Nemilosrdný osud ji připravil o vše, na co vsadila život. A tak alespoň psala krásné pohádky pro děti jiných. Tajnosti slavných
08.06.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Poznáte ji? Takhle půvabná byla Míla Myslíková v roce 1967, jako Vinšova manželka Joža ve filmové adaptaci novely Vladimíra Párala Soukromá vichřice
VIDEO Krásná tvář, zdánlivě nezničitelná energie a smysl pro humor hravě vyvážily pár kilogramů navíc, ve skutečnosti si ji bez nich nikdo ani neuměl přestavit. S nesplněným snem se temperamentní dáma nikdy nevyrovnala.
„Byla to dáma, která vždycky věděla, co říká, co dělá a vždy to mělo odraz ve skutečnosti,“ prohlásil o ní kdysi kolega Pavel Landovský. Neměla děti, ale psala pro ně pohádky. Neměla velký majetek, ale největší bohatství nacházela na cestách od člověka k člověku, třeba i po daleké Skandinávii. Míla Myslíková měla dar rozdávat energii a pozitivně ovlivňovat chování všech okolo. Velkou roli sice nikdy nedostala, i těm vedlejším ale dokázala vdechnout punc výjimečnosti. S přibývajícími lety se ale stále víc vzdalovala reálnému světu i některým přátelům. Možná to zavinila její introvertní povaha a ztroskotání vztahů, na které nejvíc sázela, možná vážná nemoc nebo závislost na Sektě sv. Grálu, která ji nakonec připravila o veškerý majetek. Na otázku, která z těchto možností byla ta pravá, si nikdo netroufne odpovědět.
Rozmarné léto:
Souboj povahy a talentu
Ve skutečnosti se jmenovala Bohumila, nikdo jí ale neřekl jinak než Míla. Tichá, nenápadná a uzavřená holčička se narodila v Třebíči ve svátek všech zamilovaných, 14. února 1933, a odmalička tajně toužila stát se spisovatelkou. Protože ale neměla představu, o čem by vlastně měla psát, rozhodla se získat zkušenosti v jiném oboru. K herectví ji inspirovalo prostředí rodinné půjčovny krojů, karnevalových masek a divadelních kostýmů, v níž velmi často pomáhala mamince. Do šatů, vonících divadelní šminkou, tajemnými příběhy a dálkami, se ráda převlékala a představovala si, že je princezna. Když se nakonec rozhodla pro profesi, která byla na první pohled v naprostém rozporu s její mimořádně uzavřenou povahou, rodiče byli zpočátku proti. Mála si ale prosadila svou a po maturitě se přihlásila k studiu herectví na brněnskou JAMU.
Metráček:
Start s Burianem
Studovala pod vedením profesorů Oldřicha Vykypěla a Rudolfa Krátkého a brzy bylo jasné, že dokáže rozdávat druhým spoustu radosti. O jejím vnitřním světě však téměř nic nikdo nevěděl. I když byla k svému okolí velmi vlídná, vstřícná a komunikativní, nikdy nikoho přes práh své duše nepouštěla. Filmovému publiku se ale představila poprvé ještě jak studentka v roce 1954, v komedii s nesmrtelným Vlastou Burianem Nejlepší člověk si zahrála švadlenu Květu. Po absolutoriu v roce1955 získala první angažmá v Divadle bratří Mrštíků, dnešním Městském divadle Brno, a současně hrála i v brněnském Národním divadle. Po několika dalších filmových nabídkách jí ale bylo jasné, že se bude muset rozhodnout, protože hrát v divadle v moravské metropoli a současně filmovat v Praze bylo logisticky i fyzicky mimořádně náročné. Navíc k útěku z Brna měla ještě další osobní důvod, a hodně pádný.
Bakaláři – Schody:
Lásku zabila jediná facka
V třiadvaceti letech se vdala za brněnského kolegu Štěpána Zemánka, jejich manželství však nevydrželo ani půl roku. Proslýchalo se, že důvodem k rozchodu nebyly jen neshody, ale také násilí, kvůli němuž herečka přišla o ještě nenarozené dítě. Přímo to ale nikdy nepřiznala. „Děti jsme neměli, i když to vypadalo, že budeme mít rodinu. Pak se ale stalo něco... o čem nechci mluvit a všechno bylo jinak. Pánbůh to ale asi takhle chtěl, a tak to prostě je,“ svěřila se kdysi. Zkrátka údajně prodělala samovolný potrat, způsobený zřejmě stresem a domácími neshodami. „Skončili jsme náš vztah, poté co mi prostě dal facku. Hrozně jsem se za to styděla,“ říkávala občas přátelům s tím, že to byl pro ni signál k definitivnímu ukončení vztahu. Nikdy se pak už nevdala, přestože neměla o nápadníky nouzi, a mateřskou roli si užívala jenom před kamerou.
Holky z porcelánu:
Souboj kamery s jevištěm
V roce 1962 se stala jednou z posil hereckého souboru Státního filmu a Filmového studia Barrandov a hned si poprvé vyzkoušela i televizní práci v grotesce o nevydařených záletech Klíč, v níž exceloval Miloš Kopecký. Filmových rolí přibývalo, v roce 1964 se objevila dokonce hned v sedmi filmech, živé herectví a kontakt s publikem přes jevištní rampu jí ale brzy začaly chybět, takže se už v roce 1964 ráda stala členkou souboru divadla, do kterého nebylo z filmových ateliérů tak daleko jako z Moravy. V kladenském Divadle Jaroslava Průchy pak působila až do roku 1977, přestože se její doménou staly film a televizní obrazovka a během kariéry ztvárnila téměř tři stovky postav.
Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách:
Dominantní i laskavá
Režiséři ji obsazovali především do rolí rázných manželek nebo laskavých maminek, a přestože hlavní role nedostávala, vždy dokázala i těm menším vtisknout něco nezapomenutelného. Snad každý si ji vybaví jako svéráznou Kateřinu v romanci Rozmarné léto, přísnou a dominantní vodnickou milostpaní Matyldu v komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, důslednou vedoucí Světlušku z filmu Holky z porcelánu, manželku věčného studenta z komedie „Marečku, podejte mi pero!“ či jako starostlivou maminku Štěpána Šafránka v kultovní ,básnické‘ filmové sérii režiséra Dušana Kleina. Zahrála si ve čtyřech dílech, do dalšího pokračování, které se natáčelo až počátkem nového tisíciletí, se ale kvůli zdravotním problémům už nevrátila.
Hodinářova svatební cesta korálovým mořem:
Návrat kvůli Kleinovi
Pracovní vytížení u filmu ji nakonec přece jen z divadla navždy odvedlo a s kamerou se rozloučila kvůli únavě a stupňujícím se zdravotním problémům v roce 1988. Léta totiž trpěla cukrovkou, k níž se později přidala i zákeřná Parkinsonova choroba. Po pěti letech se ale přece jen nechala přemluvit k návratu k postavě starostlivé maminky Štěpána Šafránka ve filmu Konec básníků v Čechách. O dva roky později přijala opravdu poslední „štěk‘ v životě v detektivním seriálu Hříchy pro diváky detektivek, nejspíš kvůli svému oblíbenému režisérovi Dušanu Kleinovi. Pak definitivně pověsila herectví na hřebík a začala se konečně věnovat tomu, co ji bavilo a na co jí celý život nezbýval čas. Začala konečně psát.
Jak svět přichází o básníky:
Tajemný Heikki
Po nevydařeném manželství se do dalších partnerských vztahů nikdy moc nehrnula, několik mužů se ale postupně po jejím boku vystřídalo. Nejvýznamnějším z nich se pro ni stal finský novinář Heikki, s nímž se seznámila na filmovém festivalu v Karlových Varech. Její první knížka Finský maraton, v níž zúročila zážitky z cesty po této krásné a svérázné severské zemi, vyšla už v roce 1982. O deset let později se k ní znovu vrátila v knize V zemi Kalevově, v níž mistrně skloubila vyprávění o setkání s finskými přáteli a jejich životě a líčení poměrů v zemi a barevnými fotografiemi a úryvky z finských bájí a pověstí. V roce 1998 vyšly její půvabné pohádky Lásko, Bože, lásko, a současně se začala ve své tvorbě vracet k lidové kultuře a tradicím. V té době poprvé doplatila na svoji důvěřivost, když jistému třebíčskému podnikateli dala sto tisíc na vydání knížky Ta naše písnička česká. Nakonec z nich neviděla ani korunu, knížka ale přece jen vyšla. V roce 20021 vyšla její knížka o sbírce betlémů a jejich tradiční každoroční výstavě v rodné Třebíči, nazvaná Narodil se nám Spasitel, a o dva roky později další o lidových písních V dobrém jsme se sešli…
Jak básníci přicházejí o iluze:
Hledání smyslu života
V roce 2003 převzala Cenu Senior Prix a jejím posledním literárním počinem se stala autobiografie se vzpomínkami na dětství i hereckou kariéru, jejího vydání se už ale nedočkala. „Dospěla jsem k poznání, že lidský život je tady na zemi pouze krátkou etapou v celkovém bytí člověka. Věřím na reinkarnaci a život po smrti. Koukám se dopředu a snažím se o těchto věcech dozvědět co nejdřív, abych byla připravená, až se probudím na tom druhém světě. Těším se, protože tady mě to už nebaví,“ prohlásila. Jejího rozpoložení podle přátel zneužila náboženská sekta Hnutí Grálu, k níž se připojila a která ji údajně připravila o veškerý majetek. V posledních letech žila velmi skromně z malého důchodu, ve své garsonce neměla ani televizi. Když ji pak navždy opustila její jediná společnice, jezevčice Bětka, definitivně ztratila chuť žít. Míla Myslíková zemřela 11. února 2005 na následky druhého záchvatu mozkové mrtvice, pouhé tři dny před 72. narozeninami, a je pohřbena v Polné u Jihlavy.
(zdroje: Wikipedie, Česká televize, Český film, FDB, Encyklopedie Brna, ČSFD, Město Polná, Jan Prchal: Biografický slovník Polenska, Český rozhlas)
Vložil: Adina Janovská