Od plakátu ke koktejlu humoru a smutku aneb Jak se skvělý řemeslník stal legendou. Tajnosti slavných
06.05.2022
Foto: Se svolením: Národní filmový archiv
Popisek: Režisér Martin Frič s kameramanem Karlem Deglem v roce 1942 při natáčení dramatu Barbora Hlavsová
VIDEO Geniální samouk za kamerou i před ní uměl všechno. Vést herce, aranžovat scénu, hrát i vystihnout, co by publikum chtělo vidět. Urputný perfekcionista pracoval prakticky neustále, a když nemohl, nečinnost zapíjel.
Každý diktát je stejně marný, říkal uznávaný machr. Patřil k zakladatelům české kinematografie a jeho jméno bylo značkou kvality. Ke spolupráci s ním se rádi vraceli nejvýznamnější umělci první republiky, od Vlasty Buriana přes legendární dvojici Jiří Voskovec – Jan Werich až po Hugo Haase či Oldřicha Nového. Významné postavení mezi tehdejšími režiséry si Martin Frič vydobyl nadáním natáčet projekty nejrůznějších žánrů i svou vytrvalostí, až urputností, s níž procházel všemi vývojovými etapami, od němého filmu až po padesátá a šedesátá léta minulého století. Točil několik filmů ročně, v letech 1933 a 1937 si jich připsal do databáze hned šest, často se na nich podílel i jako scenárista a v nejednom si i zahrál. A stejně bohatý výrazový rejstřík měl na obou stranách kamery. Všechno, co kdy dělal, dělal vždy důsledně. „Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna,“ říkával.
Škola základ života:
Hvězda kabaretu
Syn strojního inženýra se narodil 29. března 1902 v Praze, do intelektuálně založeného prostředí. Hrál na kytaru, zpíval a velmi dobře maloval, takže ani není divu, že nakonec přešel z gymnázia na uměleckoprůmyslovou školu. Z tohoto období pocházely jeho první, podle kritiků velmi zdařilé karikatury. Rád také imitoval slavné komiky a tato záliba ho přivedla až do legendárního literárního kabaretu Červená sedma., v němž měl nahradit právě odcházejícího Ference Futuristu. Po čase odešel do Bratislavy, kde pod pseudonymem Mac Ferry spoluzakládal kabaret Moderna, stal se jeho první hvězdou a současně i ředitelem. Následovalo krátké působení v Brně, odkud se konečně vrátil do Prahy, kde postupně vystřídal kabarety BUM, Revoluční scénu Emila Arthura Longena, Rokoko a Varieté. V slavné revui Karla Hašlera Nechytejte ho! se dokonce stal hvězdou po boku Jindřicha Plachty.
Cesta do hlubin študákovy duše:
Začínal plakáty
K filmu přičichl poprvé v roce 1919 jako výtvarník plakátu pro snímek Dáma s malou nožkou. Poté maloval dekorace, pracoval v laboratoři a začal se podílet jako spoluautor na psaní scénářů k filmům. Tím prvním byla v roce 1922 loutková komedie Proč se nesměješ, v níž si také zahrál epizodní roli. V roce 1924 začal spolupracovat s Karlem Lamačem, který se stal jeho nejlepším přítelem a současně také učitelem. Začal se podílet na většině jeho filmů jako umělecký poradce a asistent režie. V roce 1927 byl Frič angažován firmou Bratři Deglové jako scenárista a téhož roku se dostal poprvé k režii. Sentimentální román vesnického kněze Páter Vojtěch měl původně natáčet Lamač, dal ale přednost příležitosti filmovat v Berlíně, a tak režii přenechal Fričovi a nechal si pouze hlavní roli. V roce 1931 začal Frič s Lamačem režírovat a po krátké stáži ve francouzských ateliérech natočil v Praze první samostatný zvukový film Dobrý voják Švejk, v hlavní roli se Sašou Rašilovem. A rychle se stal jedním z nejvýkonnějších a současně i nejúspěšnějších českých režisérů.
Císařův pekař, pekařův císař:
Úlitba nacistickému ,bohu'
V roce 1928 si vzal hvězdu němého filmu, o sedm let starší Suzanne Marwille, vlastním jménem Martu Schöllerovou, která přivedla do manželství dvě dcery ze vztahu s režisérem Václavem Binovcem. V té době čtrnáctiletá Marta a dvouletá Eva přijaly jeho příjmení. Marta se později stala herečkou a zahrála si i v několika Fričových filmech, například v komedii Počestné paní pardubické či Poznej svého muže. Právě v té době se Frič profesně rozjel naplno, natáčel řemeslně perfektně zvládnuté filmy, které měly současně vysokou uměleckou úroveň. Obrovský úspěch slavily i jeho studentské komedie.
Během druhé světové války mu nezbylo nic jiného než natočit i dva filmy pro Němce, odmítnutí by zcela jistě znamenalo přinejmenším konec kariéry a pravděpodobně i vážné ohrožení života celé rodiny. V roce 1943 natočil hudební drama Der zweite Schuss (Druhý výstřel), v němž hráli vedle německých herců Susi Nicoletti a Ernsta von Klipsteina také Hana Vítová pod pseudonymem Hanna Witt a Raoul Schránil. O rok později ještě propůjčil své režisérské umění komedii Dir Zuliebe (Z lásky k tobě) pod jménem Martin Fritch. „Není pravda, že ten samotný holý fakt, jak mi podhazovala jedna z mnohých pomluv, jsem kdy tajil. Konečně nutno dodat, že nevím, co by zde mohlo být shledáno závadným. Jistě, když se to hodí, hůl se dá udělat ze všeho. Nikdo vám pak neuvěří ani jinak pochopitelnou ambici, totiž že člověk chce uspět vůbec, za hranicemi pak zvlášť, taková reprezentace přeci nemůže vadit,“ uvedl později pro knihu Rudolfa Miholy …byl to gigant. Martin Frič a jeho filmy.
13. revír:
Život není film
Ihned po osvobození dokončil detektivku 13. revír, v hlavní roli s Jaroslavem Marvanem, na níž začal pracovat už za okupace. Po zestátnění se stal díky jednou z nejvýznamnějších osobností rodící se československé kinematografie, pokračoval v realizaci filmů různých žánrů a pomáhal v dramaturgických skupinách. Po roce 1949 se stal členem jednoho z poradních dramaturgických orgánů a občas si odskočil i k dokumentu a v první polovině padesátých let fungoval jako krabička poslední záchrany u mnoha ideologicky vyhrocených látek. Počátkem šedesátých let začal spolupracovat i s televizí a díky své reputaci stoprocentního profesionála se stal předsedou tzv. FITES (Filmový a televizní svaz).
Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář:
Sonda do lidské malosti
Navzdory tomu, že se stal členem komunistické strany, se ale ani jemu nevyhnuly takzvané kádrové problémy. Dokonce se setkal i s námitkou, že nemá vystudovanou FAMU, takže by měl na Barrandově dál působit pouze na pozici asistenta režie. „Nevím, proč jsem se musel smířit s tím, že nelze vyhovět každému. Pytlákova schovanka byla pro mne v tom smyslu dokonalou sondou, z reakcí se dalo usuzovat na mnohé. Našli jsme mnoho spřízněných, kteří pochopili, bavili se dokonce a byli i vděčni, že někdo šel do věcí, o kterých se nemluví nahlas, totiž že vše může být i jinak. (…) Ale v šoku jsem byl, když z orgánů, kde mají co do činění s ochranou čistoty kultury, se nechali slyšet, že opovrhujeme obyčejnými city našich pracujících. (…) Nevím si s tím rady. Nevím, proč jsme se ještě nedohodli, že v životě to nechodí jako v černobílém filmu. Že je marný každý diktát, každá doktrína…“ posteskl si.
Medvěd:
Okupaci zapil smrtícím frťanem
V době, kdy nemohl točit naplno, začal pít. K abstinenci se uchýlil až po manželčině smrti v roce 1962 a dokázal se důsledně vyhýbat alkoholu celé roky. Přesto když spolupracoval s Milošem Formanem na scénáři filmu Nechte to na mně, našel Forman v jeho příborníku láhev koňaku. Frič prý pouze pokrčil rameny a řekl: „Jednou, až mi bude všecko fuk, si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádnýho frťana.“ Ta chvíle nastala 21. srpna 1968, když do Československa vtrhla ,spřátelená‘ vojska. Martin Frič letitou láhev otevřel a vypil. Našli ho až druhý den v bezvědomí a byl převezen do krčské nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel. „Jedni o něm prohlašují, že byl největším naším filmovým profesionálem, jiní nad ním ohrnují nos a tvrdí, že to byl jen řemeslník. Už to tak je a nikdo ten fakt nezmění, že filmová tvorba se neobejde bez toho, aby režisér znal pořádně její řemeslnou stránku. Frič ji znal, a že byl umělec, to mu tak už nikdo nevezme,“ prohlásil Jaroslav Marvan, který si zahrál ve více než třiceti jeho filmech.
(zdroje: Wikipedie, ČSDF, Česká televize, FDB, Rudolf Mihola …byl to gigant. Martin Frič a jeho filmy, Český rozhlas, Český film, Miloš Fiala: Martin Frič – Muž, který rozdával smích)
Vložil: Adina Janovská