Počet českých nositelů Nobelovy ceny? Myslíte, že dva? Chyba, je jich desetkrát víc! Svět Tomáše Koloce
komentář
15.05.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Alfred Nobel, zakladatel
Autor této rubriky si jako první v českých médiích dal tu práci a dohledal všechny nositele Nobelovy ceny, spjaté s Českou republikou rodištěm, bydlištěm či předky. Jejich počet i příběhy čtenáře tohoto textu určitě udiví…
Nejprve dva známí nositelé Nobelovy ceny, o nichž nás ve škole učili, ale ne vše.
1. Jaroslav Heyrovský (1890-1967)
Profesor fyzikální chemie získal Nobelovu cenu za chemii v roce 1959 za objev polarografie, která dokáže pomocí elektrického proudu vyhodnotit řadu veličin v chemické látce. Syn rektora Karlovy univerzity, právníka Leopolda Heyrovského, byl po matce z českoněmeckého rodu Hanlů z Kirchtreu, z nichž pocházel královéhradecký biskup z let 1831-1875, baron František H. z K, a s nímž jsou spřízněni grafik Josef Herčík starší i soupeři z prezidentských voleb 2018 Michal Horáček a Miloš Zeman. Na pražském Akademickém gymnáziu byl spolužákem Karla Čapka, se kterým seděl v lavici a který ho použil jako předobraz inženýra Prokopa v románu Krakatit, později jako on studoval v Paříži a na rozdíl od Čapka i v Londýně. Přestože byl po válce obviněn, že jeho vynálezy napomáhaly válečnému úsilí, byl očištěn a v roce 1953 spoluzaložil Akademii věd. Zemřel na následky otravy základní látkou, na níž stál jeho vynález, rtutí.
2. Jaroslav Seifert (1901-1986)
Udělení jeho Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984 předcházel bouřlivý život. Narodil se na dělnickém Žižkově jako syn obchodníka s obrazy, který zkrachoval a stal se dělníkem. Už v maturitních letech se namísto absolventa gymnázia stal členem proslulé české literární avantgardy, která byla mnoha osobními vztahy propojena jak s tehdejší francouzskou, tak s ruskou, německou a italskou avantgardou a v jejímž čele stály křiklavé talenty o rok staršího Jiřího Wolkera a Vítězslava Nezvala. Vstoupil zároveň do umělecké skupiny Devětsil (odkud byl v téže době za „kolaboraci s uměleckou komercí“, filmem, vyloučen Jiří Voskovec) a do Komunistické strany Československa, z níž ovšem s dalšími literáty zase vystoupil v roce 1929, kdy se jejího vedení chopil stalinista Klement Gottwald. (V téže době se oženil s dcerou známého pražského velkopekaře.) Ačkoli po válce, kdy uchopila moc, už do státostrany nikdy zpět nevstoupil, proslul výrokem „raději budu zvracet s francouzským, než zpívat s ruským básníkem“, státní moc ho jako otce poetismu nemohla zcela vytěsnit, takže jako zásadový člověk sehrál velkou roli na liberalizujících sjezdech Svazu československých spisovatelů v letech 1956 a 1967, po federalizaci ČSSR v letech 1969-1970 vedl vlastní svobodomyslný Svaz českých spisovatelů, načež přišla normalizace a zákaz publikace. V roce 1977 byl Jaroslav Seifert (s herečkou Vlastou Chramostovou a slovenským spisovatelem Dominikem Tatarkou) jedním z trojice spoluzakladatelů Charty 77, kteří zároveň nesli neodňatelný komunistický titul národní či zasloužilý umělec.
Když bylo vedení Charty 77 v čele s Václavem Havlem výborem Nobelovy ceny dotazováno, zda se více hodí podpořit československý exil Nobelovou cenou pro Milana Kunderu, či čs. disent cenou pro už od 50. let několikrát navrhovaného Jaroslava Seiferta, přimluvil se Havel za básníka-spoluchartistu. A tak v roce 1984 došlo k vynucenému povolení oficiálního vydání spisů jinak nesmlouvavě zakazovaného chartisty a k řadě dalších absurdit, počínajících tím, že švédské koruny, v nichž byla cena vyplácena, byly valutou, kterou občan východního bloku nesměl vlastnit. Dostala je státní banka a Seifertovi za ně vyplatila částku v bonech, měně, v níž bylo ve specializovaných prodejnách Tuzex možno nakoupit západní zboží. Mezi dárky přátelům, které tam čerstvý nobelista pořídil, lze zmínit americká kamna pro manželskou dvojici disidentů, herečku Vlastu Chramostovou a kameramana Stanislava Milotu. Zbytek z větší části padl na švýcarské čokolády, které Seifert rozdával všem, kdo ho navštívili.
Zatímco se málo ví, že slavnou laureátskou řeč O patetickém a lyrickém stavu ducha (kterou ve Stockholmu za nemocného otce, který zůstal doma, přednesla dcera Jana) napsal za básníka jeho zeť, politolog, výtvarník, esejista a dramatik Dalibor Plichta, to, jak se s mrtvým básníkem jemnosti rozloučilo vedení jeho vlasti, je poměrně dobře známo. Na hřbitov směli jen normalizační potentáti, zatímco přátelé z disentu a Charty byli vyháněni za zvuku pneumatických vrtaček, které poblíž „náhodou“ rozrývaly beton…
Rodáci, kteří z vlasti odešli.
3. Bertha von Suttner (1843-1914)
Nositelka Nobelovy ceny míru z roku 1905 se stejně jako předešlí jmenovaní nobelisté narodila v Praze, dokonce jako členka jednoho z nejstarších českých rodů, hrabat Kinských (původně Vchynských z Vchynic a Tetova). Čeština byla jejím druhým jazykem vedle rodné němčiny. Kromě toho než v třinácti letech odešla do Vídně, žila několik let v Brně. Jako zchudlá šlechtična, žijíc pouze s matkou ve Vídni, pracovala jako guvernantka velkoprůmyslníkova syna Artura von Suttner, jehož si vzala a s nímž během války mezi Velkou Británií a Ruskem odjela do Gruzie, odkud do vídeňských a berlínských novin posílala články na protiválečná témata. Po vydání románu Složte zbraně! (1889) o nejkrvavější bitvě dosavadních dějin, bitvě u Hradce Králové, už ji znala celá Evropa. Po smrti manžela v roce 1902 se mimo jiné věnovala prosazování míru mezi Čechy a Němci v Českém království či osvětě proti antisemitismu. Ironií osudu zemřela pouhý týden před atentátem na Františka Ferdinanda d´Este, který se o měsíc později stal roznětkou první světové války.
4. a 5. Carl Ferdinand Cori (1896-1984) a Gerty Cori (1896-1957)
V roce 1947 spolu získali Nobelovu cenu za lékařství. Oba rodilí Pražáci, on Němec, ona Židovka z rodu, který pocházel z Radnic u Rokycan, spolu studovali medicínu na německé části Univerzity Karlovy a v roce 1920 spolu (z několika důvodů, k nimž patřily antisemitské bouře, které v době vyhlášení ČSR v říjnu 1918 mj. zpustošily pražské Židovské Město, nevůle obou rodin přijmout do rodiny „nevěřícího“ a nepřipravenost pražského akademického prostředí přijmout ženskou vědkyni) těsně po promoci odjeli do Rakouska, kde uzavřeli manželství, a dva roky nato pokračovali do USA, kde v Státním ústavu pro studia zhoubných nemocí ve Washingtonu objevili vliv fyziologické přeměny cukrů a jejich hromadění na vznik rakoviny, za který se stali nobelisty.
6. Peter Grünberg (1939-2018)
Ten, který roku 2007 dostal Nobelovu cenu za fyziku za vynález velkokapacitního pevného počítačového disku, se narodil v Plzni jako syn inženýra plzeňské Škodovky, polistopadového uprchlíka ze sovětského Ruska německé národnosti do ČSR a sudetské Němky. Jeho otec zemřel těsně po osvobození v československém internačním táboře pro Němce a matka s Peterem a sestrou byli v roce 1946 odsunuti do západoněmeckého Hessenska, kde Peter vystudoval dvě univerzity, načež odjel na praxi do Kanady a USA.
Zahraniční rodiště, česká krev.
7. Leopold Ružička (1887-1976)
Nositel Nobelovy ceny za chemii za rok 1939 byl vnukem českého krejčího, který se vystěhoval do chorvatské Slavonie, kde se také narodil jeho vnuk. Studoval v Německu, ale své objevy v oblasti výroby steroidních hormonů (jako první vyrobil mužský hormon), které jsou dnes hojně využívány od zemědělství po sport, učinil ve Švýcarsku, kde také zemřel.
8. Friedrich August von Hayek (1899-1992)
Klasik Václava Klause a původní autor myšlenky, že všechno vyřeší trh, za kteroužto v roce 1974 získal Nobelovu cenu za ekonomii, se sice narodil ve Vídni, ale pocházel po brněnském dědečkovi z otcovy strany, Gustavovi z Hájku, a ze strany matky, rozené z Jurášků, byl bratrancem zakladatele analytické filozofie Ludwiga Wittgensteina, jehož otec Karl byl vlastníkem Poldi Kladno, pojmenované po filozofově matce Leopoldině a nesoucí ve znaku její profil. Prorok liberálního podnikání se po svých rakouských začátcích pohyboval v Británii a USA, aby dožil v SRN.
9. Daniel Carleton Gajdusek (1923-2008)
Za objev, že lidojedi na ostrově Papua, kteří v mozcích svých obětí pojídají prionovou bílkovinu, onemocní nemocí kuru (typem demence), získal v roce 1976 Nobelovu cenu za lékařství syn řezníka ze slovenských záhoráckých Smrdáků, který se ještě za Rakousko-Uherska přestěhoval do New Yorku. Protože rodina Gajdůšků žije i na české straně na Moravském Slovácku, zahrnul ho autor do svého výčtu. Stíhaný v USA za mravnostní delikt zemřel v Norsku. Americká autorka Hanya Yanagihara o něm v roce 2013 napsala sci-fi román Lidé ve stromoví.
10. Thomas Robert Cech (1947)
Vnuk Čechů z Iowy získal v roce 1989 Nobelovu cenu za chemii za objev, že RNA může sama od sebe dělit vlákna RNA, což naznačuje, že život mohl ,sám od sebe' začít formou RNA.
11. Elfriede Jelinek (1946)
Nobelovu cenu za literaturu získala v roce 2004 rakouská romanopiskyně a dramatička, pocházející z česko-moravsko-židovského rodu, jehož jiná větev vlastnila světoznámou likérku Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Silně levicová autorka si podobně jako její krajan Thomas Bernhard vzala za cíl vyrovnání se s nacistickou minulostí Rakouska.
12. Brian Kobilka (1955)
Z rodiny minnesotských Čechů, pekařů z města Little Falls, pochází výzkumník receptorů vázaných na G proteiny, který za své objevy, využité v biotechnologii, dostal Nobelovu cenu za chemii za rok 2012.
Čs. občané a držitelé trvalého pobytu v Československu.
13. Thomas Mann (1875-1955)
Zakladatelé slavného německého literárního rodu, bratři Mannové, se československými občany stali v 30. letech, kdy jim jako antifašistům v Hitlerově Německu hrozilo vězení. Za občanství Thomase Manna (nositel Nobelovy ceny za literaturu 1929) se zasadil jak předseda PEN klubu Karel Čapek, tak radní města Proseč u Skutče Rudolf Fleischmann, Heinrich Mann měl otevřenou cestu díky tomu, že jeho manželka pocházela z Čáslavi. Stejně tak dostaly československé občanství jejich děti, z nichž nejvděčnější republice byl Thomasův syn Klaus Mann. Oba bratři nicméně pouze použili československý pas k odchodu za moře. Zdejší vraždy jiných německých utečenců, jako byl filozof Theodor Lessing či rozhlasový vynálezce Rudolf Formis, je z ČSR záhy vyhnaly. V zemi zůstala pouze Heinrichova dcera Leonie, která si po válce vzala spisovatele Ludvíka Aškenazyho a měla s ním autorova známého Jindřicha Manna (viz. jejich rozhovor v Krajských listech.cz). Její rodina odešla do SRN až po srpnové okupaci ČSSR v roce 1968.
14. Pablo Neruda (1904-1973)
Každá doba a každý režim má své uprchlíky. Chilský básník Rícardo Reyes, který si už v mládí dal pseudonym podle českého básníka Jana Nerudy, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1971, dostal trvalý pobyt tentokrát v Dobříši, kde na bývalém colloredo-mansfeldovském zámku získali v 50. letech své útočiště levicoví spisovatelé nejen z Československa, ale z celého světa. Patřili mezi ně i spisovatelé ze zemí, kde pro změnu panovaly fašistické a mccarthistické režimy, kterým náš pomalu se liberalizující stalinistický režim dával azyl: Dán Martin Andersen Nexø, Brazilec Jorge Amado (jemuž se u nás narodila dcera), Španěl Jorge Semprún (lídr exilové Komunistické strany Španělska se sídlem na Dobříši, jenž později napsal scénář světoznámého filmu Doznání o procesu se Slánským a v 80. letech se stal španělským ministrem kultury) či turecký satirik Nâzım Hikmet.
Koncem 18. století nařídil římský císař Josef II. Židům ze svých zemí (které tehdy zahrnovaly celou Střední Evropu) přijmout evropská příjmení. Řada z nich se pojmenovala podle měst, kde tehdy bydleli, což byla mnohdy i česká města. Díky odborníkům na vznik a vývoj příjmení víme, že nositelé příjmení Brod/Brodský/Brodskij, ať se později ocitli v kterékoli části světa, měli předky, kteří kdysi žili v židovské čtvrti (ghettu) Českého Brodu, Perutzové v Peruci u Loun, Lifšicové v Libčicích u Kralup nad Vltavou, Politzerové v Polici nad Metují, zatímco Horowitzové/Horvitzové/Hurwiczové v Hořovicích u Berouna. Proto lze k našim krajanům vlastně počítat i tyto nobelisty:
15. Max Perutz (1914-2002)
Rakousko-britský genetik, který v roce 1962 dostal Nobelovu cenu za objev molekulární struktury krevního barviva pomocí rentgenového záření. Jako uprchlík z Rakouska do Británie byl za druhé světové války na příkaz Winstona Churchilla odeslán s dalšími Němci a Rakušany do Kanady a během války pracoval na tajném Projektu Habakkuk, jehož součástí byl projekt ledovcové plošiny uprostřed Atlantiku, která měla být využívána na doplňování paliva letadel. Po válce se ke glaciologii na chvíli vrátil a přišel na důvod, proč ledovce plují.
16. Josif Brodskij (1940-1996)
Rusko-americký básník, který byl v roce 1972, za nebojácnost svých děl prakticky ve stejné době s A. I. Solženicynem, vystěhován ze SSSR do USA. Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 1987.
17. Howard Robert Horvitz (1947)
Americký biolog a nositel Nobelovy ceny z lékařství za rok 2002, jehož oceněné hlavní objevy, týkající se genetické regulace vývoje orgánů a programované buněčné smrti, byly důležité pro lékařský výzkum a vrhly nové světlo na patogenezi mnoha nemocí.
18. Hugh David Politzer (1949)
Americký teoretický fyzik získal v roce 2004 Nobelovu cenu za fyziku za objev „asymptotické svobody v teorii silné interakce“, který patří do výzkumu kvantové teorie vzniku vesmíru.
19. Leonid Hurwicz (1917-2008)
Polsko-americký ekonom-matematik, který v roce 2007 získal Nobelovu cenu za ekonomii za svůj základ teorie mechanismů v ekonomii. Cenu obdržel v 90 letech, což je nobelovský rekord.
20. Ada Jonath, rozená Lifšic (1939)
Izraelská genetička, která v roce 2009 dostala Nobelovu cenu za chemii za objasnění struktury a funkce ribozomů, které dělí DNA.
Vložil: Tomáš Koloc