Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Lupinové, tři psí mušketýři. Kapitola především pro milovníky pejsků. Album Ondřeje Suchého

14.05.2022
Lupinové, tři psí mušketýři. Kapitola především pro milovníky pejsků. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Měli jsme v životě tři pražské krysaříky. Toho třetího, jak vidno, četba příliš nezajímala.

Miláčkové naší rodiny! Prvního jsme dostali jako dárek ještě v osmdesátých letech. Tenkrát mě ještě nenapadlo psát něco jako psí deníček. To až u toho třetího, posledního. Tady jsou úryvky, které by vás mohly pobavit.

‚Jednoho dne se Pán Bůh probudil ve velmi dobrém rozmaru. ‚Dneska je den jako stvořený pro to, abych jednou také pro změnu vymyslel nějakou srandu!‘ Zamyslel se, a pak stvořil prvního pražského krysaříka na světě. Asi tak nějak to bylo…

Když jsem měl kdysi ve Vyškově v Zookoutku pana Sokolíčka tu čest poznat se s jedním takovým skvělým tvorečkem, byl to on, kdo rozhodl, že bude se mnou trávit zbytek svého života. Mou ženu Johanu si omotal okolo… okolo čeho si ji ten náš první pražský krysařík mohl asi tak omotat?…řekněme okolo tlapky. Tedy mou ženu Johanu si omotal okolo tlapky do týdne. Byl to krysaříček nepapírový, a přestože jsem byl dárcem ujištěn, že jde o odrostlejší štěně, časem se ukázalo, že už má sedm křížků za sebou. Dostal jméno Lupino, podle kdysi slavného a dnes již zapomenutého komika z němých filmových grotesek, který se jmenoval Lupino Lane.

 

Lupino Lane

Lupino Lane (1892-1959). Klaun, výrazně okatý a hbitý, znalý nejabsurdnějších akrobatických kousků. Angličan s dlouhým italským rodokmenem, slavný především v dvacátých letech v Americe. Nemiloval jsem ho jen já, ale namátkou i Bohumil Hrabal, Milan Lasica, Jan Kraus, můj bratr, ale hlavně také filmoví historici Myrtil Frýda a Karel Čáslavský atd.

První Lupino nás obšťastňoval do svých sedmnáctých narozenin. Jeho poslední narozeniny byly impozantní: Konaly se v bývalém hostinci U Montiho, Lupino měl na krku motýlka a přijímal dárky od psích kamarádů z vesnice, jeden z nich přinesl jitrnice dokonce v pleteném košíku. Toho dne se na Lupinovu oslavu dvakrát promítal film Rin Tin Tin zachráncem a dorazila i vzácná návštěva, Marta Kubišová se scenáristou Jiřím Šebánkem a televizním štábem, který z oné slávy natočil šot do silvestrovského vysílání pořadu Chcete mě?

 

Marta Kubišová

Martička byla oslavencem okouzlena a není divu, že si ho musela i pochovat!

Lupino II. měl ,občanské' jméno Gil a členem naší rodiny se stal tenkrát opravdu od věku štěněčího. Během jedenácti let nás nikdy nezarmoutil, pouze jednou, poprvé a naposled. To když s příchodem podzimu roku 2006 nečekaně ze dne na den opustil tento svět. Zbylo po něm v našich srdcích prázdné místo. Tak žalostně prázdné, že ho bylo třeba co nejdříve zaplnit. Vybavil se mi v paměti jeden zvláštní obrázek: Před mnoha léty jsem potkal na chodbě Československé televize Štěpánku Haničincovou, celou v černém. ‚Co se stalo?‘ ptal jsem se zděšeně. ‚Umřel mi pejsek,‘ řekla. Dostala mě tenkrát svou odpovědí do rozpaků, nevěděl jsem, co na to říct. Kolegové na chodbách si mezi sebou šeptali: ‚To trošku přehnala, ne?‘ Přiznám se, že i já to tak tehdy cítil, nikdy předtím jsem totiž nežil s žádným pejskem. Dnes už dobře vím, jaký smutek Štěpánka asi prožívala. A jak jí muselo být srdečně jedno, co si o tom myslí kolegové na chodbách…

 

Marta Kubišová

Marta Kubišová si pochovala i Lupina II., to když k nám přijela zazpívat na benefiční kocert Přátel zvířat v Šemanovicích (dříve to byla Nadace, ale tu jsme museli zrušit, základní vklad odhlasovaný pány z parlamanetu, půl milionu, byl pro nás astronomický. Nepomohlo nám ani to, že ‚dálkovou patronkou‘ koncertu byla dokonce i legendární francouzská herečka a ochránkyně zvířat Brigitte Bardot!) Tehdy přivezla Martička Lupinovi také dárek, maličkou červenou kšiltovku. Prý aby nám ho ze zahrady ‚neunesl‘ nějaký dravec.  

Doba pokročila, technika si to hnala mílovými kroky kupředu, a tak už i já lovil na Internetu a googloval a ejhle! – Tady vidím Klub přátel psů pražských krysaříků! Klik – a už jsem lapen. Pardon, už jsme byli lapeni s manželkou! Rozesílal jsem na různé mailové adresy chovných stanic svoji prosbu: „Půjdu rovnou k věci, nečekáte v dohledné době štěňátka pražského krysaříka? Před 14 dny umřel náš krysařík Lupino, a tak se všude poptávám...“ Odpověď přišla z adresy třetí. Chovná stanice NERMIN!

‚Dobrý den, štěňátka očekávám dnes nebo zítra,‘ napsala mi odtud zlatá paní Ivana Krčková. Heuréka! Letím za ženou, abych jí oznámil novinu: Dneska nebo zítra se narodí Lupino III.! V následujících dnech přišla zpráva, z níž jsme vyrozuměli, že náš nový Lupino dostal papírové jméno Cardinál Nermin, že má dvě sestry, že přišel na svět císařským řezem a že vážil osm deka.

 

Lupino

Ano to je on, Lupino III., spící už na našem křesle! 

Zatímco má žena Johana denně před spaním v posteli studovala knihu Pražský krysařík, já dávám přednost trochu jiné literatuře o psech. Jsem celoživotní obdivovatel Jana Wericha, a tak jsem si četl jeho knížku Povídky nejen o psech. Mám rád lidi, kteří píší dopisy, pohlednice (dříve i telegramy), jejichž adresáty jsou pejskové. Je známo, že například Miroslav Horníček poslal kdysi Werichovu psu Herovi telegram. Jen tak. Později na dotaz, co Hero po přečtení toho telegramu říkal, odpověděl jeho pán: ‚Neříkal nic - on čet´ denně noviny.‘ Také jsem se setkal s podobnou korespondencí. Dodnes mám schovaný korespondenční lístek, který byl adresovaný našemu prvnímu Lupinovi. Odesílatelem byl herec, muzikant a zpěvák Ladislav Gerendáš. Jednoho dne zničehožnic sedl a napsal našemu pejskovi koresponďák. Co v něm bylo, nevím, jednak nerozumím zase tolik psí řeči, a pak - není slušné číst cizí poštu. Akorát jsem ze závěrečné věty vyčetl, že nás kamarád Láďa také pozdravuje. Ale abych nezapomněl na jeden dopis Jana Wericha: Tady je alespoň úryvek z toho, co napsal kdysi Brokovi pana fotografa Hájka:

‚…my lidé, než někomu podáme ruku, chceme vědět, odkud je a kdo, kdo byl jeho otec a odkud, co dělala otcova matka a kde a s kým, co si myslel její otec o své matce a kdy a jak to projevil a mnoho jiného chceme vědět. Vy psi o nás chcete vědět velmi málo, ale konkrétně. Váš pohled říká: Máš mě rád? Dáš mi najíst? Smím Tě bránit? Půjdem ven a bude švanda? A to nejkrásnější: jak vy umíte vítat, upřímně a s radostí. Vám je jedno, odkud se vracím: z kriminálu, z trůnního sálu, zalitý potem dřiny či studeným potem strachu; na mol opilý nebo zmlácený lůzou, opilý úspěchem, špinavý pomluvami, uondaný a nevyspalý, nebo jarně naparáděný se vracím jen pro zapomenuté klíče. Tu slyším váš hlas, váš smavý dech a vzdech šťastného a nezáludného přátelství. Voláte celou svou bytostí: Buď vítán doma, sláva! Sláva! Sláva, že ses nám vrátil! Umíte sdělit pocit domova jako nikdo. A za to vás mám taky rád a děkuju vám všem!‘

Nevím, koho by tato slova nechytla za srdce.

 

Lupino

Láskyplné objetí mé ženy Johany. Ano – máme třetího Lupina!

‚Jak to na tom světě chodí? / Těžký úkol pro štěně! / Nedivte se, že se z toho / Tváří někdy praštěně…‘ Když jsem psal tuhle písničku pro Libušku Šafránkovou na CD O zvědavém štěňátku, netušil jsem ještě, že se v budoucnu narodí nějaký Cardinál Nermin, který se stane Lupinem III. Nu a teď už ho máme doma! Paní Ivana Krčková nám ho laskavě dovezla. Zatímco byla na cestě z Kladna do Šemanovic, řešili jsme se ženou, jaké uvítání Cardinálovi přichystáme. „Měl by mít červený běhoun od dveří až k trávníku,“ uvažovala Johana, zatímco já navrhoval méně nákladnější červený kardinálský čepeček. Zkrátka jsme měli vesele sváteční náladu.

Paní Ivanka, energická mladá dáma, nám v poledne předávala devadesátidekový černý uzlíček s mžouravými, nic nechápajícími očky. Dostali jsme mnohastránkové desky s dokumenty: očkovacím průkazem, informacemi o Mezinárodní výstavě psů všech plemen (kdyby náhodou), přihláškou do Klubu přátel psů pražských krysaříků v ČR též s podrobným popisem, kterak se dostat na nejvhodnější kliniku na Mělníku. K deskám přibyl rovněž obojek, cvakátko Klikr vydávající zvuky (na zkoušku), pytel speciální miminkovské stravy, vitamíny, videokazetou a cédéčkem s fotkami našeho miláčka od chvíle narození až do chvíle předání. Fascinovaní novým členem domácnosti i množstvím informačních materiálů jsme se propotáceli celým zbytkem dne. Manželka rozestlala postel a převlékla se do pyžama: ‚Tak a teď se musíš několik dní o sebe starat sám,‘ oznámila mi, ‚já jsem v šestinedělí a musím se věnovat novorozenci!‘ Přijal jsem úlohu otce-hlavy rodiny a šel jsem zdvojnásobit své pracovní úsilí. Už jsme zase tři! Chovné stanici Nermin, ve skutečnosti už naší nové kamarádce Ivance, jsem začal odesílat zprávy, co se u nás děje. Zde je ukázka:

- 17. 12. 2006: Hrál si - spí - hrál si - spí. 1x počural  deku, 3x šel k misce a chroupal granulky. Jsme u vytržení!

- Dnes ho zajímalo, co jsme vyhodili do smetí za krabičku a ubrousek. Pak si doběhl ven pro novou větvičku a do botníku pro chlupaté bačkory. Vše si odtahal do svého ‚hájemství‘. Návštěvami je obdivován a dostává následující přívlastky: Krásný povstalec, Malý drak, Kraken, Zakuklený rarach a Správný šakal.

- Opět mi prokousl ušní boltec. V době módy, kdy se náušnice staly ozdobou také pánských uší, možná že se mi to Lupinem propíchnuté ucho bude v budoucnu hodit…‘

 

Lupino

Lupinovi nesmělo nic ujít. Tady nám zrovna prohrabává odpadky, jestli jsme něco nevyhodili zbytečně.

‚Ožral Osmana Laffitu!‘ S těmi slovy vstoupila manželka do mé pracovny a smutně se na mě zadívala. Vím, že si po ránu, když vstane, pustí nějaké to televizní Dobré jitro nebo Snídani a že se dnes už v televizích objevují mezi zprávami důležitými někdy i zprávy bulvárního rázu. Proto jsem se naivně zeptal: ‚Laffitu někdo opil? Co už se všechno lidi hned po ránu nedovědí! A kdo?‘  Johana si povzdechla: ‚Ale ne. Lupino okousal moje drahocenné brejle!!‘ A tak se mi teprve dostalo bližšího vysvětlení: Žena si večer pustila televizi a usnula při ní. Lupínek jí během spánku opatrně sňal z nosu cenné brýle, leč místo toho, aby je opatrně odložil, a zabránil tak jejich případnému poškození, odtáhl si je mezi své hračky, a tam se pak s chutí pustil do vlastních ‚úprav‘ původního Laffitova designu. Odneslo to ono důležité místo mezi dvěma skly a pak jedna nožička. ‚Co budeme dělat?‘ zeptal jsem se připitomněle. ‚Co by? Jdu se to pokusit spravit,‘ odpověděla manželka a odešla.

 

Lupino

Na tomto snímku nejspíš napomínám Lupina, že jsou věci, které dělat nesmí. Například ožírat Laffitu.

Lupino si začal s námi hrát. U stolu se mi vyšplhal až na ramena, olízal obě uši a upravil fazónu. Nechal jsem si to líbit, ať si tedy chvíli dělá, co ho zrovna baví. To vše trvalo první týden. Bohužel, od té doby, kdykoliv si ho venku vezmu na klín, v mžiku ho mám za krkem. Chápu, jednak má odtud lepší rozhled po okolí, a pak - začalo svítit sluníčko, a jak známo, pražští krysaříci sluníčko zbožňují. Sedím-li na verandě, je logické, že z mých zad je k slunečním paprskům blíž, než z polštáře na zemi. A tak jsem se stal Lupinovou každodenní obětí a moje záda se proměnila v jeho nové strategické místo, kterého se nehodlá jen tak lehce vzdát. Donedávna mi přízeň dával najevo tak, jak to pejsci dělají, obíhal mě radostně kolem dokola, dral se mi na klín, olízal mi obličej až za ušima. Dělal to dlouho, jenže přišlo období, kdy ke všemu přibyl nečekaný prvek. Přicházel ke mně po zadních! Chvíli panáčkoval, pak natáhl přední packy a začal tančit, jako šohaj na moravské svatbě! Otáčel se na zadních, odskakoval ode mě pozpátku a několikrát mě šokoval ‚tanečními kroky‘, které jsem viděl v životě jen jednou, v podání komika Járy Kohouta v jeho bláznivé taneční kreaci ve filmu Vy neznáte Alberta?. Jednou jsem schválně Lupinův taneční výkon počítal na vteřiny. Tančil přede mnou dvanáct vteřin, aniž by se předními packami dotkl země! Ono to vypadá, jakože dvanáct vteřin není nic moc, ale jen se zkuste podívat na vteřinovou ručičku hodinek a představit si svého pejska, jak tak tančí kolem vás. To už je opravdu výkon, hodný cvičeného psíka ruského cirkusu. Jenomže Lupinovi nikdo ‚taneční hodiny‘ nedával, o nějaké drezúře nemohlo být řeči! ‚Zkrátka máme psa s mimořádně vyvinutými tanečními schopnostmi,‘ oznámil jsem ženě. Zvažoval jsem, jak na ně nenápadně upozornit také návštěvy. Nějakým příjmením? Baryšnikov? Ne, to není ono. Jediné, které by snad připadalo v úvahu, je Harapes.

 

Lupino

Lupinova taneční kreace…

Stěžoval si mi kdysi na svého pražského krysaříka Zdeněk Srstka: ‚Hele, já votevřu dveře, otočím se, kde je, a von už je venku, viď. Když von je tak rychlej!!‘ Lidé mu pak prý hlásili, kde ho má hledat – nejčastěji u místního řezníka. Nu a když už jsem se zmínil o jednom herci, Srstkovi, nemohu se nezmínit o herečce, která prý byla velkou milovnicí pražských krysaříků. Růžena Šlemrová se dokonce s krysaříky objevila i na filmovém plátně!

 

Růžena Šlemrová

Prý se pražský krysařík poprvé objevil na filmovém plátně v náruči Růženy Šlemrové, v komedii Velbloud uchem jehly z roku 1936

Co se Lupinovy výchovy týče, rád občas sáhnu po útlé knížce Murphyho zákonů. V poslední době mě pobavily tyto věty: ‚Váš a psův názor na to, co je jeho majetkem, se diametrálně liší. Vodítko, obojek, pískací hračku a umělou kost považujete za psí majetek VY. Pes považuje za svůj majetek všechny předměty kromě vodítka, obojku, pískací hračky a umělé kosti.‘

A pak ještě: ‚Pod pojmem pěkná procházka si váš pes představuje něco zcela jiného než vy. Především k pěkné procházce podle psí představy rozhodně nepatří vodítko. Jediný pes, který se na vycházce chová zcela disciplinovaně, je pes slepecký.‘

Když byl Lupinovi III. rok (pardon, Cardinálu Nerminovi), napsal jsem mu jménem svým a manželky dojemný dopis, který končil takto: ‚Že si u tebe musíme dát na leccos pozor, to dnes už víme. Víme i to, že ses stal během toho roku rovnocenným členem naší rodiny, že už jsi nám dal tolik radosti, kolik jsme zpočátku ani nečekali, a že se tebou můžeme pyšnit před ostatními lidmi i pejsky, jak jsi pěkný, roztomilý a chytrý. Přeji tobě i nám co nejvíc krásných let společného soužití!‘

Bohužel, Lupino III. umřel letos v dubnu ve věku 17 a půl roku. Rozhodli jsme ho uložit k jeho dvěma předchůdcům, k Lupinovi I. a Lupinovi II. ‚Budeme jim říkat tři mušketýři, jsi pro?‘ navrhl jsem Johaně. ‚Aramis, Athos a poslední d´Artagnan.‘ ‚No jo,‘ řekla žena, ‚ale mušketýři byli čtyři. Byl ještě Porthos.‘ Svorně jsme pak uznali, že vzhledem k našemu trochu vyššímu věku si žádného Porthose nepořídíme. ‚Porthos holt dožije svůj živůtek někde jinde, u někoho jiného.‘ Žena ví, že jsem, jak říká, mravenec, který když si něco vezme do hlavy, tak za tím jde, až najde to, co hledá. Šel jsem tedy po osudech tří mušketýrů a dočetl jsem se – světe div se! – že Porthos své tři kamarády přežil!

A tak vzkazuji kamsi do neznáma: Porthosi, buď hodně dlouho zdráv, ať zahrneš svou člověčí rodinu stejným množstvím radosti a lásky, jakým zahrnuli nám tví tři spolubojovníci!

 

Lupino

A tady odpočívají: Lupino I. (bez původního jména) coby Aramis, Lupino II. (Gil) coby Athos a Lupino III. (Cardinál Nermin), který, kdyby znal kardinála Richelieu, určitě by mu řádně pokousal kotníky, a kterému protonáleží jméno d’Artagnan.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý