit v národ? A může být dokonce vlastenec? (Ve smyslu definice TGM, že vlastenectví je láska k vlastnímu a skrze ni i láska k druhému, zatímco nacionalismus je jen nenávist.)

Mnoho etnologů jistě vlastenci bylo i je. Ani ne tak vírou v národ, jako spíš praktickými činy, které pomáhají určitou komunitu budovat. První protoetnologové-obrozenci, kteří sbírali lidové písně a pohádky, nový český národ pomáhali vytvářet, nebo minimálně jeho moderní literaturu a kulturu. První akademičtí etnologové politicky pomáhali cílům první republiky. Správný vědec by měl mít odstup od předmětu svého studia, respektive by měl oddělovat vlastní postoje a snažit se, aby se nepromítaly do výsledků jeho výzkumu. Na druhou stranu, etnologie tím, že se vždycky zajímala o živé lidi, byla vždy do určité míry vědou angažovanou. Ta hranice mezi neutrální a angažovanou vědou je velice tenká. Moji dnešní kolegové tak svojí prací pomáhají dokumentovat, a tím i uchovávat nemateriální kulturní dědictví (ať už v regionech, na národní úrovni či na půdě UNESCO), jiní zase pomáhají v rámci dnešní migrační krize či lidem bez domova, takže ano, v jistém slova smyslu asi vlastenci jsou.

Na to jsem se právě chtěl zeptat. V dnešní době, kdy do Evropy každý den přichází tisíce imigrantů (pro něž i pro nás je velmi důležité, abychom věděli, kdo jsou), se ukazuje, že ani vysokoškolsky vzdělaní politici nevědí, že třicet procent Ukrajinců nemluví ukrajinsky, Blízký východ není osídlen černochy, že Íránec, Kurd nebo Asyřan nejsou Arabové a že Arab nutně nemusí být muslim. Považuji doslova za krizovou situaci, že v dnešních školách se v rámci základů společenských věd učí evropská výchova, ale etnologie se tam neučí. Existuje mezi dnešními českými etnology v tomto nějaká iniciativa?

Existuje! Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pravidelně vyučujeme na Dětské univerzitě žáky takřka všech stupňů základních škol, máme přednášky i pro středoškoláky stejně jako i pro širší veřejnost. Velkou roli v této osvětové činnosti, možná větší než my, hrají podle mne ale nejrůznější spolky a neziskové organizace, které jsou často v užším kontaktu s lidmi ,tam venku'. Před lety jsme uvažovali i o nějaké trvalejší iniciativě právě na středních školách, třeba se to podaří realizovat.

Existují i dnes ve vašem etnologickém ,fochu' nějaká tabu, či naopak společenské objednávky oboru? (Mám na mysli například nějaký dnešní ekvivalent toho, že třeba v zásadní knize Národnostní menšiny v Evropě, která poprvé vyšla za minulého režimu, nesměly být uvedeny počty emigrantů z emigračních vln za existenci východního bloku, uváděly se tedy jen emigrační vlny z doby před nástupem komunismu?)

Co se týče tabu, vedle výše zmíněného spojování kulturní identity s biologií, které etnologové moc nemají rádi, je u nás podle mne tabu skutečně kritický a vyrovnaný pohled na dějiny oboru u nás. A to jak za první republiky, tak za protektorátu, v období státního socialismu, ale třeba i v devadesátých letech. Etnologie byla stejně jako mnoho podobných společenských věd vždy velice silně politizována a poznamenána aktivní spoluprací se státními institucemi, kterou je možné hodnotit mnoha rozdílnými způsoby. Namátkou mne napadá například aktivní role etnologů při vymezování státních hranic Československa dle etnických principů, stále trochu tabuizované hnutí Národopisná Morava za druhé světové války a příbuzné aktivity, aktivní účast některých etnologů na zpravodajském sledování českých krajanských komunit v tzv. západních zemích v 80. letech… Diskuse o tom teprve začínají, ale je znát, že se do nich chce jen málokomu. Poměrně výrazně toto téma otevřel nedávný badatelský projekt Akademie věd. Jeho výstupem je kniha Etnologie v sevřeném prostoru, která je volně dostupná na internetu.

V médiích nebo během vlastních rozhovorů s veřejně známými osobnostmi se tu a tam dovídám, že jejich předkové nebo oni sami byli zahraničního včetně dnes šovinisticky stigmatizovaného ruského původu (většinou z doby, kdy Masarykova první republika byla otevřená pro uprchlíky z revolučního Ruska, mezi nimiž byli například otcové Petra Nárožného nebo Pavla Landovského). Někdy jde na naše národnostně homogenní poměry i o velmi exotické kořeny, třeba u maminky Jiřího Císlera z Kyrgyzstánu nebo dědečka Lucie Vondráčkové z Ekvádoru. A to nejen u cizích. Už když jsem pracoval v Kulturních novinách, jsme se my, kdo jsme mohli, skoro pyšnili svým exotickým původem. Jejich zakladatel Jaroslav Šabata se nikdy netajil tím, že jeho maminka byla sudetská Němka, stálý autor, publicista a divadelník Ondra Macl ve své knižní prvotině Miluji svou babičku víc než mladé dívky otevřeně sdílel s tím, že jeho dědeček byl Rom, a šéfredaktorka Krajských listů Anna Vančová v jednom svém komentáři nedávno upřímně a nekorektně napsala: „A protože máme v redakci větší polovinu Židů a různých ,mišlingů' (Vančová, Cháb, Koloc, Janovská, Vodvářka...), jsme ochotní se hádat do krve. Řvát na sebe jak žižkovské domovnice. Přít se do hrdel a statků. A pak jít na pivo.“ Existuje v dnešní etnologii či kulturologii nějaký směr, který by se zabýval vlivem jejich etnických kořenů na osobnosti, jejich uměleckou tvorbu, vědeckou práci, či politické působení? To je moje první otázka. Ta druhá se odvažuje jít ven se zvědavostí osobního rázu. Od tvojí sestry jsem se dozvěděl, že nejstarším známým předkem vašeho rodu byl romský loupežník Janeček, který byl v 19. století popraven na náměstí v Plzni. Je to pravda, nebo legenda?

Etnologii zajímal vždy spíš kolektiv, kultura sdílená větším počtem lidí, nikoli individuality či osobnosti (i když i taková bádání existují). Je to možná zajímavé téma, ale v etnologii podle mne nepříliš silně provozované. A co se týče mého slavného předka, bohužel je to jen rodinná legenda. Moje rodina z tatínkovy strany pochází z Plzeňska, a tak jsem si dal tu práci a prošel matriky do počátku 19. století, ale bohužel, slavný loupežník Jan Janeček, poslední veřejně popravený zločinec v Rakousko-Uhersku (9. září 1871 na popravišti v Plzni, tato událost je zmiňována i v Haškově Švejkovi), s naší rodinou nemá nic společného. Je to ale zajímavý předmět etnologického výzkumu. O loupežníku Janečkovi existuje poměrně velké množství pověstí a zajímavý je samozřejmě i jeho romský či poloromský původ.

Jsi vysokoškolským učitelem a zástupcem ředitele na Ústavu etnologie FF UK. Ačkoli znám vaši rodovou hravost a spontánnost (právě pro niž jsem vždy věřil v legendu o vašem romském rodovém původu), zeptám se. Zaraduješ se i při vší té úředničině, když třeba (úplně náhodou a soukromě) narazíš na nějakou tu legendu…?

Samozřejmě! Nejradši mám, když se nějaká legenda, kterou znám, po čase vrátí. Třeba dnes tak oblíbená pověst o nalezené peněžence, kterou si vyzvedne muslim(ka) a nálezci se odmění varováním, aby v blízké době nechodil nakupovat do blízkého obchodního centra (kde pravděpodobně proběhne teroristický útok). Tato pověst se periodicky vrací vždy po několika měsících a vždy mne překvapí, s jakými novými detaily. Na naší práci je podle mne nejzajímavější, že se zabýváme aktuální živou kulturou, a předmět našeho studia se neustále vyvíjí, proměňuje a přizpůsobuje dobovým společenským podmínkám.

Už jako školáka na prvním stupni, když jsme se v prvouce učili staré české písně a lidové pranostiky, mě napadlo, že ty nejrůznější říkanky, jako „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum“ nebo „Přes řeku přeletěla kráva, za řekou zapískal slon…“ patří do učebnic úplně stejně jako to, co v 19. století nasbíral zakladatel české etnologie František Sušil. Mám pocit, že z téhle úvahy vychází i dnešní zaměření folkloristické etnologie, které se dnes věnuješ. Nebo se mýlím?

Nemýlíš, je to přesně tak. Navíc některé z těch her kolovaly už v době Františků Sušila a Bartoše, jen si jich doboví sběratelé z nejrůznějších, především estetických důvodů nevšímali. Já jsem to jako dítě z pražského Bubenče, které vyrůstalo při městských hrách ve vnitroblocích činžovních domů, vždy vnímal velice silně. Ty říkanky, tleskací hry, skákání gumy, hry na „krvavé koleno“ či na „sochy“ pro mne byly vždy živější a autentičtější tradicí než lidové písně, které jsem znal jen z umělého podání folklorních souborů, rádia a televize. O to víc mne pak při studiích potěšilo zjištění, že obě věci, moderní městský folklor a tradiční venkovský folklor, se vlastně vůbec nevylučují a jde jen, slovy folkloristy Jiřího Horáka, o dvě ramena jedné velké řeky orální tradice. Protože, jak už jsem řekl, stejné hry, které jsme si hráli v Praze v 80. letech, často nalezneme i v těch nejstarších folkloristických sbírkách z Moravy z konce 19. století.

Jasně si vzpomínám na ten okamžik z dětství v 80. letech, kdy jsem u nás, na malém venkovském sídlišti, chtěl jít ven, ale matka mě zarazila slovy: „Nikam nepůjdeš, ukradla by tě černá sanitka!“ Ty jsi po této legendě pojmenoval svou slavnou sérii svých knih a pořadů o městských legendách. Jak vznikají lokální městské legendy v době komunikačního propojení, globálního světa? V čem je protektorátní bytost Péráka (u něhož vzpomínám, jak mi o něm babička vypravovala akční pohádky, které kolovaly za jejího mládí v 40. letech), o níž jsi vydal monografii, podobná středověké legendě o Golemovi (v obou případech jde o bytosti, které si ohrožený, v prvním případě středověký židovský, v druhém protektorátní český lid stvořil na svou ochranu)?

Já si myslím, že pro legendy a pověsti byl svět propojený vždycky. Možná se ústním podáním šířily jen pomaleji, ale stejně důkladně jako v dnešní době Internetu. Jak pěkně ukázal kolega Jan Luffer ve svém nedávno vydaném Katalogu českých démonologických pověstí, mnoho místních strašidelných pověstí má své obdoby v mnoha místech Evropy. A nejen těch strašidelných. My máme spící rytíře v Blaníku, Slováci rytíře v hoře Sitno, Poláci spícího krále Boleslava Chrabrého, Slovinci krále Matyáše Korvína (který se u nás pod vlivem svého nepřátelství s tchánem Jiříkem z Poděbrad, „kterému se pokusil uzmout korunu“, traktuje spíše záporně, snad kromě pověstí, spojených s jihomoravskou Jízdou králů), Němci císaře Friedricha Barbarossu v pohoří Kyffhäuser, Portugalci krále Sebastiána (tuto legendu mimochodem pěkně popisuje Václav Šašek z Bířkova, kterého známe z díla Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa), Angličané zase krále Artuše… A ano, i Pérák s Golemem jsou z jednoho kadlubu, pověsti o těchto postavách najdeme po celé střední a východní Evropě. Na zkoumání pověstí a legend mne vždy nejvíc fascinoval právě tento mezinárodní, komparativní rozměr. To, že existují v mnoha verzích a variantách po celém světě a zajímavým způsobem překračují nejrůznější typy hranic. Jiní kolegové zase zdůrazňují jejich lokální rozměr. Obojí je, myslím, v pořádku. Ve folkloru se totiž vždy mísí lokální s globálním.

K tvým koníčkům patří cestování po absurdních pamětihodnostech, tak mě napadlo, že když jsem u nás ve Všetatech u Mělníka přišel do základní školy, už několik generací se tam držela legenda, že na místním hřbitově (mimochodem ostře sledovaném, protože tam v té době ležel Jan Palach) svítí v noci z márnice fialové světlo, které vyzařuje upír. Jít v noci do márnice a zase se vrátit byla tehdy mezi žáky místní ZŠ zkouška odvahy. V Horkách u Čáslavi, kde vyrostl můj kamarád, publicista Štefan Švec, se zase říká, že služebně nejmladší (poslední pochovaný) nebožtík má na místním hřbitově hlídku u brány. Nevyhynou tyto lokální orální legendy v konkurenci globálních průmyslově-mediálních kampaní?

Příběhy tohoto typu jsou pro dnešní etnology velice zajímavé. Stojí na takové těžko definovatelné hranici mezi tradičními pověstmi, duchařskými historkami, dětským folklorem a globálními městskými legendami a v budoucnosti rozhodně nevyhynou. Internet šíření těchto příběhů spíš napomáhá, koneckonců stejně tomu bylo v minulosti i s knihtiskem. Podstatná část českých pohádek, které dnes považujeme za tradiční, třeba Popelka či Šípková Růženka, se k nám dostala od raného novověku pomocí kalendářů a jiných knížek lidového čtení ze zahraničí. Ony i ty globální webové hoaxy se nenápadně přizpůsobují místním podmínkám, a dokonce pronikají i do ústního podání. Třeba taková povídačka o duchovi zvaném Bloody Mary, tu začaly vyvolávat děti v USA v 70. letech, k nám se dostala hlavně vlivem Internetu po roce 2000 a dnes už máme třeba na Vysočině místní pověsti o tom, že Krvavá Máry nebo Máří byla místní nevěsta, kterou kdysi při obřadu opustil ženich a ona teď straší. Nebo ještě novější internetová legenda o přízraku jménem Slender Man. Ta vznikla teprve v roce 2009 a dnes už se Slendermana obávají děti v okolí Příbora a Nového Jičína, když jdou večer domů z družiny! Takže lokální legendy rozhodně nevyhynou, i když budou podobně jako v minulosti inspirovány i globálně. Jo, a o upírovi ze Všetat a vartujícím nebožtíkovi z Horek u Čáslavi bych se mimochodem moc rád dozvěděl víc!

S největší radostí poskytnu podrobnosti. Nicméně, jak tě tak poslouchám, napadá mě. Jsou také nějaké legendy, které se dají dosledovat přímo mezi etnology?

Samozřejmě! Každá profese má svoje pověsti a legendy, ale jen u některých profesí jsou dokumentovány. Dobře známe třeba pověsti a anekdoty horníků, kterým byla věnována pozornost v minulosti (sbírka z Ostravsko-Karvinska vyšla ale až v roce 2006). Málo se ale ví třeba o dělnickém folkloru… Ten výše zmíněný Pérák byl, jak se pokouším argumentovat ve své knize Mýtus o Pérákovi, typickým příkladem takového dělnického strašidla. Kolegové v USA vedle folkloru kovbojů a pracovníků v ropném průmyslu zkoumali třeba i folklor astronautů či folklor uživatelů heroinu. Česká komunita etnologů je relativně malá, ale i zde se nějaké legendy najdou. Více jich mají ale větší obory, třeba historici nebo archeologové. Některé jsem publikoval ve své knížce Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Větší národy s větší etnologickou obcí nicméně svůj folklor mají. Nedávno vyšla v Moskvě obsáhlá publikace k 65. narozeninám slavného ruského etnologa Sergeje J. Nekljudova, kde je celá kapitola věnována smyšleným historkám o něm, a také historkám z jeho výzkumů. Ta kapitola se jmenuje Folklor folkloristů…

Když jsme u těch malých a velkých zemí. Vím, že ses po folkloristické stránce zabýval Čechy z Texasu. Měl jsem možnost se mezi nimi s kamarády čtrnáct dní pohybovat v rámci návštěvy, která rozhodně nebyla myšlená jako etnografický výzkum, ale bylo milé přečíst si v listině organizace Texas Heritage Foundation, podepsané guvernérem Texasu, že z 25 milionů Texasanů se jeden milion hlásí k českému dědictví, na každém rohu vidět krám s nápisem KOLACHES, kde se prodávají moravské frgály, a tu a tam být zastavován místními, reagujícími na český jazyk, a poslouchat debaty tamních potomků valašských sedláků o tom, že ropa na jejích pozemcích rozhodně nemůže pocházet z těl miliony zetlelých vyhynulých zvířat, když „Bible říká, že svět je starý 6000 let“. Vzpomněl jsem si, že když Voskovec a Werich adaptovali americký muzikál o irských přistěhovalcích do Ameriky Finianova duha ve svůj Divotvorný hrnec, změnili V+W v muzikálu Iry na Čechy, a skřítka Oga, kterého si irští přistěhovalci přivezli s sebou do USA, na jihočeského vodníka Čochtana. Zjistil jsi v Texasu, že se podobný typ folklorního importu děl i ve skutečnosti?

V Texasu jsem také nebyl moc dlouho, jen na studiích na univerzitě v Austinu na podzim a v zimě 2005. Většinu času jsem strávil v archivu, nikoli primárně mezi texaskými Čechy nebo českými Texasany. Zabýval jsem se tam pouze jejich slovesným folklorem, pohádkami, pověstmi a dalšími vyprávěními, z nichž mne tam fascinoval fenomén, který se, myslím, jako příslovečná červená nit táhne většinou mých bádání, totiž přizpůsobování se mezinárodních textů místním podmínkám. Bylo zajímavé, jak se odlišnému texaskému prostředí přizpůsobovaly představy o nejrůznějších strašidlech a nadpřirozených bytostech, které si texaští Češi přivezli ze staré vlasti. Některá se na tamní prérii adaptovala docela dobře, jako nejrůznější duchové, kompatibilní s anglosaskou tradicí duchařských povídek. Jiná se postupně měnila, jako vodník, asi nejvýznamnější česká nadpřirozená bytost, který se v průběhu tří generací stal takovým zvláštním kašpárkem a strašidýlkem pro děti. Nejsložitější to měly různé specificky regionální démonické bytosti, třeba z Valašska, odkud podstatná část texaských Čechů opravdu pochází, ty zanikly velice brzy. Každopádně tato skutečnost vyvrací tvrzení zakladatele moderní americké etnologie Richarda M. Dorsona, podle kterého si přistěhovalci do Nového světa přinesli ze staré vlasti jen pohádky a nejrůznější skřítky, víly a démony nechali doma. Minimálně u texaských Čechů tomu tak úplně nebylo. Ale zpátky k českým vodníkům. U Čechů třeba v Banátu postava vodníka zanikla úplně. Důvodem bylo pravděpodobně přírodní prostředí, vyprávěním o vodníkovi nepříznivé, v Banátu moc rybníků a velkých vodních ploch není. Úlohu vodníka tam proto částečně převzala postava čerta, sídlícího v Dunaji.

 

 

Existuje globální bytost, která se z Ameriky šíří do celého světa včetně českých zemí. Před lety jsem od šéfa misie Děpolda Czernina přijal misi akce Český Ježíšek, která se snaží vytlačit z českých dětských dušiček vousatého Santa Clause, tuto podivnou hybridní bytost, vytvořenou z maloasijského Svatého Mikuláše a severo- a západoevropského Vánočního skřítka, na němž se podepsal jurodivý americký voják H. B. Livingston, který napsal báseň, v níž tuto bytost dost nelogicky umístil do arktického Laponska, a dále několik reklamních kampaní amerických limonádových koncernů v čele s řetězcem Coca-Cola. Myslíš, že Ježíšek u nás nakonec nad globálním reklamním starcem vyhraje?

Vaše ježíškovská mise je mi sympatická. Když jsem ještě pracoval v Národopisném muzeu Národního muzea, neformálně jsem podporoval ještě radikálnější aktivity, podporující českého Ježíška. Jednalo se například o happeningovou akci Vynášení Santa Clause, při které byl Santa obřadně zapalován a hořící shazován do Vltavy, popřípadě násilně cpán do popelnic. Podobné ,protisantovské' aktivity jsou oblíbené především v Německu, kde jsou vnímány i v širším kontextu jako boj proti spotřební kultuře, spojené s Vánoci. Určitým paradoxem je, že se těmito nativistickými aktivitami v střední Evropě inspiroval i největší konkurent firmy, využívající Santu ve svých reklamách, firma Pepsi-Cola, která natočila krátký film o tom, jak zvířátka vyhánějí o Vánocích Santu z lesa. A jestli Ježíšek nad globálním starcem vyhraje? Já myslím, že vyhrává stále a pořád. Stejně jako bez problémů vyhrál nad z Ruska importovaným Dědem Mrázem v 50. letech a stejně jako nad globálními prefabrikovanými vánočními importy vyhrávají různé jiné národní adventní a vánoční bytosti (jako italská čarodějnice Befana či náš Mikuláš). Santa Claus podle mne vítězí jen v reklamách a výlohách, ale v lidských domovech i na českých a moravských náměstích s betlémy podle mého folkloristického dobrozdání proti Ježíškovi nemá šanci.

To jsi mě potěšil! Mimochodem, je něco pravdy na legendě, že náš štědrovečerní kapr je také výsledek jedné dávné reklamní akce?

To je částečně pravda a částečně legenda. Ohledně původu novodobé tradice štědrovečerního kapra se mezi etnology pořád vedou spory. Ano, kapr je postní ryba, kreslil ho už Josef Lada na počátku 20. století, i když k jeho oblibě na vánočních stolech určitě přispěly masivní reklamy jihočeského (schwarzenberského) rybníkářství, které se na sklonku první republiky, za druhé republiky a protektorátu snažily reklamními akcemi zvýšit odbyt této podle mne nepříliš chutné a přitom masově produkované ryby. Jisté každopádně je, že vánoční kapr se začíná ve velkém měřítku na českých tabulích objevovat až po druhé světové válce a definitivně až na přelomu 50. a 60 let…

Jednou z mých akcí za čištění českého folkloru je, že se snažím popularizovat adventní zvyky našich předků, kterých bylo daleko víc, než jen naše barborky a Mikuláš. Ondřej, který dívkám sháněl ženicha, Ambrož, který vyplácel zlobivé děti, Matička svatého Mikuláše, štědrodenní Ometák a Ometačka… Inspirovala mě ,terénní' nativistická akce, s níž jsem kdysi pomáhal v obci Srbeč na Slánsku. Díky tomu jsem se dozvěděl, že dobročinná, ale také k lakomcům nemilosrdná svatá Lucie, slavená 13. prosince, je vlastně výchozím archetypem Bílé paní, která se v českých zemích napříč režimy starala o uražené a ponížené a spisovatel Karel Michal s režisérem Zdeňkem Podskalským ji v 60. letech ve filmu Bílá paní nechali zachránit poddané komunistické vrchnosti. Nemáš zprávy, že by se dnes Bílá paní chystala zachraňovat chudé před českými exekucemi, nebo inflační chudobou, či zimou bez plynu? A dá se to do budoucna očekávat?

Tak to s tím kříšením adventních zvyků je podle mne ještě chvályhodnější aktivita. Oni ti Ambrožové, Lucky a Ometáci ožívají dnes čím dál víc nejen publicisticky, ale i v českých a moravských městech a vesnicích. Věnují se tomu třeba i někteří naši studenti v rámci různých spolků a dobrovolnických aktivit. Tak například Lucky je dnes možné potkat i v Praze na Starém Městě. Co se týče Bílé paní, ta je pro etnology pořád ještě trochu záhadou. Souvisí i s aristokratickými rodovými pověstmi, jako je třeba i pověst o Meluzíně. Každopádně folklor vždy stranil uraženým a poníženým. To vidíme především v pohádkách, kde chudým často pomáhají bytosti, lidem jinak obecně nepřátelské, od divých žen až po čerta! Jako by si tyto bytosti uvědomovaly, že pokud je lidská společnost k slabým krutá a nespravedlivá, musí se kosmický řád vyrovnat jejich nadpřirozenou pomocí. Na Bílou paní ani na Péráka bych se v případě uvedených aktuálních sociálních ohrožení raději nespoléhal, jejich sympatie k sociálně ohroženým ale podle mne budou nepochybné!

 

Vložil: Tomáš Koloc