Pocit zodpovědnosti ji dusil. Teď učí druhé, jak si vážit sám sebe, zvolnit a nebát se říkat ne. Horká židle Báry Munzarové

Foto: Se svolením Divadlo Viola

Popisek: Bára Munzarová v představení Příběhy ze Starého zákona II.

Dcera dvou hereckých velikánů, Luďka Munzara a Jany Hlaváčové, trpěla dlouho přehnaným pocitem zodpovědnosti k odkazu svých rodičů. Cítí ji stále, ale rozhodla se zbavit přílišného tlaku, který ji dusil. Dalo to práci, ale našla způsob, jak se zase cítit šťastná.

Smrt tatínka Luďka Munzara v roce 2019 nebyla jediným důvodem, proč se na nějaký čas stáhla do soukromí. Divadla zavřel covid, ale ještě předtím se herečka rozhodla pro odchod z prestižního angažmá v Divadle na Vinohradech. „Neměla jsem to a nemám dosud jako absolutní životní poslání, jako to  měla maminka. Hrát divadlo mě baví, je to moje práce, mám ji ráda, ale není to středobod všeho,“ řekla před rokem v rozhovoru v Ušáku Jaromíra Bosáka.

V talk show Ušák; foto se svolením Jaromír Bosák

Muzikál není žádná novinka

V nedávných dnech mělo obnovenou premiéru muzikálové představení Lucie Bílé Láska je láska. Pro veřejnost bylo překvapením, že Bára Munzarová nastoupila do tohoto muzikálu, ale to je omyl, ona se na této scéně cítí jako doma. Do prvního muzikálu ji zlákal už za jejího angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni autor, režisér, ale hlavně dobrý kamarád Antonín Procházka. „Zažila jsem v Plzni jen pět sezón, ale sedm premiér do sezóny, od všeho trochu. Právě tam mě Tonda Procházka vytáhl domuzikálu, tam to spustilo tu moji vášeň pro to, že jsem šťastná, když se můžu hejbat, zastepovat si, a ještě dělat, že zpívám,“ řekla v Ušáku.

A v rozhovoru Face to Face René Kekelyho se pak rozhovořila o tom, jak si užívá představení Addams Family v Hudebním divadle Karlín. Právě v něm se potkala s Lucií Bílou, jejíž nasazení a profesionalismus velice obdivuje. Proto s radostí přijala nabídku hrát v jejím muzikálu Láska je láska. „Ona je neuvěřitelný dříč. Máme v přestavení tři alternace a při zkouškách jsme si potřebovaly všechny tři vyzkoušet jednu scénu, ve které je Lucie zavřená v takové bedně, která má zadní část otevřenou a tou ona neviděna vyběhne a během pár vteřin se vrátí nečekaně na jeviště z portálu. Odehrály jsme to všechny tři a ona s námi. Neřekla, že jí to stačí jednou, ale neúnavně to opakovala, i když je ta scéna hodně velká honička.“ Lucie Bílá neznamená pro Báru jen ,hlasivky přes celé tělo', ale také obdivuhodné nasazení, energii, neúnavnost a při tom všem laskavost a pohodu.

Jako maminka ,normální‘ rodiny Alice Beineke v muzikálu Addamsova rodina; foto se svolením Hudební divadlo Karlín

Viola je potrava pro duši

Pět let v Plzni, deset let ve Vinohradském, to byla pro herečku nejen velká škola, ale také náročné angažmá. „Tam ta škola je, klasika, ale pak jsem se rozhodla, trochu z osobních důvodů, Vinohrady opustit a jít na volnou nohu. Takže hostuji v divadle Kalich a miluji Malou scénu ve Viole, to je potrava pro duši. Vždycky když začíná scéna a stojíte na tom malým jevišti a za diváky jsou po stěnách rozvěšené obrázky všech těch mistrů, kteří tu vystupovali, také tátu tam občas zahlédnu, tak si říkám Ježiši, děkuju, že tady taky mohu být,“ vypráví Bára Munzarová o tom, jak je pro ni inspirativní hrát na různých scénách. Až po divadlo Frída, které provozuje její manžel Martin Trnavský a které tak považuje za svou domovskou scénu. Zážitkem jsou pro ni i zájezdová představení, kdy se hraje na nejrůznějších scénách. „Jednou se jede do Karlových Varů, do toho krásného barokního divadla se vším zázemím, pak přijedete někam na Moravu, kde se hraje v jakési sokolovně a líčíme se málem na toaletách. Ale zase jsou tam napečené koláče a občerstvení od místních pořadatelů a je to vlastně strašně milý.“

S manželem Martinem Trnavským ve hře Sex, drugs, rock&roll; foto se svolením Divadelní spolek Frída

Tatínek z ní nechtěl mít vrcholovou sportovkyni

Původně nechtěla na DAMU, ale fakultu tělesné výchovy a sportu. „Lákala mě psychologie, kaučink a k tomu jsem viděla nějakou fyzioterapii, ale to by se bývalo teprve vidělo,“ odpověděla Jaromíru Bosákovi na otázku, zda chtěla dělat vrcholový sport, nebo trénovat. Po otci byla obdařená pohybovým nadáním vlastně k jakémukoliv sportu, který začala dělat. Byl to ale právě on, kdo vždycky zasáhl. „Ještě v přeškolním věku jsem se třeba věnovala gymnastice. Ale když mě v šesti letech vytáhli mezi ty nejlepší, přišel táta a řekl: „Nene, nic takového. To ti ve čtrnácti vykloubí klouby a bude z tebe zrůdička. To si dělej pro radost, to stačí. Takže já vždycky přišla domů s první medailí a otec zasáhl. To samé se odehrálo, když mě jako nadanou na zpěv ve škole doporučili do Lidušky. Chodila jsem tam dva roky, pak jsem přišla domů s pokusy o školený zpěv a táta to zase zarazil, že to taky stačí. Ale musím říct, že ten rozptyl od sportu přes zpěv, step – chodila jsem jako dítě k panu Towenovi stejně jako Jirka Korn, můj životní idol – až po jízdu na koni, prostě ta všestranná ochutnávka, to jsem já, to mi dělá dobře.“

Slavní manželé Jana Hlaváčová a Luděk Munzar v jubilejním 500. pokračování úspěšného pořadu Na plovárně s Markem Ebenem; se svolením Česká televize

Vzpomínky na otce se stále vracejí

Není to jen tím, že se všichni Báry na slavného otce ptají. Ona sama se ke vzpomínkám na něj v rozhovorech často vrací. Bylo pro ni nesmírně důležité, aby i v již těžkém zdravotním stavu mohl zůstat doma, a za poslední pomoc mnohokrát poděkovala Cestě domů, organizaci, která se zaměřuje na péči o nevyléčitelně nemocné. To, že otec měl možnost se všemi se rozloučit, a dokonce se i usmířit s dávným přítelem, s nímž se kdysi nepohodl, to, že přestože do kostela již delší dobu nechodil, přivedla mu faráře z kostela, kam kdysi chodil recitovat z Bible, to vše přineslo dceři, která o něj pečovala, také vlastní smíření a je to pro ni obrovský dar. Když posloucháte její líčení posledních dnů Luďka Munzara, plně si uvědomíte, jak člověku péče o nejbližší dává sílu překonat bolest a poskytuje možnost vyrovnat se s žalem.

„No… Nebylo to lehké období, ale vlastně to bylo krásné. I ten poslední týden tátova života, kdy už nastoupila paliativní péče Cesty domů, kteří jsou naprosto úžasní. Paní doktorka řekla: Ty všechny infuze už dáme pryč, už jenom zavedeme tišící prostředky na bolest. A ta energie tady neskutečně kmitala. My, západní civilizace, jsme z toho u vytržení: Tady se běžně zavolá sanitka a odvezou vám rodiče nebo kohokoliv milovaného pod ty zářivky …a když to nedopadne, tak vám dají někde na chodbě pytel s věcmi. Jsem hrozně ráda, že se mi podařilo splnit tatínkovi jeho přání, aby za ním přijel pan farář, usmířil se s Františkem Novotným, s kterým dělávali v rozhlase pořad Dobré ráno, ale pak mezi nimi něco kříslo, nerozešli se v dobrém. Ale stihli se usmířit. A tatínek odcházel čistej,“ popsala odchod otce v rozhovoru pro televizi Seznam.

To herečce dnes umožňuje s radostí vzpomínat na to, jak skvělý člověk Luděk Munzar byl, jak vše dělal s absolutním nasazením, nejen herectví, ale také všechny své adrenalinové koníčky – závodní auta, létání. Bára se cítí být hodně po něm. Jezdí na motorce, vyzkoušela nejrůznější sporty i adrenalinové zábavy. „Teď už jsem ale mírnější,“ říká ve Face to Face. „Na motorku už nesedám v zimě a jsem při jízdě mnohem ukázněnější. Ale kdyby mi někdo nabídl skočit si na gumě..., jo, to bych možná neodolala,“ směje se tomu, jak ji občas touha po něčem dobrodružném polechtá.

Maminka nemá Parkinsona

Se svými rodiči prožila celý život v jednom domě. Dnes pečuje o maminku Janu Hlaváčovou a směje se hláškám z bulváru a šeptandám, že herečka trpí Parkinsonovou chorobou. „Maminka pobývá ve svém pokoji, kde je nejraději. Luští si své křížovky a dívá se na staré pořady na ČT3. Chodí za ní dvě přítelkyně, my se jí s manželem věnujeme, jak si jen přeje. Ona je ale nejraději sama se sebou. Když se jí Martin třeba zeptá, jestli nechce donést čaj, slyší nejčastěji Ano, Martine, tady mi ho polož a už zase jdi... Po divadle se jí nestýská. Jednoho dne se prostě rozhodla, že už bylo divadla dost, a zavřela za sebou dveře.“

Společně si naposledy zahráli před deseti lety v povídce Podvodnice z cyklu Setkání s hvězdou; foto se svolením Česká televize

Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou

Ne, tady nejde o zastavení k rozhovoru pro noviny či televizi. Bára Munzarová si prošla nelehkým obdobím, kdy se cítila vyčerpaná, unavená, měla pocit, že neví, jak dál. Nastoupil sebeobranný mechanismus a začala se ponořovat do sebe, hledat v sobě sílu. Pochopila, že život není jen honička za plněním povinností a naplňováním rodinného odkazu. „Vím, že musím volit, zvažovat pečlivě, kolik toho zvládnu. Proto jsem teď odmítla nabídku na další představení s Luckou Bílou. Nemám na něj prostě kapacity,“ řekla ve Face to Face. Zato si udělala čas na jiné lidi, kteří se topí zejména v středním věku v problémech, které prožila sama. Její víkendové relaxační pobyty Zastav se na chvíli učí návštěvnice kurzu, jak si najít čas pro sebe a jak ho užít podle vlastních, nikoliv cizích představ.

„Začínám pobyt tím, že všem řeknu, že tento víkend je jejich a že si ho mohou užít tak, jak oni chtějí. Nikoho nenutíme cvičit, meditovat, komunikovat. Když se jim nechce, ať jdou třeba na procházku nebo spát. Ať prostě dělají to, co si přejí dělat. Když tohle na začátku řeknu a podívám se po těch lidech, vidím nejméně u třech z nich v očích slzy. To, že ten čas je čistě jejich, je totiž pro většinu z nich nepředstavitelné, už to je pro ně ohromný zážitek a impuls k nastoupení nové cesty. Cesty k sobě, k uvědomění a později i realizaci jejich vlastních potřeb a přání.“

Bářiny víkendy jsou velice úspěšné a o klientelu rozhodně nemá nouzi. Není divu, v honbě za plněním povinností se mnoho lidí dostává do stavu vyhoření, vyčerpanosti a pocitu zmaru. Vír světa nás prostě strhává a nám se zdá, že náš osobní prostor se svrkl na špendlíkovou hlavičku. Herečka se tak vrátila k zájmu o psychologii, který předcházel její úspěšné herecké kariéře. Ale nejen to. Naplňuje tak svou potřebu pomáhat druhým. Je to jen jiná forma, jak předat to, co jí dala její úžasná rodina.

Vložil: Ela Nováková