Iveta Bartošová jako princezna Diana a Anna Fialová jako Rami Malek aneb Jsme pro pokračování Ivetina zmrtvýchvstání! Svět Tomáše Koloce
komentář
22.05.2022
Foto: Se svolením Supraphonu
Popisek: Iveta Bartošová
Autorovo letmé ohlédnutí za třemi nedávno odešlými (J. A. Náhlovským, Medou Mládkovou a Josefem Abrhámem) a recenze aktuálního televizního pokusu o zmrtvýchvstání čtvrté odešlé, Ivety Bartošové, v televizní minisérii Iveta.
Mám ve zvyku si ve svém deníku u každého zemřelého, jehož jsem aspoň trochu znal, napsat aspoň krátkou poznámku. U Josefa Aloise Náhlovského, který zemřel 7. dubna, to byl třeba jen dvouřádkový aforismus:
Zemřel profesor dějepisu J. A. Náhlovský, který se celý život živil tím, že ze sebe dělal blbce.
Odešel v době, kdy se armády blbců živí tím, že ze sebe dělají profesory dějepisu… |
Na mecenášku umění Medu Mládkovou, která zemřela 3. května, jsem si zase vzpomněl v souvislosti s povodněmi 2002, jejichž jedním z hlavních symbolů se stala třímetrová židle od Magdaleny Jetelové, kterou Mládková zakoupila a učinila z ní němý poutač Muzea Kampa. Židle tenkrát doplavala až na soutok Labe a Vltavy u Mělníka, kde jsem tehdy pracoval v záchranné četě, a když Mládková zorganizovala její návrat, kvůli němuž musela být zastavena lodní doprava, uvěřil jsem, že dokáže splnit i notoricky známé přání Alfonse Muchy, aby v Praze byla postavena důstojná výstavní budova pro 8x6 metrů velká plátna jeho Slovanské epopeje. Že to přání za 83 let od Muchova úmrtí, na následky výslechu na gestapu, nedokázal splnit náš stát a hlavní město Praha, se nedivím. (Ostatně ideologie našeho dnešního státu se ve svém pohledu na všeslovanství od pohledu gestapa příliš neliší…) Neodbytná Meda Mládková by tu budovu (i přes všechny administrativní kličky našeho čackého establishmentu) určitě nakonec prosadit dokázala. Jen byl jí na to osud musel dát víc, než jen těch nedožitých 103 let.
Dne 16. května zemřel Josef Abrhám. Jako divák jsem byl zdrcený, přestože po snímcích z loňského předletního pohřbu Libušky Šafránkové muselo být každému jasné, že je na nich vdovec, který sám na světě nebude chtít zůstat dlouho. Do filmu Smrt krásných srnců vložil Karel Kachyňa větu, kterou říká asistent Hejtmánek (Jiří Krampol) svému šéfovi, pojišťováku Popperovi (Karel Heřmánek): „Nejbohatší v Kunovicích je majitel cihelny Abrhám..." Zvlášť za minulého režimu byla tato věta trochu drsná recese autora i mluvčího (Jiří Krampol byl Abrhámův spolužák z ročníku DAMU, vedeného Milošem Nedbalem). Josef Abrhám byl skutečně syn majitele cihelny v Kunovicích, zatímco jeho matka byla z rodu slovenských katolických i evangelických kněží, kteří byli u kormidla tamního národního obrození. Abrhámův praprapradědeček Jozef Hollý (1788-1851) byl slovenský vlastenecký spisovatel a básník, proslulejší však byl jeho bratr, slovenský katolický kněz Ján Hollý (1785-1849), vrstevník Kollára a Šafárika, zvaný slovenský Homér, který psal podobně jako Ján Kollár časoměrné eposy ze slovanských dějin.
O tři generace později se knězem stal Abrhámův dědeček, autor slovenských divadelních her Jozef Hollý (1879-1912), z jehož pěti dětí (kromě Abrhámovy matky Boženy Kateřiny) proslul slovenský herec a režisér Martin Hollý starší (1904-1965), jehož poslední rolí byl odbojář Kuchár z prvního čs. oscarového filmu Obchod na korze), a vnuk, slovenský režisér Martin Hollý ml. (1934-2004), který natočil například díla jiného známého evangelíka mezi českými umělci Jiřího Křižana (Signum Laudis, Tichá bolest, Na lavici obžalovaných justice).
Proto Josef Abrhám hrál v slovenských filmech bez dabéra. Slovenština byla jeho mateřština a jeden ročník odstudoval i na bratislavské VŠMU pod vedením profesora Ladislava Chudíka, jemuž byl potom v seriálu Nemocnice na kraji města nejen podřízeným MUDr. Blažejem, ale i českým jazykovým poradcem. Od své první hlavní role ve filmu Velká cesta (1962), v níž hrál pod vedením Jurije Ozerova Jaroslava Haška, putujícího širou Rusí, se stal hvězdou, nikdy ale nepřestal být tím, čím byl v nitru. Evangelickým skautem, jehož největší radostí je hra na klavír.
Řekl bych, že se svou ženou Libuší Šafránkovou se (jak už jsem před rokem říkal v jejím nekrologu) protnuli nejen v herectví, v Činoherním klubu a v mnoha filmech a televizních inscenacích, ale i v určité vnitřní čistotě. Po téměř úplném vymření původní sestavy legendárního Činoherního klubu (založeného roku 1965), který započal v roce 2004 odchodem Václava Kotvy a před Josefem Abrhámem se zastavil až loni odchodem Niny Divíškové, zbyli jejímu muži, režisérovi a zakladateli divadla Janu Kačerovi (1936), už jen dramaturgové Jaroslav Vostrý (1931) a Ladislav Smoček (1932) a herci Josef Somr (1934) a za mořem v kanadském exilu Vladimír Pucholt (1942).
V pátek 20. května se na televizi Voyo naopak v podobě posledního, třetího dílu odehrálo zmrtvýchvstání Ivety Bartošové (1966-2014) v třídílném seriálu Iveta. Autor i režisér projektu tří hodinových částí, odehrávajících se od roku 1976 do roku 1989, Michal Samir je zajímavý už tím, že po dlouhých letech od tvorby absolventa moskevské filmové školy VGIK Zdeňka Podskalského není absolventem pražské FAMU ani písecké FAMO, ale londýnské Drama Center, a na jeho tvorbě to je znát přinejmenším ve smyslu, že je odstíněn od ideologických klišé, jichž jsou historické filmy posledních třiceti let plné, snad kromě několika jaksi ,povinných úliteb' (Petr Sepeši si stěžuje na pomalou „československou poštu“, o níž si každý dnešní Čech nad 40 let naopak pamatuje, že byla o dny až týdny rychlejší, než dnešní ČP; bytný Petra a Ivety se chce vytáhnout „zápaďáckým pitím“, které sice tehdy moc nebylo, ale jednu dvě láhve měl přece doma každý středotřídní Čech; festivalem Mladá píseň provádí „socialisticky slizký“ profesor Dubecký, jehož představitel se na kandidátky lepí, olíbává je a na pódiu se svíjí jako neukojený deviant, přestože festival ve skutečnosti moderoval vtipný a elegantní Jan Vala, mj. moderátor Televizního klubu mladých, Bratislavské lyry, Zlatého slavíka či seriálu Putování za vínem).
Jinak je seriál natočen jako příběh čisté dívky z periferie, která se vydává do nástrah sofistikovaného hlavního města, což je syžet sdělitelný (a také prodatelný do… a na to zřejmě tvůrci sází) celého světa. V zrcadle sporů s rodinami dědiců, které provázely například seriál Bohéma, a koneckonců i v zrcadle osudu samotné Ivety zvolili tvůrci navíc překvapivě nebulvární postoj, s nímž předem zkonzultovali celou produkci i scénář s rodinami předobrazů svých postav.
Až díky tomuto seriálu si divák jako já uvědomil podobnost archetypu Ivety Bartošové s archetypem princezny Diany, a to nejen v jejich konci, ale především v jejich začátku, v jakési čistotě, jíž má samozřejmě víc Iveta. Každý obyčejný kluk dnešní doby, který si prožije svou podobnost promiskuitnímu Petrovi, si s ním také může prožít čistící sílu Ivetina citu, který existuje nikoli uprostřed, ale paralelně s jejich výhradně postelovými vztahy, v úplně jiném hodnotovém vesmíru.
V tomto smyslu je potřeba pochválit režii za výběr herců a práci s nimi, ale také je samotné. Anna Fialová s Vojtěchem Vodochodským v hlavních rolích nejenže hrají, ale také zpívají své postavy, což jde zejména u Anny (vnučky Limonádového Joe Karla Fialy) až do takových podrobností, jako je barva hlasu, což je pro diváka stejně krásné, jako (u vědomí, že Iveta s Annou zmrtvýchvstává) mírně strašidelné. Jestli tvůrci filmu Bohemian Rhapsody udělali s Rami Malekem kauf nového Freddieho Mercuryho, pak tvůrci Ivety jim s Annou Fialovou dali flek.
Ovšem jestli u Petra Sepešiho stačil jediný pohled na něj, aby si člověk uvědomil, že patří do typu libový floutek, Vojtěch Vodochodský už tak typově přesný není, což ho nutí někdy k až příliš velkému přehrávání. (Ostatně stejně tak je tomu se scénářem, který v zájmu Sepešiho stylizace vynechává například fakt, že před svou smrtí kvůli Ivetině nastydnutí přerušil turné po SSSR a odvezl Ivetu do ČSSR do nemocnice…)
Naopak Ondřej Brzobohatý v roli Ladislava Štaidla je nejen k nerozeznání od originálu, ale zároveň je to přesně zvolený typ. Hudebník a producent, který ví o své přitažlivosti a nemusí nic předstírat. Brzobohatý díky tomu skoro nehraje, je prostě jen za sebe. Skvělá je dvojice Ivetiných rodičů v podání Aleny Mihulové a Miroslava Hanuše. Když Miroslav Hanuš v roli Karla Bartoše říká: „Ta Praha ji zničí! Ona tam přijde o všechno, ani nebude vědět jak!“, jde divákovi z té předpovědi mráz po zádech a naprosto jistá Alena Mihulová má ode mě velkou hereckou jedničku s hvězdičkou i vzhledem k tomu, že je mi znám její celoživotní fyzický handicap, s nímž se celoživotně potýkali i její předchůdci Svatopluk Beneš či Boris Rösner.
Největší partnerkou Anně-Ivetě je ale Jana Boušková v roli sbormistryně Mogarovičové, typu srdcaté učitelky, která na rozdíl od více či méně zmrazeného okolí prožívá s hlavní hrdinkou všechny zvraty příběhu, který jako jeho spiritus agens zároveň nenápadně posunuje dopředu. Udělal jsem tu chybu, že jsem nahlédl do recenze v jedněch mainstreamových novinách, kde se o této postavě psalo jako o „nesnesitelném socialistickém kýči“. Ve skutečnosti je tomu ale zcela naopak. Nesnesitelná je dnešní společnost bez empatického účastenství, společnost studeného protokapitalistického kýče, který v seriálu představuje mašinérie zábavního průmyslu, ztělesněná producentem Vlastou Krejzou (Igor Chmela), ačkoli i ten Ivetu po smrti Petra odvezl ve svém autě domů, což by se od dnešních producentů rozhodně nemohlo žádat.
Autor/autoři (stejně jako v autobiografickém díle dcery Pavla Kohouta Terezy Boučkové Zemský ráj to napohled) pro větší dramaturgickou přehlednost správně vypustili z příběhu dvou sester ve skutečnosti existujícího bratra, dalo by se ale čekat, že s ohledem na to více použijí nabízející se motiv spojení/napojení sester-dvojčat. Naopak rozpačitě a nadbytečně působila prolínající se linie řadového vojáka, který je do Ivety zamilovaný. U motivu pražských bytných Petra a Ivety by bylo možná dobré hned ze začátku více zdůraznit, že nejde o Petrovy rodiče; v některých scénách se mi zdálo, jako by o tom nevěděl ani sám představitel bytného Jan Vondráček.
Celkově jde ale o skvěle natočené dílo, jehož hlavní předností je dokonalá režie (kdy naposledy režiséra napadlo zabrat během odjezdu vlaku v detailu hrdinčiny oči, které kmitají v potřebě najít v míjejících vagónech hledaného…). Navíc jde snad o první historické dílo za posledních třicet let, kde jsem nenalezl žádnou historickou chybu a jen jediný plagiát. Ten ale tak čistý, že jsem v pokušení si myslet, že šlo o poctu originálu: scénu, kdy Iveta vyjde před pražské hlavní nádraží, jako když ve Vesničce mé střediskové vyšel Otík z Rákosník z metra u sochy svatého Václava, a oba je v Praze přivítal dechový hit roku 1980, skladba Karla Hály a Jiřího Eliáška „Praha už volá“.
Zbývá jen povzdech nad dobou salámové dramaturgie, kdy se seriály točí po částech, takže se natočí tři pilotní díly, a pak se čeká, zda někdo u příběhu, který je napsán tak, že nejde, aby nebyl dopovězen dál, dá někdo peníze na zbytek. Že se něco podobného děje u dobrovolných projektů na Youtube, kde například osvědčený tým seriálu Skoro na mizině po natočení jednoho dílu nového seriálu Liga mužské moudrosti loni uvízl na finanční písčině, je logické. Ale že stejný, alespoň z pohledu soustavné dramaturgie, produkční horor bude mít na svědomí projekt, za nímž stojí TV Nova a TV Markíza, je už na pováženou. Přinejmenším za sebe ale producentům Voyo mohu vzkázat: Chci pokračování Ivety – už proto, že je to dílo, které symbolicky odčiňuje nesmírnou vinu, kterou má dnešní český showbyznys na smrti Ivety Bartošové!
Vložil: Tomáš Koloc