Kritika byla zhnusena, publikum jásalo. Jadrný humor a svérázný projev mu vynesly přezdívku český Chevalier. Tajnosti slavných
25.05.2022
Foto: Se svolením soukromý archiv Adiny Janovské
Popisek: Komik, písničkář, textař, libretista, spisovatel a zpěvák Fanda Mrázek na podpisové fotografii pro fanoušky z roku 1940
AUDIO Vlastně nikdy nehrál, vždy vystupoval a mluvil tak, jak mu zobák narostl. Mistr lidové zábavy inspiroval i Wericha, jeho písničky se stávaly šlágry a lidi je milovali. Většina jeho filmů pak ale skončila na nejhlubším dně archivu jako nežádoucí brak.
V pondělním článku jsem zavzpomínala na Slávku Doležalovou, takže prostě musím připomenout i jejího partnera, s nímž zářila na počátku třicátých let jako Pepina Rejholcová. Fanda Mrázek byl typickou lidovou hvězdou první republiky. Komik, kabaretiér a zpěvák, na jehož smyslu pro humor a svérázném podání byla postavena řada úspěšných filmových komedií a na jehož představení se do pražských divadel hrnuly davy. V dětství jsem jeho písničky poslouchala, aniž jsem tušila, kdo je zpíval. Velmi ráda si je totiž notovala babička, která si v době jeho největší slávy naplno užívala příjemného života novomanželky, která měla ve všední dny na starosti pouze samu sebe a o víkendu se chodila s dědečkem bavit do pražských podniků všeho druhu, od Arény až po bar Lucerna. Fandovy písničky jí vydržely po celý život, a když byla naštvaná, cedila je skrz zuby téměř nenávistně, nejčastěji právě tuhle:
Počkej, ty budeš litovat:
Sranda vždy a všude
František Mrázek, kterému nikdo neřekl jinak než Fanda, se narodil 22. srpna 1903 v Praze. Nejprve se vyučil měditiskařem a zpočátku toto povolání také nějaký čas vykonával v uměleckém závodě českého nakladatele Jana Štence, který se specializoval na reprodukci a dokumentaci uměleckých děl a architektury. Současně už ale začal vystupovat na veřejnosti, zpočátku amatérsky, časem poloprofesionálně, jako zpěvák v zábavních podnicích všeho druhu. Velmi dobře zpíval a exceloval v různých komických scénkách. Počátkem dvacátých let definitivně vsadil svoji budoucnost na umění a jako profesionál začínal nejprve v Ostravě. Dlouho se tam ale neohřál, protože během jednoho příležitostného vystoupení U Bártů v pražských Košířích zaujal Josefa Waltnera, známého kabaretiéra a provozovatele proslulého nočního podniku Montmartre v Řetězové ulici, jenž ho krátce angažoval ve svém dalším podniku Babylon, který sídlil rovněž na Starém Městě, pro změnu v Provaznické.
Já chodím na rande s Monou Lisou:
Humor dělnických hospůdek
Přízeň publika si Fanda získával přímočarým, jadrným a velmi osobitým humorem, který jako by odkoukal v některé ze žižkovských či smíchovských dělnických pivnic. Vystupoval v různých kabaretních skečích, muzikálových revuích a bulvárně laděných operetách. Už v roce 1922 získal angažmá v Tylově divadle, po dvou letech přešel do souboru smíchovského Švandova divadla, které ale vzápětí opustil, protože jeho naturelu mnohem víc vyhovovala smíchovská Aréna, která byla původně letní scénou Švandovy divadelní společnosti. V té době už byla zastřešena a měla topení, což umožňovalo celoroční provoz, a její majitel, herec a producent Antonín Fencl, ji provozoval především jako operetní scénu.
Bramborová placka se škvarkama:
kuplet z operety Tylova divadla Ostrov milování
Český Chevalier
V Aréně Fanda působil až do roku 1934, kdy se rozhodl založit vlastní kabaretní scénu Modrý velbloud. V té době ale vznikaly noční zábavní podniky v Praze jako houby po dešti a bylo jich tolik, že ten Fandův neměl v obrovské konkurenci šanci být výdělečný a vydržel pouze jedinou sezónu. Poté krátce působil v Divadle Varieté, aby v roce 1936 konečně zakotvil v Divadle Na Fidlovačce, v jehož souboru setrval až do roku 1961. Nikdy neusiloval o odlišení hraných postav, vždycky se snažil vystupovat sám za sebe. V tom byl jeho velkým vzorem legendární francouzský herec, tanečník, šansoniér a zpěvák Maurice Chevalier. Odborníci na kulturu pro něj sice pochopení neměli, pro řadu významných umělců ale byla jeho vždy vyprodaná představení inspirativní. Například Jan Werich obdivoval jeho virtuozitu, s níž dokázal ,prodat‘ písničku, a říkával o něm, že uměl z ničeho uhníst radost.
Trampská dumka:
Ach, ta Pepina!
Na filmovém plátně se objevil ještě v němé éře, přestože byla základem jeho kumštu především práce s hlasem. První štěk dostal v roce 1928 v komedii s Ferencem Futuristou a Járou Kohoutem Ve dvou se to lépe táhne, o dva roky později si na něj vzpomněl režisér Miroslav J. Krňanský s postavou chasníka v milostném melodramatu Černý plamen. Film byl dodatečně ozvučen, a Fanda si v něm tudíž mohl nakonec i zazpívat. Po několika dalších vedlejších rolích pak dostal v roce 1932 životní příležitost v legendární frašce Pepina Rejholcová. Naivní Pepina se zrodila jako hrdinka kresleného seriálu malíře Františka Voborského a měla takový úspěch, že se režisér Václav Binovec rozhodl tento námět využít ve svém prvním zvukovém filmu. Pro ztvárnění hlavní hrdinky si vybral díky fyzické podobě s kreslenou postavou tanečnici a herečku Slávku Doležalovou a postava detektiva Ferdy se stala Fandovou největší filmovou rolí. Odborníci na kulturu byli zhnuseni, uznávaný kritik Jaroslav Brož dokonce napsal, že film je „nový surový útok na tak dost již nízký vkus našeho obecenstva, který zasluhuje jedině bezvýhradného odsouzení“. Publiku se ale hudební komedie o vesnické naivce, která se vydá do Prahy za svým milým, líbila. Stejně tak byla jako vrchol uměleckého paskvilu ohodnocena i komedie Strýček z Ameriky s Theodorem Pištěkem, v níž si Fanda zahrál jeho nezvedeného synovce.
Štěstí, štěstí:
z filmu Pepina Rejholcová
Od komedie k parodii
V třicátých letech byl na roztrhání, nechyběl v žádném úspěšném projektu a šel z jedné role do druhé, i když už všechny byly jen vedlejší. Během druhé světové války pak spolupráci s filmem omezil na minimum a před kameru se vrátil až v roce 1949 jako číšník v parodii na sladkobolné předválečné romance Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Excelentní výkony v ní odvedli Hana Vítová a Oldřich Nový, k mimořádnému úspěchu přispěla hudba Júlia Kalaše, a především výborná režie Martina Friče. V padesátých letech dál točil několikrát ročně, ale jen ve vedlejších rolích. Jeho posledním filmem se stal v roce 1959 dětský dobrodružný film Zpívající pudřenka, který měl být parodií na špionážní dramata. Fanda si v něm zahrál majitele střelnice, záměr tvůrců se ale nepodařilo realizovat podle představ a snímek téměř zapadl. V téže době se také mihl poprvé a naposledy i na obrazovce v prvním československém televizním seriálu Rodina Bláhova.
Hledám děvče na boogie woogie 1946:
Fando, ty kluku zlatej
Během války, kdy se přestal angažovat ve filmu, vydal humoristické romány Šťastný člověk a Bída je pes. Psal také povídky, pohádky, monology a skeče ke svým výstupům, v rukopisu zůstaly nedokončené dvě vzpomínkové knihy. Kromě účinkování v divadle a ve filmu často spolupracoval i s rozhlasem, především ale vynikl jako hudební skladatel a textař. Řadu svých písní také sám nazpíval na gramofonové desky. V roce 2005 vydal Gabriel Gössel a Radioservis čtyřiadvacet jeho již zapomenutých šlágrů na CD Fando, ty kluku zlatej. Poprvé se František ,Fanda‘ Mrázek oženil v roce 1930 s Annou Chramostovou a o rok později se jim narodil syn František. Jeho druhou manželkou se stala v roce 1951 Dagmar Jechurová, která byla o dvacet sedm let mladší. Po odchodu z angažmá v roce 1961 na další kariéru rezignoval a stáhl se do soukromí. Zemřel v Praze 13. října 1970, bylo mu pouhých šedesát sedm let.
Kdo vyhovět si nedovede:
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český film, FDB, Encyklopedie českého divadla, Ondřej Suchý: Šemanovice, Tidal, IMDB, Český rozhlas, Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje, Bontonland)
Vložil: Adina Janovská