Vytváření no-go zóny po našem. Komentář Štěpána Chába
komentář
09.05.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Co až začne hořet hněv?
Dostal jsem milé psaní, kde mi pán zpohlavkoval hlavu za to, že mám tendence předat co nejvíc zodpovědnosti na stát. Svěřit mu péči o člověka ve formě sociálních dávek a spoléhání se na benevolenci úředníka, kterému je člověk jako takový vlastně úplně ukradený. Jen další položka do formuláře o vykázání činnosti. A má pravdu.
Ve Švédsku už je veřejně z úst tamní premiérky přiznané, že no-go zóny jsou realita, že integrace do společnosti se nevydařila a že ve Švédsku teď žijí dvě naprosto rozdílné a nespolupracující společnosti, kdy jedna parazituje na té druhé. A otázkou je, co by se s těmi oddělenými společnosti stalo, pokud by došlo na Janovo zjevení a ulice švédských měst začali brázdit jezdci apokalypsy. Válka ve Švédsku? Proč ne, před první světovou válkou také lidé nepředpokládali, že brzy bude nejvýdělečnější branží hrobník.
Co se stane? Která z dvou společností získá prim? Která přebije tu druhou, když se stát ocitne v rozkladu a nedokáže zajistit sociální politiku podpor a dávek? Společnost no-go zón je homogenní, věrná sama sobě. Na druhou stranu původní švédská společnost je rozdělená na jednotlivce, kteří jsou spolu tak nějak distančně, na délku natažené ruky, na „lajk“ někde na Facebooku, který dokonale postrádá to jádro spolubytí a spolužití, to osobní a skutečné. A to ji dělá slabou. Zatratila svůj „kmen“, potlačila ho a vytvořila kult osobnosti, kdy každý jednotlivý člověk je středem vlastní existence a okolí je jen vhodný prostředek k tomu, aby se jeden vydováděl a uspokojil tak své potřeby.
Když ve Švédsku dojde na lámání chleba a stát bude na kolenou, získá společnost no-go zón okamžitě navrch. V původní švédské společnosti totiž soused pořádně nezná souseda, a když už, tak jedině přes předžalobní výzvy, nebo přes to, když jeden stojí za záclonou svého okna a závistivě propočítává, kolik souseda stálo to prima auto, kterým rozváží své sobecké tělo za prací, kde tráví naprostou většinu života, aby si to zbytečně luxusní auto mohl dovolit splácet.
Je pravda, že když se na nás řítí krize zdražování, umlčování i bezpečnosti, neměli bychom začít o to víc křičet na stát, ať se o nás postará. Neměli bychom křičet o soběstačnosti státu, ale udivit se nad svou blbostí, že jsme celou dobu nevytvářeli svou soběstačnost a nevytvářeli si kontakty a vazby, na které se můžeme spolehnout. Že jsme si vlastně celou dobu nevytvářeli své vlastní no-go zóny, kde by stát hrál roli jen okrajovou, ne ústřední. Teď se na stát spoléháme prakticky v každém okamžiku života. Narození, vzdělání, solidarita, i ta smrt, všude stát hraje ústřední roli. Což nutně neznamená, že bychom se měli v opozici k tomu, že stát přebírá čím dál víc náš život, vrátit k prvobytně pospolné společnosti s políčky a dobytkem v chlívku. Vytvářet kontakty, budovat vztahy, dělat svou no-go zónu, která přežije i krupobití státu a jeho válečnou mašinérii.
Pěkně k tématu pohovořil umělec Jan Mařík, jehož slova před milé čtenáře naskládal Tomáš Koloc na Krajských listech.cz: „Smysl života se dnes víc než kdy jindy hledá vně, především v penězích, a málokdo chápe, že peklo a nebe máme vevnitř a děláme si je sami. Možná řeknu banální pravdu, ale lidi, kteří hledají štěstí v honbě za materiálními požitky, nebudou nikdy šťastní, protože štěstí tohoto typu je falešné. Pokud totiž někdo uvěří reklamním větám, že prvořadé je mít věž a plazmovou televizi, bude na tomto standardu stavět rodinu a nebude vědět, že prvořadé je mít dobré vztahy (a znám lidi, kteří to nevědí), pak ho čeká krutý pád do reality.“ A ten pád do reality umí bolet. Obzvláště, když mu předchází nepochopení toho, že život nejde vyplnit prázdnotou jak ve vztahu k sobě, tak i ve vztahu k lidem. Měli bychom budovat své no-go zóny, kde stát bude hrát zanedbatelnou úlohu. Zároveň bychom měli na stát tlačit, aby se do života člověka i společnosti montoval co nejméně. To totiž nesmí být jeho role.
Vložil: Štěpán Cháb