Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Bílý plášť je jeho osud. V ‚Ordinaci‘ sympaťák, v Chlapovi zamilovaný intrikán. Jak to má tenhle zelenooký fešák s láskou? VIP skandály a aférky

17.05.2022
Bílý plášť je jeho osud. V ‚Ordinaci‘ sympaťák, v Chlapovi zamilovaný intrikán. Jak to má tenhle zelenooký fešák s láskou? VIP skandály a aférky

Foto: Se svolením Ivana Luptáka (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Ivan Lupták

Hrát doktory se mu po třicítce stalo tak trochu osudem. Navíc jsou to doktoři zamilovaní do krásných žen. Možná proto se Ivan Lupták trochu bál vyjít na veřejnost s tím, že on to má s láskou jinak. Věrné divačky mu to ale rády odpustily.

Čím bude, bylo pro studenta střední školy se zaměřením na výpočetní techniku dlouho nejasné. Obor ho nebavil, ale co dál, nevěděl. V rodině se mu žádného nasměrování k divadlu nedostalo, v dětství chodil do divadla dvakrát ročně se školou. Pak přišel blesk z čistého nebe, Ve třetím ročníku na střední viděl představení Richarda III. To ho zasáhlo natolik, že se rozhodl stát hercem. Bylo mu osmnáct a začínat bez zkušeností přípravu na přijímačky na DAMU znamenalo velký zvrat v životě a velkou dřinu. „Samotného mě to překvapovalo, ale ten pocit byl tak intenzivní… Věděl jsem, že kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to. Zatnul jsem zuby a šel si za svým, i když se to ve mně pralo. Večer jsem usínal s pocitem, že do toho musím jít, a ta představa mě naplňovala. Ráno jsem se vzbudil s tím, že je to úplná blbost a že se při představě přijímaček na DAMU hrozně stydím. Přitom se říká: ráno moudřejší večera. Tady to neplatilo, večer vyhrál.“ Ale vyhrálo úsilí a kousek drzého čela – u přijímaček uspěl.

 

V seriálu Chlap, foto VOYO

První angažmá Na Zábradlí

Další úspěch ho potkal hned během studií. Ve čtvrtém ročníku dostal nabídku na angažmá v Divadle Na Zábradlí. Prestižní scéna si ho vybrala, aby mu postupně nabídla dlouhou řadu rolí ve znamenitých inscenacích. „Bylo mi přesně čtyřiadvacet a bylo to pro mě naprosto neuvěřitelný. V životě mě nenapadlo, že bych mohl hned po škole dostat angažmá v tak prestižním divadle, byl jsem absolutně šťastnej. Samozřejmě i to nejlepší divadlo mívá své potíže. Ze Zábradlí jsem po deseti letech odešel, ještě tam dohrávám v Hamletech a v Cizinci. Tyhle dvě inscenace jsem si nechal, protože jsem je měl nejradši.“

 

V seriálu Chlap s Andreou Růžičkovou, foto VOYO

Nejtěžší představení má nejraději

Nejraději ale vzpomíná na představení, které nastudoval na jiné scéně, v Divadle Letí. Bylo to monodrama Po Frederikovi. „Text ke mně sám doplul. Tak strašně se mi líbil, že jsem se rozhodl chodit s ním po všech možnejch čertech, abych to mohl nazkoušet. Hodinu a čtvrt sám na scéně, byla to nejtěžší a zároveň nejkrásnější práce, jakou jsem zažil.“ Text hry oslovil herce možná proto, že v tehdejších třiadvaceti letech prožíval podobné pocity, jako jeho postava. „Je o klukovi, který se od svého přítele nakazil virem HIV. Svůj příběh vypráví po smrti toho přítele, který se zasebevraždil. Vzpomíná na něj, na jejich vztah, vyrovnává se s tím, co se stalo, se ztrátou lásky i se svou vlastní smrtelnou nemocí.“

 

V Ordinaci v růžové zahradě 2, foto TV Nova

Co si pomyslí fanynky?

Když před necelými dvěma lety v rozhovoru pro Právo poprvé veřejně promluvil o tom, že má přítele, hodně si to rozmýšlel. Ne proto, že by jeho sexuální orientaci neznala rodina a kolegové, těm to bylo dávno známé a s přijetím neměl žádnou negativní zkušenost. Z Ordinace v Růžové zahradě je ovšem známý jako milovník žen, a tak se trochu bál, jak se s tím jeho fanynky vypořádají. „Kvůli čemu trochu váhám, je moje účinkování v Ordinaci v Růžové zahradě. Hraju tam postavu milovníka a diváci si herce s postavou rádi ztotožňují.“ 

 

Seriál Chlap a stejný kostým, foto VOYO

Ordinace mu zajistila popularitu

Proč herec náročných divadelních rolí zabrousil na terén mýdlové opery? „Důvodů bylo víc, ale především jsem to vnímal jako dobrou cestu, jak dát o sobě světu vědět. Takový seriál vás dostane do povědomí lidí. Jak říká jeden můj divadelní kolega: „Nejhorší herec je neznámej herec.“ Představte si, že přijdete třeba na úřad, kde máte uvést povolání, řeknete herec a paní za přepážkou se na vás tázavě podívá, protože vás nezná. Člověku je to v tu chvíli trochu nepříjemný. Ordinace je pro mě dobrá i z hlediska profesní zkušenosti. Hraju v ní tři roky, točí se pravidelně několikrát do týdne, člověk se tím před kamerou pořádně otrká, získá sebejistotu,“ užívá si nejen popularitu, ale také profesní zkušenost.

 

Jako Faust v Divadle Rokoko

Znovu lékařský plášť

Ivan Lupták se mihl v mnoha televizních seriálech i ve filmech, jeho pohlednou tvář a proměnlivý pohled tmavých očí má kamera ráda i ve velkém detailu. Nyní ho znovu vídáme jako lékaře v seriálu Chlap. Zatímco Vojta Kratochvíl v Ordinaci si svou vyvolenou Radku romanticky unesl od oltáře, Adam Štraus v novém seriálu je na tom mnohem hůř. Miluje kolegyni, která dala srdce jinému. On to nese těžce, zvlášť proto, že krásná lékařka o svého vyvoleného přišla, protože ztrátou části paměti na jejich lásku prostě zapomněl. Adamovi to dalo naději, a dokonce ho to přimělo k intrikám. Je to trápení, jenže srdci neporučíš. „Je to tvrďák s jemnou duší, nešťastně zamilovaný kluk,“ vyjádřil se o své nové seriálové postavě herec.

Nejvíc si asi postavy lékařů užívá hercova maminka. „Máma je zdravotní sestra a vždycky tvrdila, že budu doktor. Tak teď má doma aspoň seriálového doktora. U nich v nemocnici je za exota, že její syn je ten doktor z Ordinace. Myslím, že si tu popularitu užívá. Hlavně tedy tu svou,“ popsal Ivan Lupták svou domácí slávu v rozhovoru pro Marianne.

 

V civilu pro časopis Marianne

Je to jen divadlo

Představení Sláva a pád krále Otakara v Divadlo Komedie vyvolává i dva roky po prvním uvedení velké emoce. Stává se, že diváci znechuceně odcházejí po prvním dějství, protože avantgardní pojetí Grillparzerovy hry prostě nejsou schopni vstřebat. „Na svou scénu poměrně dlouho čekám v aule u vstupu do divadla, a tak potkávám lidi, kteří rozhořčeně odcházejí během představení. Jdou na Krále Otakara a myslí si, že to bude historická, výpravná záležitost, a ona je to dost velká avantgarda. Když se rozčilují, snažím se je uklidnit, že o nic nejde, a zvu je na Plejtváka. Tam se nikdo nesvléká,“ líčí svůj postoj ke hře, která mu mimo jiné předepisuje nahou scénu, Ivan Lupták. Diváckou kritiku moc neprožívá. „Nikdy jsem divadlo nevnímal hystericky, křečovitě, jako něco nedotknutelného. Někteří kolegové ho berou jako poslání, já to tak ale nikdy neměl. Divadlo je jenom divadlo. A vždycky, když jsem měl velkou trému – protože já jsem trémista, a jaký – a už mě to nepříjemně svazovalo, snažil jsem se uklidňovat právě tím, že o nic nejde. Že nejdu operovat člověka, kterého můžu zabít,“ vysvětluje, že divadlo je pro něj prostě práce, kterou dělá s nasazením, ale bez pocitu nějakého poslání. Přitom se ovšem přiznává, že vždy znovu prožívá trému a s léty se to jen zhoršuje. Směs hereckých emocí...

 

K této fotce z Instagramu se pojí neuvěřitelný příběh: „Nad pohovkou pokrytou nespočtem ovčích houní visel omšelý obraz v pozlaceném rámu. Malíř se snažil vyjevit právě se probouzející krajinu, do které byla zasazena jakási vesnička. Už samotné proporce objektů, lineární a tonální kompozice dokonale prozrazovaly, že autorem je vášnivý amatér s mělkým talentem. Na tom však vůbec nezáleželo. Z obrazu doslova prýštila nezkrotná snaha naplnit dílo veliké. A obsah zde absolutně dominoval nad formou. Obraz namaloval náš vzdálený příbuzný a jmenoval se Lidice před vypálením. Máma mi už od útlého dětství vypravovala rodinnou legendu o strýci mé babičky, který v Lidicích, i se svou ženou a osmiletým synem Ivánkem, zahynul. Tento tragický osud dal vzniknout tomuto obrazu a já k němu od té chvíle pojal zcela jiný vztah. O více jak pětadvacet let později, čili loni v září, kdy jsem naposled hrál v divadle, sedím s Petrem Kostkou v šatně, jen bůh, nikdo jiný, ví, proč jsme si zhruba tak patnáct minut před představením povídali o druhé světové válce a o zvěrstvech, jaká nacisti na lidech páchali. V tom Petr povídá: „Ostatně u nás v rodině je oběť druhé světové války. Mého bratrance, tehdy mu bylo osum let, zabili nacisti při vypalování Lidic.”. Loket opřený o hranu stolku mi podjel a ruka tvrdě dopadla do klína. „A jak se ten bratranec jmenoval?” vykoktal jsem ze sebe tu otázku. „Ivánek,” pravil Petr a dál, jako by nic, na sebe zlehka nanášel divadelní pudr před zrcadlem, které lemovaly nepravidelně rozsvícené žárovky, z nichž jedna tu a tam zablikala. Rozhostilo se hrobové ticho, které přeťal zvonek inspice a oznámení, že za pět minut začínáme hrát. Dvě rodinné legendy se jednoho večera potkaly a splynuly v jednu. Dnes je světový den divadla a když jsem divadlo naposledy hrál, tak to největší se kupodivu odehrálo v herecké šatně. Divadlo je krásné!“

Milovník chalupy a koček

V pětatřiceti je z mladíka dospělý chlap. Ivan Lupták si užívá popularitu, ale také již hledá klid a možnost odpočinku. Spolu s přítelem, interiérovým designérem, si pořídili chalupu na Kokořínsku, kde herec rád relaxuje. Není rozhodně žádný kutil, tuhle roli přenechává příteli a na pomoc volají také šikovného souseda. Posezení u kamínek, možnost výletů na kole, pocit soukromí – to vše nervnímu herci chalupa poskytuje. Kýžený klid mu přináší i soužití s kočkami. A jak to tak bývá, kdo si pořídí kočku, stává se jejím podnájemníkem. „S přítelem sdílíme lásku ke kočkám. Máme dva kocourky, jsou to exoti, doslova – ta rasa se jmenuje exotická krátkosrstá kočka, pochází z perské kočky. Vlastně jsou hrozně oškliví, mají spláclý čumák, a tím jsou právě ohromně roztomilí. A povahově jsou skvělí, přátelští, společenští, skoro jako pes. O kočce jsem uvažoval dlouho, a když kamarádka z divadla zjistila, že se kvůli alergii musí vzdát kocourka, vzal jsem si ho. A totálně jsem mu propadl. Byl to úžasný mazel, dokonce jsme se kvůli němu přestěhovali do jiného bytu. Původně jsme totiž bydleli v podkroví a hrozilo, že by mohl vypadnout z okna. Bohužel na podzim nečekaně umřel. Byly mu teprve čtyři roky, jenže měl nemocné srdíčko. A já to nevydržel a pár týdnů nato jsem přinesl domů dva nové,“ svěřuje se Ivan Lupták s tím, jak propadl životu s kočkami. Kéž mu skutečně poskytují klid a dobrý spánek, který díky své lehce pesimistické povaze občas postrádá.  

 

Na chalupě s kocourem

V červnu Praha ožije hudbou

Přes dvě desítky míst v centru Prahy i v dalších městských částech rozezní 3. a 4. června hudba nejrůznějších žánrů. Již posedmé festival Praha žije hudbou promění ulice, náměstí či parky ve scény pod širým nebem s cílem upozornit na význam kvalitního pouličního umění ve veřejném prostoru. Speciální si do pražských ulic připravují Aneta Langerová nebo Lenka Dusilová, sólově vystoupí královna femipunku Mucha nebo frontman Houpacích koní Jiří Imlauf. Rapper Kato z Prago Union po boku svého parťáka klávesisty JeNa Hovorky představí Pragobřinkostroj. Pořádnou energii vlije do města řízná dechovka Brass Avenue, brass hiphopoví Shizzle Orchestra či klezmerová kapela Trombenik. Hip hopovou scénu bude reprezentovat například vícenásobný mistr České republiky v beatboxu a liveloopingu Tiny Beat. V ulicích Prahy zahrají i acid-elektroničtí Evelynne a se svým DJ setem se představí náš přední producent Aid Kid. Posluchače zaujme jistě i Nikki Trio libanonsko-české zpěvačky a muzikantky Nicole Madi nebo suverénní pianistka, skladatelka a zpěvačka Barbora Mochowa, která zaujala i porotu Eurovision Song Contest. Festival ozdobí také zahraniční buskeři, ukrajinsko-americké duo Ofera a v Berlíně usazený americko-francouzský tandem Scott & Lila. Samostatné scény budou mít na festivalu hudební vydavatelství Supraphon a Tranzistor. Hudební program doplní i řada dalších doprovodných akcí.

 

Aneta Langerová, foto Herbert Slavík

Manželé Tomešovi představují rodinu ve videoklipu

Na natáčení je herečka a zpěvačka Michaela Tomešová zvyklá. Ostatně jako Adélku ze ZOO ji diváci vídají každé úterý a čtvrtek na televizi Prima. Teď ji ale čekal trochu jiný úkol. Neschovávala se za žádnou postavu, zkrátka hrála samu sebe. „Roman napsal krásnou písničku, a tak jsme se do ní zapojili celá rodina. Původně jsem mu tedy navrhovala asi čtyři jiné podoby klipu, ale ani jednu nepřijal a výsledkem je tohle rodinné zachycení dne. A jsem za to moc ráda,“ popisuje herečka, jak videoklip vznikal.

 

Tomešovi, foto FTV Prima

Roman Tomeš si po Slunečné dává od herectví pauzu, a tak se může naplno věnovat hudbě. Písnička ZE(MĚ) je inspirována tím, co se právě děje ve světě. „Jsem citlivý kluk a musel jsem se z toho vypsat. Těžko se smiřujete s tím, co se děje, obzvláště když sedíte doma a vidíte ty děti kolem sebe. To byl ten první plán, proč skladba vznikla,“ přiznává Roman Tomeš. „Teprve pak jsme přemýšleli, že by mohl vzniknout klip. Nechtěl jsem, aby to bylo něco patetického, protože ta písnička má v sobě dost patosu, a tak na jeden den přijel štáb s režisérem Jankem Cingrošem natočit náš obyčejný život. Zkrátka takový mini dokument Tomešů.“

 

Drama Les se zúčastní prestižního Ateliéru v Cannes 

Režiséři Petr Kazda a Tomáš Weinreb se se svým novým projektem Les dostali mezi patnáctku rozpracovaných titulů v hledáčku prestižní platformy Ateliér na festivalu v Cannes. Ateliér jako jedna z hlavních aktivit canneské organizace Cinéfondation od roku 2005 upozorňuje na nejpozoruhodnější filmy, které jsou zatím ve fázi vývoje, otevírá jim cestu na významné festivaly a také k možnostem mezinárodní distribuce. Úspěchy tuzemské kinematografie rozšiřují filmaři Kazda a Weinreb ve spolupráci s nutprodukcí. Letošní Ateliér se koná už po osmnácté a proběhne od 22. do 27. května. Dvojice, která spolupracuje už od svých studií na FAMU, se mezinárodně prosadila hned svým debutem Já, Olga Hepnarová. Drama o poslední ženě odsouzené v Československu k trestu smrti ve světové premiéře otevíralo přední sekci Panorama na 66. ročníku festivalu Berlinale.

 

Moodboard, foto nutprodukce

Drama Les pojednává o přírodní katastrofě, která navždy změní osud jedné rodiny. Libor s Janou žijí na vesnici, kde dosud vše funguje, jak by mělo. Je tu obchůdek s potravinami, hospoda, pošta i železniční zastávka. Libor obhospodařuje rodinnou pilu na zpracování dřeva, jeho družka Jana vlastní několik hektarů lesa. Vychovávají dvě děti, starší Květa se připravuje na maturitu, malého kojence Josefa zatím zajímá především matčin prs. Do jejich spokojených životů ale vstoupí orkán, který nerozvrátí jen kmeny stromů v okolí, ale také dosavadní rodinné soužití.

 

Vložil: Ela Nováková