Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Sebeobranou proti smutku je i humor. Album Ondřeje Suchého

04.06.2022
Sebeobranou proti smutku je i humor. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Tuto pohlednici, kterou považuji za nadčasovou, jsem dostal začátkem osmdesátých let od karikaturisty Emila Šourka, dodnes činného zakládajícího člena České unie karikaturistů. Dočetl jsem se o něm, že kromě kresleného humoru, který publikuje a vystavuje u nás i v zahraničí, měl i občanské povolání, o němž napsal: „Pracoval jsem jako projektant, stavbyvedoucí, vedoucí stavebního provozu a státní úředník. Do důchodu jsem odešel v roce 2007, poté co jsem se marně snažil o realizaci stavby jezů na Labské vodní cestě pod Ústím nad Labem a pod Děčínem.“

Nevím, jak to chodí u vás, ale já mívám, zvláště začátkem týdne, silnou nenáladu. Obvykle si říkám, že to napíšu do svého sobotního Alba. Naštěstí mi během následujících dnů dojde, že nechci čtenářům, kteří mají podobných starostí sami až nad hlavu, žalovat, co všechno štve také mě. A tak aspoň shromažďuji příhody, které jsou k pousmání.

 

Jiránek

Miluju například humor Vladimíra Jiránka, souseda z dob, kdy jsme oba žili na Starém městě Pražském. Jiránek působil jako plachý člověk, mluvil tichým hlasem a ten, kdo nevěděl, o koho jde, by sotva hádal, že je to jeden z našich největších mistrů kresleného humoru. Několikrát, když šel okolo našeho domu, mi hodil do schránky nějakou kresbu či péefko. Toto PF 1980 rovněž považuji za nadčasové, ne-li přímo předvídavé.

Nezdolným dodavatelem humoru do mých chmurných dnů je sourozenec Jiří. Osobnost TGM byla v naší rodině vždy uznávaná, a tak skutečnost, že mu Řád Tomáše Garrigua Masaryka předal v roce 2013 prezident Zeman, byla pro něj poctou. „Jediné, co mě mrzí,“ postěžoval si tenkrát dekorovaný, „ že až umřu, budu muset jít to vyznamenání na Hrad vrátit.“

Vzpomínám si, jak se mne s určitou jízlivostí jeden novinář zeptal, proč mu nějaké vyznamenání nedal už Havel. Bylo mi tehdy za něj trochu trapně - od čeho máme Internet a Wikipedii? Mohl si tu otázku odpustit, neboť by zjistil, že od prezidenta Havla dostal Jiří medaili Za zásluhy II. stupně v roce 1995.

Jednu herečku skutečnost, že si Jiří pro Řád TGM přece jen na Hrad šel, rozzuřila natolik, že mu přes média vzkázala: „Vždycky jsem si vás vážila, ale od této chvíle si vás už nevážím!“ Charakteristická byla Jiřího odpověď: „Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nevěděl o tom, že si mě vážíte, tak to, že už si mě nevážíte, je mi jedno.“  

 

Suchý Molavcová

Pohlednice, ke které se hodí moje příhoda: Stalo se asi před dvaceti léty. Stál jsem v Mělníku na autobusovém nádraží a čekal na svůj autobus. Prošly kolem mě dvě mladé maminky s kočárky a já zaslechl jejich dialog. „Vidělas?“ – „Co?“ – „No tamhle toho.“ – „Koho?“ – „Toho, co má bráchu!“ – „No a?“ – „Toho, co má bráchu, kterýho si vzala Molavcová!“

Na hlavu mého bratra se snáší s jeho přibývajícím věkem vedle slov chvály i mnoho urážek. Já z toho bývám až jurodivý, nikoliv Jiří. Kterýsi novinář mu dal svého času otázku, zda by nebylo dobré, aby už konečně předal divadlo Semafor mladým. Pokud si dobře pamatuji, odpověděl: „Nevím, jak to myslíte, ale průměrný věk našeho souboru je 32 let, a to jenom proto, že mu ho s Jitkou kazíme.“ Jindy jsem za ním přišel s tím, že jsem kdesi četl, jak Jitka Molavcová je někdo, zatímco on je vedle ní úplná nula.“ Kdokoliv jiný by se přinejmenším zachmuřil, Jiří se však naopak rozzářil: „To je ovšem krásný nápad na nějakou novou hru! Jmenovala by se Paní Někdo a pan Nula!“

Když už jsem u těch sourozeneckých vztahů, přece jen se musím s vámi podělit také o jednu smutnou zprávu z tohoto týdne. V pondělí měl oslavit režisér a herec Jaroslav Vízner (o deset let starší bratr dnes už známějšího Oldřicha) 85. narozeniny. Nikdo nečekal, že mu budou do té oslavy zbývat pouhé dva dny. Vzpomínám, jak jsem se s Jardou seznámil na jaře roku 1967 a na podzim téhož roku jsem se s ním pak ještě setkal v Paříži (tou dobou tam totiž hrály zrovna naše dvě divadla, Semafor a Na zábradlí, jehož byl on tehdy členem), aniž bych tušil, že příště se setkáme až po čtvrt století, kdy se vrátí domů z emigrace. Celá léta jsme pak byli skorosousedé na Kokořínsku a užívali si venkova. Jeho život se po krátké nemoci uzavřel…

 

Jaroslav Vízner

Jaroslava Víznera a jeho ženu vám zde připomínám na pohodové fotografii, kterou mi poslal v době, kdy mu bylo už asi tak osmdesát. Při pohledu na ni se mi vybavuje název jednoho legračního obrazu Ivana Mládka: „Ženy se radují z pohybu“. K této fotografii bych připsal podtitulek: „Manželé Víznerovi se radují z pohybu“.

Chtěl bych dnes končit nějakým kameňákem. Našel jsem jeden takový. Když se Boris Hybner kdysi ptal doktora Miroslava Plzáka, jestli by mu mohl říct, jak podle něj vypadá gag, doktor Plzák mu odpověděl: „Nevím, co je to gag, ale znám jeden: Jde pan X po Václavském náměstí a znenadání ho nakopne pan Y. To ještě není gag. Pan Y si kleká na kolena a prosí za odpuštění, že si pana X  spletl se svým švagrem. Pan X odpouští, pokračuje dále v chůzi a pan Y ho znovu nakopne.“

Snad jsem vás něčím dnes přivedl k úsměvu. V šedesátých létech nás rozesmávaly v časopise Mladý svět snímky různých autentických cedulí. Tak tato budiž ,sladkou tečkou' za dnešním Albem!

 

výstraha

Jinými slovy: Lidi, ovládejte se! 

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý