Pětašedesát let objevuji Polsko. Radost, láska, obdiv. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Krásné nápady i smysl pro humor. Pár kroků od wroclawského Hotelu Polonia Centrum je křižovatka. U jednoho přechodu stojí v řadě sochy chodců, kteří vcházejí pod kamennou dlažbu, aby na druhé straně vycházely z proražených dlaždic opět nahoru na chodník.

Před týdnem jsem se vrátil z týdenního pobytu v polské Wroclawi. Důvod mé cesty do Polska nebyla ani turistika, ale návštěva místa, kde působil slavný kabaret Kalambur, kde bydlely kdysi ještě neznámé budoucí filmové hvězdy, a jak vypadá Teatr Kameralny, kde v roce 1993 uváděl můj bratr s Jitkou Molavcovou a souborem divadla Semafor hru Nižní Novgorod (v první podobě) a dvě reprízy revue Second hand show (Vetešník), která měla v anglické a ruské verzi předtím premiéru ve finském Tampere, pak ve Varšavě a Moskvě, až se dostala na prkna tohoto divadla v Krakově.

Procházel jsem se svým kamarádem Karlem Spurným, bývalým vedoucím dramaturgem ostravské České televize, a prolézali jsme antikvariáty, kde jsem vybral vše, co souviselo s mými zájmy. Měli jsme skvělého průvodce s obdivuhodným záběrem zájmů a profesí. Jmenuje se Jan Węglowski a je překladatel, bohemista, herec (působil v již zmiňovaném kabaretu Kalambur, hrál i v několika televizních seriálech), hudební skladatel, zpěvák a knihovník.

Před vchodem do bývalého kabaretu Kalambur, který zde existoval v letech 1957-2014 a dodnes působí jako kavárna, jsem vyfotografoval Janka Węglowského v živé debatě s Karlem Spurným. Sám jsem při tom myslel na to, že například v roce 1960 ještě nikdo netušil, že z jisté zde vystupující studentky jménem Pola Raksa vyroste jedna z největších hvězd polských filmů a televizních seriálů.

Teď bych se ale měl vrátit k té podivné číslici 65 v titulku dnešního Alba. Nejde o omyl, opravdu jsem poprvé ve svých dvanácti (!) letech začal psát do Polska, kam jsem se v šestnácti také poprvé vypravil na tzv. malý pohraniční styk do města Jelenia Góra. Vše začalo tím, když jsem o prázdninách v roce 1956 u tetičky v Karlových Varech pobíhal s blokem a sbíral autogramy hereček a herců, kteří zde byli hosty Mezinárodního filmového festivalu. Nevím, kde se ve mně, považujícího se po celý život v podstatě za spíše člověka plachého, vzala ta odvaha, že jsem zahraniční herečky, které se mi líbily, drze požádal, aby mi ke svému autogramu napsaly i svou adresu. Mému přání vyhověly dvě – Polka Barbara Polomská a Němka Annekathrin Bürger. S oběma jsem se pak v dospělosti sešel, ale jen jedna mi tenkrát na můj dětský dopis odpověděla, Barbara Polomská. Tak vzniklo naše celoživotní přátelství.

Barbara Polomská, polská filmová a divadelní herečka, která se poprvé našim divákům představila ve filmu Varšavská siréna v roce 1956. O rok později, v roce 1957, hrála s Josefem Bekem hlavní roli v česko-polském filmu Co řekne žena.

Promiňte, že se u této herečky, která mě poctila tím, že jsem se stal jejím celoživotním přítelem, ještě zdržím. V roce 1958 se objevila v dalším koprodukčním filmu, česko-jugoslávském Hvězda jede na jih, a v roce 1964 jsem ji navštívil v Lodži, kde žila a působila v tamním Teatru Powszechny, a dělal s ní jako začínající novinář rozhovor pro Mladou frontu. Nu a v roce 1992 jsme si na to všechno nakonec zavzpomínali v televizní Kavárničce dříve narozených, kde byla mým prvním zahraničním hostem (což mi mimochodem tehdy umožnil onen Karel Spurný, iniciátor a dramaturg všech mých pořadů v ostravské televizi). Bylo to krásné setkání, při němž jsem mohl paní Barbaře rovněž zprostředkovat schůzku s jejím hereckým partnerem ve filmu Co řekne žena, Josefem Bekem. Atmosféra tohoto pořadu už mě při její přípravě vzala tak za srdce, že jsem pro paní Barbaru napsal se skladatelem Vladimírem Čechem šanson, který jsem měl tu čest jí zazpívat:

Autogramy Barbary Polomské

V Karlových Varech, v padesátých letech
Filmový festival byla událost
Diváků vděčných, v dospělých i v dětech
Míval ten festival vždycky víc než dost
Jedenáct mi bylo, když jsem to tam zažil
Hotelu Moskva říkalo se Pupp
Mockrát jsem se marně dovnitř dostat snažil
Kluci tam však měli zakázaný vstup

Na každé z krásných dam
Loudil jsem autogram
Až jsem měl popsaný jeden celý blok
Stal jsem se vůdcem smečky
Číhal s ním na herečky
Které pak bez podpisu neušly ni krok
Jedna z nich nejvíc milá
Se mně tak zalíbila
Že jsem jí o autogram říkal každý den
Měla jméno Barbara
A já šel na ni zadara
Za což mě z kina ovšem vyhodili ven

Chci tvrdit, paní Polomská
Že známe se jen od loňska
Odmítám těch pětatřicet let
Když tak o tom přemejšlím
O tom čase včerejším
Vidím, že je starší pouze svět
Chci tvrdit, paní Polomská
Že známe se jen od loňska
Odmítám těch pětatřicet let
Nakonec přec jen prosbu mám
Věnujte mi zas autogram
Ať mohu ohlédnout se na chviličku zpět…

Záběr u stolu, kde jsem byl při setkání Barbary a Josefa Beka přítomen. Našemu přátelství s Barbarou Polomskou bylo nakonec vyměřeno 65 let. Herečka, slavná především v padesátých a šedesátých letech, kdy ji v Polsku dokonce nazývali „polskou Brigitte Bardot“, odešla na věčnost 28. července 2021 ve věku 87 let. Podlehla zčásti úrazu, kdy ji na přechodu přes ulici porazilo auto.

Než si v souvislosti s letošní návštěvou Wroclawi zavzpomínám ještě na jednu polskou hereckou osobnost, připomenu zde svou nebývalou odvahu, kdy jsem se ve svých třinácti letech (v roce 1958) dověděl, že v Polsku, které tehdy bylo v kulturní ,oblevě' vždycky o kus dál, než my, vychází časopis Jazz. Už jsem tu kdysi psal, že mít o čtrnáct let staršího bratra bylo pro mě od dětských let výhodou. Měl jsem prostě už jako kluk rád jazz (ještě před nástupem rock´n´rollu), a tak jsem si zjistil adresu redakce a svým tehdy ještě stále školáckým písmem jsem pánům redaktorům napsal, že vzdor tomu, kolik je mi let, „miluji“ jazz a že by mi udělali radost, kdyby mi pár starších čísel svého časopisu věnovali. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a já dostal tlustou obálku, plnou jejich starších čísel.

Už ze samotných obálek časopisu Jazz jsem se rozplýval štěstím a – světe, div se – dokonce jsem si dokázal přelouskat i některé krátké články. Dívám se dnes do hromádky těchto měsíčníků, které jsem si od roku 1960 chodil už po celá šedesátá léta kupovat sám, do Polského kulturního střediska na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí. Mimochodem, před nedávnem jsem četl článek, ze kterého si neodpustím ocitovat zajímavou informaci: „V srpnu 1956 se stal zázrak. V těžkých časech komunismu se splnila touha poválečné generace podílet se na vznikající kultuře a čerpat ze vzorů západního umění. Naplněním této touhy byla bezprecedentní událost: 1. Celostátní festival jazzové hudby v Sopotech. Tedy hudby mnoho let zakázané a považované vedením PLR za symbol ‚amerického imperialismu‘. Festival uspořádaly dva polské jazzové kluby: varšavský a krakovský. Akci zahájil dlouhý pochod jazzových hudebníků, umělců a básníků i široké veřejnosti. Tento pochod-happening otřásl Sopoty a byl kritizován v tisku, ale brána jazzu už byla dokořán!“

Ale zpátky do Wroclawi. Náš pozorný průvodce městem Janek nás zavedl k divadlu s názvem Teatr Kameralny, kde kdysi vystupoval také Semafor. Jsem fotograf-amatér, a navíc často zapomínám, že bych měl fotoaparát používat častěji, ale tentokrát mě mnohem víc než sentiment, spojený s myšlenkou, že tady před léty několikrát stáli na jevišti Jitka Molavcová s Jiřím, zaujalo něco zcela jiného. Pamětní deska, kterou bych zde nečekal…

V Teatru Kameralnym vystupovala se svým Teatrem židowskim v letech 1947-1968 herečka Ida Kamińska, která okouzlila celý filmový svět  hlavní ženskou rolí českého oscarového filmu režisérů Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze!

Odbočuji další vzpomínkou. V roce 1968, dva roky poté, co byl Obchod na korze oceněn  zlatým Oscarem, jsem se s paní Idou sešel ve Varšavě. Nenapadlo mne, že naše první setkání je i setkáním posledním. Ještě téhož roku Ida Kamińska emigrovala do Spojených států z důvodu tehdy narůstající antisemitské politiky.

Sešli jsme se dvakrát, pozvala mě na představení do svého divadla. V roce 1968 to bylo Státní židovské divadlo, které ve Varšavě existovalo od roku 1945. Jeho budova byla nevzhledná, nízká, záměrně neopravovaná, coby kus svědectví druhé světové války. Ida Kamińska ho řídila od roku 1947. Její filmografie není veliká. Teprve po letech jsem si všiml, že hra Mirele Efros, kterou jsem tenkrát v Státním židovském divadle viděl, byla už v roce 1912 zfilmována a že Ida Kamińska si v ní poprvé zahrála, jako třináctiletá dívka! Celou její filmografii tvoří pouhých sedm filmů. Například jen mezi Obchodem na korze a filmem, v němž hrála předtím, měla šestnáctiletou pauzu. Ještě malá zajímavost: Poslední film, v kterém Ida Kamińská hrála už v USA, režíroval jeden z režisérů Obchodu na korze Ján Kadár. Byl natočen v roce 1970, jmenoval se Anděl Levine, šlo o černou komedii a s paní Idou v něm hrál také tehdy slavný Harry Belafonte. Pro úplnost bych měl dodat, že když v květnu roku 1980 Ida Kamińska ve věku 80 let zemřela, měla za sebou dvě vlastní hry a 58 překladů her do jidiš, jako režisérka uvedla na scénu 65 představení a jako divadelní herečka sehrála celkem 124 rolí. Napsala také knihu vzpomínek, která vyšla v New Yorku v roce 1973 pod názvem Můj život, moje divadlo a která se k polským čtenářům dostala v překladu až v roce 1995.

Setkání před vchodem do tehdejšího varšavského Státního židovského divadla (v polštině Teatr Żydowski im. Estery Racheli i Idy Kamińskich)

Ida Kamińska byla ke mně, novináři z Československa, nesmírně milá a vstřícná. Kdo by řekl, že si herečka pozve člověka od novin do své šatny a vedle vyprávění o vzpomínkách na Československo a o svém divadle, které zakládala už její maminka, se nechá zároveň při líčení před zrcadlem fotografovat!

A tohle je jedna z fotografií, které jsem pořídil v šatně první hvězdy a ředitelky divadla!

Závěrem dnešního Alba si nemohu odpustit zveřejnění ještě dvou fotografií z Wroclawi, doplněných komentářem. Omlouvám se tomu, kdo zná toto město, a ví proto, kolik nádherných starobylých i moderních nových budov tu stojí za pozornost fotoaparátu. Ale jak už jsem sdělil v úvodu, moje návštěva a zdejší pobyt měly jiný důvod. Už brzy se víc rozepíšu v jiných článcích, ve kterých, jak bývá mým zvykem, budu mapovat zajímavosti ze života kdysi známých, ale dnes už často zapomenutých herců a zpěváků. Začínal konstatováním: „Pár kroků od krakovského Hotelu Polonia Centrum je křižovatka. U jednoho přechodu stojí v řadě sochy chodců, kteří vcházejí pod kamennou dlažbu, aby na druhé straně vycházely z proražených dlaždic opět nahoru na chodník…“

…a tady jsou ti chodci, kteří navzdory červené na semaforu prorážejí dlaždice, aby pak pokračovali v cestě za svými cíli a povinnostmi

Loučím se s vámi radou: Mnozí to možná znají, někdo třeba ne, ale nejpopulárnější polskou dobrotou jsou mléčné karamelky, které se jmenují Krówki (čti Krůvky). Návštěvníci Polska se často ptají, kde mohou koupit Krůvky, neb bez nich se nemají domů ani vracet. Já věděl, že Krůvky musím koupit pro radost své ženě, své švagrové a své snaše. S tím jsem otravoval kamaráda Karla po celou dobu pobytu. Viděl jsem tyto bonbóny všude, ale nějak jsem si zafixoval, že nejlepší bude je koupit krátce před výjezdem z Polska, na tržišti kousek od benzínové pumpy, kde jsme dokupovali benzín (jak u nás už dobře známo, přibližně o deset našich korun levněji). Pak jsme jeli koupit Krówki-Krůvky. Kolik jich chcete, zeptal se česky prodejce. Tři pytlíky, odpověděl jsem. Večer jsem si v Ostravě balil kufr, do kterého, než jsem srovnal všechny knížky a cédéčka, které jsem z Wroclawi vezl, napěchoval karamelky. Teprve tehdy jsem si všiml, že každý pytlík váží kilogram. A ta moje rada? Krówki-Krůvky můžete v Polsku koupit v různých baleních. Třeba jen 10 dkg. I tak potěšíte své milé, že jste si na ně vzpomněli.

Doma jsem jeden pytlík těchto mléčných lahůdek vyfotografoval, jako odstrašující příklad. Každý balíček rovná se 1 kg. Myslete na to, kolika příbuzným či přátelům byste tímto balením chtěli způsobit sladkou radost!

Vložil: Ondřej Suchý