Praha je Praha, zpívala Ljuba Hermanová a můj bratr později dodával, že Praha je Brnem Čech. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřeje Suchého (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Ach to mládí – rozervanost sama! Chtěl jsem být malířem jako Paul Gauguin, anebo básníkem jako byl Allen Ginsberg (s nímž jsem se dokonce osobně setkal), chtěl jsem být bigbíťákem, ale i pokorným novinářem, snažícím se psát do novin články a doprovázet je kreslenými vtipy. Nakonec jsem se stal tím, čím jsem se stal – vším možným.

Když jsem byl ještě školákem, přestěhovali jsme se s rodiči na Staré Město. Teprve dnes mohu s jistotou říci, že tato změna, při níž jsem se náhle ocitl z okraje Prahy přímo v jejím starobylém středu, měla na mě zvláštní vliv. Byl jsem na prahu dospělosti, a tak - obzvláště v zimě - jsem se často mohl ještě k večeru potulovat setmělými uličkami v okolí Židovského hřbitova, Staroměstského náměstí, mezi Ovocným a Uhelným trhem. A cosi se ve mně dělo. Něco, co jsem si tenkrát sotva uvědomoval, natož abych to uměl popsat. Jedno z té doby dnes vím zcela přesně: Přímo magicky na mě tenkrát působili lampáři, kteří rozsvěcovali punčošky ve starých plynových lampách.

Kolikrát jsem ze zvědavosti šel za některou z těch postav, oblečenou do hubertusu a nesoucí dlouhou bambusovou tyč s háčkem, abych se stal ti­chým svědkem toho vždy jednotvárného obřadu: Háček se zachytil ve drátěné smyčce, kterou lampář trhl, aby se po chvíli (někdy okamžitě, někdy to chví­li trvalo) blikající lampa rozzářila jasným, žlutým světlem. Tak podobně tehdy rozsvěcel knotem (či na­opak zhasínal malým kornoutkem) kostelník jménem Davídek, strážce hrobky Tychona de Brahe, oltářní svíce v Týnském chrámě.

Magické pražské plynové lampy…

Napadlo mě, jaký pohled by asi byl na takového spěchajícího lampáře přechá­zejícího z jednoho chodníku na druhý z ptačí per­spektivy: Spleť uliček pomalu tonoucích v tmavé ka­ši blížící se noci by vypadala jako mřížky na ploše čokoládou zalitého dortu, po jehož povrchu se pohy­buje malý trpaslíček - ve skutečnosti dospělý lam­pář - sem tam, na určitá místa, kde se co chvíli rozsvítí světélko dortové svíčky. Zatímco na dortu však bývá počet svíček určitý, v Praze tehdy bylo ply­nových lamp bezpočet. Každopádně tolik, aby mě tento kousek Prahy poznamenal i do let mé dospělo­sti. Proto vlastně o tom pí­šu. Jako kluk jsem zažil ještě docela běžný jev - plynové lampy na každém kroku a mlčenlivé lampá­ře. Snad právě proto jsem se v roce 1980 vrhl s obdivem a s nad­šením do psaní knížky Když byl v Praze Montmartre, knížky autentických příběhů autentických lidí, kteří už zde mnoho let mezi námi ne­jsou, kteří však žili, pili a tvořili právě tenkrát, kdy v Praze svítily pouze lampy plynové. Když se v roce 1990 konečně rozhodlo nakladatelství knížku vydat, o rok později zkrachovalo a mně tak zbyly jen nátisky ke korektuře. Ty jsem v roce 2015 nechal v počtu patnácti výtisků namnožit a svázat pro své blízké, z čehož jsem měl nakonec docela radost.

Moje kamarádka, herečka, malířka a spisovatelka Iva Hüttnerová mi věnovala tuto grafiku s Janem Werichem, jdoucím noční Kampou, osvícenou plynovými lampami. U jedné z takových lamp jsem se s ním pak potkal v Maislově ulici, když zrovna mířil z restaurace U Golema zpět do nemocnice Na Františku. Řekli jsme si tenkrát pár nedůležitých slov a já netušil, že se s ním potkávám v životě naposled. 

O panu Werichovi jsem napsal pár knížek (např. Jan Werich doplul k moři, Werichův Golem a Golemův Werich, s Dášou Cortésovou Werich, Cortés a Vlachovci, a se svým bratrem Pan Werich z Kampy) a povídal jsem si o něm řadu let s mnoha jeho partnery, pamětníky Osvobozeného divadla i Divadla ABC. Podstatná část byla Janu Werichovi věnovaná také ve filmu, který jsme natočili v roce 2013 spolu s kameramanem a režisérem Václavem Fořtem. Pokud by vás ten film zajímal, můžete si ho zde přehrát....

Minulý měsíc mi přišel poštou JONÁŠ, Informační zpravodaj členů a příznivců Jonáš klubu Praha, ve kterém jsem si přečetl pozoruhodný článek Dany Tuzarové, Dva domy v Pařížské ulici. Inspirátorkou pisatelky byla jedna ze tří knih s tématikou příběhů domů slavných, které napsala spisovatelka Blanka Kovaříková. Dovoluji si vám z článku ocitovat jednu zkrácenou pasáž. Paní Tuzarová píše: ‚Popis dvou zdobných nárožních domů z té naposledy vydané knihy Blanky Kovaříkové (nakladatelství Brána 2017), mne přinutil vydat se neprodleně do Pařížské ulice a přesvědčit se na vlastní oči, co jsem dříve přecházela.

Na rohu Pařížské 16 a Široké 13 je památkově chráněný secesní dům s číslem popisným 125, který má nad vchodem zlatým písmem vyznačen název U Dvou Malorusek. Krásný čtyřpatrový dům je zajímavý nejen tím, že tam dlouhá léta bydlela herečka Jiřina Šejbalová, ale především svou vnější i vnitřní výzdobou. (…) Přímo naproti tomuto domu na rohu Pařížské 15 a Široké 11 stojí jiný nádherný čtyřpatrový nárožní dům ze stejného období, který je označován jako dům U Sv. Jiří.

Široká ulice číslo 11. Balkón a tři okna před sochou Sv. Jiřího, zápasícího s drakem, patřily k našemu bytu. 

‚Investorem byl český komorní rada a říšský poslanec Bohumil Ryšánek, který požadoval na architektovi Blechovi stavbu domu v novogotickém slohu. Svým celkovým dojmem připomíná gotický hrad včetně hrubého kvádrování v omítce přízemí a prvního patra, členitých krakorců, nesoucích arkýře, nebo reliéfních erbů. Ve výšce třetího patra ho zdobí socha svatého Jiří, zabíjejícího draka, který tak hledí na dvě Malorusky na protějším domě. Zdobná fasáda je dílem kamenosochaře Karla Nováka, který na ní vytvořil ódu na české země s odkazem na naše nejstarší chorály, Jana Husa, Bílou horu a popravu českých pánů, píše B. Kovaříková. Jméno Karla Nováka je nám blízké ze společné prohlídky nuselské Umělecké zahrady. Pamětní deska na domě připomíná, že tu v letech 1918-1925 žil básník a první ředitel Městské knihovny Antonín Sova, než se stižen syfilidou vrátil před svou smrtí do rodného Pacova. Místnost, kde měl A. Sova v domě pracovnu, pak souhrou náhod získal Ondřej Suchý.‘

Když koncem šedesátých let připravoval dr. Vladimír Justl k vydání sebrané spisy Vladimíra Holana, v jednom svém doslovu vzpomněl, jak mu Holan vyprávěl o svých básnických začátcích. Šel prý do městské knihovny za stařičkým Antonínem Sovou s prosbou, zda-li by se za něj u nějakého nakladatele nemohl přimluvit. Odpověď v té době už nemocného básníka byla trpká, byť úsměvná. Sova prý odpověděl mladému Holanovi: ‚Jsem již stár a básník dnes už znamená hovno.‘ Básník Sova zemřel v roce 1928. V roce 1926 se Vladimíru Holanovi, septimánovi, přeci jen podařilo vydat svou první básnickou sbírku, Blouznivý vějíř. (Později prý o této knížce hovořil jako o „hříchu mládí“.) Budiž současnému majiteli domu přičteno ku cti, že nenechal z fasády odstranit pamětní desku, která tu našeho básníka Antonína Sovu připomíná dodnes. Že je to samozřejmost? No, nevím; byl jsem se před časem podívat do Pařížské ulice a všiml jsem si, že například bustu připomínající operního pěvce Otakara Mařáka, která ze strany zdobívala dům na téže ulici, už jsem neviděl.

‚Pro nás příznivce Jiřího Suchého je tedy nejzajímavější právě skutečnost, že jsme na adresu Široká 11 posílali mnoho roků klubový zpravodaj našemu čestnému členu panu Ondřeji Suchému,‘ pokračuje paní Tuzarová. ‚Blanka Kovaříková ve své knize uvádí: Ondřej Suchý se sem do čtvrtého patra přestěhoval s rodiči a bratrem Jiřím z Nuselské ulice v roce 1957 a na bydlení v Široké vzpomíná: „Bydlel s námi Jiří, než se oženil, chodíval k nám Šlitr. V nových poměrech po roce 1989 jsem měl společnou předsíň (byl to totiž rozdělený velký byt) s milým rockerem Ivanem Králem. O patro níž se mnou jako předposlední nájemnice domu (já byl poslední) bydlela Eliška Balzerová s rodinou... " Mezi bezejmennými schránkami na stěně v přízemí domu jsou jen dvě označeny jmény — v horní řadě zůstalo jméno Ondřej Suchý IV. patro, jedna další patří společnosti Arabella, spol. s r. o. (a současnému majiteli Abdullahu E. S. Alharbimu ze Saúdskoaraabského království). Od roku 1992 je totiž dům v soukromém vlastnictví tohoto investora. Když byl v roce 2018 dům nabídnut neúspěšně k prodeji za cenu přibližně 1 miliardu korun, psaly o tom mnohé noviny...‘ zde končí článek Dany Tuzarové. To byla pro mě hodně překvapivá infromace!

Jinak bych v závěru dnešního Alba rád ještě pro úplnost dodal, že v našem domě měla přímo nad námi ateliér malířka, ilustrátorka a sochařka Libuše Lepařová-Samková (1896-1980), se kterou jsem kupodivu osobně nikdy nesetkal. Za to jsem se však dodatečně doslechl, že prý na sklonku života věnovala dokonce snad až dvoumetrový obraz do Vatikánu, papeži Janu Pavlovi II.

Pařížská ulice se kdysi dávno jmenovala Mikulášská. Když jsme na penzionu Stüdel odkrývali pamětní desku Franzi Kafkovi, který zde jeden čas pobýval, požádal jsem přítomného vrchního zemského a bývalého vrchního pražského rabína Karola Sidona, aby mi na pohlednici ulice, na jejímž rohu jsme půl století bydleli, napsal malé věnování. Učinil tak rád.

Vložil: Ondřej Suchý