Vkročila na jeviště a vládla. Díky léčbě nemocných plic operní legendou. Tajnosti slavných
13.06.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo
Popisek: Operní pěvkyně Marie Podvalová na civilním snímku z archivu Národního divadla
AUDIO Krásná a přitom impozantní, nejlepší Libuše, jakou kdy české divadlo mělo. Jiskřivý temný soprán, překypující citem, dominantní, charismatická… Talichova hvězda vládla Zlaté kapličce čtyři desetiletí.
Říká se, že operní pěvec se stává opravdovým umělcem, jen když je skutečnou osobností. A tou Marie Podvalová opravdu byla. Impozantní a současně půvabná, jakmile vstoupila na jeviště, okamžitě ho zcela ovládla. Přirozený talent a přímo fenomenální soprán mimořádného rozsahu se skloubily s hereckým nadáním a citem pro dramatičnost, což nelze naučit. S tímto darem se zkrátka už narodila. Přitom ji původně ani nenapadlo, že by mohla svůj život zasvětit opeře. K třicátému výročí jejího úmrtí nyní Supraphon vydává opravdovou lahůdku pro milovníky české hudby, kompletní soubor jejích studiových nahrávek z let 1939 až 1950 včetně doposud ještě nikdy nezveřejněné scény Beatrice z opery Zdeňka Fibicha Nevěsta messinská. Dvojalbum je doplněno výpravným bookletem s řadou dobových fotografií, z nichž některé jsou zveřejněny úplně poprvé.
Marie Podvalová - Complete Recordings 1939 – 1950:
Malá divoška
Narodila se 5. září 1909 v Čakovicích, na statku rodu Samohrdů, k němuž patřilo i rozsáhlé zahradnictví. Prožila tam ale pouhé dva roky, pak se rodina přestěhovala do Chrástu. Její otec byl pasířem českých granátů, tedy řemeslníkem, který ovládá umělecké kovářství i zpracování drahých kovů. Malá Marie byla divoška, neustále v pohybu, raději než s panenkami hrála s kluky ze sousedství fotbal. Mimořádný hlas a hudební nadání zdědila po matce, díky níž si hudbu zamilovala. Velmi brzy se začala učit hrát na housle a klavír, zpívala v kostele na kůru a začala hrát i ochotnické divadlo. Přesto měla původně namířeno do zcela jiného oboru. Studovala na pražské odborné dívčí škole a chtěla se stát učitelkou, na učitelský ústav ale nakonec nebyla přijata kvůli nízkému věku. Její osud definitivně změnila plicní choroba, po jejímž prodělání jí lékaři doporučili jako rehabilitaci právě zpěv.
Dalibor:
Smetanova Milada
V roce 1930 se poprvé ucházela o přijetí do operního sboru Národního divadla, kvůli nedostatečnému proškolení hlasu ale přijata nebyla. A tak začala studovat zpěv soukromě pod vedením profesorky pražské konzervatoře Augusty Fassatiové, manželky legionáře a československého generála Miloslava Fassatiho, jehož otec patřil k posledním příslušníkům florentského rodu. V roce 1933 byla přijata na konzervatoř, kde studovala zpěv pod vedením Doubravky Branbergerové a Pavla Dědečka a operní herectví u Ferdinanda Pujmana. Už během studia začala vystupovat na koncertech jako interpretka písní, oratorií a kantát a v roce 1935 se stala díky doporučení dirigenta Václava Talicha sólistkou Národního divadla Brno. Poté co se představila pohostinsky na jevišti pražského Národního divadla jako Milada v opeře Bedřicha Smetany Dalibor, byla od 1. srpna 1937 přijata a na jevišti naší přední scény prožila celých jednačtyřicet let.
Armida:
Nejlepší Libuše
Začínala postavami Milady v Daliborovi a Santuzzou v Sedláku kavalírovi, a pak do její kariéry opět zasáhl Talich, když si ji prosadil jako kněžnu Libuši. V souboru jeho rozhodnutí vzbudilo vášně, někteří kolegové byli přesvědčeni, že je Marie pro tuto roli ještě příliš mladá. Navíc o ni usilovaly starší a mnohem zkušenější pěvkyně. Tvrdohlavý Talich ale trval na svém a ukázalo se, že měl opravdu mimořádný ,čich‘. Poprvé se Marie coby hrdinka opery Bedřicha Smetany, která je považována za národní poklad, představila publiku 18. května 1938 a úspěch, který sklidila, byl přímo ohromující. Kritiky právem hovořily o velkém objevu a jednohlasně dospěly k závěru, že je to „Libuše hlasově skvělá, nevšedních schopností technických a vzácně přirozeného nadání pro dokonalý výraz hudební i slovní v bezvadném frázování i deklamaci, přitom pak srdečně lidově, česky prostá, ač je postavou i tváří krásný jevištní zjev“. Mimo jiné totiž kladla velký důraz na finále, například právě v Libuši pojala svůj vrcholný závěr tak, že v době německé okupace vyvolal veřejné protinacistické demonstrace.
Libušino proroctví:
Talichova hvězda
Takřka přes noc se stala Talichovou pěvkyní, před kamerou ale stanula pouze třikrát. Poprvé už v roce 1938 zpívala árii z Libuše v dramatu režiséra Jana Bora z prostředí první vojenské akademie Neporažená armáda, který byl opravdu natáčen v prostředí vojenské akademie v moravské Hranici. V roce 1955 zopakovala své nejoblíbenější postavy, Libuši a Miladu z Dalibora, v životopisném filmu Václava Kršky o hudebním skladateli Bedřichu Smetanovi Z mého života. A pak ještě lze najít v televizním archivu inscenaci Ilji Hylase z roku 1960, který natočil s takzvanou starou gardou Národního divadla pro milovníky obrazovky operu Antonína Dvořáka Rusalka, v níž byla Mariinou ,parketou‘ postava cizí kněžny. Často spolupracovala s rozhlasem, věnovala se koncertní činnosti, nahrála desítky gramofonových desek a často se také objevovala jako přední představitelka operní scény na stránkách novin a časopisů.
Rusalka:
Dvojí manželství
Poprvé se provdala už v roce 1936 za moravského levicového básníka a redaktora Zdeňka Kriebela, který v té době ještě studoval v Brně práva. V justici působil až do roku 1956, kdy se stal redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Tím vyvrcholily neshody a manželství skončilo po dvaceti letech před rozvodovým soudem. Po dalších třech desetiletích si ale znovu řekli ano, pouhé tři roky před Kriebelovou smrtí. Důvodem byla údajně jeho gentlemanská nabídka, věděl totiž, že se jeho zdravotní stav rychle zhoršuje, takže svou smrtí pomohl Marii k vdovskému důchodu, a odčinil tím své někdejší ,hříchy‘. Legendární pěvkyně obdržela dvakrát Státní cenu, v letech 1949 a 1952, v roce 1958 dostala titul Zasloužilá umělkyně a o dva roky později se právem stala Národní umělkyní. Na scéně Národního divadla vystupovala až do roku 1978. Legenda české opery Marie Podvalová zemřela 16. května 1992. O deset let později byla na jejím rodném domě umístěna pamětní deska, její jméno nese celá ulice i základní umělecká škola v Čakovicích.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká opera, FDB, Český rozhlas, Miloslav Pospíšil: Marie Podvalová, Supraphon, kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci)
Vložil: Adina Janovská