Ani proměnou z baronky v maminku neztrácela šmrnc. I bez briliantů a kožešin dál zůstala dámou. Tajnosti slavných
15.06.2022
Foto: Se svolením Česká televize - Jiřina Cinybulková
Popisek: Lída Vostrčilová s Darkem Vostřelem v seriálu Píseň pro Rudolfa III.
FOTO Kultivovanost a etiketa jí byla stejně vlastní jako mimořádný smysl pro karikaturu a grotesku. Její život se ale proměnil spíš v hořkou komedii, dceru v německé emigraci dokonce podporovala ze socialistické Prahy.
Tvář bezesporu velmi známá, jméno se vám možná nevybaví. Pokud ale patříte k milovníkům hudebního seriálu Píseň pro Rudolfa III., pak si ji ale určitě spojíte se starostlivou Jarmilou, manželkou řezníka Rudolfa Vandase v podání Darka Vostřela, kvůli němuž jsme byli od počátku normalizace po dalších dvacet let o tento skvost z dílny Jaroslava Dietla připraveni. A nejen kvůli Vostřelovi, ,provinilců‘ byla v seriálu celá přehlídka, od ,prostořekého‘ režiséra Jaromíra Vašty přes emigrantku Yvonne Přenosilovou až po Martu Kubišovou a její Modlitbu pro Martu. Málokdo dnes už ví, že Ludmila Vostrčilová patřila k výrazným představitelkám noblesních dam, baronek, paní domácích či ředitelových. Vyrovnat se pak se socialistickou realitou pro ni nebylo vůbec snadné.
V roce 1940 ve veselohře Lhář a jeho rod; foto se svolením Národní divadlo - Josef Heinrich
Únik před reichem
Narodila se 29. května 1918 jako Ludmila Stýblová v severomoravském Místku (dnešní dvojměstí Frýdek-Místek) do bohaté rodiny obchodníka s koberci, takže se jí samozřejmě dostalo skvělé výchovy neboli kinderstube. Patřily k ní samozřejmě nejen všeobecný přehled, znalost cizích jazyků a umění kultivované konverzace, ale především znalost pravidel společenského chování. Patřila ale ke generaci, jejíž osud zcela změnila druhá světová válka. Nebýt nacistů a následného vývoje, nejspíš by převzala rodinnou firmu a stala by se významnou osobností, zajišťující výbavu elegantních interiérů. Vzhledem k datu narození jí ale stejně jako řadě vrstevníků hrozilo totální nasazení v říši, takže zvolila jednu z mála možností, jak se mu vyhnout – studium herectví. Po absolutoriu v roce 1940 se vrátila do rodného Slezska, kde získala první angažmá v Českém divadle moravskoslezském v Ostravě.
Se Škodou do Prahy
Už v Ostravě, kde získávala první zkušenosti pod vedením významného režiséra Jana Škody, zaujala výraznou osobností a fotogenickou tváří, svým postavám uměla vtisknout vytříbený humor i civilní, přirozený projev. Ani ji ale zpočátku logicky neminuly postavy romantických naivek a mladých milovnic. V roce 1942 byl Škoda zatčen gestapem, pro nedostatek důkazů ho nakonec sice propustili, byl ale zbaven ředitelské funkce a propuštěn. Vydal se do pražského Nezávislého divadla, které působilo v podzemí hotelu Ambassador na Václavském náměstí, v prostorách zrušeného varieté Alhambra, a několik kolegů šlo s ním, mezi nimi i Lída a její manžel Josef Chvalina. V roce Lída dokonce hostovala v Národním divadle v komedii Heinricha von Kleista Rozbitý džbán a ve veselohře Jaroslava Vrchlického Soud lásky. Byla to už její druhá a bohužel i poslední příležitost na scéně naší prestižní scény, poprvé se představila publiku už v roce 1939 jako host v klasické české veselohře Václava Klimenta Klicpery Lhář a jeho rod.
V roce 1944 v komedii Rozbitý džbán; foto se svolením Národní divadlo - Josef Heinrich
Poprvé před kamerou
Po zákazu divadelní činnosti v protektorátu k 1. září 1944 skončilo samozřejmě i Nezávislé divadlo a až do osvobození se manželé živili, jak se dalo. V květnu 1945 odbory přejmenovaly divadlo na Nový život a ještě v tomtéž roce se stalo součástí Divadla kolektivní tvorby. Od roku 1946 spojila Lída svůj osud s Divadlem 5. května, které se mělo stát vlajkovou lodí poválečného levicového divadelnictví, nějak se to ale nepovedlo. V té době dostala poprvé příležitost i před kamerou jako děvečka v hospodě v historické komedii režiséra Otakara Vávry Nezbedný bakalář a o rok později už přišla první hlavní ženská role, Eržika ve filmovém přepisu románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj. Další výraznou postavu, dceru hlavního hrdiny, prodavačku Božku, žijící v zajetí románů, jí nabídl v roce 1949 režisér Josef Mach v nesmrtelné komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky. V té době už působila jako jedna z nejvýraznějších osobností na jevišti Divadla státního filmu, jehož soubor byl hlavním zdrojem tváří pro filmové ateliéry, takže by se dalo očekávat, že se i Lída výrazněji prosadí před kamerou. Navzdory jejím hereckým kvalitám se tak ale nestalo, nejspíš protože typově neodpovídala představě budovatelské hrdinky.
Lekce etikety
V sezóně 1950-1951 bylo divadlo spojeno s Divadlem umění lidu v Karlíně a vzápětí v létě zrušeno. Další angažmá získala Lída v roce 1952 opět díky Janu Škodovi v Divadle na Vinohradech, v jehož souboru zůstala až do odchodu do penze v roce 1992. „I když její profesní život byl spojen s ,budováním socialismu‘, ona sama byla zosobněním první republiky, její Kinderstube, kulturního a kultivovaného chování i jakési vnitřní noblesy, zkrátka světa, který se v těch letech zdál být nenávratně ztracen,“ zavzpomínala na ni někdejší dramaturgyně Věra Eliášková v portrétu pro Divadelník měsíčník DnV. „Pozorovat Lidušku, jak vidličkou a nožem zručně vymačkává plátek citronu na řízek v naší klubové ,obědvárně‘, byl nejen zážitek, ale také velká lekce v té době ponížené etikety. Lída ji ale měla v sobě. A snad i proto jí byly souzeny role baronek, paní domácích a paní ředitelových.“
Se Stellou Zázvorkovou v muzikálovém seriálu Píseň pro Rudolfa III.; foto se svolením Česká televize - Jiřina Cinybulková
Filmová manželka
V padesátých letech si zahrála jen v sedmi filmech, navíc většinou jen vedlejší role. Výraznější byly jen manželka hlavního hrdiny Trncová v budovatelském dramatu Otakara Vávry Nástup, natočeném podle stejnojmenného románu Václava Řezáče. Postava manželky či partnerky hlavního hrdiny jako by jí byla souzena, kromě Karla Högera z Nástupu byly jejími partnery před kamerou Vladimír Řepa (komediální agitka Racek má zpoždění), Rudolf Deyl ml. (detektivka ze sportovního prostředí V trestném území), Vladimír Hlavatý (drama z hornického prostředí Nad námi svítá), Rudolf Hrušínský (detektivka Na konci města), Josef Kemr (satira Zaostřit, prosím!) či Vlastimil Brodský (Příběhy sňatkového podvodníka z čapkovského diptychu Čintamani & podvodník). V roce 1957 se ale objevila poprvé na televizní obrazovce v pohádkovém dramatu režiséra Jana Hlaváčka Slavík.
Píseň pro Rudolfa III.
V roce 1966 si zahrála v prvním seriálu Jaroslava Dietla Eliška a její rod, který byl tenkrát vysílán v přímém přenosu z pražské Měšťanské besedy a hlavní postavu v něm ztvárnila vdova po Karlu Čapkovi, herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová. A o rok později ji režisér Jaromír Vašta obsadil jako pracovitou, ustaranou, pečující a mírnou manželku řezníka Vandase v muzikálové féerii Píseň pro Rudolfa III., v níž se objevily všechny populární tváře tehdejší pop music a nejoblíbenější hity. Kontrast všední omezenosti každodenního života s fantazií bez hranic, promítnutí politických událostí a vize budoucnosti v sedmé a osmé epizodě, která nevěstí nic dobrého, jako by předpovídaly nastupující normalizaci. Součástí deváté epizody byly i prostřihy aktuálních záběrů srpnové okupace 1968, takže ani není divu, že už nebyla odvysílána. A vzápětí se seriál ocitl v trezoru celý na dalších dvacet let.
V bakalářské povídce z roku 1974 Krádež; foto se svolením Česká televize
Potrhlá dáma
Od počátku sedmdesátých let Lída spolupracovala především s televizí, film ji opomíjel a jen výjimečně dostala malou vedlejší roli. V divadle ale zářila nejen na jevišti, ale také v zákulisí. Dámská šatna totiž soutěžila, kdo bude za větší dámu, což byl tichý dámský protest proti režimu, způsob, jak se vyrovnat s přízemní dělnickou realitou a jakési ohlédnutí za jinými časy. Lída v ní jednoznačně vedla, protože nepotřebovala povýšené chování ani briliantové prsteny, aby dala najevo svůj třídní původ. Navíc se snažila držet zpátky, protože byla provdána za tvrdohlavého antikomunistu Chvalinu, který si velmi rád neodpustil na veřejnosti nějakou tu peprnou poznámku na adresu režimu. „Jeho žena se zatím naučila schovávat za masku potrhlé, tak trochu bláznivé dámy, která neví, jaký se píše letopočet,“ připomněla Eliášková. Důvodem byly nejspíš obavy. I když měla s manželem dvě dcery, přesto nakonec žili jako bezdětní. Jedna totiž tragicky zahynula a druhá emigrovala do západního Německa, kde se provdala za radikálního levičáka. Kvůli politickým průšvihům měli tak velké existenční problémy, že je dokonce Lída s manželem z Prahy finančně podporovali. A Chvalina prý ve svých intelektuálních eskapádách nikdy nezapomněl zdůraznit, že přispívá na vítězství světové komunistické internacionály.
S Petrem Haničincem v dramatu o spisovateli Ernestu Hemingwayovi Poslední záblesk; foto se svolením Divadlo na Vinohradech - Martin Poš
Stáří v ústraní
Lída velmi často spolupracovala s rozhlasem a díla světové i domácí literatury nahrávala i v Supraphonu na gramofonové desky. Poté co v roce 1982 Josef Chvalina zemřel na infarkt, vystupovala pak ještě dalších deset let v divadle. Naposledy jí publikum tleskalo za skvělý výkon počátkem devadesátých let jako Jessice Stapletonové ve Vercorsových Nepřirozených zvířatech. V roce 1991 se objevila naposledy na obrazovce v tragikomedii scenáristy Jaroslava Dudka Hřbitov pro cizince, o rok později se ještě mihla v koprodukčním československo-německém romantickém seriálu Náhrdelník a v roce 1993 jí byla udělena u příležitosti 75. narozenin Cena Senior Prix. Poté se stáhla do ústraní, naštěstí měla hodnou vnučku, která o ni do poslední chvíle láskyplně pečovala. Mimořádná herečka, komička a opravdová dáma českého divadla Lída Vostrčilová zemřela 29. dubna 2003 v Praze.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, České divadlo, Věra Eliášková: Lída Vostrčilová, herecký symbol vnitřní noblesy, ČSFD, Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech)
Vložil: Adina Janovská