Někdy si říkám: Je mi blbě, ale dobře to snáším. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Pokaždé mám problém s tím, jaký obrázek vložit nad titulek každého Alba – má totiž určitý formát, který nutno dodržovat. Tyhle slečny jsem neznal, protože jsem ještě dlouho nebyl na světě (pohlednice je z roku 1909). Jsou ale hezké a usměvavé, tak je tu máte.

V dnešní kapitole si chci zavzpomínat na dva historiky, mistry svého oboru, kteří sehráli v mém životě důležitou roli. První z nich, od kterého jsem se naučil říkat onu větu v titulku, byl Antonín Hančl (1927-2012), známý novinář a významný historik a znalec cirkusů, varieté a magie, uznávaný i v zahraničí. Italský spisovatel a nakladatel, autor světoznámých dvoudílných dějin cirkusu Thesaurus Circensis, Giancarlo Pretini, který za ním kdysi přijel do Brna, napsal: „Přijel jsem do tohoto města a potkal pohádkovou osobnost Antonína se srdcem velkým jako hora a nadšením pro cirkus a jeho lidi, které je nepopsatelné.“

S prací Tondy Hančla (jak se podepisoval pod své články i publikace) se v minulosti setkalo mnoho čtenářů i televizních diváků. Jako hlavní odborný poradce se podílel například na skvělém televizním seriálu Břetislava Rychlíka Lidé z manéže. Tonda byl člověkem nesmírně skromným, vždy se snažil být nenápadný, neupozorňoval na sebe, přitom se ale rád, ochotně a nezištně dělil o své znalosti i o svůj bohatý archiv s každým, kdo se na něj obrátil o radu či pomoc. Byl jsem jedním z jeho kamarádů, a tak kdykoliv jsem se mu svěřil, že se zrovna pídím po bližších informacích o tom či onom komikovi, klaunovi, zpěvákovi, zpěvačce či kapelníkovi, mohl jsem si být jist, že nejenže mi o nich vyhledá vše, co ve svém archivu má, ale že sám v následujících týdnech ‚rozhodí sítě‘, aby mi od svých kolegů a přátel zjistil ještě další, nejnovější informace. Schovávám si všechny jeho dopisy, končící pokaždé optimistickým pozdravem: Měj se a směj se!

Tonda Hančl na návštěvě u nás v Šemanovicích. Právě si přiťukává na zdraví moravskou slivovicí s mojí ženou a naším pejskem Lupinem.

Část Hančlovy obsáhlé sbírky plakátů, programů, fotografií a suvenýrů ze všech koutů světa mohou dnes obdivovat návštěvníci Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích. Zanechal po sobě stovky článků, napsaných do našich i zahraničních novin a časopisů, především pak do brněnské Rovnosti, jíž byl dlouhá léta redaktorem. Tam znali Tondův smysl pro humor, a tak mi jednou ukazoval článek, kde ho v sazárně podepsali Tonda Tančil, podruhé mu v jeho reportáži z továrny na hračky, nazvané Dům plný hraček, zaměnili v posledním slově písmeno „h“ na písmeno „s“. Korektor se zděsil, a článek pak prý měl vyjít pod názvem Dům plný fekálií. Kdo ví, co je na téhle historce pravdy.

Nejvýznamnějším Hančlovým dílem byla jeho kniha Ejhle, cirkusy a varieté – První český cirkusový slovník (vydaná nakladatelstvím Rovnost), která byla oceněna čestným uznáním v soutěži Slovník roku 1996. Dobrý člověk Antonín-Tonda Hančl zemřel ve spánku. Pokud měl v té poslední své noci nějaký sen, pak jsem si jist, že v něm určitě excelovali akrobaté, drezéři, kouzelníci, tanečnice a klauni, zkrátka postavy z cirkusového světa, které tak miloval.

Mým druhým vzácným kamarádem byl Karel Čáslavský (1937-2013), filmový archivář, historik, publicista a moderátor, pracovník Národního filmového archivu, specialista na němý film a americkou filmovou grotesku. Jako nadšený propagátor a obdivovatel českého filmu, což po mnoho let prokazoval ve své práci pro Čs. televizi, později Českou televizi, byl během vyhlašování výsledků ankety TýTý 2009 uveden do Dvorany slávy.

Vzpomínám-li na Karla Čáslavského, vybavuje se mi několik chvil, kterými nesmazatelně vstoupil do mého života. Když mi v roce 1981 vyšla knížka Exkurze do království grotesky, tak si někde zjistil číslo mého telefonu, zatelefonoval a dal si se mnou schůzku, aby mi věnoval dvě velké krabice skvělých úryvků z kopií amerických grotesek, které v té době zrovna využíval v cyklu Komik a jeho svět. Tenkrát mi také nabídl tykání.

U Karla jsem si vážil ochoty mi kdykoliv pomoci radou či nějakou informací a nezapomenu na jeho vstřícnost, s jakou se ke mně vždycky choval. Byl mým hostem v televizní Kavárničce i v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy, věnoval mi dokonce kopii svého tuší a barvami kresleného filmu, který si v raném mládí ,vyrobil', aniž by tehdy ještě tušil, že stejnou technikou (kreslení na filmovou emulzi, okénko po okénku) pracuje proslulý kanadský tvůrce moderních experimentálních kreslených trikových filmů Norman Mc Laren. Filmeček se jmenoval Závod smrti a Karel ho ,vyráběl' v době, kdy byl prvním rokem na  Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích. Tenkrát mu bylo necelých 16 let. V této škole našel svitek filmu, průsvitný pás 35 mm, na jehož jedné straně byl jakýsi zvukový záznam, a uměl kreslit jen to, co normální kluci – auta. A tak si vymyslel prostinký příběh o závodu Formule 1, v kterém závodily i náklaďáky, a to přes nejrůznější šílené překážky, kde všechna auta havarovala, až do cíle dojelo jen jedno jediné.

A tohle je jedno z okének, které ‚neúnavný tvůrce‘ kreslil. Koupil si tenkrát za 6 korun sadu různobarevných tuší, a zatímco si jiní kluci užívali prázdnin, on po celé dva měsíce maloval na filmový pás 3500 obrázků, jeden za druhým! Napřed černou tuší, a pak barvičkami. Vůbec netušil, co z toho vyleze, ale čekalo ho překvapení, protože na tom zvukovém záznamu mohl být například nějaký dialog nebo komentář z nějakého instruktážního filmu, ale ona tam byla – světe div se – HUDBA! Ba co víc, ta hudba byla taková, jaká se přesně hodila k obsahu filmu a skvěle ho doprovázela! To bylo překvapení! V závěrečném titulku  se objevil nápis, že snímek vyrobil King Film, což prý bylo jediné anglické slovo, které Karel tehdy znal. Proč zrovna King, ptal jsem se ho? Usmál se: ‚No, chtěl jsem být prostě světový.‘

Zpráva o jeho smrti byla pro mě bleskem z čistého nebe, vzdor tomu, že už jsem v roce 2012 měl nedobré tušení, když mi z nemocnice, kde byl hospitalizován, na žádnou z mých povzbudivých sms neodpovídal. Když jsem mu pak poslal péefku 2013, přišla mi nazpět informace, že jeho mailová adresa je nedostupná. Přesto jsem si nepřipouštěl myšlenku na nejhorší a nepřestal věřit, že dojde k šťastnému zvratu v jeho zdravotním stavu. Ukázalo se, že to bylo jen zoufalé přání – Karel nejspíš už tou dobou vstoupil do filmového nebe…

Jméno Karla Čáslavského, důstojného následníka snad nejvýznamnějšího našeho filmového historika Myrtila Frídy, je spojeno hned s několika veleúspěšnými televizními cykly. Byly to: Komik a jeho svět, od roku 1985 pak soutěž Videostop a v letech 1992-2012 divácky mimořádně úspěšné Hledání ztraceného času. Řadu let se také podílel výběrem filmových ukázek na ostravských televizních Kavárničkách dříve narozených. A co je veřejnosti téměř neznámé, to jsou jeho začátky u filmu v roli asistenta režie. V roce 1961 byl asistentem Antonína Kachlíka na filmu Červnové dny, v roce 1962 pak asistoval Václavu Vorlíčkovi na filmu Kuřata na cestách a v roce 1963 také pánům Jánu Kadárovi a Elmaru Klosovi na filmu Smrt si říká Engelchen. Vyzkoušel si i profesi asistenta vedoucího výroby u filmů Florenc 13,30 (1957) a Kdyby tisíc klarinetů (1964). V roli odborného poradce byl při zrodu filmů Všichni moji blízcí (1998) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

Když mi v roce 2010 vyšla knížka Tři životy Lídy Baarové a já jej požádal, aby se stal jedním z jejích kmotrů, přislíbil a přišel. Krátce před křtem v Domě knihy Luxor se mi přiznal, že se už na veřejnosti vůbec neobjevuje a jeho vystoupení v roli kmotra mé knížky je opravdu výjimkou. V tu chvíli jsem mu to nevěřil. Ukázalo se však, že mluvil pravdu. S Karlem Čáslavským jsem se od té doby už nesetkal.

Dneska se mi chce zvolat tak jako tenkrát kamsi vzhůru: ‚Karle, mají v nebi biograf? Dej mi vědět, prosím!‘

Také Karel Čáslavský byl kdysi jedním z mých hostů v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy…

Nebudu ale končit smutně – byli jsme milovníky amerických filmových komedií, a tak zde ocituji alespoň pár vět, vyřčených kdysi komikem Groucho Marxem.

Bratři Marxové řádili na filmovém plátně především v třicátých letech. Původně byli čtyři, později slavila svým absurdním humorem pouze trojice  Chico, Harpo a Groucho, V letech 1929-1949 natočili společně celkem třináct filmů, pak už se ve filmech, a především v televizi objevoval až do roku 1970 pouze Groucho, proslulý břitkým slovním humorem. A tak končím několika jeho skvělými citáty:

Bratři Marxové. Uprostřed leží Groucho.

Třešničku na dortu nechť tu udělá ještě jedna autentická cedule z let šedesátých. Jsem si jist, že by pobavila jak Tondu Hančla, tak i Karla Čáslavského.

Vidíte, co tenkrát bylo všechno trestné?

Vložil: Ondřej Suchý