Stanislav Fišer, nejen hlas Vinnetoua a Růžového pantera. Jeho sudičkami byly hospoda, babička a talent, se kterým hrál i bez hlasu. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Stanislav Fišer v pořadu 13. komnata

Včera zemřel herec Stanislav Fišer (1931-2022), pronikavý český herec, dabér, svébytný malíř i autor úvah o kultuře. Přestože v 73 letech po odnětí hlasivek ztratil jeden z hlavních prostředků svého umění, s pomocí svého talentu a přátel se dokázal k profesi herce vrátit. Povězme si, co o Stanislavu Fišerovi nevíme…

V hlasování Česko-slovenské filmové databáze obsadil první místo ze všech českých i slovenských seriálů opus Byl jednou jeden dům, který pojednává o dějinách z pohledu jednoho domu, který dějiny shrnuje v hospodě. Z hospodských řečí vyšly dvě největší postavy české literatury, Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal, z kavárenského prostředí českého židovstva se zase zrodila tvorba Karla Poláčka či Františka Langera. Co spojuje umělecká jména Vojta Náprstek, Gustav Mahler, Edvard Beneš (svého času byl význačný beletristický překladatel), Václav Havel, ale především jména herců jako Saša Rašilov, Jiřina Steimarová, Josef Dvořák, Jiří Císler, Jiří Sovák, Tomáš Töpfer, ba i Július Satinský (který také neoddiskutovatelně patří k české kultuře), a hlavně Stanislav Fišer? Všichni se ,narodili' v lokále, který vlastnili jejich rodiče. Tak jako je pro literáta základ učit se v hospodě struktuře lidového vyprávění a pro skladatele struktuře lidové melodie, pro herce je tu zase možnost pozorovat nepřeberné množství typů. Za starých časů se herci často stávali konkrétně vyučení číšníci: Vítězslav Vejražka, Jiří Sovák, Vilém Besser - i Stanislav Fišer. Ten dokonce řekl:

Narodil se jako syn usedlého maloměstského starožitníka Bohuslava Horáka, který měl ale za manželku cirkusovou krasojezdkyni, a v době, kdy byla na štaci, si vyhlédl herečku kočovné společnosti, kterou založila slavná Eliška Zöllnerová (mimochodem jediná osobnost českého národního obrození, která byla etnická Maďarka), Zdeňku Fišerovou. Ačkoli otec matce pořídil nádražní restauraci ve Vysokém Mýtě, nikdy se nerozvedl a znovu neoženil, a jejich syn Stanislav, který zůstal nemanželským, vyrůstal v Hořicích v Podkrkonoší a posléze v Poděbradech. S babičkou, která onemocněla zhoubnou chorobou, kvůli níž spáchala sebevraždu skokem z mostu. Byla to stejná situace, kterou později sám na vlastní kůži prožil a dokázal se z ní poučit...

Jako mnozí jiní herci (například František Kovářík nebo Václav Kotva) začínal už jako náctiletý coby loutkoherec. Jako řada příslušníků své generace nestudoval ani konzervatoř ani DAMU, protože jeho školou byly evropské osobnosti, otcové a matky-zakladatelé tehdejších divadel. Tou první byla Míla Mellanová, jejíž Pražské divadlo pro mládež charakterizovaly takové osobnosti, jako scénický výtvarník Ondřej Sekora či herci Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Antonín (strýček) Jedlička či Zdeněk Řehoř. Jejímu divadlu se bohužel v době znárodňování přelomu 40. a 50. let nepovedlo to, co Novému divadlu Oldřicha Nového; předat soukromé divadlo státu dřív, než bude zabaveno. Už v mládí se hercovým archetypem stal král Oidipus, když on - který vyrůstal bez matky, kočovné herečky - opakovaně ztvárňoval partnera starších žen, které mu byly matkami i milenkami. (V soukromí dostal takové zázemí od dvou velkých hereček: Jiřiny Steimarové a Aleny Kreuzmannové.) 

V divadle Akropolis a Divadle na Vinohradech (které se v té době stalo po sovětském vzoru divadlem armádním) se stal učněm režiséra Jiřího Frejky, jednoho z velkých meziválečných avantgardních umělců, kteří v 50. letech neunesli tíhu všudypřítomného politického dohledu a nátlaku na kulturu a vzali si život (vedle Frejky i jeho kolega, herec a režisér Jiří Plachý, choreograf Saša Machov a básník Konstantin Biebl). Jeho dalším učitelem se pak po nástupu SF do jeho divadla stal další renesanční umělec, dramatik, režisér, hudební skladatel (napsal například hudbu k filmu Cesta do pravěku), zpěvák i herec E. F. Burian, který přestože se po návratu s nacistického koncentráku stal skalním komunistou, poslancem parlamentu a plukovníkem ČSLA (jeho divadlo bylo také armádní), i on se potýkal se stísněnou dobou, jak mohl. Stanislav Fišer v knize 5 hereckých dramat vzpomínal na osobnost EFB takto:

V tom, co je umění divadla, se už před válkou v praktickém kurzu při Burianově divadle vyškolily takové osobnosti, jako Vlastimil Brodský a Antonie Hegerlíková, a po válce Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Vladimír Brabec, Petr Haničinec a Libuše Havelková, které často vytáhl z malých oblastních scén, zatímco do Studia mladých při svém divadle přijímal talenty, které byly vyhozeny od zkoušek na DAMU, jako byli Jiří Hrzán či Jiří Zahajský. Když za ním přišel budoucí největší dramatický spisovatel své generace Josef Topol, jen aby ho měl u sebe, vytvořil pro něj v divadle místo knihovníka, stejně jako z vrchností zrušeného Divadla satiry přetáhl herce Otomara Krejču, kterého vyškolil na režiséra. Dvojice Topol-Krejča potom od něj odešla do Národního divadla, kde na přelomu 50. a 60. let převzala celé oddělení činohry, aby pak pro svou poetiku založila legendární Divadlo za branou.

Vztah E. F. Buriana k Stanislavu Fišerovi byl ovšem nadstandardní. Tak jako Jan Drda napsal pro Vlastu Chramostovou hru Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert, EFB napsal pro SF hned dvě hry: Dálky a Ani láska není sama. V roce 1959, kdy E. F. Burian za podivných okolností zemřel, odešel Stanislav Fišer jako již hotový herec do Werichova Divadla ABC, kde se prosadil ve společnosti autorských herců, jako byli Miroslav Horníček, Stella Zázvorková, Miloš Kopecký či Jiřina Bohdalová, pro které nebyl problém ani improvizovat na scéně. Po odchodu Jana Wericha (k němuž byl JW, v té době mimochodem postižený touže nemocí, která posléze napadla SF, především pro přílišnou svobodomyslnost svých předscén dotlačen šikanou vyšších míst) bylo ABC sloučeno s Ornestovými Městskými divadly pražskými, které tehdy byly co do hereckého kádru nejlepším divadelním souborem v republice (od Svatopluka Beneše a Josefa Kemra až po Rudolfa Hrušínského). V tomto zázemí setrval Stanislav Fišer (k jeho neslavnějším rolím patřil např. Jack Chesney v legendární Charleyově tetě, v hlavní roli s Lubomírem Lipským) až do…

Než se ale v dramatické struktuře umělcova života dostaneme ke krizi, řekněme si pár slov k filmově-televizní kariéře Stanislava Fišera. Pro film ho v 16 letech objevil velký šrámkovský režisér Václav Krška, který na rozdíl od dnešních excentrických tvůrců nepoužíval svou odlišnou milostnou orientaci, spojenou s vypjatou citlivostí a vkusem, k aktivismu ani pletkám, ale k objevování nových talentů, od Eduarda Cupáka a Ilji Racka po Viktora Preisse a Oldřicha Víznera. ,Slavným' se ale SF stal až díky Machově filmu Rodinné trampoty oficiála Tříšky, kde se prosadil jako syn Saši Rašilova v ostré konkurenci pěti sourozenců v čele s Rudolfem Hrušínským. Kmenovým koněm se SF stal režisérovi Jiřímu Sequensovi. Dal mu malé roličky už na přelomu 50. a 60. let ve filmech Větrná hora a Atentát, v seriálu Hříšní lidé města pražského se ale Fišer stal už rekordmanem; hrál tam hned tři role: podvodníka Robertka v dílu Kaprova smrt (který pak byl minulým režimem léta zakázán kvůli Pavlovi Landovskému, který podepsal Chartu a byl vystěhován do Rakouska), plus, ze čtyř filmů, které vznikly jako pokračování seriálu, kapsáře Josefa Kořínka vulgo Pepiho Kapsu ve filmu Smrt černého krále a operetního tenora Slávínka Podrazila ve filmu Pěnička a Paraplíčko. Dvě role si pak zahrál i v Sequensových esenbáckých Třiceti případech majora Zemana a jednu nakonec i v režisérově posledním opusu, seriálu Hříšní lidé města brněnského. Stanislav Fišer se stal obecně oblíbeným seriálovým hercem. Hrál ve dvou sériích Pana Tau, v seriálech My z konce světa, Zlé krvi, Dnes v jednom domě, Poručíku Petrovi, Malém pitavalu z velkého města, Slavných historkách zbojnických, Cirkusu Humberto, Dobrodružství kriminalistiky, Případu pro zvláštní skupinu, Náhrdelníku, Hříších pro pátera Knoxe, Arrowsmithovi, Pražském písničkáři, Josefovi a Ly, Četnických humoreskách, neminuly ho ani normalizační série Gottwald a Rodáci, stejně jako privatizační Detektiv Martin Tomsa, Velmi křehké vztahy, Ach ty vraždy!, Život je ples a Ztracená brána.

Speciální kapitolou v jeho díle byl neviditelný herec, z něhož divák v díle slyší jen charakteristický hlas. Jedním z jeho prvních výkonů v tomto směru byl, když nadaboval tanečníka Vladimíra Kloubka, jednoho z ,Honzova gangu' ve filmu Starci na chmelu, a po něm desítky dalších neherců. Namluvil také oblíbený večerníček Kosí bratři, slavného Asterixe, a v době, kdy velké dabérské osobnosti byly ztotožňovány s velkými zahraničními herci, zhostil se skvěle českého znění Paola Villaggia (účetního Fantozziho) i Petera Sellerse (Komisaře Clouseaua z Růžového pantera), kterého si na své kariéře vážil nejvíc, ačkoli ze všech jeho i viditelných rolí se do popředí dostal jako hlas Pierra Brice v roli Vinnetoua.

…o to horší bylo, když se Stanislav Fišer (podobně jako před ním jeho herecký kolega Jiří Němeček a po něm Jiří Pomeje, kterému SF radil v době rekonvalescence) v roce 2004 dozvěděl, že trpí rakovinou hrtanu, která je porazitelná jen odnětím hlasivek. Když v roce 2006 natáčel svůj díl seriálu 13. komnata, mluvil v něm o tom, že ač se věnuje malování, cítí se bez své profese opuštěně a rád by se do divadla vrátil i jako vrátný či nápověda. Podobně jako herci-vozíčkáři Jan Potměšil a Jan Kašpar neměli po úrazu jistotu, zda budou ještě někdy hrát, ale pak se před nimi ukázala cesta, i v případě SF se ukázalo, že když se chce, všechno jde. O to víc, když se okolí SF ze seriálu 13 komnata dozvědělo, že herec po ztrátě milovaného jeviště pomýšlel na smrt. I ,němý' Stanislav Fišer pak před filmovou kamerou sehrál ještě desítku rolí včetně významné adaptace Urbanova románu Santiniho jazyk a divadelní adaptace Rostenovy knihy Pan Kaplan má třídu rád ve svém domovském Divadle ABC, v níž hrál pantomimu a která se na divadelních prknech za neutuchajícího zájmu udržela jedenáct let a pohřbila ji až pandemie covidu. (Autor této vzpomínky na tuto slavnou inscenaci, i kvůli výkonu SF, poslal i svou matku…)

Na závěr, jako poselství, ocituji ještě pár aktuálních slov Stanislava Fišera z již zmíněné knihy 5 hereckých dramat, které vyřkl jako poselství budoucím kolegům:

Zdroje: pořad ČT Třináctá komnata Stanislava Fišera; knihy 5 hereckých dramat, Rada Vacátko & jeho hříšní lidé, Hvězdné návraty; autorovy starší články, na něž je odkazováno v textu.

Vložil: Tomáš Koloc