Nová tvář dekonstrukce: Mánesův orloj s postavami Black Lives Matter a účesy od Osmanyho Laffity. Svět Tomáše Koloce
komentář
04.06.2022
Foto: Se svolením hl. m. Praha
Popisek: Velmi, velmi nepovedená a ideologicky pokřivená kopie Mánesova zvěrokruhu na Staroměstském orloji
Populární autobiografická komedie autorky Terezy Boučkové Zemský ráj to na pohled z roku 2009 končí následující zápletkou: do prostředí Charty 77 má na návštěvu přijet slavný francouzský filozof. Jeho návštěva se má stát nejvýznamnějším dnem v dosavadní historii Charty; má ji fakticky mezinárodně legalizovat. Stane se ale něco zcela jiného. Filozof je zadržen policií pod fiktivní záminkou pašování drog, zatímco účastníci chartistického uvítacího večírku jsou zatčeni a ti nejvýznamnější z nich odsouzeni na léta do vězení. Pomineme-li pikantní okolnost, že během této akce byl uvězněn i budoucí prezident republiky, tehdejší policie zcela jistě netušila, koho nechala vyspat v cele předběžného zadržení při pobočce VB na tehdejším letišti Ruzyně (dnes pojmenovaném po zmíněném vězni č. 2). Kdyby to tušila, nechala by si tam vězně č. 1 zřejmě déle…
Onen jednonoční vězeň Husákova režimu se jmenoval Jacques Derrida a do světových dějin vstoupil tím, že formuloval teorii dekonstrukce. Ta zjednodušeně říká, že cokoli bylo v minulosti postaveno a zavedeno, se nyní bude bourat. Derrida, který zemřel v roce 2004, se ještě dožil pádu Berlínské zdi (a s ní Východního bloku) i newyorského Světového obchodního centra, už tehdy ale věděl, že pád jistot, které tyto desítky let neměnné konstanty představovaly, byl jenom začátek. My, kteří jsme se narodili v 70. letech minulého století, tedy v době, kdy Derrida svou teorii formuloval, poslední generace, která zažila svět před velkou dekonstrukcí, se nepřestáváme divit, kterých všech jistot se leptavá doba velké dekonstrukce (do)týká. Začněme třeba školním učivem.
Dějepis: zatímco za našeho dětství autoři učebnic v látce „konec druhé světové války“ sice skřípali zuby, že musí přiznat, že západ a jih Čech byl osvobozen americkou armádou, zatímco zbytek našeho území sovětskou Rudou armádou, ale v obou případech mluvili o osvobození (těsně po pádu minulého režimu jsme se pak dozvěděli také o podílu vlasovců, případně Rumunů). Dnešní dekonstrukce příběh zcela obrátila. Rudá armáda podle nové verze v září 1944 až v květnu 1945 naše území neosvobozovala od nacismu, který za sedm let okupace zbavil života přes půl milionu předválečných československých občanů, ale přišla k nám, aby nás okupovala (a to přestože se ještě týž rok stáhla zpět do SSSR).
Český jazyk: zatímco my, žáci první třídy ZŠ v naší vesničce, jsme se v školním roce 1984/1985 už během prvních hodin psaní učili krasopisně, vázaným psacím písmem napsat, že jméno našeho školníka (jehož předkové byli českoslovenští Rusíni) je Jurij Rabyňuk, naši dnešní nástupci na ZŠ se učí, jak v trhaném, ani psacím ani tiskacím písmu Comenia script napsat jméno jeho stejnojmenného synovce, který přišel s aktuální ukrajinskou migrační vlnou a jmenuje se tentokrát Yuri Rabynyuk.
À propos první třída ZŠ šk. r. 1984/85: ještě jako houfu čerstvých žáčků, zvyklých si jen hrát, nám napsali do notýsků, že jsme experimentální třída, která bude v rámci učiva zažívat věci, s nimiž naši rodiče nemají zkušenosti. Sami nevěděli, jakou mají pravdu. Množiny na prvním stupni jsme zvládli celkem lehce. To horší přišlo, když nám ruštinářka, která nám během školního roku 1988/1989 rozdala adresy sovětských pionýrů, jimž jsme povinně museli napsat, o dva ročníky později (šk. r. 1990/91) už jako angličtinářka rozdala adresy amerických vojáků, které jsme měli svými dopisy „podpořit v spravedlivé válce v Perském zálivu“ proti Iráku. Málokoho asi překvapí, že když jsem se s touto svou učitelkou, původním jménem Janou Hálkovou, už za minulého režimu aktivní členkou Československého svazu žen, potkal náhodou na vysoké škole, jmenovala se Jana Hálek a coby učitelka genderových studií byla prosazovatelkou nejen metoo, ale jak nebinární identity, tak (což v tomto případě zní paradoxně logicky!) i všeobecného práva studentů chodit do školy v hidžábu.
Anebo: do divadla jsem coby letitý frekventant dramatického kroužku (kde do nás od dětství vtloukali, že inscenace divadelní hry je služba myšlence autora) přestal chodit, poté co se největší režisérskou hvězdou v našem státě stal Vladimír Morávek, jehož práci jsem znal z inscenace (tehdy ještě bílé) Maryši, založené na tom, že hlavní hrdinka má na stole padesát hrnků s různými nápoji a pomocí siderického kyvadélka se rozhoduje, které z nich má dát vypít Vávrovi.
Bolestnější už to bylo s psaným slovem, které se stalo mou profesí. Postupně jsem se smířil s tím, že z generacemi dětí oblíbené Říhovy knížky Honzíkova cesta, která pojednává o prázdninách malého Honzíka v zemědělském družstvu, byly vymazány všechny zmínky o zemědělském družstvu (!), z Kocoura Mikeše od Josefa Lady byla vypuštěna pasáž o „Cikánech, kteří z hladu kradou kočky“, zatímco z Danteho Pekla zmizela klíčová postava Mohameda. Ovšem jako autor i jako posluchač velkého Martina Hilského (který nás, příležitostné překladatele, učil, že překladatel musí překládat hlavně věrně), když se mi pak poštěstilo být sám přeložen do cizího jazyka, jsem poněkud hůře nesl, když mi v mém cestopisu slyšenou větu babičky, kterou jsem v oné zemi u silnice viděl prodávat angrešt: „V Německu je draho a my nemáme nárok na penzi“ překladatel-občan té země přeložil: „V Německu je draho a máme nárok jen na malou penzi.“ Když jsem na to překladatele upozornil, bezelstně mi vysvětlil, že tak si to žádá politická korektnost. Co je ale to všechno proti nedávnému vyjádření slavného českého právníka, že omezení svobody slova skrze zákaz několika desítek periodik je v zájmu kvalitnější svobody slova (!).
S takovým tréninkem mě vůbec neudivilo, když jsem se v těchto dnech dočetl, že akademický malíř a restaurátor Stanislav Jirčík namísto kopie Mánesova kalendária-zvěrokruhu na Staroměstském orloji, zadané Národním památkovým ústavem (jehož mluvčí Klára Veberová se posléze vyjádřila: „Naši pracovníci nemohli podobu díla ovlivnit, protože viděli až jeho výsledek“(!)) namísto Mánesových postav a tváří českých a moravských chlapců a děv z českých zemí 19. století vytvořil zcela nový zvěrokruh, na němž člověk může kromě tváře spisovatelky Kateřiny Tučkové a dalších autorových přátel vidět i jiné soudobé postavy (kupříkladu Vodnář, v původní verzi svalnatý slovanský chlapec s věncem na hlavě, je v dnešním korektním podání očividně inspirován hnutím Black Lives Matter a za jeho pokrývku hlavy by se nemusel stydět ani Osmany Laffita). Co na tom, že původní autor Josef Mánes za to, že chtěl v roce 1866 na desce, kolem níž musel projít každý návštěvník Prahy, vidět slovanské motivy, zaplatil tím, že mu (na rozdíl od ,restaurátora' Jirčíka) zadavatel práci na desce orloje nikdy nezaplatil (viz. historický film o jejím vzniku podle románu Františka Kožíka Paleta lásky) a že původní Mánesovy postavy z orloje inspirovaly Františka Hrubína k stejnojmenné sbírce básní, kterou dnes zná každý maturant (Mánesův orloj, 1953) - když sám Velký dekonstruktor (čti dle vzoru Velký inkvizitor); výrobce filmů, v kterých už rozložil celé dějiny posledního století, režisér Jan Hřebejk, o ´restauraci´ Mánesova orloje napsal: „Přijde mi to velice vtipné a dobře namalované. (Ostatně i Mánesův) orloj je Disneyland 19. století…“
Jména a příjmení z autorova dětství a mládí byla změněna. Jména a příjmení dnešních osobností jsou, bohužel, pravá…
Vložil: Tomáš Koloc