Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jan Mařík: Když chci něco dostat, musím něco dát, ne být nastaven na to, že napřed dostanu. Svět Tomáše Koloce

07.05.2022
Jan Mařík: Když chci něco dostat, musím něco dát, ne být nastaven na to, že napřed dostanu. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Jan Mařík (stejně jako v textu)

Popisek: Jeden z obrazů Jana Maříka

ROZHOVORY NA OKRAJI Slovník o intarzii říká: „Výtvarné dílo vytvořené skládáním a lepením dýh různých barev a struktur“. Jan Mařík (narozen 9. května 1952) je jediným tvůrcem intarzií přinejmenším na území České republiky, jehož obrazy jsou abstraktní. K 70. narozeninám si nadělil výstavu; průřez jeho celoživotním dílem budete moci navštívit ve dnech 27. května – 26. června 2022 v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí (poblíž stanice metra Můstek) v Praze.

Musím říct, že než jsem tě potkal, znal jsem intarzie jen z historických či historizujících interiérů – a to vždy jako konkrétní výjevy: figurální, krajinné, geometrické, ornamentální. Když jsem se zeptal přátel výtvarných teoretiků, potvrdili mi, že o druhém abstraktním intarzistovi nevědí... Jsi tedy unikát, něco jako modrá chryzantéma?

Vím, že na světě existují i jiní podobně zaměření intarzisti, ale ti pracují skoro bezvýhradně s geometrickými obrazci a ornamenty. Kromě toho už to nikdo z nich nedělá ručně, ale používají laser. Kdysi jsem něco slyšel o zasutých kolezích v Rusku nebo na Ukrajině, ale pátrání v těchhle oblastech se zejména dnes zesložitilo až k nemožnosti. To, že jsem svým způsobem jedinečný, je ale dobré, protože to pomáhá tvorbě. Nemám žádný vzor, a nemusím se tedy bát, že budu něco kopírovat. A taky mám díky tomu velice otevřený prostor: kdyby nás bylo deset, každý si obsadí své pole a mně nechají jen ten můj proužek, ale takhle jsem svobodný, a můžu jít do všech stran.

Jaký máš jako abstraktní intarzista vztah k malířské abstrakci, která dnes doputovává „do každé rodiny“?

Z větší části jde o sterilní věc. Myslím si, že je to tím, že dnešní doba je příliš strohá a technická a nepřeje duchovnu. Dokonce bych použil výraz, že ho neuznává. Pro toho, kdo chce do obrazu dostat něco opravdu duchovního, je o to víc obtížné se uživit. Ale člověk dneška potřebuje víc než kdy jindy stravu pro duši. Ve středověku, který se dnes obecně považuje za temný, mělo umění za cíl povznášet k cestě dopředu a nahoru. Cestou sem jsem viděl konceptuální dílo – tři pneumatiky přestříkané bílou barvou – podle mě hovoří o prázdnu v duši dnešního člověka a zároveň o tvůrčím prázdnu v duši umělce, které způsobuje všeobecná otupělost současnosti. Například tady v restauraci, kde naše podvědomí neustále nahlodává všudypřítomná kulisa tak zvané populární hudby. Anebo: dřív lidé velice dobře vnímali, na co mají chuť, co mají jíst a pít, aby udržovali své tělo v rovnováze a preventivně tak ničili potenciální nemoci přítomné v těle. Máme kolem sebe stejné množství prostých a nádherných podnětů jako naši předkové, ale jsme pokrytí stresem, spěchem, tlakem doby na člověka a na všechny jeho smysly, a to se projevuje i v umění.

 

Ale co konkrétního – například ve tvém oboru – se proti tomu podle tebe dá dělat?

Většina dnešních umělců má pocit, že co do formy i obsahu je všechno vyčerpáno a svou tvorbou reflektují znechucení z dnešní doby. Ale lidská duše (na rozdíl od lidské mysli) netouží po znechucení. Touží po pohodě, po uklidnění ze stresu. Mým programem je proto jít cíleně proti době, nastartované zvnějšňující vědeckotechnickou a průmyslovou revolucí, která ubíjí smysly. Chtěl bych, aby se lidem smysly znovu otevřely, protože miluju rozmanitost – i tady v té polévce. Jím pomalu a vykecávám se, protože ji chci prožít horkou, teplou i studenou, a až si pak dám kafe, vychutnat si ho také tak. A tutéž možnost chci dát divákům svými obrazy, které mají (podle míry otevřenosti diváka a jeho snahy vnímat) tři základní roviny. Když k nim přijdeš, to první, co na tebe začne působit, je krása dřeva. Jde o kořenice především z jižní Ameriky. Je to nádhera, která se nedá vyjádřit jinak, než citátem z Bible, kde je napsáno, že i polní lilie je tak nádherně ošacená, jak nebyl ani král Šalamoun v celé své slávě. Ten plevelný strom, který vypadá úplně obyčejně a navíc je nemocný, když se rozřeže, vyvstane z něj nádhera života. Všechno to utrpení, které prožil v boji o život, tam je a křičí, čímž se do obrazu dostává drama. Druhá rovina je kompozice obrazu. Pro ty, kteří jsou připraveni se dívat a cítit, se většinou po třetím průchodu výstavou začíná objevovat myšlenka.

U koho se učí umělec v oboru, který předtím nikdy neexistoval?

Nejde dělat umění s tím, že se rozhodnu, že ho budu dělat, aniž bych to uměl. U starých uměleckých škol to většinou bylo tak, že umělec, který byl skutečná osobnost, měl školu žáků, kteří mu pomáhali tvořit, a tím se učili. Ten, kdo z nich byl průměrný, zůstal v té manufaktuře, a jen ten, kdo byl dobrý, se dostal na životní křižovatku, kde mu bylo nabídnuto, aby se vydal svou cestou a začal tvořit jinak, podle sebe. Teprve pak byl umělcem. Já jsem šel podobnou cestou, i když větší část z ní jsem prošel sám. Dostal jsem od tatínka, který byl truhlářem, do vínku vztah ke dřevu, kterou jsem si rozšířil na dřevařské průmyslovce, jež mě navedla k celoživotní práci se dřevem (pracoval jsem jako mistr v sušárně dřeva a expeditor na pile). Intarzii mě ale žádný mistr neučil. První intarzii zobrazující konkrétní motivy (ty se dělají většinou na objednávku), jsem vytvořil v sedmnácti letech a až do padesáti jsem se učil řemeslo. Pak už jsem se dostal do situace, že když jsem poslal nějaké intarzie do Německa, mysleli si, že jsou dělané laserem, což byl problém, protože ruční práce je přirozeně cennější. To mě naučilo, že cesta dokonalosti není cesta umění a že pokud budu chtít dosáhnout technické neomylnosti, bude to znamenat, že mě svádí nemoc doby: technická dokonalost. Umění ale nepotřebuje technickou dokonalost, umění potřebuje ideu, a to teplo, které dnes chybí, se právě skrývá v určité nedokonalosti. Dokonalost je sterilní, zatímco jemná nedokonalost je kompozičním činitelem, proteplujícím dílo. Tohle poznání byl důležitý zlom.

Začátky byly zajímavé: ještě ve svém konkrétním období jsem vytvořil obraz podle sebe: byla to poměrně moderní polokrajinná kompozice, dost dramatická, a nikdo ji nechtěl. Až asi po patnácti letech se objevili Pražáci, kteří se neskutečně nadchli. Krásný obraz, takový, který dlouho hledali, by se moc hodil na jejich chalupu. Tu ale bohužel právě zrekonstruovali a obložili palubkami. A intarzie se na palubky nehodí ani náhodou, což cítili i oni. Hodinu pobrečeli a odjeli. Asi za čtrnáct dní se přišli zeptat, jestli se ten obraz prodal.

Já povídám: „Neprodal, proč by se měl prodat, když se neprodal za patnáct let.“

A oni: „Tak to nám spadnul kámen ze srdce; my jsme strhli všechno to obložení a znovu jsme to nahodili, abychom tam ten obraz mohli mít. Vrazili jsme do toho patnáct tisíc.“

To byl druhý silný impuls, díky němuž jsem pochopil, že obraz se nemusí ihned prodat, ale je důležité, aby byl tak dobrý, že dokáže někomu udělat takovou radost, že kvůli němu na chalupě strhne nové obložení. Že nejdůležitější je, že jde dílo ze mě, je dělaný z radosti a svobody.

Svoboda, to je dnes často skloňované slovo, někdo ho dokonce vnímá v orwellovském gardu „svoboda je otroctví“. Co jím myslíš ty?

Když zapomenu i na grafické poučky, když mi nikdo nevnucuje, že střed musím mít v tomto místě, protože, koneckonců, já neukazuji svět, který vidím kolem sebe, ale který vidím v sobě. Svět kolem sebe jsem popisoval do padesáti let, a tenkrát jsem si nedovolil obraz ani podepsat, protože tehdy jsem kopíroval boží dílo. Ale když dělám obrazy, které jsou spontánní, na bázi pocitu, tak ty pocity jsou moje.

Dlouho jsem se bál o tom mluvit, protože jsem si připadal trochu „psychicky narušený“. V těch padesáti letech se mi začaly v hlavě objevovat obrazy. Připadalo mi divné, že jsem schopen vidět kompletní obraz, a to tak, že můžu švenknout jak kamerou na detail, abych se podíval, jak přesně to vypadá v tom rohu. Byl jsem z toho bezradný, protože mi ani nepřipadalo, že bych byl autor. To bylo asi prvních pět obrazů, které vznikaly tak, že jsem si šel lehnout, najednou se objevil obraz, já jsem vyskočil z postele a šel jsem do dílny si zakreslit schéma. Pak jsem si lehnul a přišel další. Manželka se mi ráno smála a říkala: „A proč sis to nenakreslil u postele?“ A já jí řekl: „To proto taky musíš něco udělat! Nejde se nechat líbat múzou a ležet přitom v posteli!“

 

Rozumím, o čem mluvíš. Vím určitě, že tímto způsobem jsem zaspal několik básní a po jedné povídce a divadelní hře ...

Ano, protože je to křižovatka, na kterou se už nevrátíš. Ale zas přijde jiná křižovatka... Po těch prvních pěti obrazech tento „popisný diktát“ zmizel, dalo mi TO svobodu, a přicházela už jenom hrubá schémata. Tehdy jsem měl pocit, jako by něco ve mně řeklo: „Jestli chceš, tak teď jsi schopen dělat něco víc, než jen řemeslo. Neuživí tě to, ale naplní tě to. Bude to těžké, ale budeš se cítit svobodný.“ Musel jsem nad tím přemýšlet. Kde se to vzalo? Do padesáti let jsem to neměl – a teď to mám? Do padesáti let jsem dokonce NEMĚL RÁD abstrakci – a teď tvořím abstraktně? Jak to přijde, že v jednom jediném dni dojde ke zlomu, kdy se změní celé chápání a cítění? Je to příběh o kukle: není moc hezká, nevíš, co z ní bude, ale když se otevře, vyjde ven motýl... Jsem za to moc vděčný, protože je to nepopsatelným způsobem naplňující proces, a (jsou-li naladěni) nejen pro mě, ale i pro druhé…

Jakým způsobem s tebou jedná múza v současné době?

Jeden malíř, který přišel na mou výstavu, mi řekl: „Nejtěžší je najít pro ten obraz jméno, že?“ A já říkám: „Myslíte?“ Múza teď posílá jako první název, a pak teprve přijde obraz. Příklad z poslední doby: šel jsem nedávno s dětmi z mateřské školky, kde pracuje moje žena, na výlet, a pak jsme šli na louku opéct si buřtíky. Procítil jsem Vůni louky, a velice rychle jsem ji udělal jako intarzii. Ale to není univerzální příklad. Jeden obraz vzniká velice lehce, a druhý těžce a klopotně. Je to jako v motoru: je nezbytné mít tam svíčku, zápal, který tě žene, aby ses stal součástí toho obrazu. Mám doma skici obrazů, které vyhasly, protože tam nebyl zápal. Můžu ten odložený obraz udělat, ale bude to studený řemeslo. Ale občas, výjimečně, se stane, že se některé skici oživí a obraz začne žít...

Mají tvé obrazy nějakou kompoziční zvláštnost?

Moje obrazy nemají pozadí a působí na celé ploše, tam není klidové místo. Dcera mi řekla: „Mně vadí, že ty obrazy jsou neklidný. Tam musí člověk pořád pociťovat, anebo přemejšlet.“

Taky se mi stalo, že mi v obrazu nehrálo pět centimetrů čtverečních. Nikomu jsem o tom neříkal, ale přišla manželka a říká: „Tohle místo není hezký, to tam nesedí.“

Říkám: „To jsi dobrá, že to vidíš, a je mi jasný, že tím pádem je to vážný.“

Přišla dcera a říká: „Tohle místo se ti moc nepovedlo.“

Řekl jsem si: „A doprčic.“

Místo jsem vyhodil, snažil se ho nahradit, doplnit, předělal jsem přes třetinu obrazu. Ale nebylo to nic platné, a obraz šel do kamen. Přijde mi, že je to jako chyba v genetické informaci. Nemocné dřevo je krásné, ale nemocná idea je zhoubná. Nelze opravovat rozbitou myšlenku. Když narušíš základní ideu, není to čisté.

A pochopí lidé tu ideu?

Někdy pochopí víc, než já. Znám lidi, kteří mají mé obrazy několik let a říkají mi: On se mi vůbec neokoukal a působí na mě jako v prvních dnech. Pořád v něm nacházejí něco nového. Ale to nutně nemusí být výhoda abstrakce, důležité je, jestli jste do toho obrazu dali tolik, aby se za čtrnáct dní neokoukal. To je stejné jako v lásce. Když chci něco dostat, tak tomu musím věřit a musím napřed něco dát, ne být nastaven na to, že dostanu, jak to učí dnešní společnost. A u diváka je to stejné: musí být ochoten dát přinejmenším čas, zastavení se a určitou otevřenost. Když jsem začínal s abstraktní intarzií, byly to pro mě vlastně první zážitky se svobodným uměním. Začínal jsem se strachem, že tomu, co tvořím, nikdo neporozumí. Byla to přece jen nová forma a obsah, který není v dnešní době typický. Když moje manželka viděla první obrazy, pochopila je beze zbytku. Dobře, řekl jsem si, žije se mnou celý život, ví, co se ode mne dá čekat. Ale byla to první vlaštovka, že někdo tomu rozumí. Pak jsem se ale sešel s cizí dívkou, která mi ty obrazy přečetla tak, že řekla:

„Při tvorbě tohohle obrazu jsi přemýšlel o tomhle?“

„Já nevím?“

„Ale já to tam vidím.“

„Máš pravdu, teď si uvědomuju, že jsem o tom při práci přemýšlel.“

Ona si tam dokázala přečíst i věci, které jsem tam dal jenom podvědomě a vědomě je tam našel teprve zpětně. Asi dvakrát se mi pak stalo, že někdo poprvé přišel k neoznačenému obrazu a okamžitě řekl jeho jméno. Pokud si vzpomínám, jedním z těch případů jsi byl ty. Člověk, pokud je otevřený, má třeba jiný vkus, spousta věcí se mu nebude líbit, ale pokud má alespoň trošku uvolněné cítění, poselství pochopí.

A taky ho někdy trošku navádíš: tvé obrazy jsou sice abstraktní, ale občas v nich používáš konkrétní motivy: šlépěje, listy, siluety ptáků. Musím se přiznat, že mně osobně to trochu ruší a oddaluje od díla...

Mé obrazy nejsou jen pro lidi automaticky zvyklé na abstrakci. Ve středověku byla většina populace negramotná, a aby lidi porozuměli obrazu, používaly se znaky, které každý pochopil: muž, který držel berlu, byl biskup, ten, který držel chrám, byl architekt. Myslím, že v dnešní době lze tuto techniku použít tak jako kdykoli jindy. Používám také univerzální symboliku barev a směrování, kterou používá naše podvědomí. Doleva a dolů – zlo, šikmo vzhůru – dobro, kolmo vzhůru – úspěch. Tento systém jsem do tvorby nezavedl prvotním intelektuálním kalkulem, jeho zákony jsem přirozeně objevil asi po dvaceti prvních obrazech. Když chci vyjádřit například prchavost okamžiku, často použiju siluetu motýla, který když zavře křídla, zmizí. Mám obraz, který předkládá vztah muže a ženy – a ono je to všechno v tom dřevě, už když roste v lese. Na muže a ženu jsem použil dva těsně přiléhající řezy z téže kořenice, z nichž jedna je vůči druhé zrcadlově obrácená. Na ženu jsem použil řez s jemnější a na muže s tvrdší strukturou. Z těchto dvou kořenic jdou nahoru jakési prsty, které se propojují, protože muž a žena mají za úkol se spojit a doplnit. A mezi nimi leží rudé dřevo, které symbolizuje lásku, sexualitu a fantazii. Tato struktura obě kořenice propojuje a zároveň odděluje, protože v těchto třech fenoménech jsme absolutně rozdílní. Připomínám, že na tohle jsem přišel poté, co jsem to několikrát udělal bez hlubšího přemýšlení. Divák je naveden názvem a mluvícími znaky ke směru, kde hledat význam, a dál už jde se svou zkušeností sám. Systém znaků, který používám, pro mě není jednodušší, ale spíš pracnější. Já si myslím, že tvořit úplně abstraktně a říct o tomhle, že to je tohle, to je úplně nejjednodušší forma.

Byl tvůj přechod k abstrakci posledním výkřikem obsahu a formy v tvé tvorbě?

Předně: ten výkřik dosud zní a modifikuje se. Já tento proces připisuji lidskému mozku, o němž jsem zjistil, že když ho natrénuješ, aby kombinoval dosud nezkombinované, najednou začne tvořit v netušených intencích. V poslední době jsem začal pracovat se samorosty a s dalšími materiály jako je kůra a začal používat frézování, vybrušování a dřevořezbu. Tím se moje intarzie rozšířila do třetího rozměru: vznikla plastická intarzie.

Jsi skoro úplně intuitivní umělec. Takový způsob tvorby musí být velice dobrodružný ...

Já jsem si původně myslel, že když budu čerpat tak zvaně „z vnitřního světa“, dlouho nevydržím, protože ten svět kolem nás je tak veliký a rozmanitý, což ten vnitřní asi nebude. Vnitřní svět je ale přinejmenším stejně nádherný a bohatý, jako ten vnější. Svou tvorbou se drobně snažím napravit fakt, že většina dnešních lidí to nechápe.

Opravdu?

Chci, aby nad mými obrazy lidé cítili a přemýšleli. Proto mé náměty přicházejí i z určitých stinných vod lidského života. Mám tu například obraz Závist, který si klade za cíl vyjádřit, že žádná vlastnost sama o sobě není dobrá ani špatná. V lidství se kladná a záporná znaménka prolínají, já nevím, zda tohle je ještě dobré a tohle už je špatné, a nejsem si jistý, zda to, co jsem si myslel, že bylo mým selháním, nemůže být pro druhého naopak impulsem k něčemu pozitivnímu. I bolest má své opodstatnění, neustálé štěstí funguje jako droga, a to, že jsi taky jednou dole, tě nutí vážit si štěstí.

Smysl života se dnes víc než kdy jindy hledá vně, především v penězích, a málokdo chápe, že peklo a nebe máme vevnitř a děláme si je sami. Možná řeknu banální pravdu, ale lidi, kteří hledají štěstí v honbě za materiálními požitky, nebudou nikdy šťastní, protože štěstí tohoto typu je falešné. Pokud totiž někdo uvěří reklamním větám, že prvořadé je mít věž a plazmovou televizi, bude na tomto standardu stavět rodinu a nebude vědět, že prvořadé je mít dobré vztahy (a znám lidi, kteří to nevědí), pak ho čeká krutý pád do reality. Neříkám, že není pěkné mít na zájezd k moři a jet tam, ale když mám já osobně vytvořit žebříček zážitků, tak nevím, kde to moře bylo. Na desátém místě? Na padesátém?

Kde na svou cestu proti proudu bereš sílu?

Moje zkušenost říká, že tvořit lze jen se zázemím a s určitou životní zkušeností, kterou umění nutně potřebuje (zvlášť v dnešní době). Já jsem měl v dětství vynikající rodinné zázemí, pocházím z křesťanské rodiny a v dospělosti jsem si svou víru potvrdil. A mám skvělou ženu. Příklad: když jsem jí řekl, že chci dělat svobodně, postavila se za mě. Díky jejímu státnímu platu jsem byl ještě před důchodem, když jsem začal dělat volnou tvorbu, schopný přežít období, kdy se třeba i několik měsíců nic neprodá. Mám dvě dcery a devět vnoučat, a teprve teď, po osmačtyřiceti letech manželství, mám z našeho vztahu pocit, že jsme v nejlepším.

Sílu ale nezískávám jen ze svého zázemí, ale i ze svých obrazů. Samozřejmě mě nabíjí pozitivní zpětná vazba. Ta ale opět souvisí se zákonem dáš – dostaneš, protože u některých obrazů se mi taky stane, že jdu během práce jako náměsíčník do kuchyně, a když se probudím z transu, mám v ruce polévkovou lžíci a na lince leží prázdná zavařovačka, která byla ještě před chvílí plná medu...

Jak neseš fakt, že v tuto chvíli můžeš přispívat na rodinu jako důchodce, ale ne jako výtvarník?

Jde o to přijmout, že už nejsem živitel rodiny, jinak nebudu svobodný pro tvorbu. Je to věc žebříčku hodnot. Já považuju zakopání hřivny za velký hřích. Jestliže něco umím, mám to pěstovat a něco s tím udělat. Cítím nutkavou potřebu tvořit, je to pro mě životně důležité a dneska už si neumím představit, že bych „od toho byl osvobozen“, protože je to způsob mé komunikace. Živitelem rodiny jsem léta byl a snad zase budu. Myslím, že pro chlapa je především důležité být v něčem dobrý. Pro sebe i pro druhé. Já mám to štěstí, že to mí blízcí takhle chápou, schválili mi mé rozhodnutí a z každého dobrého uměleckého počinu se radují se mnou. A když se mi opravdu povede, vždycky mě za něj pochválí.

To je důležité zejména v době a zemi, která vymyslela přísloví, že od té doby, co vynalezli peníze, není třeba chválit. Chválení u nás už takřka neexistuje (chválí se tak nanejvýš děti, a tím pádem si tu žádný člověk není skutečně jistý svou hodnotou). Já mám díkybohu pocit, že i poté, co jsem ztratil roli živitele, jsem pro svou rodinu stejně hodnotný, aniž musím utěšovat manželku, že až umřu, mé obrazy se prodají za miliony a z ní bude bohatá vdova.

Obrazy ve tvých intarziích často oslovují silně psychicky zraněné diváky. Přitom podle tvých odpovědí by mnozí řekli, že snad ve svém okolí nemají člověka s tak harmonickým zázemím a životem. Jak je to možné?

To je prosté: protože člověk není jen vysílač, ale i přijímač. V testu mi vyšlo, že je ve mně víc ženské složky, než je u mužů obvyklé – a projevuje se to především ve vcítění. Jedna psycholožka analyzovala mé obrazy a došla k senzačním freudovským závěrům, týkajícím se mého života – a byla úplně vedle. To proto, že vycházela z předpokladu, že tvořím, abych se zbavil svých těžkostí. Ale já netvořím, protože se potřebuju zbavit něčeho svého, já chci tvořit obrazy, které by mohly pomoct. Kdyby se to povedlo v jednom jediném případě, stálo to za to. A ono už se to povedlo: jedna návštěvnice mé výstavy mi řekla, že „odteď bude kolem sebe vidět víc krásy“. Jestli to zafunguje takhle; že si lidi na cestě z mé výstavy uvědomí, co krásy je ve stromech, v přírodě a v druhých, účel bude splněn.

 

  

 

Kdo je Jan Mařík

Narozen 1952 v Dolní Dobrouči, v domě, v němž dodnes bydlí. Tvoří unikátní žánr výtvarného umění – abstraktní meditativní intarzii. Nejmladší z pěti dětí truhláře absolvoval gymnázium Ústí nad Orlicí a dřevařskou průmyslovku v České Lípě. K volné tvorbě ho jeho nitro přivedlo až po jeho padesátce. Ačkoli mnohokrát vystavoval doma, jednou v Rakousku a vícekrát v Polsku a Itálii a jeho obrazy jsou zastoupeny v soukromých sbírkách ve Francii, Německu, Rakousku, Austrálii, USA a Kanadě, reflexe jeho tvorby je (alespoň dle pocitu autora tohoto rozhovoru) v našich mainstreamových médiích silně zanedbávána.

 

 

Vložil: Tomáš Koloc