Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chudík: Během natáčení Nemocnice mě dvakrát čekal vyhazov - za ,českoslovenštinu' a za večery u chartisty Seiferta. Svět Tomáše Koloce

05.06.2022
Chudík: Během natáčení Nemocnice mě dvakrát čekal vyhazov - za ,českoslovenštinu' a za večery u chartisty Seiferta. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Slovenský herec a divadelní pedagog Ladislav Chudík jako primář Sova v seriálu Nemocnice na kraji města

ROZHOVORY NA OKRAJI Od minulého týdne, který připadl na jeho narozeniny, by už slovenskému herci zbývaly do kulaté stovky jen dva roky. Při příležitosti tohoto výročí jsem se rozhodl zveřejnit náš rozhovor. S Ladislavem Chudíkem (1924-2015) jsme se sešli 20. listopadu 2011 v šatně brněnského studia České televize, kde měl ten den natáčení, a odtud jsme se vydali na oběd do televizního klubu, kde se začal náš rozhovor, během nějž jsem L. Ch. zpovídal nejen jako herce a bývalého ministra kultury, ale i jako znalce zákulisí seriálu Nemocnice na kraji města.

Pane Chudíku, na začátek jedna otázka, kterou vám nejspíš pro formu pokládá každý, ale málokoho zajímá i do nejmenších organizačních podrobností. Jak jste se dostal v seriálu Nemocnice na kraji města k jedné z hlavních rolí?

Když jsem v televizi slyšel, že se bude točit seriál, řekl jsem, že se na to budu koukat. Moje domovská scéna, bratislavské Národní divadlo, měla dlouhodobou družbu s pražským Národním divadlem, což znamenalo, že jsme pravidelně jezdili hrát do Prahy, a Pražáci do Bratislavy. Tak se zrodilo přátelství s Karlem Högerem, se kterým jsme navíc (když se stalo, že se na tehdejších dvou prvních jevištích Československa uváděla stejná hra) často hráli tutéž roli, jako třeba autobiografickou roli Quentina ve hře amerického dramatika Arthura Millera Po pádu. Když jsem se dozvěděl, že Karel zemřel, mojí první reakcí byl pláč, protože mi odešel kamarád, na jehož práci jsem se těšil. Impulz, abych za něj roztočenou roli Sovy za něj přebral já, vyšel od dramaturgyně Libuše Pospíšilové (české herečky a později televizní dramaturgyně, jež byla za normalizace dvorní dramaturgyní Jaroslava Dietla včetně jeho seriálu diváckých příběhů Bakaláři, kterou v letech 1971-87 nejen dramaturgovala, ale i uváděla s Vladimírem Menšíkem – pozn. autora). Tím, kdo nakonec kontaktoval mého zaměstnavatele, byl pozdější ředitel České televize Ivo Mathé, který byl produkčním seriálu. Mně to v hotelu Devín oznámil tehdejší šéf činohry Národního divadla, dramatik Osvald Zahradník, který chtěl mít v seriálu Jaroslava Dietla a Jaroslava Dudka, u něhož se hned zkraje předpokládal mezinárodní úspěch, ,svého herce'. Zpočátku jsem se bránil, ,továrna' seriálu už byla rozjetá a já jsem měl velmi málo času na přípravu. Pak ale přišel Daniel Michaelli, zakladatel pravidelných pondělků se slovenskými televizními inscenacemi v Československé televizi, a přesvědčoval mě, abych to vzal. Podpořila mě i má první žena, která řekla: „Když to měl dělat Höger, tak to musí být dobré. Laco, do toho musíš jít.“ První scény jsem točil už 14. května 1977, jen deset dní po odchodu Karla Högera.

Byl to těžký skok?

Přestože jsem v českých filmech hrál už od 50. let, příprava pro mě pořád znamenala dvojitou námahu; nejen se v rekordním čase naučit text, ale připravit si takovou češtinu, která by byla únosná. Což zvláště pro mě, který mezi herci nepatří mezi paměťové fenomény, byla tvrdá práce. Snažil jsem se, jak jsem mohl, snad mi pomohl i fakt, že má první žena byla Češka. Ta druhá je ostatně taky. To jsem měl společné s Gustávem Husákem (směje se). Na druhou stranu, s tou první jsem se během natáčení seriálu, nikoli ze své viny, těžce rozváděl. Doktor Plzák, kamarád, mi pak říkal: „Kdybych tě nedostal k tomu, abys dělal toho Sůvu, nevím, co by s tebou bylo.“

Byl kromě doktora Plzáka ještě někdo, kdo vám tuto krušnou dobu ulehčoval?

Skoro všichni. První byl sám scenárista Jaroslav Dietl, který mi pomohl dvakrát. Zaprvé tím, že tu roli napsal tak krásně, a zadruhé, když jsem začal kamerové zkoušky a režisér Dudek mě chtěl odvolat s tím, že se mu můj výkon nelíbil. Nicméně mezi režisérem Dudkem a scenáristou Dietlem byla po celá léta jejich spolupráce taková dohoda, že Dudek měl poradní hlas pro konečnou podobu scénáře a Dietl poradní hlas pro konečný výběr herců. Dudek tedy ještě předtím, než mě definitivně vyhodil, nechal Dietla, aby se podíval na denní práce, a on mě podpořil, takže jsem nakonec Sovu vytvořit mohl. Až po letech jsem se z nějakého rozhovoru s jeho ženou dozvěděl, že Dietl tehdy přišel domů a vyprávění o mém druhém ,výběrovém řízení' zakončil sklesle: „Co jinýho jsem jim v téhle situaci mohl říct?“ Zkrátka jsem měl namále.

 

 

Podle toho, co vím o obsazování rolí v Nemocnici na kraji města, jste ale zdaleka nebyl sám.

Jistěže. Obsazování Nemocnice se spíše podobalo šíbování s vagóny na nákladovém nádraží. Na roli doktora Blažeje se kromě Josefa Abrháma uvažovalo i o Janu Třískovi či Ladislavu Frejovi. Dilema nakonec vyřešila Třískova emigrace a Frej dostal roli Sovy mladšího, na niž byli rovněž nominováni Luděk Munzar, Radoslav Brzobohatý a František Němec. Ten si nakonec zahrál cévního chirurga Řehoře, pro kterou byli uvažováni i Petr Kostka a Viktor Preiss, jenž nakonec hrál hokejistu Přemysla Rezka. Kdo byl původně v konkurzu na Rezka? Ivan Luťanský, Jiří Štěpnička nebo Jan Kanyza. Doktora Cvacha (kterého nakonec brilantně sehrál Josef Vinklář) měli hrát Oldřich Vlach, Václav Sloup (ten si nakonec zahrál roli zřízence ve venkovském středisku Sovových) nebo Jaromír Hanzlík. Je pravda, že v roli Cvacha by měl Hanzlík se Štrosmajerem-Milošem Kopeckým více humorných scén, ale nakonec dostal roli saniťánka Romana Jáchyma, pro niž byl zase původně rozstřel mezi Janem Hartlem, Petrem Svojtkou a Ladislavem Potměšilem. Blažejova tchána, ředitele Kovandu, kterého nakonec hrál Jaroslav Moučka, mohli hrát Martin Růžek nebo Josef Patočka, jenž si nakonec zahrál malou roli krajského neurochirurga, docenta Kuthana, který asistuje při Rezkově operaci. Roli ředitele nemocnice získal Josef Somr v konkurenci Jiřího Langmilera a Josefa Bláhy, který si nakonec zahrál otce ,svaté a zároveň hříšné' sestry Iny. A tak lze pokračovat dál o ženských rolích. Na doktorku Alžbětu Čeňkovou se rozhodovalo mezi Martou Vančurovou, Libuší Šafránkovou a Janou Preissovou, zatímco Eliška Balzerová, která ji nakonec hrála, měla původně hrát zmíněnou Blažejovu milenku Inu. Pro Inin part se zase uvažovalo o obsazení Evy Jakoubkové, která později zazářila v Dietlových seriálech Inženýrská odysea (Ivanka) a Synové a dcery Jakuba skláře (Jakubova žena Terezka). „Holubičkou“, sestrou Martou Huňkovou, kterou má dnes celý národ spojenu s tváří Ivy Janžurové, mohla být i Růžena Merunková, Zdena Hadrbolcová, Jaroslava Obermaierová nebo Helga Čočková, která nakonec hrála Štrosmajerovu dceru Irenu (tu zase mohla hrát i Eva Hudečková, tehdy ještě Trejtnarová). Vrchní sestru Jáchymovou měla hrát buď Božena Böhmová (zlá pokladní Mlynářová ze Ženy za pultem), nebo Alena Kreuzmannová (obsazena byla nakonec Nina Popelíková). Zajímavý vztah měly kandidátky na roli Sovovy hospodyně Emy. Měla ji hrát buď Jiřina Štěpničková, která strávila 50. léta ve vězení za pokus o opuštění republiky, anebo její kolegyně z Vinohradského divadla Světla Amortová, která pro ni tehdy žádala trest smrti! Obsazena byla Marie Motlová, představitelka vykupovačky lahví babi Kubánkové ze Ženy za pultem. Role netečné manželky mladého Sovy Kateřiny a žárlivé Blažejovy manželky Aleny byly připraveny exkluzivně pro Hanu Maciuchovou a Danielu Kolářovou, ale nakonec (až po schválení obsazení) byly jejich role prohozeny! Kromě role Štrosmajera, která byla psána na tělo Miloši Kopeckému (byla v tom hříčka, pražské Strossmayerovo náměstí se totiž v 60. letech jmenovalo Václava Kopeckého) bylo tedy od počátku jasné obsazení jen dvou rolí: doktorky Králové (tu měla hrát režisérova manželka Jana Štěpánková) a primáře Sovy (Karel Höger), jenže i tu jsem ,úradkem osudu' nakonec hrál já…

A přitom jste tehdy skoro denně hrál v bratislavském Národním divadle. Jak jste to stíhal?

Spočítal jsem, že během natáčení seriálu jsem čtyřiadvacetkrát letěl mezi Bratislavou a Prahou, a pak jel autem do Mostu, kde se točily exteriéry nemocnice. Ale zato všichni byli připraveni mi pomoci, počínaje paní Balzerovou a konče Milošem Kopeckým, mým starším ctěným kolegou. Ten na place odlehčoval napjaté situace, kdy mi v dialogu už poněkolikáté ujel nějaký slovakismus a scéna se zas musela přetáčet, tímto způsobem. Přišel k zvukaři a do jeho mikrofonu volal: „Prosím vás, zavolejte mi pana, jak se jmenuje, no, pana režiséra…“ Když začínali točit druhou sedmičku (druhou řadu seriálu, natáčenou v roce 1980, kterou si objednala a produkovala západoněmecká televize Norddeutscher Rundfunk Hamburg – pozn. autora), bylo panu Kopeckému, který jak známo trpěl depresí, občas špatně, a tak se natáčení muselo odkládat. Jednou si ke mně zkroušeně sedl v šatně a povídá: „Mě to vždycky tak trápí, pane Chudíku, že mi není dobře. Omluvte mě.“

Byl mezi herci někdo, kdo vám dával, jak to říct, něco jako odborný korektiv?

S textem mi nejvíc pomáhal Pepa Vinklář, s nímž jsem se už předtím znal z filmu, a chodil jsem pak na něj do Realistického divadla, a také můj bývalý student Josef Abrhám. On je napůl Slovák a nějaký čas studoval na VŠMU, kde jsem přednášel. Bylo to trošku legrační, protože tento můj bývalý student mi, když jsem poprvé vstupoval do ateliéru, řekl: „Pane docente, já jsem moc rád, že spolu konečně budeme hrát, moc se na to těším, ale od těch dialogů si nesmíte ani na chvíli odpočinout a musíte dřít a dřít, protože to má příšerně rychlý tempo.“ Měl pravdu. A když pak takhle dře celý tým, tím se vytváří ta akcelerace, a vytvoří se parta, která to pohání, a která pak funguje jako přesný stroj. Ten oni už měli vytvořený s Karlem Högerem, ale pomohli mi se do něj dostat, takže už tu první řadu, těch prvních třináct dílů, jsme dotáčeli jako jedna rodina a do dalších řad už jsme šli jako domů. Na celý život jsem se pak sblížil s Eliškou Balzerovou, s níž jsem kupodivu nikdy předtím nehrál.

 

 

A přišel mezinárodní úspěch seriálu…

Ano. V první vlně se to prodalo do všech socialistických zemí včetně exotické Kuby, Číny, dokonce i do tehdy ,spřáteleného' Afghánistánu. Jen v SSSR měl tehdy Jaroslav Dietl stopku, nevěřili mu kvůli postojům z roku 1968, kdy třeba moderoval i ilegální vysílání během okupace. V NDR to pak viděl televizní dramaturg Eberhard Scharfenberg, který emigroval do Hamburku, a řekl, že to musí mít. Tak přišla ta nabídka ze Západního Německa natočit dalších sedm dílů. Byli jsme tehdy s Eliškou Balzerovou pozváni do delegace, a pokud si vzpomínám, sváděly se těžké boje o ty pouhé dva koprodukční miliony, které do mnohem dražšího projektu měla vložit naše televize, což bylo popravdě řečeno dost trapné, nicméně to nakonec dopadlo dobře. Elišce Balzerové se z toho tenkrát podlamovaly nohy, protože to byla jedna z prvních koprodukcí Východ–Západ, která založila koprodukční tradici mezi Československou televizí a západoněmeckými televizemi.

Vám se nohy nepodlamovaly?

Přiznám se, že ne. Měl jsem totiž už tehdy za sebou mezinárodní úspěch válečné trilogie Otakara Vávry, ve které jsem hrál generála-prezidenta Ludvíka Svobodu, s níž jsme taky objeli kus světa.

A významově se tehdy v koncepci pokračování seriálu nebojovalo o nic?

To víte, že ano. Jaroslav Dietl tehdy bojoval o to, že seriál dramaturgicky nesmí spadnout o poschodí níž, a myslím, že se mu to povedlo i díky tlaku německých koproducentů. Kupříkladu všechny scény, týkající se komunistické strany či socialistického svazu mládeže, si hamburská televize z pozice hlavního producenta vyžádala vystříhat. To bylo dobré. Spadlo to až později. Hrál jsem i v obou porevolučních pokračováních Nemocnice a myslím, že těch prvních Dietlových dvacet dílů je skutečně vyšších o to patro. O čemž svědčí, že těch jeho prvních dvacet dílů po západoněmeckém uvedení koupily i takové země, jako Rakousko, Švýcarsko, Finsko, Austrálie nebo Kypr, ba po pádu komunismu i to Rusko, které za minulého režimu mělo Dietla na indexu. Konkrétně německy mluvící země ten původní seriál, v němž nás tehdy výborně nadabovali východoněmečtí herci, kupují znovu a znovu každých deset let, zatímco o nová pokračování žádný velký zájem není.

Dostal jste díky roli primáře Sovy nějaké nabídky ze zahraničí?

Jednalo se o práci v SRN, ale nedošlo na ni kvůli tlaku odborů v tehdejším západoněmeckém filmu. Tamní herci si nechtěli nechat vzít své příležitosti, čemuž se nedivím. Nicméně jsem se stal, jak se dnes říká, mediální hvězdou a poskytoval jsem rozhovory jako na běžícím pásu. Kromě novin z německy mluvících zemí si nejvíc vzpomínám na reportéry z Maďarska, Jugoslávie, Bulharska a Kuby, kam jsem byl potom také pozván na besedu. Poslal jsem odtamtud Jaroslavu Dietlovi děkovný dopis. Když pak Jaroslav Dietl náhle zemřel, řekl jsem si o tu poctu, abych nad jeho rakví, nad rakví autora mé životní role, mohl pronést řeč.

 

 

Doktor Sova ve vaší kariéře znamenal rozhodně zlom, nicméně už jsme hovořili o tom, že jste v době Nemocnice byl už dost ostřílený ,český herec'.

Ano. Ačkoliv s prvním českým režisérem jsem dělal už svůj filmový debut Varúj, který v roce 1946 natočil Martin Frič, poprvé jsem česky promluvil až ve Vávrově filmu Nástup z roku 1952 o osidlování českého pohraničí. Pak se mě ujali i další čeští režiséři, Jiří Weiss a Jiří Krejčík. Ten za mnou kdysi přišel, když jsem pracoval v bratislavském Národním divadle, a řekl mi: „Já, pane Chudíku, bych chtěl točit se slovenskými herci a s českým štábem.“ Měl se slovenským technickým personálem špatné zkušenosti a netajil se tím, díky čemuž si jako vždy udělal hodně nepřátel, zato ale uvedl do českého filmu řadu slovenských herců, které ve svých filmech obsazoval i do hlavních rolí: Hanu Hegerovou, Božidaru Turzonovovou, Ivana Mistríka, Jozefa Adamoviče, Magdu Vášáryovou, Soňu Valentovou, Júlia Satinského a nedávno, na samý konec svého díla, obsadil do hlavní role Čapkovy povídky Osudové peníze i Mariána Labudu mladšího… Tak, jak si přál (s českým technickým týmem a slovenskými herci), vznikla v roce 1962 Polnočná omša, která byla natočena podle divadelní hry Petera Karvaše, jež se po vzniku filmu stala mezinárodním divadelním trhákem. Karvaš byl takový slovenský Dietl, původně konstruktér, který byl zvyklý sedět na zadku a psát. Vždy upřímný Krejčík to potom charakterizoval těmito slovy: „Pane Chudíku, já jsem panu Karvašovi tu slávu udělal.“

 

 

Vy jste hrál v českých filmech často i slavné Čechy, nejdříve Ludvíka Svobodu, pak Jana Amose Komenského.

Ano, a oba u režiséra Vávry, který se (podobně jako Krejčík) holedbal: „Já jsem Chudíka objevil pro český film.“ Bohužel jsem se nepodílel na těch jeho ,jedničkových' filmech, jako Romance pro křídlovku (kde hráli hlavní role slovenští herci Július Vašek, Zuzana Cigánová a Štefan Kvietik) nebo Kladivo na čarodějnice (kde hráli hlavní role Slováci Elo Romančík a Soňa Valentová), ale na těch ,velkonámahových filmech', kde jsem hrál národní hrdiny. I když musím říct, že ty cesty do Moskvy a Sokolova, to byla dobrodružství, které jsem bral jako šanci vidět kus světa. U nás doma ty filmy z pochopitelných důvodů (vznikly za normalizace, která byla charakterizována sovětskou okupací) bohužel nevzali diváci. Jak už jsem se zmínil, s Vávrovou válečnou trilogií jsem byl pozván do Číny, kde jsem se ptal čínské pracovnice našeho velvyslanectví v Pekingu, jak lidi v Číně ten film přijali. Informovala mě přesně způsobem, jak se to v takové funkci očekává. Odmítla se vyjádřit k celému filmu, s tím, že já jsem v něm hrál generála Svobodu krásně. Vyložil jsem si to tak, že Číňané už tehdy věděli o válce se Sověty svoje…

 

 

V letech 1973-75, kdy jste Svobodu ve Vávrově trilogii ztvárnil, byl Svoboda prezidentem republiky. Jaký jste k němu měl vztah?

Generál Svoboda je tam, kde jsem se narodil, na středovýchodním Slovensku, ve vesnicích, které osvobodila jeho armáda, brán jako svatý člověk. Vím, že Vávrova válečná trilogie, v jejíchž filmech Sokolovo a Osvobození Prahy jsem ho hrál, měla masový úspěch v SSSR, protože byla natočena přesně tak, jak oni ty děje viděli. Je třeba říct, že Vávra se scenáristou Fáberou si nevymýšleli a používali pouze doložené citáty historických osobností, jen s určitým výběrem.

Já jsem se se Svobodou dvakrát osobně setkal v době, kdy byl prezidentem, a ta setkání byla až děsivá. Když jsme točili na Pražském hradě, najednou nám někdo vstoupil do záběru, asistent ho odháněl, a najednou vidíme – ej figu drevenú! – on to prezident. Nebyl informován, že tam točíme. Byl to přesný obraz jeho pozice ve státě… Podruhé jsme byli s divadlem na zájezdě v Praze a po představení nás pozvali do salonku, kde byl i Svoboda. Bylo tam takové zvýšené plateau, kde stál a díval se do sálu, já jsem se k němu bál přiblížit, byl jsem ještě v masce staršího člověka z carského Ruska. Podíval jsem se mu do tváře a nechtěl jsem uvěřit, že ten člověk ještě přijímá nějaký kontakt zvenčí, že komunikuje se světem. Potom mě někdo z tajných (kterých při takové příležitosti vždycky byla spousta) chytil a ,předal mě Svobodovi' se slovy: „Tady máš toho svého dvojníka.“ V rozpacích jsem mu začal povídat, jak nám jde filmování, že máme problém se sněhem, a on se pomalu rozmýšlel a nakonec řekl jedinou větu: „Tenkrát bylo taky hodně sněhu…“ Ale jak už jsem řekl. Generála Svobody si, jako kluk ze středního Slovenska (a možná i protože jsem ze socdemácké dělnické rodiny), přesto dodnes nesmírně vážím.

 

 

Váš vztah k českému národu a jazyku formoval další velikán, tentokrát kulturní, dokonce nositel Nobelovy ceny

Ano, v době, kdy jsem točil své první české filmy, našel jsem si k češtině svou lávku, a tou byla poezie Jaroslava Seiferta, kterou dodnes veřejně recituji. Mám rád i Nezvala, ale hlavně Seiferta, od něhož jsem se už po celý život nedokázal vzdalovat. Seifertova ,smutněnka' je výraz z mého života, mé imprese. Můj oddech se odehrává v tónině smutněnky.

Se Seifertem jsem si celoživotně psal, a z této korespondence dokonce vyšla kniha. Zrodilo se mezi námi přátelství, vzniklé z vzájemného respektu. Osobně jsem se s ním ale sešel jen jednou, když jsem v Praze točil Nemocnici, o níž a o jejímž autorovi se mimochodem tehdy Seifert vyjádřil velmi nelichotivě. Zeptal se mě, jak v něčem takovém můžu hrát. Řekl jsem mu na to tohle: „Mistře, poezie a drama jsou dva různé žánry, které se nedají srovnat, a cena každého z nich je v něčem jiném. Vy jste stále přítomen ve svém království poezie, ale já chci a musím být přítomen v obou.“

Je třeba si uvědomit, že Seifert tehdy čerstvě podepsal Chartu, což samozřejmě ovlivnilo radikálnost jeho názorů a což ovlivnilo i četnost našich setkání, protože o tom prvním byla produkce Nemocnice z patřičných míst okamžitě informována a já dostal signál, abych to napříště nedělal, protože hledat si třetího představitele doktora Sovy by štáb už neunesl… Korespondenci s ním jsem si ale upřít nenechal, každým dopisem jsem mu děkoval za jeho poezii, z níž jsem se naučil češtinu: „Mistře, já jsem tak studoval vaše texty, vy jste kmotr mé češtiny.“ Jsem dodnes šťastný, že on byl hrdý na to, že je otcem své mateřštiny v mých ústech.

K tomu musím poznamenat, že ne každý slovenský herec měl vztah k českému národu. Mně mí slovenští herečtí kamarádi říkávali: „Ti Češi jsou takoví zvláštní; ještě nás i obsazují, a ty jim dokonce hraješ Komenského.“ V celé Evropě, na celém světě neměla Nemocnice na kraji města tak drsné kritiky jako na Slovensku. Nic tam na ní nebylo dobré…

Vrátím se zpět k chartistovi Seifertovi. Vy jste sice Chartu nepodepsal, ale svého času jste měl, pokud vím, také problémy s režimem.

Ano, po srpnu 1968 jsem byl tři měsíce ve Vídni. Tehdy to ještě nebylo tak drastické. Doma byla stále u moci reformní vláda, která žila v domnění, že bude pokračovat v nastoupené linii, a za kulturními činovníky, kteří emigrovali, dokonce posílala své emisary, poslance a tak dále. Já jsem na ně dal a vrátil jsem se. Později mi to připočetli. V roce 1982 jsem natočil televizní besedu Křeslo pro hosta, kde jsem si to pošpatnil. Byla z toho velká obžaloba a ústřední výbor pověřil slovenského ministra kultury Válka, aby mi ji přednesl. Základní body byly tyto: řekl jsem, že i za Slovenského štátu jsem se mohl dostat do slovenského Národního divadla, nepochválil jsem socialismus a recitoval jsem chartistu Jaroslava Seiferta. Ten díl Křesla pro hosta pustili až po nějaké době, pak si to všechno uvědomili a už to nereprízovali. Mělo to ale své výhody, nikdy předtím ani potom jsem neměl mezi herci tolik přátel… Nicméně probíhal soud, jehož žalobcem byl Městský výbor KSS v Bratislavě a soudcem Ústřední výbor KSS. Pronesl jsem tehdy obhajobu, že jsem po celý svůj život byl ve službě básníků, a ministr Válek to pochopil jako básník. On si svůj manšaft chránil, a tak hned udělal protiútok. Přitáhl mě k Štrougalovi (se kterým tehdy s ředitelem Československého filmu Puršem tvořil jednu liberální partu proti biľakovcům) a prosadil, abych dostal národního umělce, což byl titul, po němž byl člověk do jisté míry nedotknutelný (což se ovšem netýkalo národního umělce Seiferta, který holt podepsal Chartu). Paradoxně po revoluci byl ten titul trochu cejch, nicméně i s tím jsem mohl Válka na chvíli vystřídat ve funkci ministra kultury. Dlouho jsem se tam ale neudržel, protože potom k moci přišel Mečiar, který se obklopoval baviči třetího řádu, a započal křížové tažení proti bratislavskému Národnímu divadlu. Jako záminka mu stačilo i to, že hrajeme Rusa Čechova. Tehdy se o nás velmi pochvalně vyjádřil Václav Havel, což byla sice morální posila, ale na druhou stranu další argument pro Mečiara. Tyto poměry ale budete z české kultury znát.

Velmi dobře. Možná i proto, že se v české kultuře děje totéž, se i vám, který jste na začátku své kariéry vytvořil slovenský film s českým režisérem, mohlo stát, že na jejím konci jste vytvořil český film, který ale musel slovenský režisér natočit ve své vlastní produkci…

Vy máte na mysli film Mateje Mináče Všichni moji blízcí. Je zajímavé, že to byl (stejně jako v Nemocnici) záskok. Roli židovského obchodníka, patriarchy rodu, jehož syny byli Josef Abrhám, Jiří Bartoška, Jiří Lábus a Ondřej Vetchý, měl původně hrát Vlastimil Brodský, herec, s nímž jsem se na scéně nikdy nepotkal, ale nesmírně jsem si ho vážil. Měl jsem s ním kdysi krásný zážitek. Slovenská filharmonie hrála v Drážďanech a já jsem měl na jejím koncertu recitativ do symfonie. Ve východním Německu šlo chytit pražský rozhlas a já měl čas poslouchat pohádky, které v něm vyprávěl Vlastimil Brodský. Napsal jsem mu potom dopis. On jako vypravěč jednotlivé hlasy necharakterizoval (což mají ve zvyku dnešní baviči), ale diferencoval. Vyslovil jsem mu obdiv jako herec, který taky dělal pohádky. Moc ho to potěšilo. Na jeho počest jsem potom hrál toho otce židovského rodu ve filmu Všichni moji blízcí v jeho stylu: tak trochu osaměle jsem se držel stranou a dotýkal se jen nitra.

 

 

Zatím poslední příležitost v české kinematografii jste dostal ve filmu Kawasakiho růže.

Tam kupodivu nešlo o záskok, režisér Hřebejk (který je o dvě generace mladší než já) mě velice chtěl, a v mých 85 letech mě zmanipuloval. Tečka. Kroužil kolem mě a hypnotizoval mě: „Pane Chudíku, budete jenom sedět. Určitě to bude dobrý. To se vám bude líbit, to není námaha.“ Měl štěstí, že jsem byl zrovna v Praze s kolegyněmi z našeho Národního divadla a Emília Vášáryová mi řekla: „To si nedokážete představit, co je to za chlapce, to musíte vzít!“ Tak jsem se podíval na jeho filmy a prostě jsem si ho oblíbil. Ta role mě lákala i proto, že od mládí jako by mi někdo řekl: Musíš se držet kladných postav. A to, upřímně řečeno, není velké herectví. Přitom já jsem s gustem hrál i Mengeleho a i toho jsem zvládal tak, že mi ho lidi mohli věřit, a byl to velký úspěch! Vím, že divák má rád kladnou postavu a ztotožňuje se s ní, ale kulturnější a vzdělanější lidé pochopí, že i záporná postava je součást toho povolání. Pak je to radost dělat. A ten estébák Kafka je taková svině, že bych se na něj v soukromém životě nemohl ani podívat. Proto jsem to vzal. Aby si lidi ode mě po letech odmysleli toho Sovu. Potěšilo mě, když slovenské noviny potom psaly: „TOHOHLE herce jsme ve slovenském filmu deset let neobsazovali..?“ Byl tam jen jeden problém. Jak se nakonec ukázalo, pan režisér Hřebejk mi lhal, když říkal, že to bude oddechovka. Byla to pěkná námaha.

Co na tom byla námaha největší?

Třeba kouřit. Já jsem jako občan nekuřák a ve filmech jsem v poslední době jen ,dotahoval'. Kdysi jsem kouřil deset až patnáct cigaret denně, ale řekl jsem si, že nikdo mě nemůže přinutit s tím znovu začít. V Národním divadle hraju v inscenaci Tančírna, kde vykouřím dvě cigarety, a to je celé moje divadlo. Až budu mít zase alternaci, dám vám vědět, abyste se na to přijel podívat. Herec nemůže napodobovat. To nejde markýrovat, já musím natáhnout, a potom vyfouknout, a musím to dělat tak, aby bylo jasné, že to dělám roky. A když je výdech, pozoruju okolní prostředí. Každý měsíc si takhle pracovně zapálím dvě cigarety, a přitom bojuju, abych do toho zase nespad. V Kawasakiho růži jsem ale vysloveně hulil. A ačkoli to byla protirole Sovy, něco z natáčení Nemocnice jsem si tam prožíval znovu. Padal jsem do těch slovakismů, štáb mi všemožně pomáhal. Když se to někdy dvakrát za sebou nepovedlo, tak jsem, jako sportovec, který se v pauze procvičuje, začal:

 

„Až jednou bíle prokvete ti vlas
– jen odpusť, prosím, negalantní zmínku,
čas bídák je a ukrutník je čas,
až budeš státi jednou na stupínku
a dětem veršík číst, jejž napsal snad
autor již mrtvý – kdysi jsi ho znala
a chtěla jsi jej trochu milovat,
či jsi ho přec jen trochu milovala? –
vzpomeň si na mě! Já kdys zatoužil
tak se ti vepsat do tvých něžných skrání,
tak hluboko, tak vroucně, ze všech sil,
že hledám marně slovo přirovnání.
Tak hluboko, by vrásku do čela
ryla ti vzpomínka, jež v vzpomínkách se tratí,
abys v té chvíli slzu setřela
a knížka z rukou steskem vypadla ti.“

 

A všichni poslouchali a rozhostila se tam taková atmosféra, jako by autor Jaroslav Seifert byl mezi námi…

 

Vložil: Tomáš Koloc